Vypravování z Jablunkovska

Milan Harvalík

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Vratislavská univerzita vydala v roce 1992 zajímavou studii Roz widzieli straśne lognie ku Ciantoryi … Jaroslava Lipowského, rodáka z Jablunkovska. Převážnou část práce tvoří ukázky z přepisů magnetofonových nahrávek vyprávění tří starších žen (jedna z nich byla autorova babička) žijících ve vesnici Nawsie nedaleko Jablunkova. V závěru jsou pak stručně popsány některé zvláštnosti místního nářečí z hlediska hláskoslovného, tvaroslovného, slovotvorného, syntaktického i stylistického. Autor nezapomněl ani na stručný slovníček, v němž vysvětluje výrazy odlišně od spisovné polštiny a obecně známějších staropolských a nářečních slov.

Dialekty, kterými se hovoří v okolí Jablunkova, jsou označovány jako přechodné mezi českými a polskými nářečími. Tento přechod je velice plynulý a vyznačuje se pozvolným ubýváním nářečních rysů jednoho z jazyků při současném narůstání typických jevů dialektu jazyka druhého. Protože se ve zmíněné oblasti stýkají kromě příslušníků českého a polského národa ještě zástupci německé a slovenské národnosti (i když většina Němců byla po válce odsunuta), přistupují k českým a polským prvkům v místním nářečí navíc četné germanismy a slovakismy.

V takto jazykově pestrém prostředí je pozoruhodné rovněž národnostní cítění místních obyvatel. Jak autor uvádí, velká část lidí se v dnešní době hlásí k slezské národnosti, neztotožňuje se tedy ani s Čechy, ani s Poláky. Za příslušnici jednoho z těchto národů se nepovažovala žádná z autorových tří informátorek. Jazykem, který vypravěčky užívají, se mluví na Jablunkovsku obecně, mluví tak i ti, kteří se cítí být Čechy. Důkaz toho, že o národnostním uvědomění nerozhoduje jedině jazyk, ale také individuální chápání člověka, nám poskytují říkanky, jimiž se navzájem častovaly děti v dobách, kdy informátorky chodily do školy, tedy zhruba v době po vzniku samostatného Československa. Češi škádlili Poláky:
Polok, Polok,
mo na rzici bolok.

Poláci jim zase opláceli:
Czech, Czech,
mo na rzici plech.
Na tym plechu napisane,
że un Ślónska nie dostanie.

Všimněme si na těchto dvou ukázkách, že oba posměšky se po jazykové stránce prakticky vůbec neliší! Rozdíl mezi místními Čechy Poláky spočíval v národnostním cítění, ne v jazyce.

Lipowského práce není svým materiálem přínosná pouze pro dialektology, nejrůznější podněty a postřehy v ní naleznou i etnografové. Ve vyprávění všech tří žen se nejčastěji objevují vzpomínky na dětství, mládí, na vesnickou práci a lidové zvyky, [47]v některých případech pověsti o strašidlech a nadpřirozených jevech. Jak lze z uvedených ukázek soudit, takové historky jsou u staré generace pravděpodobně živé ještě dnes.

I běžného čtenáře, s nímž zřejmě publikace také počítá, mohou zaujmout příběhy reflektující život svých vypravěček. Tak jako každý člověk je výjimečný a neopakovatelný, jsou jedinečné a neopakovatelné jako životní osudy, zážitky a příhody. Lidské životy si mohou být a také jsou podobné, ale nikdy ne naprosto stejné. Právě tato podobnost a originalita zároveň láká k četbě i širší veřejnost, která se tak aspoň na okamžik přenese do dávno zmizelého a nenávratně ztraceného světa, v němž bylo všechno z našeho pohledu tak krásné, idylické, téměř jako pohádka.

Naše řeč, volume 79 (1996), issue 1, pp. 46-47

Previous Vladimír Koblížek: Sborník Filologické studie XIX

Next Jiří Kraus: Býčí trh