Stavba věty v mluvených projevech

Jan Balhar

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Po studii J. Malovaného (Skladba nářečí císařovského) z přelomu našeho století a po „poznámkách k skladbě“ připojovaných jako dodatek k nářečním monografiím, zaměřeným zejména na hláskosloví a tvarosloví, přinesla Milena Šipková[1] první systematický popis a rozbor syntaktické struktury třetího základního nářečního typu na Moravě, totiž nářečí středomoravských (hanáckých). Výzkum větné skladby moravských a slezských nářečí byl uvedeným spisem završen. V této souvislosti nelze nevyslovit lítost, že z Čech zatím žádnou podobnou práci nemáme.

Název práce Stavba věty v mluvených projevech dobře postihuje fakt, že se syntaktická složka nářečí vždy z velké části shoduje se skladbou mluvených projevů vůbec. A nemůže tomu být ani jinak, neboť nářeční projevy se realizují jen v podobě mluvené. Jako takové vznikají za působení jistých promluvových faktorů, jež absentují v projevech psaných. Patří k nim především nepřipravenost (spontánnost) a s ní souvisící nedostatek větné a nadvětné perspektivy, situační zakotvenost, spočívající v tom, že je u nich vždy přítomen adresát projevu a často také objekty řeči, a možnost využívat také prostředků neverbálních, především prostředků prozodických.

V důsledku uvedených faktorů se v nářečních promluvách objevuje mj. výrazná tendence k nastavování (aditivnosti) textu, syntaktická uvolněnost, přerušování souvislé výstavbové linie různými odbočkami, dodatečnými vysvětleními, implicitnost a explicitnost vyjadřování, užívání četných prostředků kontaktových a konečně značná volnost slovosledu. Mnohé jevy vyvolané zmíněnými promluvovými činiteli nabyly povahy ustálených, strukturních syntaktických konstrukcí, které na jedné straně spojují všechny hovorové útvary našeho jazyka, na druhé straně je odlišují od jazyka psaného. Je nade vši pochybnost, že tím, že se naše dialektologie zasloužila o poznání syntaxe moravských a slezských dialektů, přispěla také k poznání skladby mluvené řeči vůbec.

[39]V dialektologii se už tradičně oddělují jevy shodné se spisovným jazykem od jevů příznakových, typických jen pro dialekty. Autorka usiluje o takový pohled i na prostředky syntaktické povahy, upozorňuje však, že k přesnému odlišování nejsou zatím plné předpoklady, neboť nám pořád ještě scházejí (na rozdíl od systému hláskového, tvaroslovného, slovotvorného a lexikálního) popisy výrazových prostředků syntaktické složky spisovných mluvených projevů, a proto nemůžeme mít ani jejich kodifikaci. Za této situace je pak obtížné stanovit, zda je konkrétní syntaktická konstrukce spisovná či není. Autorka rovněž zachytila četné dvojice a celé skupiny variantních, přesto však funkčně ekvivalentních konstrukcí, a doložila tak, že skladba nářečních promluv je daleko bohatší, než se soudilo. Oceňuji také, že autorka u četných konstrukcí upozornila na jejich starobylost (doloženost v stč. památkách), na jejich centrální nebo periferní postavení, popř. na svázanost pouze se zkoumanou oblastí nebo jen s její částí. Kromě toho vydělila jevy, které mají svůj původ v podmínkách výstavby mluvených projevů, které se však stabilizovaly jako ustálené vyjadřovací způsoby.

Vlastní popis a rozbor větné skladby hanáckých nářečí je podán v několika oddílech. První je věnován větným typům. V něm se probírají typy vět podle komunikačního záměru mluvčího (věty oznamovací, tázací, rozkazovací a přací), pak věty sloužící k vyjadřování míry jistoty mluvčího o platnosti větného obsahu, dále věty bezpodmětné a věty deagentní a konečně věty vyjadřující modální významy nutnosti a možnosti. U vět podle komunikačního záměru mluvčího se vychází z formy a sledují se všechny možné obměny základních výpovědních norem v rovině intonační, lexikální i transpozice různých větných typů (např. věty formou tázací vyjadřují citově zabarvené oznámení). Nelze nevyslovit údiv, kolik různých významových odstínů odhalila autorka v rámci jednoho typu vět. Např. u výpovědí s formou vět oznamovacích uvádí tyto průvodní významy: odstín varování, upozornění, námitky, ohrazení, zdůraznění pravdivosti tvrzení, souhlasu, ztotožnění, zklamání, lítosti, rozmrzení, výtky, výčitky, údivu, radosti, spokojení, pochybnosti. A nemohu nezdůraznit, že každý význam je přitom dokumentován krásným příkladem z autentické nářeční promluvy. V souvislosti s bezpodmětnými větami poněkud udivuje, že autorka popsala jen věty se slovesy a že nezařadila v nářečí zvlášť hojné věty bezpodmětné se substantivy, adjektivy, adverbii a s citoslovci.

