Časopis Naše řeč
en cz

Vladimír Šmilauer a rozvoj české antroponomastiky

Miloslava Knappová

[Articles]

(pdf)

-

Třebaže těžiště Šmilauerovy celoživotní onomastické činnosti bylo především v toponomastice, živě se jako všestranný badatel zajímal i o další onomastické systémy, zvláště antroponomastiku. Není bez nadsázky konstatování – jak se dále pokusím ukázat – že významně přispěl i k rozvoji české antroponomastiky. Podívejme se, jakým promyšleným způsobem toho dosáhl.

Jeho zájem o antroponomastiku se projevil nejprve v jeho vlastní antroponomastické produkci. Její začátky se prolínají s jeho zájmy toponomastickými a setkáváme se s nimi počátkem třicátých let. V r. 1933 totiž otiskl v čas. Naše řeč svou známou, ve dvou částech publikovanou studii Studentské přezdívky z Bratislavy – jak víme, šlo o jeden z jeho badatelských výsledků působení na Slovensku. Jde o práci stále citovanou a z hlediska tehdy neznámého sociolingvistického pohledu na motivační aspekty vzniku přezdívek i po stránce metodologie výzkumu a zpracování i dnes aktuální. Problematice přezdívek zůstal Šmilauer věrný i v příspěvku z r. 1939, nazvaném Předválečné studentské přezdívky. Lze tedy bez nadsázky říci, že Šmilauer byl vlastně průkopníkem výzkumu přezdívek, a to jak pro onomastiku českou, tak i slovenskou. Dodejme, že pobyt na Slovensku Šmilauera o mnoho let později nepochybně inspiroval i k výzkumu staré antroponymie Hontu (tj. historického území v okolí Banské Štiavnice). Studii Ze staré antroponymie Hontu nacházíme ve sborníku z 5. slovenské onomastické konference, který vyšel v r. 1976. Není divu, že mladého badatele všestranných onomastických zájmů, jakým Šmilauer byl, zaujala i příjmení a také křestní jména. Šlo převážně o drobnější příspěvky otiskované v čas. Naše řeč v 30. letech i později. Zprvu to byla především příjmení v oblasti mezijazykových kontaktů. Svědčí o tom tituly Česko-německá příjmení a Překlady a komolení příjmení či příspěvek Dívčí křestní jména v Liberci z r. 1947. K některým tématům se Šmilauer vracel a rozpracovával je dále i z jiných aspektů, jak to ukazuje studie Tschechisierung deutscher Personennamen im Kreise Saaß in der Steuerrole vom Jahre 1654, otištěná v r. 1967 ve sborníku Onomastica Slavogermanica III.

Jak z uvedených titulů vyplývá, V. Šmilauer zkoumal osobní jména nejen z hlediska synchronního, ale i diachronního. Víme, že diachronní aspekt v plné míře samozřejmě uplatňoval při výzkumu různých deantropononymických místních jmen. Vycházel z něho např. – vedle již zmíněné staré antroponymie Hontu a počešťování německých osobních jmen v Sasku od r. 1654 – i v r. [14]1974 při výzkumu středověké frekvence osobních jmen, a to v zasvěcené studii Pohyb křestních jmen v 2. polovině 14. století, otištěné ve Zpravodaji Místopisné komise. Pestrá tematika zmíněných studií zabývajících se osobními jmény maně navozuje myšlenku, že se Šmilauer v antroponomastice chtěl prostřednictvím vlastních studií seznámit s jejími jednotlivými subsystémy, které zkoumal v různých časových souvislostech.

Tyto své sondy pak v 70. letech významně zhodnotil ve svých přednáškách na Letní škole slovanských studií. V r. 1974 proslovil přednášku O příjmeních, zvláště českých, která vyšla později na jedenácti stránkách sborníku z tohoto běhu Letní školy tiskem. Zabývá se v ní vznikem příjmení, jejich tříděním, typologií i zvláštnostmi, příjmeními německého původu i využitím některých typů příjmení u různých národů. Tato přednáška je svým způsobem zpracování, syntetickým pohledem, přehledností i maximem informací na minimální ploše přímo vzorem přípravy přednášek pro cizince – bohemisty. Některé aspekty této přednášky, zejména Využití typů příjmení u různých národů, prezentoval V. Šmilauer v r. 1977 ještě ve Zpravodaji Místopisné komise, určeném jinému okruhu čtenářstva.

