Časopis Naše řeč
en cz

Karla Helclová-Kozlová (1905—1996)

Běla Poštolková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Prvního ledna letošního roku zemřela nestorka bývalého lexikografického oddělení Ústavu pro jazyk český Karla Helclová-Kozlová. Prvního listopadu 1995 se dožila devadesáti let.

Málokomu je dáno uzavřít život dokonalým uspořádáním všech věcí: dožít se v dobrém duševním rozpoložení požehnaného věku, oslavit své životní výročí v nejužším kruhu, vlídným lístkem poděkovat všem gratulantům a popřát jim hezké Vánoce, prožít tyto svátky a pak tiše odejít. Lexikografce Karle Helclové se to podařilo. Žila stále se zájmem o vše kolem sebe, sledovala jak politické dění, tak činnost svého bývalého pracoviště. Spoluprožívala osudy svých kolegyň a kolegů a s nesmírným pochopením se zajímala i o osudy jejich dětí a vnoučat.

Ačkoliv se narodila v Praze, měla vroucí vztah k jižním Čechám, odkud pocházeli oba její rodiče (otec od Soběslavi, matka z Veselí n. Luž.), a až do pozdního věku tam zajížděla. Ale i severní Čechy, Mařenice a Jizerské hory, měly v jejím srdci místo.

Do obecné a měšťanské školy chodila na Malé Straně u sv. Tomáše (1911–1919), pak navštěvovala Městské dívčí reformované reálné gymnasium na Smíchově, kde v r. 1925 maturovala.

V l. 1925–1930 studovala bohemistiku a germanistiku na Filozofické fakultě Karlovy univerzity a po ukončení studia učila několik let na různých gymnáziích v Praze. Od září r. 1948 byla ministerstvem školství a osvěty uvolněna pro nově (r. 1946) založený Ústav pro jazyk český, tehdy ještě umístěný v Karlově ulici. Řádnou pracovnicí se stala od r. 1953.

Začala pracovat v lexikografickém oddělení, které vzniklo převedením Kanceláře Slovníku jazyka českého a jejího archivu do ústavu. Zde prožila celý svůj aktivní život a našla i svého životního partnera, spolužáka z vysoké školy.

Její lexikografická praxe započala hned po příchodu do ústavu prací na Příručním slovníku jazyka českého (Praha 1935–1957). Jako nová autorka je uvedena v V. díle, S–Š (1948–51). Tento důkladný popisný slovník podrobně členící významy slov a slovních spojení a bohatě je dokládající citáty z literárních děl se stal vynikající školou [163]všech lexikografů a lexikografek starší generace. Karla Kozlová je jejich typickou reprezentantkou: pracovitá, obětavá, obecně i odborně dobře vzdělaná[1], s bohatou středoškolskou praxí pedagogickou. Práci na slovníku chápe jako své celoživotní poslání. Navíc je pro každodenní všední lexikografickou činnost vybavena i svými povahovými vlastnostmi – trpělivostí, pílí a neobyčejnou důkladností. To všechno bylo při roztřiďování obrovského množství lexikálního materiálu nesmírně potřebné.

Centrem její slovníkářské činnosti se však stala účast na přípravě nového lexikografického díla, čtyřsvazkového Slovníku spisovného jazyka českého (Praha 1960–1971), na němž se podílela autorsky i redakčně. V úvodní části prvního dílu slovníku je výslovně zmíněna její práce na rukopise I. dílu, péče o zoologické a botanické názvosloví a zejména pak její činnost spojená s vnitřním propracováváním a sjednocováním rukopisu. Tu vykonávala po celou dobu vydávání slovníku a byla tak velkou oporou dr. M. Helclovi, v té době vedoucímu lexikografického kolektivu a členu hlavní redakce.