Úctu budí jemná analýza nejrůznějších způsobů vyjádření větných členů. Vyzvednout musím zvláště pojednání o atributivních výrazech ve funkci podmětu a předmětu. Jde o hojné případy různé míry substantivizace adjektiv, ale i o četné konstrukce, jež cítíme jako aktuální elipsu substantiva, např. dones s Přikrilovi (studny), ta je lepší. Autorce jistě neříkám nic nového, že ve funkci větných členů stávají běžně také věty, popř. větné výrazy. U doplňku je takovým případům věnována celá kapitola, zmínku na ně najdeme i u podmětu. Kvůli komplexní komparaci bych byl rád viděl též doklady na větné vyjádření předmětu, přívlastku, příslovečného určení, popř. se mohlo na příslušné věty zařazené na svých místech v rámci souvětí odkázat.

V oddíle o větných členech uplatnila Šipková přístup větněčlenský. S tím lze souhlasit, neboť toto uspořádání umožnilo jejich detailní analýzu. Stačí se jen podívat na kapitolu věnovanou přísudku. Autorka však sama dochází k přesvědčení, že by snad [40]„bylo lepší nahradit větněčlenský přístup starým přístupem významoslovným“ (s. 23), aby se vytvořily podmínky pro co nejširší srovnávání. Domnívám se, že by naprosto stačilo přidat kapitolu, v níž by se probraly funkce některých slovních tvarů, např. infinitivu, jednotlivých pádů, některých předložkových výrazů apod.

Při uspořádání látky se Šipková přidržela starších, tradičních popisů, tento její postup má výhodu mimo jiné v tom, že se čtenář v publikaci rychle orientuje. Mnohé kapitoly jsou propracovány do nebývalé šíře a hloubky, některé jsou strukturovány jinak, než tomu bylo v pracích starších, a najdeme zde i oddíly nové, např. o vyjadřování exceptivnosti, přibližnosti aj.

U souvětí se postupuje od výkladu sémantického vztahu mezi propozicemi a teprve dalším kritériem je parataxe nebo hypotaxe. V souvislosti s nářečním souvětím se už tradičně konstatuje, že se vztah závislosti běžně vyjadřuje také formou parataktickou. M. Šipková uvádí na tento syntaktický jev četné doklady, navíc však v takových souvětích odhaluje rozdíly plynoucí z různých sémantických odstínů spojených výpovědí. K pojednání o souvětí bych měl dvě připomínky. Doklady uváděné Šipkovou na větný doplněk (např. šla sem slóžet, nebelo mňe štrnást) bych raději řadil k vedlejším větám s časovým vztahem, i když připouštím, že by druhou větu bylo možno transformovat v doplněk adjektivní – ještě ne čtrnáctiletá. Stejně dobře bychom však mohli v souvětí najít věty časové: když jsem šla sloužit, nebylo mně čtrnáct; šla jsem sloužit, když mi ještě nebylo čtrnáct. – Některé obsahové věty bych raději ze souvětí vyčlenil a vedl je jako tzv. přímou řeč. Nejsou totiž nijak – ani intonačně – zapojeny do věty řídící. Právě v mluvených promluvách dochází k reprodukování prvotného projevu formou přímé řeči velice často. Srov. doklady na s. 134–136, např. tag mňe řekňi: Máž mňe ráda nebo né?

Pozoruhodný je oddíl o slovosledu. Autorka v něm popsala všechny odchylky od slovosledných schémat, jak je známe ze spisovného jazyka psaného. Zdá se, že slovosledných rozdílů mezi jednotlivými nářečními skupinami bude minimum. Nepochybně také proto, že na sled slov značně působí společné promluvové faktory – možnost využití intonace a větného přízvuku a pak tendence klást jádrové složky co nejvíce k začátku výpovědi. Patrně jen antepozici neshodných přívlastkových výrazů (stařenke bratr se dožíl sto tři roki; to je do Lipúfke auto) nebude možno vyložit jako řečový jev. Souhlasím s autorkou, že tyto přívlastky představují ustálené, specificky nářeční schéma, jež se ve „výstavbě nářečních promluv dochovalo jako živý slovosledný typ z doby předpísemné“ (s. 143).