Obdobně byla v r. 1975 přednesena na Letní škole slovanských studií precizně připravená přednáška Česká rodná jména, která je v podstatě jistou modifikací jeho úvodu ke Kopečného monografii, k níž se ještě vrátíme.

V této souvislosti se sluší zde připomenout i Šmilauerova drobná svěží antroponomastická dílka, totiž precizní výklady původu jednotlivých jmen, které byly – zpravidla z nějakého vnějšího podnětu – otiskovány nejčastěji v Zpravodaji Místopisné komise nebo v Naší řeči. Za všechny tu připomeňme výklady jmen Alois (u příležitosti jubilea Al. Jedličky), Napoleon, Sámo, Dobrava – Doubravka či Tandriáš a výklady příjmení Balabán, Jedlička, Plánička, Vyšín, Trejbal, Dvořák či Harant nebo příspěvek o příjmeních ze jmen stromů.

Třebaže se Šmilauer – jak už bylo řečeno – věnoval především toponomastice a tématům obecným a metodologickým, na antroponomastiku nezapomínal ani při svém vysokoškolském působení. Z jeho přímo strategicky promyšlených námětů vzešla řada přínosných diplomových či ročníkových prací, které vedl a posuzoval. Zveřejňoval o nich podrobné zprávy a zároveň tak vlastně dával metodický návod k tomu, jak obdobně zaměřené práce zadávat, zpracovávat i využívat. Dá se říci, že to byl jakýsi předstupeň dnešních česko-slovenských seminářů Onomastika a škola, které slouží jako prezentace i inspirace pracovníků vysokých škol, kteří se věnují též onomastice.

Snaha informovat a seznámit s výsledky důležitých badatelských výsledků i ostatní onomastiky patří – jak již bylo řečeno – k významným rysům Šmilauerovy činnosti. V oblasti antroponomastiky to dokládají jeho recenze či zprávy o závažných dílech z produkce onomastiky slovanské i neslovanské. Významným [15]počinem byly též Šmilauerovy recenze či zevrubné zprávy o maďarské antroponomastické produkci. Jak víme, znalost maďarštiny považoval Šmilauer pro onomastika za velmi důležitou. Sám se jí také naučil, s maďarskými onomastiky udržoval styky a o maďarských onomastických dílech soustavně informoval. Zprávy o zahraniční antroponomastické produkci různého rozsahu i významu Šmilauer vlastně zveřejňoval soustavně až do svého odchodu, jak potvrdí čtenáři Zpravodaje Místopisné komise, přejmenovaného později na Onomastický zpravodaj. Nacházeli tyto zprávy především v oblíbené rubrice Stovka onomastických zpráv a poznámek, kterou Šmilauer nejen založil a do své smrti vedl, ale byl i jejím nejpilnějším, nejproduktivnějším autorem. Musíme jen s lítostí konstatovat, že šíře jeho záběru není z dnešních současníků nikdo schopen.

Dodejme také, že čtenáři takových recenzí či zevrubných zpráv se mohli na Šmilauera plně spolehnout. Dovedl v nich totiž zdůraznit to podstatné, zásadní, přínosné a také kriticky, ale laskavě poukázat na nedostatky. Čtenář tak získal takovou informaci, která mu zpravidla poskytla plastický obraz o daném díle a hodnotně nahradila i jeho vlastní četbu.

Vladimír Šmilauer si byl stále více vědom toho, že vedle základních toponomastických děl potřebuje česká onomastika i základní díla antroponomastická. Dnes se můžeme jen domýšlet, jak záměry a úsilí svých kolegů a spolupracovníků v této oblasti podněcoval a podporoval je. Živě se zajímal o vznikající česká monografická antroponomastická díla, jejich tvůrcům byl svou radou, hlubokými odbornými znalostmi i metodologickými zkušenostmi stále k dispozici. Provázel vlastně taková díla od jejich počátků až do knižní podoby. Potvrzují to svědectví pamětníků, vyprávěl mi o tom i zesnulý Josef Beneš, autor několika děl o příjmeních, svědčí o tom úvody těchto publikací a mohu to potvrdit i z vlastní zkušenosti.

Bylo zcela samozřejmé, že se Šmilauer stával vědeckým redaktorem těchto antroponomastických děl, resp. jejich recenzentem či oponentem, v některých případech i spoluautorem.

