K sedmdesátinám Zdeňka Hlavsy
Olga Müllerová
[Reviews and reports]
-
Deset let od publikování medailonů věnovaných jednomu z nejvýznamnějších současných českých bohemistů k jeho šedesátým narozeninám[1] uplynulo doslova jako voda. Toto desetiletí, rušné společenskými událostmi, přineslo i lingvistice řadu podnětů a nových pohledů v oblasti jazykových výzkumů, ve vývoji lingvistických teorií i v praxi jazykové kultury. Na tyto podněty ve svých pracích Zdeněk Hlavsa reagoval – jako specialista, ale zároveň jako typ univerzálního jazykovědce, který se díky svému širokému rozhledu, znalostem, schopnostem střízlivého uvažování i srozumitelného výkladu dokáže vyjádřit k téměř jakémukoli jazykovému problému teoretickému i praktickému.
Dříve než se pokusím alespoň ve stručnosti charakterizovat vědeckou, odbornou i popularizační práci Z. Hlavsy v uplynulých deseti letech, chci se zmínit o jeho současných aktivitách v organizaci a vedení vědecké práce v Ústavu pro jazyk český AV ČR i v širším měřítku. V současné době je v ÚJČ vedoucím oddělení jazykové kultury a gramatiky, je vedoucím redaktorem časopisu Slovo a slovesnost, členem redakční rady časopisu Naše řeč, předsedou vědecké rady ÚJČ, místopředsedou komise Grantové agentury AV ČR a členem akademické Rady pro popularizaci vědy. Vyučuje na Filozofické fakultě UK a poskytuje konzultace všem, kteří k němu přicházejí s žádostí o odbornou poradu při zkoumání svých témat. O jeho trvalé spolupráci s Českým rozhlasem ještě bude řeč.
Z prací syntaktických, které započal již v obdobích předcházejících, je třeba jmenovat Mluvnici češtiny; zpracování jejího syntaktického oddílu dovedl s autorským kolektivem, v němž převzal vedení od Fr. Daneše, do úspěšného závěru v r. 1987. S větnou skladbou češtiny, s obecnými syntaktickými otázkami, s propracováváním Danešovy koncepce větného vzorce ve větě a v textu jsou spjaty jeho četné česky a anglicky psané práce uveřejněné v časopisech a sbornících. Jmenujme např. referát přednesený na slavistickém sjezdu v Sofii v r. 1988 (Koncepce větného vzorce v gramatickém popisu [160]slovanských jazyků – čtvrt století zkušeností a problémů, in: Československá slavistika 1988, s. 99–107) nebo stať Některé problémy valenčního popisu slovesa. (In: Walencja czasownika a problemy leksykografii dwujęzycznej. Wroclaw 1991, s. 7–14.) Vztah syntaxe a sémantiky byl tématem jeho příspěvku na 14. mezinárodním lingvistickém kongresu v Berlíně 1987 (Which depth do we need in semantics?, in: Proceedings of the Fourteenth International Congress of Linguists, Berlin 1987, s. 946–948). Promýšlení valenční problematiky, vztahu gramatického a slovníkového zpracování valence, myšlenka, aby se gramatické a lexikální zpracování valence navzájem doplňovaly, našly pokračování a snad i naplnění ve valenčním slovníku, který v současné době dokončuje tým pracovnic ÚJČ pod vedením N. Svozilové.
Otázku hranic gramatiky, co má obsahovat mluvnický popis a co je vhodnější zahrnout do slovníku, staví Z. Hlavsa i ve stati K některým základním pojmům funkční mluvnice češtiny (SaS 55, 1994, s. 161–167) v souvislosti s úvahami o tom, jak by měla být zpracována prakticky orientovaná gramatika, která by důsledně vycházela z funkce jazykových prostředků.
V tomto období napsal Z. Hlavsa také další práce textově lingvistické (např. stať Some comments on semantic structures, in: Linguistische Studien A, 191, Berlin 1989, s. 14–19), propracovával také dále své pojetí elipsy (Some notes on ellipsis in Czech language and linguistics, in: Studi italiani di linguistica teorica ed applicata, anno XIX, 1990, numero 2, s. 377–387) a na své práce předcházející navázal i ve studii o zájmenech a pronominalizaci (Podmínky fungování zájmen v textu, in: Contributions XII – Section of linguistic and literary sciences, Skopje 1987, s. 114–117). Svou nápaditou a precizní syntakticko-stylistickou analýzou Čapkových Hovorů s T. G. Masarykem přispěl k dobré úrovni sborníku věnovaného této Čapkově publikaci (K analýze syntaktické stránky Hovorů s T. G. Masarykem, in: O Čapkových Hovorech s T. G. Masarykem. Ed. S. Čmejrková – F. Daneš, Academia, Praha 1994, s. 61–67).