Větší kapitola je věnována osamostatňování (vytýkání) východiskových a jádrových složek výpovědi. Jde o jev plynoucí zase z působení mluvenostních faktorů výstavby nářečních promluv. Předsouvání východiskových složek vysvětluje autorka dialogičností nářečních projevů. Vytčeným členem mluvčí často pojmenovává to, o čem již byla řeč, a navazuje tak na předcházející kontext. Je záslužné, že v těchto případech sledovala autorka také rozličný úkon odkazovacích výrazů: Poprvé je zde popsána různá intonace takových předsunutých částí a různý sémantický odstín vázaný na jejich různou kadenci nebo antikadenci. Poprvé se tady upozorňuje na fakt, že se na základní význam a větněčlenskou funkci navrstvuje také odstín zřetelovosti.

[41]Předsouvání jádrových složek plyne podle Šipkové z polemického rázu replik. Jádrový výraz je na začátku výpovědi toho, co někdo tvrdí. Mám za to, že toto tvrzení sice platí, ale jen u omezeného počtu výpovědí. V předsouvání jádrových složek bych viděl v první řadě naplnění obecnější tendence mluvených projevů vyslovit, pojmenovat to nejzávažnější, to, co mluvčímu tane na mysli, a pak dodatečně připojovat další skutečnosti.

Autorka projevila nevšední schopnost shromáždit autentický, cenný nářeční materiál. Zvlášť zdůrazňuji, že musela spoléhat jen na přímý terénní výzkum, na své ucho a pak magnetofonové záznamy. Jen tak mohla zachytit některé velice vzácné větné a souvětné konstrukce, které jinak často unikají explorátorově pozornosti. Výzkum byl realizován ve dvaceti lokalitách na rozsáhlém území středomoravských nářečí, sahajících od Třebíče k Lipníku nad Bečvou a od Zábřeha na Moravě ke Znojmu. Zkoumané vesnice byly vybrány tak, aby do výzkumu byly zahrnuty všechny základní typy a podtypy hanáckých dialektů. Obrovské bohatství materiálu je představeno ve střízlivém výběru, takže část dokladová a vlastní autorčin text jsou vyvážené. Musím ještě vyzvednout fakt, že co doklad, to ustálený větný nebo souvětný typ. Jistě nebylo snadné odlišit jevy systémové od jevů nahodilých, individuálních, od přeřeknutí.

Ukázek souvislých nářečních promluv (i dialogu) není v práci mnoho, ale jsou mimořádně zdařilé. Výborně dokumentují spontánní nářeční projevy. Co v monografii postrádám, je stručná charakteristika hanáckých nářečí. Kromě změn ý v é, ou v ó je pro zkoumané dialekty příznačná řada dalších změn (např. u v o, o v u, ři v ře aj.). Výstižný přehled hanáckých nářečních jevů by umožnil čtenáři lépe porozumět dokladům, mnohdy si hláskově zdánlivě odporujícím.

– * –

Úvodní pasáže spolu se závěrečnou částí tvoří jeden celek, široký rámec vlastního popisu. Autorka v závěru liší živé konstrukce a archaické jevy z hlediska vývoje nářečí i z hlediska celonárodního, spisovného. Velice zajímavá je úvaha o dynamice vývoje nářeční stavby věty. Přesně postihla, že aktuální vývojové procesy v nářečí nelze představovat jako interferenci jevů spisovné syntaxe a skladby nářeční. Přímo objevný je postřeh, že do nářečí v podstatě neproniká nic, co už v něm není. Podstata vývoje nářeční skladebné soustavy záleží tedy v tom, že se prosazují především ty prvky, které jsou shodné se spisovným jazykem. Tento poznatek mohu potvrdit svými výzkumy. V mluvě těch vesničanů, jejichž jazyk je už dávno víceméně prost příznakových hláskoslovných, morfologických a lexikálních nářečních rysů, přežívá celý nářeční – mluvenostní syntaktický systém beze změny, aniž si to tito vesničané, ale také my všichni uvědomujeme.

Monografie Mileny Šipkové má význam nejen pro poznání našich dialektů; při popisu mluveného spisovného jazyka se bude moci vycházet ze stejných principů, z nichž vycházela autorka. Recenzovanou práci můžeme právem označit jako vzorovou, a to nejen pro způsob podání celé látky a pro její promyšlené rozvržení, ale také pro bystré interpretační postřehy a výstižnou dokumentaci. První celistvý obraz syntaxe hanáckých [42]nářečí představuje přínos nejen pro rozvoj dialektologie, pro teorii řečové komunikace, textové syntaxe, ale také syntaxe v širokém slova smyslu. Jde o práci, která znamená v našich syntaktických bádáních krok kupředu.

---

[1] Stavba věty v mluvených projevech (Syntax hanáckých nářečí), H + H, Jinočany 1993, 192 s.

Naše řeč, volume 79 (1996), issue 1, pp. 38-42

Previous Lumír Klimeš: Akademický slovník cizích slov

Next Vladimír Koblížek: Sborník Filologické studie XIX