Jen ti, kteří jej jako vědeckého redaktora nějaké závažné publikace zažili, vědí, s jakou pečlivostí, vědeckou poctivostí, svědomitostí, důsledností a odpovědností, ale i opatrností Šmilauer mnohé údaje prověřoval či jen v širších souvislostech domýšlel, jak do posudků vnášel mnohé své další podněty i otázky a upozorňoval na další možné návaznosti či úskalí uváděných údajů. Stručně řečeno, dovedl ukázat vždy správnou cestu, kudy doporučoval autoru se ubírat. Přitom v sobě nezapřel pravého češtináře, navrhoval v rukopise též úpravy stylistické, popř. v zájmu snadnější přehlednosti rukopisu i jiné třídění, opravoval též pravopis. Dělal to s taktem sobě vlastním a ve vší skromnosti. Autor se mohl na jeho posudek i rady pro úpravu díla plně spolehnout a využít je, ať již šlo o menší studii či o velké dílo. Myslím, že většina autorů takové posudky přijímala s vděčností [16]a pokorou, nejsouc jimi nikterak dotčena. Šmilauer byl autorita všemi vážená, respektovaná, oceňovaná a uctívaná. Mít ho za vědeckého redaktora, mít tedy ve štítu takové – dnešním módním slovem řečeno – LOGO, bylo pro práci přínosem a pro autora zárukou odbornosti a snahy o nezištnou pomoc dobré věci.

Předpokládám, že takto Šmilauerovo vědecké redaktorství také chápal a oceňoval i Josef Beneš, autor jednoho ze základních děl české antroponomastiky, totiž monografie O českých příjmeních, která vyšla v r. 1962 pod vědeckou redakcí V. Šmilauera. Práce zevrubně seznamuje s vývojem a motivací vzniku příjmení užívaných v české národní společnosti a znalci Šmilauerovo vědecké redaktorství v této knize nepochybně poznají. Benešovy velké autorské záměry Šmilauer sledoval i nadále a byl mu stále ku pomoci. Z jeho úst vím, že to byl on, který přesvědčil Josefa Beneše a jeho dceru Dobravu Moldanovou, aby na základě práce O českých příjmeních a s využitím bohatého Benešova materiálu připravili slovníkové zpracování českých příjmení. Jinak řečeno, takovou publikaci, která by byla i širší laické veřejnosti srozumitelná a přístupná svou slovníkovou formou i způsobem podání. Jak víme, kniha vyšla pod názvem Naše příjmení v r. 1983 a jako autor je uváděna Dobrava Moldanová. Jako jediný recenzent je v práci uveden – kdo jiný než Vladimír Šmilauer. Pan profesor mi vyprávěl, že příprava této publikace, kterou průběžně sledoval, tj. především heslové hnízdové zpracovávání příjmení, byla nelehká. Náročné bylo i její recenzování. Ostatně se o Šmilauerově pečlivé revizi rukopisu zmiňují autoři v úvodu této práce sami. Mj. píší: „Velice si jeho odborné pomoci, která nám byla i morální podporou, vážíme.“

Smutnou kapitolou dalších autorských záměrů Josefa Beneše byla jeho připravovaná práce o německých příjmeních Čechů. Obsažný rukopis čítající kolem 700 stran autor připravil koncem 60. let a Vladimír Šmilauer jej rovněž jako vědecký redaktor posoudil a vřele doporučil – byť s četnými návrhy na úpravu – k vydání. Protože šlo o téma tehdy politicky velmi ožehavé – znovu připomínám, že šlo o německá příjmení Čechů – ediční rada podmiňovala vydání díla připojením historicko-ideologického úvodu, který v té době ovšem nikdo z historiků nebyl ochoten připravit. Tak se stalo, že tento téměř třicet let starý rukopis dosud čeká, nyní zase z důvodů převážně ekonomických, na své vydání. Že jde o titul odborně i společensky velmi hodnotný, netřeba snad zdůrazňovat.

Dalším ze zakladatelů moderní české antroponomastiky byl Jan Svoboda, u nás i v zahraničí známý a ceněný především jako autor monografie Staročeská osobní jména a naše příjmení z r. 1964. Vladimír Šmilauer je v publikaci rovněž uváděn jako vědecký redaktor. S jeho jménem se v práci setkáváme ještě několikrát, ať již v poznámkách, či v přehledu použité literatury, což svědčí o tom, že i pro tak renomovaného autora, jakým byl Jan Svoboda, byl Šmilauer neopomenutelnou autoritou a zdrojem poučení. O pečlivém Šmilauerově vědeckém [17]redaktorství této publikace nemůže být pochyb. Ostatně to dosvědčuje i sám Jan Svoboda, který v úvodu upřímně děkuje prof. Šmilauerovi a také recenzentu Miloši Dokulilovi za četné a cenné připomínky, rady a pokyny, kterými přispěli ke splnění úkolu.

