Časopis Naše řeč
en cz

K životnímu jubileu profesora Aloise Jedličky

Jiří Kraus

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Letošního roku se dožívá osmdesáti let jeden z nejvýznamnějších představitelů moderní československé jazykovědy profesor Karlovy univerzity Alois Jedlička. Pro jazykovědnou bohemistiku je to příležitost k ohlédnutí za více než padesátiletým obdobím plodné badatelské práce, ale jubilant sám se daleko víc soustřeďuje na současnost a na pracovní záměry do budoucna. Rádi poznamenáváme, že hodně svého času věnuje i redakční práci v Naší řeči. Jejím vedoucím redaktorem byl plných dvacet let (od r. 1952 do r. 1971) a díky tomu, že je stále autorem i posuzovatelem pečlivým a zkušeným, podílí se na utváření celkové podoby našeho časopisu v nemalé míře i dnes.

Uveďme v této souvislosti alespoň několik údajů o jubilantově životě. Narodil se 20. června 1912 v Brně, studoval v letech 1931—36 na brněnské Masarykově univerzitě češtinu a němčinu. Mezi jeho učitele patřili B. Havránek, F. Trávníček, ale také významný sociolog I. A. Bláha, v ročníku spolu s ním vyrůstali Miloš Dokulil, jehož osobnost si v tomto čísle rovněž připomínáme, a současný vynikající literární vědec a neúnavný editor moderních českých autorů Rudolf Havel. Zdroj jubilantova celoživotního vřelého a zasvěceného vztahu k slovenštině a k slovenské lingvistice můžeme spatřovat [155]v jeho dvouletém působení na gymnáziu v Košicích. Roku 1940 přechází na výzvu B. Havránka do Kanceláře Slovníku jazyka českého, pozdějšího poválečného Ústavu pro jazyk český. Tam začíná pracovat na heslech Příručního slovníku jazyka českého a tento vztah ke kolektivní slovníkové práci si zachovává i později jako člen redakce čtyřsvazkového Slovníku spisovného jazyka českého, vycházejícího v letech 1960—1971. S jeho činností v ústavu je spojen i vznik jednoho z nejstarších a nejvíce sledovaných pravidelných rozhlasových pořadů — jazykových koutků; zároveň se redakčně podílel i na jejich knižním zpracování.

Roku 1946 získává jubilant doktorát filozofie a zároveň přechází za svým učitelem a spolupracovníkem profesorem Kv. Hodurou na pražskou pedagogickou fakultu. Tam se o dva roky později habilituje monografií Josef Jungmann a obrozenská terminologie literárněvědná a lingvistická. R. 1950 se stává profesorem (v letech 1952—55 proděkanem na této škole, v období 1955—59 působí ve stejné funkci v jejím nástupnickém útvaru — na Vysoké škole pedagogické). V r. 1959 přechází na filozofickou fakultu Karlovy univerzity, kde od r. 1963 do r. 1970 pracuje jako vedoucí katedry českého a slovenského jazyka. V období politické normalizace musel z této funkce odejít. K doktorské obhajobě nebyla připuštěna ani jeho monografie Spisovný jazyk v současné komunikaci, vysoce ceněná doma i za hranicemi.

Jubilantovu dílu a osobnosti se v našem časopise věnovaly dva zasvěcené medailóny — v r. 1962 od jeho učitele a spolupracovníka B. Havránka a o deset let později od M. Čechové.[1] Jejich hodnocení nijak nepozbylo aktuálnosti, jen jubilantových prací v oblasti spisovného jazyka, jazykové kultury a jazykové výchovy, stylistiky, sociolingvistiky a příbuzných oborů přibylo. Nezmenšené popularitě mezi nejrůznějšími skupinami uživatelů jazyka se nadále těší Havránkova a Jedličkova Česká mluvnice (v r. 1981 vyšlo přepracované vydání této vysokoškolské příručky už po čtvrté) a téhož roku se objevilo už šestnácté vydání Stručné mluvnice české obou autorů. Několikeré vydání České mluvnice tak svědčí o živé potřebě veřejnosti i vysokoškolských studentů nacházet v jednom přístupně zpracovaném svazku souhrnné poučení o mateřském jazyce, o kodifikaci jeho spisovné podoby, o jeho vývoji, slovní zásobě a slohovém rozvrstvení.

Rozsahem i svým přínosem úctyhodný je i soupis bibliografických položek v uplynulém desetiletí badatelské práce profesora Jedličky.[2] I v tomto období zůstává na prvním místě jeho pracovního zájmu teorie spisovného jazyka, při níž spojuje pohled bohemistický s přístupem porovnávacím, [156]zejména slavistickým. Osobité místo tu přitom zaujímá porovnávání češtiny a slovenštiny, pozornost se přitom věnuje i problematice překladové. Jubilant podrobně zkoumá vztah mezi ustáleností a proměnností jazykových norem a zároveň promýšlí jejich diferencované působení ve spisovném jazyce a v útvarech nespisovných, rozlišuje zákonitosti jazykového systému, situací dorozumívání a funkčních stylů.[3] Díky těmto pracím a skutečnosti, že mnohé z nich jsou publikovány ve světových jazycích nebo v zahraničí, se současný vývoj pražské teorie spisovného jazyka stává nedílnou součástí moderní světové lingvistiky a sociolingvistiky. Rádi k tomu připojujeme, že teoretické řešení problematiky spisovného jazyka se u A. Jedličky vždy spojuje s cenným a zajímavým rozborem materiálovým, zejména v oblasti jazykových variant tvaroslovných a slovotvorných.