Dlouhodobou a intenzivní pozornost věnuje Z. Hlavsa jazykové a komunikační problematice sdělovacích prostředků. Promýšlí jejich efektivní fungování z hledisek jazykových, sociolingvistických a psycholingvistických, v kontextu poznatků domácí i zahraniční literatury; poskytl i koncepci výzkumu této společensky stále závažnější komunikace ve stati K jazykovědné analýze komunikace v hromadných sdělovacích prostředcích, in: SaS 51, 1992, s. 124–129, z poslední doby srov. též příspěvek K persvazivním prostředkům české publicistiky, in: Spisovná čeština a jazyková kultura 1993 1, FFUK Praha 1995, s. 149–154, v němž reaguje na současné problémy jazykové kultury a na dynamickou situaci společenskou a politickou, která komunikaci v masmédiích tolik ovlivňuje. Neverbálním aspektům mluveného modu této komunikace věnoval stať On non-verbal spoken communication in mass media. (In: Gesprochene und geschriebene Kommunikation (Voraussetsungen und gesellschaftliche Funktionen). J. Kořenský, W. Hartung /Hrsg./, Linguistica XVIII, ÚJČ ČSAV, Praha 1989, s. 57–64). Sdělovací prostředky jsou pozadím i jeho obecnějšího pojednání Verbální a neverbální prostředky v jazykové komunikaci, in: Přednášky z XXXII. běhu LŠSS, UK, Praha 1992, s. 7–15.
[161]Také při pokusu postihnout povahu problematické kategorie syntaktické normy spisovné češtiny, podat její vymezení (ve stati K některým aktuálním otázkám syntaktické normy, in: Dynamika současné češtiny z hlediska syntaktické teorie a školské praxe. Praha 1987, s. 63–70) má Z. Hlavsa na mysli hlavně oblast jazyka hromadných sdělovacích prostředků, o nichž se domnívá, že mají klíčový vliv na způsoby a úroveň jazykového vyjadřování v současné češtině. K problematice norem se váže i hledisko dichotomie preskripce a deskripce, které uplatnil při charakteristice dichotomie psanosti a mluvenosti (Writing vs speaking from a prescriptive point of view, in: Writing vs Speaking. Language, Text, Discourse, Communication. Gunter Narr Verlag: Tübingen 1994, s. 394–401), a podobný směr uvažování je patrný i z jeho obecněji zaměřeného příspěvku Kritéria kodifikace, předneseného na konferenci o spisovnosti a nespisovnosti v Brně-Šlapanicích v r. 1994 (sborník z konference je v tisku). V něm také reagoval na četné diskuse o nové verzi Pravidel českého pravopisu (1993), jichž se jako jeden z členů autorského kolektivu účastnil; vedly ho také k promýšlení konzistentnosti teorie kodifikace, která musí respektovat jazyková i mimojazyková kritéria při posuzování správnosti (vhodnosti, přiměřenosti) jazykových jevů.
Z tohoto výčtu a stručných poznámek o hlavních směrech práce Z. Hlavsy v uplynulých deseti letech je patrné, že ke svým původním tématům z oblasti syntaxe, sémantiky, obecné jazykové teorie, textové lingvistiky i jazykové kultury má stále co podstatného říci. Musíme si však ještě připomenout dvě oblasti jeho činnosti. První je práce na mluvnicích češtiny určených pro školy základního i středního stupně, v nichž je autorem nebo spoluautorem řady kapitol (Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, Praha 1992; Čeština – řeč a jazyk, Praha 1996; Učebnice češtiny pro střední školy, Praha 1995; Učebnice češtiny pro střední odborné školy, vyjde 1996).
Druhou oblastí jsou jeho pravidelné týdenní rozhlasové relace „Rozmlouvání o češtině“, jimiž udržuje kontinuitu s rozhlasovými jazykovými koutky vysílanými v Československém rozhlase už od r. 1946.[2] Prostřednictvím „rozmlouvání“ se rozhlasovým posluchačům dostává zasvěcených jazykových poučení o aktuálních jazykových problémech každodenního života a rad, jaké k nim zaujímat postoje. Relace jsou ukázkou toho, jak v minimálním čase (tří minut) jev názorně popsat, precizně vysvětlit, podat analogické příklady, dát doporučení bez jakéhokoli mentorování a ještě jemně zažertovat. Dialogické zabarvení jim dodávají údaje, odkud jejich autor čerpá své náměty (z rozhlasového a televizního vysílání, z denního tisku, z reklamy, z prospektů, nápisů na budovách i jinde, z dopisů posluchačů, z rozhovorů se svými studenty); vysvětluje jevy zvukové, gramatické, lexikální, stylistické atd. a dokáže věcně a přesvědčivě vysvětlit třeba i takové formulace, z nichž máme někdy jen pocit jakési nepatřičnosti (např. věcně a precizně ukázal a zdůvodnil rozdíl mezi celkem zdařilou a vtipnou, často citovanou slovní hříčkou o prášku, který vypere prádlo dočista do čista, a její už méně zdařilou nápodobou, že po vyprání prádla v určitém prášku prádlo není jen [162]docela čisté, ale zcela čisté atp.). Doufejme, že i výběr z jeho „jazykových koutků“ vyjde v knižní podobě.
Co popřát Zdeňku Hlavsovi do dalších let? Aby mu vydržela jeho záviděníhodná duševní i tělesná svěžest, aby napsal ještě mnoho výtečných vědeckých prací a proslovil mnoho „jazykových koutků“; aby se těšil ze života tak jako dosud.
[1] Srov. E. Macháčková, Životní jubileum Zdeňka Hlavsy, NŘ 69, 1986, s. 105–107, O. Šoltys, K šedesátinám Zdeňka Hlavsy, SaS 57, 1986, s. 248–250.
[2] Tyto jazykové koutky vyšly knižně ve třech svazcích: Jazykový koutek Československého rozhlasu. První výběr 1949, Druhý výběr 1955, Třetí výběr 1959.
Naše řeč, volume 79 (1996), issue 3, pp. 159-162
Previous Zdeňka Hladká: Lexikografie dnes a zítra
Next Běla Poštolková: Karla Helclová-Kozlová (1905—1996)
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1