Je na čase, abych se zmínila i o Šmilauerově velkém podílu na vydání českých publikací o rodných, tedy křestních jménech. Mám tím na mysli především práci Františka Kopečného Průvodce našimi jmény z r. 1974, která je zaměřena v souhlase s autorovou odborností především etymologicky. Vladimír Šmilauer byl nejen pečlivým vědeckým redaktorem této publikace, ale zhodnotil ji též sám jako autor obšírného úvodu, který vyšel v úplnosti vlastně až v druhém vydání publikace v r. 1991 a byl i součástí již zmíněného sborníku z LŠSS z r. 1975. Pro přesnost dodávám, že jde o dvacet tiskových stran, věnovaných vývoji křestních jmen v českých zemích, motivaci jejich volby a jiným, zvláště frekvenčním aspektům. Obsahuje i Šmilauerovy oblíbené statistické přehledy, které čtenáři na malé ploše sdělí víc než dlouhé výklady. Jejich prostřednictvím totiž Šmilauer prezentoval výsledky výzkumu výskytu jmen v různých časových obdobích, ať již jej pro 14. století na základě historického materiálu realizoval sám, či vznikly pro další časová období jako jeden z výsledků již zmíněných diplomových prací, které inicioval a vedl. Nejen spoluautorství, ale Šmilauerova důkladná vědecká redakce, na níž se v publikaci na mnoha místech odkazuje, výrazně přispěly ke kvalitě Kopečného de facto prvního onomastického díla.

Jako vědecký redaktor významně zhodnotil i další práci o rodných jménech, a to mou publikaci Jak se bude jmenovat, jejíž 1. vydání vyšlo v r. 1978. Jako autorka mohu jen potvrdit to, co už jsem o jeho svědomité recenzní práci uvedla výše. Např. dodat, že právě Šmilauerovo pečlivé prověřování etymologií v knížce uváděných mne velmi uklidnilo a pomohlo mi. Údaj, který prověřil, graficky označil – šlo o jeho známé černé puntíky – a tím autorovi poskytl přehledný obraz o tom, co je hotovo a čím je třeba se ještě zabývat. Zároveň jasně sdělil, za které údaje si má autor ručit sám – v mém případě šlo např. o současné údaje frekvenční, kalendářní aj. Zkrátka byl přímo prototypem důkladného, laskavého vědeckého redaktora.

Co dodat závěrem? Vladimír Šmilauer, zakladatel novodobé české a slovanské onomastiky, se významně zasloužil nejen o rozvoj obecné onomastiky, toponomastiky, dějin osídlení, metodologie onomastických výzkumů i odborné onomastické terminologie, ale i o rozvoj české antroponomastiky. Přispěl k němu z různorodých hledisek. Především svými vlastními – dá se říci sondážními a metodologicky návodnými výzkumy věnovanými různým systémům osobních jmen, v případě přezdívek přímo sociolingvisticky průkopnickými studiemi. Přispěl k němu i svým působením vysokoškolského profesora zadávajícího práce [18]poskytující přehled o výskytu, volbě a fungování osobních jmen v různých časových obdobích i místech. V neposlední řadě k němu přispěl i svou neúnavnou a systematickou recenzní činností, představující čtenářstvu významnou antroponomastickou produkci. Tímto promyšleným způsobem získal i široké materiálové zázemí a potřebný přehled pro to, aby jako vynikající onomastik mohl korunovat své snažení když ne vlastními antroponomastickými monografiemi, tak alespoň významným inspirativním, redakčním, recenzním i spoluautorským podílem na přípravě zásadních antroponomastických děl. Je třeba konstatovat, že bez jeho účinné odborné spolupráce a vědecké redakce bychom neměli taková základní česká antroponomastická díla, jaká máme. Plně oprávněné je tedy konstatování, že se Vladimír Šmilauer o rozvoj naší české antroponomastiky významně zasloužil. Patří mu za to náš vřelý dík.

Naše řeč, volume 80 (1997), issue 1, pp. 13-18

Previous Ivan Lutterer: Postup osídlování Čech očima onomastika

Next Iva Nebeská: Jak píší české feministky (Kontrasty ve stavbě feministického textu)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1