S tematikou spisovného jazyka souvisejí i práce o teoretických i praktických otázkách jazykové kultury, často inspirované aktivitou přednáškovou a popularizační. Velice soustavně je v uplynulém desetiletí jubilantovy činnosti zastoupena problematika stylistická, koncepčně i terminologicky navazující na autorovy myšlenky starší.[4] Tematicky lze Jedličkovy novější stylistické práce rozdělit do tří okruhů. Do okruhu prvního, teoretického a metodologického, patří promýšlení klasifikace funkčních stylů v současné češtině.[5] Autor tu zajímavě ukazuje na složitou povahu pojmu funkční styl a na jeho spojitost s diferencovanými sférami lidské činnosti. Soustava funkčních stylů se tak vytváří z kategorií různého stupně zobecnění — z komplexních stylů, podstylů, sekundárních stylů apod. Pozornost je tu věnována i procesům dlouhodobého utváření funkčních stylů i tomu, jak se [157]tyto procesy odrážely ve významných pracích o stylistice — Jungmannových, Zubatého, představitelů pražské školy aj. Druhý tematický okruh v sobě soustřeďuje studie zaměřené na problematiku jednotlivých stylů funkčních a žánrových — odborného, žurnalistického, esejistického. Metodologicky zvláště přínosné jsou jeho poznatky o esejistickém stylu,[6] které v sobě zahrnují analýzu zákonitostí žánru a spolu s tím i stylu jeho osobitých představitelů — F. X. Šaldy, na Slovensku Alexandra Matušky. S tím pak souvisí třetí okruh jubilantových stylistických zájmů — stati o jazyce a stylu významných slovesných tvůrců — Petra Bezruče, Karla Čapka, Jaromíra Johna, Jaromíra Tomečka.

V tomto výčtu bychom neměli zapomenout ani na osobnosti domácí a světové jazykovědy, o nichž A. Jedlička v uplynulém desetiletí psal jubilejní medailóny, ale i rozsáhlejší hodnocení. Patří k nim Josef Dobrovský, Jan Gebauer, Václav Křístek, Eugen Pauliny, Přemysl Hauser, Vuk Karadžič, L. A. Bulachovskij.

Také redakce Naší řeči se s radostí připojuje ke všem osobním přátelům pana profesora, k jeho spolupracovníkům i posluchačům z Československa i ze zahraničí, kteří v červnu letošního roku za ním přijdou s přáním zdraví, osobní pohody i dalších pracovních úspěchů i s pocitem úcty k životu naplněnému plodnou prací.


[1] B. Havránek, K šedesátinám prof. Al. Jedličky, NŘ 55, s. 57—62; M. Čechová, Jubileum Aloise Jedličky, NŘ 65, 1982, s. 78—82.

[2] V této souvislosti vyjadřuji poděkování pracovníkům útvaru vědeckých informací Ústavu pro jazyk český ČSAV za ochotu při zapůjčení bibliografických podkladů pro tento příspěvek.

[3] Srov. zejm. Typy norem jazykové komunikace, SaS 43, 1982, s. 272—281, Příspěvek k studiu variantnosti normy z konfrontačního hlediska, Slavica Pragensia 19, Praha 1983, s. 227—236, Vývojové procesy a synchronní dynamika jazyka v konfrontačním osvětlení, Jazykovedný časopis 32, 1981, s. 107—116, Projevy a prostředky dynamiky v současné spisovné češtině a slovenštině, Slavica Pragensia 30, 1989, s. 57—75, Rozvoj bádání o slovanských spisovných jazycích v dějinách slovanských sjezdů, Čs. slavistika 1988 — Lingvistika — historie, Praha 1988, s. 187—198, Basic types of norm in language communication, Reader in Czech sociolinguistics, Praha 1987, s. 57—82, Entwicklungstendenzen der Literatursprache aus vergleichender Sicht, Entwicklungstendenzen der deutschen Sprache seit dem 18. Jahrhundert, Berlín 1983, s. 50—60, Die Sprachsituation und die Normentypologie, Recueil linguistique de Bratislava 7, 1984, s. 173—179, Zu Quellen und Entfaltung der Literatur sprachlehre aus funktionaler Sicht, Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung 37, 1984, s. 185—190 aj.

[4] Nejsoustavněji jsou vyloženy v Základech české stylistiky A. Jedličky, V. Formánkové a M. Rejmánkové z r. 1970. Tato vysokoškolská učebnice v lecčems sdílela osud literatury šedesátých let, z níž ve svých ukázkách vycházela, a stala se rovněž brzy po vyjití prakticky nedostupnou.

[5] Problematika funkční stylové diferenciace spisovného jazyka, Přednášky z XXII. běhu LŠSS, Praha 1981, s. 34—46, Wege zur Erarbeitung einer Systematik der Stile und Stilerscheinungen, Beiträge zur Geschichte der slawischen Sprachwissenschaft, Berlín 1988, s. 9—26.

[6] O jazyku a stylu českých esejistických textů, SaS 50, 1989, s. 114—127, Jazyková dynamika a esejistický text, Zápisník slovenského jazykovedca 6, 1987, s. 6—8.

Naše řeč, volume 75 (1992), issue 3, pp. 154-157

Previous Radoslava Brabcová: Praktická příručka

Next Josef Filipec: Životní jubileum Miloše Dokulila