Časopis Naše řeč
en cz

Sborník Filologické studie XIX

Vladimír Koblížek

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Již 19. svazek sborníku Filologické studie[1] dokazuje, že učitelé katedry českého jazyka Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze se vedle své pedagogické činnosti zabývají i prací vědeckou. Sborník obsahuje jedenáct příspěvků, z toho tři jsou věnovány problematice didaktické.

K. Vondrák je autorem stati Z táborské smolné knihy (9–19). Konstatuje, že pro období 16. a 17. století je příznačné pronikání prvků mluveného jazyka do spisovných projevů. Dalo by se očekávat, že v zápisech výslechů provinilců budou výrazně uplatněny prvky živého jazyka lidového (běžně mluveného); vždyť písaři slibovali, že budou zapisovat přiznání věrně. Ovšem ukazuje se, že v zápisech je primární tehdejší jazyk spisovný, vyskytuje se v nich jenom málo dialektismů.

Stať O. Mališe Cesty Shakespearových her do Čech (21–25) věnuje pozornost skutečnosti, jak se naši předkové seznamovali s uměním velkého dramatika. Je velmi obtížné přesně určit, který Čech se jako první mohl s jeho hrami setkat. Mohl jím být moravský feudál Zdeněk Brtnický z Valdštejna, ale je to jenom domněnka. Už na počátku 17. století se do Čech a na Moravu dostávali angličtí kočující herci; v tomto období vzrůstá počet německých herců v anglických hereckých společnostech. Výraznou úlohu má také němčina. Nesmíme zapomenout na to, že Shakespearova dramata se dostávala do našich zemí především prostřednictvím německých překladů. Autor připomíná, že by bylo třeba provést interpretaci českých překladů cizích dramatických textů z doby národního obrození, a to s důrazem na stránku jazykovou.

N. Kvítková přispěla do sborníku statí Jazykové zpracování Mikovcovy tragédie z českých dějin (27–37). V dramatu Ferdinanda Břetislava Mikovce Záhuba rodu Přemyslovského se výrazně projevuje intertextové navázání na Dalimilovu kroniku, a to po stránce obsahové i formální (u Mikovce vystupuje pěvec Dalemil, některá místa divadelní hry využívají i autentického veršového textu středověkého kronikáře). Mikovec využil Procházkova vydání Dalimilovy kroniky, ovšem v převzatém textu provedl některé tvaroslovné úpravy (týkají se především převedení aoristu v tvary prézentní nebo v tvary préterita). Autorka pečlivě analyzuje jazyk jednotlivých postav vystupujících v dramatu. Konstatuje, že pro věrné zobrazení dobové atmosféry užívá Mikovec jevů staršího jazyka. V dramatu zaznívají tři jazyky, vedle češtiny i němčina a také latina (ve zpěvu řeholníků).

[43]Nejrozsáhlejší statí sborníku je příspěvek M. Švehlové nazvaný Zdvořilost a řečová etiketa (39–61). Autorka jí dala podtitul Univerzálie řečové interakce. Zdvořilost je nezbytnou podmínkou lidské verbální i neverbální kooperace; projevuje se volbou jistých jazykových prostředků (z jednotlivých rovin jazyka) a zároveň výběrem ustálených, stereotypních modelů řečové komunikace. Řečová etiketa představuje dílčí vyjadřovací mikrosystém. Autorka připomíná Griceovy (1975) a Leechovy (1983) konverzační maximy. Jsou to zásady, které by nás měly dovést ke schopnosti dosáhnout plynulé a vcelku bezkonfliktní komunikace v dialogu. Autorka se dále zabývá fungováním tzv. pozitivních i negativních zdvořilostních strategií, které souvisejí se snahou jedince uchovat si svoji tvář (to znamená individuální úctu k sobě samému). Ve druhé části svého příspěvku (první část není v textu označena I) se autorka zabývá řečovou etiketou. Připomíná, že etiketa je dána souborem stereotypních modelů chování a opakujících se činností jedinců. Pokud jde o řečovou etiketu, lze ji chápat jako jistý soubor řečových modelů, vzorců. Formule řečové etikety fungují v lidské řeči jako hotové modely, jde např. o pozdravy, oslovení, prosby apod. Ve studii jsou připomenuty i jednotlivé funkce řečové etikety (fatická neboli kontaktová, konativní, regulativní, ovlivňovací, apelativní, emocionální, estetická). Autorka věnuje pozornost i stereotypně užívaným formulím, které jsou typické pro jisté situace (oslovení, pozdravování, pozvání, výzva, poděkování, výtka, souhlas či nesouhlas, loučení). V závěru stati je vysvětlována sémiotická, gramatická a stylistická podstata formulí řečové etikety a charakterizuje se slohové rozvrstvení těchto formulí.