Slovník spisovného jazyka českého koncipovaný jako moderní výkladový slovník kladl při zpracování heslových statí důraz na vystižení systémové povahy slovní zásoby a na zachycení živého úzu. Výklady měly zhuštěnou, ale pro uživatele přístupnou a srozumitelnou formu; napomáhalo tomu i uvádění typických spojení a živé frazeologie. Slova a slovní spojení byla charakterizována podle stylových příznaků a výklady doplňovány synonymy a antonymy. Tento způsob práce na slovníku vyžadoval hlubší analýzu, široké porovnávání a paralelní zpracování hesel. Zde se mohla uplatnit i nesmírná, někdy až pedantická důslednost K. Kozlové. Dokázala jedno heslové slovo několikrát přepracovat a prodiskutovat s řadou jiných autorů, popř. provést změny ještě i v korekturách. Ty dělala neobyčejně pečlivě, bez ohledu na čas, někdy jako neúnavná pochybovačka. Zoologickou a botanickou terminologii zpracovávala zevrubně a přesně, s vlídnou vstřícností k odborným konzultantům. Pro slovník byla velkým přínosem její metoda a dovednost převádět velice odborné výklady a významy na verzi srozumitelnou a přístupnou i laikům. Také její podíl na redakci a sjednocení dodatků byl značný.

Jako jedna z mála příslušnic starší generace lexikografek se ještě určitým způsobem (už jako důchodkyně) podílela i na jednosvazkovém Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1. vyd. Praha 1978). Zredigovala v něm zoologickou a botanickou terminologii a spolu se svým manželem dr. M. Helclem provedla lexikografickou revizi textu slovníku.

V pozdějších letech přicházela na své pracoviště už jenom jako účastnice různých shromáždění, zprav. při životních výročích členů ústavu. Naposledy jsme se s ní sešli v únoru 1995 na oslavě osmdesátin dr. J. Filipce.

Při vytváření rukopisu slovníků bylo třeba řešit i mnohé problémy slovotvorné, vazebné, terminologické aj. Těchto podnětů využila K. Kozlová k napsání řady ja[164]zykových koutků[2] a drobných příspěvků pro NŘ v 50. a 60. letech. Znalosti ze své pedagogické praxe uplatnila jako spoluautorka učebnic češtiny[3], které se dočkaly velmi mnoha reedic.

Nestala se tedy autorkou vědeckých monografií, ač měla schopnosti jak bystré analýzy, tak obezřetné syntézy. Své síly a nadání vložila do houževnaté a mravenčí práce slovníkářské, práce, která snad na první pohled není vidět, ale bez níž se žádný slovník neobejde a která bude sloužit ještě mnoha generacím. Do našich srdcí vešla jako vlídný a laskavý člověk a zůstane tam navždy.[4]


[1] Jejími vysokoškolskými profesory byli: O. Fischer, J. Horák, M. Hýsek, J. Jakubec, J. Janko, A. Kraus, F. Pastrnek, F. Ryšánek, E. Smetánka, F. X. Šalda, J. Vlček a M. Weingart; filozofii přednášeli v té době J. B. Kozák a B. Foustka, psychologii a pedagogiku V. Příhoda a O. Kádner.

[2] Srov. publikace Jazykový koutek Československého rozhlasu 2 a 3, Praha 1955 a 1959.

[3] Srov. např. Český jazyk, Učebnice českého jazyka pro sedmý postupný ročník, red. A. Jedlička, 1. vyd. Praha 1954, 7. vyd. Praha 1960.

[4] Svým kolegyním a kolegům z býv. lexikografického oddělení děkuji za pomoc při získávám informací; za připomínky a přečtení patří dík dr. J. Filipcovi, dr. Z. Sochové, V. Mejstříkovi a prof. A. Jedličkovi, za zapůjčení osobních dokladů K. Kozlové pak rodině dr. M. Helcla a B. Papírníkové.

Naše řeč, volume 79 (1996), issue 3, pp. 162-164

Previous Olga Müllerová: K sedmdesátinám Zdeňka Hlavsy

Next Ludmila Švestková: Boží muka