S. Machová nazvala svůj příspěvek Odborná debata (63–67). Považuje ji za jeden typ dialogu a definuje ji jako „neveřejný nebo poloveřejný rozhovor dvou a více odborníků na téma, v němž jsou odborníky“. Autorka připomíná, že odborná debata je útvar primárně mluvený. Sama analyzovala odborné debaty matematiků, informatiků, lingvistů a právníků; využila též výsledků několikaleté práce na terminologické databance v oblasti výpočetní techniky. Výstavba odborné debaty do značné míry závisí na mimojazykových činitelích, např. na temperamentu, inteligenci, postavení a předřečových strategiích. Autorka vymezuje jednotlivé prototypické rysy, kterými se liší odborná debata od dialogů a rozhovorů neodborné povahy. Přitom jazykovou bází odborné debaty mohou být všechny vrstvy národního jazyka; mnozí diskutující užívají nejenom spisovných jazykových prostředků, např. spisovných termínů, ale i prostředků nespisovných, např. slangových termínů. Záleží přitom na stylu této debaty; pokud jde o vyšší a střední styl, potom je typické užití spisovných termínů, v případě nižšího stylu se užívá i termínů nespisovných, zvláště slangových (pochopitelně vedle spisovných termínů). Je to patrné např. v oblasti výpočetní techniky, kde existuje jiný soubor termínů v textech vyšších a nižších stylů. Autorka pokládá odbornou debatu za jeden z žánrů stylu odborného; do odborné debaty ovšem patří komunikáty, jejichž jazykovou základnou je celý národní jazyk.

Další příspěvek S. Machové nese název Terminologická databanka (69–77). Terminologická databanka (TDB) představuje nástroj, s jehož pomocí je člověk schopen řídit rozvoj terminologických informací (lze tak sledovat rozvoj jistého oboru a ovlivňovat tvorbu termínů pro nově vzniklé pojmy). Základní jednotkou TDB je pojem, [44]nikoliv termín, TDB je třeba stále aktualizovat. Existují dva typy TDB: velké celonárodní (ty se týkají řady tematických oblastí) a tematicky omezenější, méně rozsáhlé (cca 100 000 pojmů). Na rozdíl od TDB nemůže poskytnout počítačový terminologický slovník komplexní soubor informací o termínech (zpravidla je to slovník dvojjazyčný); TDB vždy obsahuje i výklad (definici) významu. Autorka připomíná význam projektování TDB, a to se zřetelem k potenciálním uživatelům (terminografická práce, tlumočnická a překladatelská činnost, aktivita odborníků). Jde především o perspektivní technické obory (strojírenství, výpočetní technika, elektronika). Autorka si všímá i dvou typů terminologií, tzv. preskriptivní, jejíž termíny se musí užívat v definičně stanoveném významu, a pseudopreskriptivní, jejíž termíny jsou využívány subjektivněji nebo jsou využívány z významového hlediska na základě jisté dohody. Tento typ terminologie zahrnuje i terminologii lingvistickou; zde platí, že jeden a týž termín nemusí mít stejný (totožný) význam v rámci jiné teorie. Pokud se vytváří vícejazyčná TDB, je třeba zvolit jeden přirozený jazyk jako základní, jehož struktura pojmů bude pro jistou odbornou oblast primární (např. angličtina je takovýmto jazykem pro sféru výpočetní techniky). Autorka upozorňuje na nutnost správného výběru zdrojových textů, všímá si repertoáru terminologických informací. Rozvoj terminologických informací je třeba správně řídit, aby byly v souladu s moderními vývojovými trendy vědy a techniky.

Příspěvek M. Švehlové Mlčení jako fenomén komunikace (79–83) nese podtitul Esej. Autorka připomíná slova L. Wittgensteina: „Co není možné vyslovit, o tom se musí mlčet.“ Verbální komunikace představuje výraznou možnost ovlivnění druhých (řečí můžeme ovlivňovat duše jiných lidí), podobně i projevy neverbální komunikace (aktivita, smích i mlčení) mohou působit na druhé. Mlčení představuje jistý projev výrazného jednání člověka. Mlčení nemusí být jenom negativního rázu, kdy jím vyjádříme odmítavý vztah vůči někomu; např. v dialogu je mlčení nutnou podmínkou projevení ochoty naslouchat druhému. Mlčet může člověk i z důvodu neznalosti, případně proto, že je unaven. Ticho je nutnou podmínkou vzniku nové krásy v poezii (Hölderlin: „Když se navrací ticho, rodí se i řeč.“)

Sborník obsahuje dále stať R. Brabcové Český překlad románu I. Andriće Slečna dělá peníze (85–91). Autorka konfrontuje český překlad díla z r. 1947 s originálním textem z r. 1945. Věnuje pozornost jednomu z nejčastěji zastoupených slov – svet. Překladatel V. Bartůněk používá pro postižení charakteru prostředí srbská slova (např. magaza, varoš, aslija). Srbské vlivy jsou v překladu patrné formální i významovou shodou, formálním přizpůsobením českého slova či užitím blízkého českého výrazu a nevhodným výběrem ekvivalentu pro daný kontext. Autorka připomíná, že řadu problémů připravily překladateli srbské frazeologismy. Své práce se však zhostil dobře, na úrovni tehdejší doby.

Tři příspěvky v závěrečné části sborníku se týkají problematiky didaktické. Stať E. Hájkové Atribut a srozumitelnost verbální komunikace ve škole (93–105) klade důraz na nutnost zkoumat obtížnost textu (ta je dána např. délkou slov, indexem opakování slov, výskytem termínů, délkou věty a počtem slov apod.). Analýzy textu z hlediska obtížnosti se týká především souvislý výkladový text (učebnice, učeb[45]ní příručky). Autorka se zabývá vlivem přívlastku na syntaktickou obtížnost textu. Adjektiva se často uplatňují (v případě adjektiv jakostních, vztahových a adjektiv vyjadřujících vlastnosti) ve funkci přívlastku i přísudku. Je objektivní skutečností, že nadměrná frekvence přívlastků může jistý text poměrně zkomplikovat. Pisatelka analyzuje výsledky dílčího výzkumu, kterého se zúčastnilo 228 žáků dvou pražských základních škol (žáci 5. a 6. ročníku). Jednotlivé úkoly, které řešili žáci, se týkaly problematiky slovosledu postupně rozvíjejícího přívlastku, vnímání atributivního vyjádření a porozumění těmto konstrukcím. Výzkum ukázal, že řada žáků má problémy s porozuměním jistému textu, v němž se uplatňují náročnější formulace (a tímto typem jsou atributivní konstrukce). Nejde přitom jenom o problematiku jazykovou, ale i o problematiku týkající se úrovně myšlení, schopnosti odhalovat příčiny a souvislosti jevů.

Příspěvek R. Brabcové Frazémy v slovní zásobě žáků 5.–8. ročníků (107–118) seznamuje s výsledky zkoumání znalostí žáku týkajících se různých frazémů (přísloví, pořekadel, rčení nebo úsloví). Výzkumu probíhajícího v letech 1991–1993 se zúčastnilo 1500 žáků 5.–8. ročníků základních škol středních a jihozápadních Čech. Jeho cílem bylo zjistit, jak žáci chápou smysl jednotlivých frazémů (zda dovedou převést obrazné vyjádření do podoby vyjádření neutrálního). Žáci se zamýšleli nad významem přirovnání (např. Nese se jako páv. Má se jako na (o) posvícení apod.), propozičních frazémů (např. Dělá z komára velblouda. Bez práce nejsou koláče apod.) a polypropozičních frazémů (např. Kam vítr, tam plášť. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá apod.). Výzkum potvrdil, že mnozí žáci nechápou význam frazémů správně; u řady jedinců se projevily výrazné nedostatky formulační. Z toho vyplývá výmluvně úkol pro učitele češtiny, aby se více zaměřili v hodinách na učivo týkající se sémantiky.

E. Hájková nazvala svou stať Čemu budeme učit v češtině? (119–122). Příspěvek nese podtitul Poznámky k didaktice českého jazyka. Jím sborník končí. Český jazyk je definován jako jednota složky mluvnické, slohové a literární. Didaktika češtiny má těsný vztah k pedagogice a psychologii. Autorka zdůrazňuje, že je třeba podrobit pečlivému zkoumání, co má být obsahem učiva českého jazyka na jednotlivých stupních a typech školy. V minulosti převládaly spíše snahy předávat žákům teoretické poznatky o jazyce, výrazně potlačeny byly jazykové dovednosti. Je velmi aktuální zařadit do obsahu učiva utváření komunikativních dovedností (ty by měly – jak se domnívá autorka – na 1. stupni základní školy převládat). V nově koncipovaných učebnicích se objevují celky komunikativního charakteru (např. pozdravy a oslovení, prosba, žádost, omluva apod.), dále práce s textem (slyšeným nebo čteným). Důležitou roli má i práce s textem z hlediska postižení kauzálních souvislostí. Nelze pominout ani formu projevu; jde o to, aby žáci správně zvukově realizovali své projevy. Autorka připomíná fakultní úkol Alternativní učebnice češtiny z r. 1992.

Příspěvky jsou doprovázeny solidní bibliografií. Ve sborníku jsou za jednotlivými statěmi (až na tři výjimky) uveřejněna anglická či německá resumé. Filologické studie XIX šíří svého tematického zaměření i úrovní jednotlivých příspěvků dokazují, že i na pedagogických fakultách má vědecká práce své pevné místo.

[1] Filologické studie XIX, sborník katedry českého jazyka PedF UK, Univerzita Karlova, Praha 1994 (uspořádali R. Brabcová a O. Mališ).

Naše řeč, volume 79 (1996), issue 1, pp. 42-45

Previous Jan Balhar: Stavba věty v mluvených projevech

Next Milan Harvalík: Vypravování z Jablunkovska