K šedesátinám prof. Al. Jedličky

Bohuslav Havránek

[Články]

(pdf)

-

Letos v červnu oslaví Alois Jedlička, vedoucí redaktor Naší řečí, profesor filosofické fakulty University Karlovy, svou šedesátku; zároveň už přes 30 let uběhlo od počátku jeho vědecké literární činnosti (od r. 1940), bezmála dvacet pět let jeho učitelské činnosti na Universitě Karlově (r. 1948 se habilitoval a brzy nato byl jmenován profesorem na pedagogické fakultě této university, r. 1959 přešel na fakultu filosofickou); bezmála dvacet let je vedoucím redaktorem našeho časopisu (od r. 1953).

Neuvěřitelné, že uplynulo již tolik let, co vše to proběhlo; vždyť prof. Jedlička je stále tak svěží a mladistvý, skoro bych řekl jako za svých studentských let, kdy jsem ho poprvé poznal na filosofické fakultě brněnské university, nynější University Jana Ev. Purkyně.

Prostředí této fakulty, kde se tehdy uplatnila značná část tzv. pražské školy lingvistické, formovalo jeho základní vědecké zaměření na synchronní studium současného spisovného jazyka i diachronní studium jeho vývoje od počátku doby obrozenské; doplněno bylo toto zaměření několikaročním působením na střední škole slovenské v Košicích o účinný zájem o současný jazyk slovenský a konečně na profil jeho práce význačně působil profesor Kvido Hodura, přední náš teoretik stylistiky, vzácný člověk a jeho kolega na pedagogické fakultě; dal mu cennou iniciativu k práci o českém stylu jazykovém i literárním. A pedagogická práce na pedagogické fakultě obrátila jeho zájem i na aplikaci jazykovědy na jazykovou výchovu, když už těsně předtím činnost v novém Ústavu pro jazyk český, kde pak po několik let externě vedl oddělení pro současný spisovný jazyk, prohloubila jeho teoretický i praktický pohled na současný spisovný jazyk.

Z těchto několika různých pramenů, ale vnitřně souvisejících, vznikala a rostla vědecká činnost profesora A. Jedličky, ne však epigonsky, ale rostla samostatným tvůrčím postupem do šíře, se vzácnou vnitřní jednotou.

Základní oblast jeho vědecké činnosti, studium spisovné češtiny, začala již v prvním desetiletí jeho literární činnosti kritickými referáty, recenzemi i studiemi z vývoje spisovné češtiny. Vycházely téměř všechny v Slově a slovesnosti, kde tehdy debutovali skoro všichni začínající bohe[58]misté i slavisté, ale publikoval i ve vědeckých časopisech jiných, v Českém časopise historickém a v Listech filologických, i v časopisech popularizujících, jako ve Zprávách pro češtináře, v Listu sdružení moravských spisovatelů, v Našem rozhlase i v novinách. Jsou mezi nimi od počátku také recenze o slovenských pracích (Martáka a Paulinyho), o výkladu historických termínů právních (V. Vaněčka) ap.

Nejvýznamnější z tohoto období je knižní publikace Josef Jungmann a obrozenská terminologie literárněvědná a lingvistická, vyšlá r. 1948 v tehdejší České akademii, a článek Spisovný jazyk a nářečí v Mrštíkově Roku na vsi, vydaný téhož roku[1].

Teprve od r. 1949 se objevují — a rázem dost systematicky — jeho příspěvky týkající se teorie normy spisovné češtiny a její praxe v detailech i v našem časopisu, v Naší řeči, když po Únoru přešla do Ústavu pro jazyk český, prakticky do rukou zastánců a odchovanců nových jazykovědných směrů z rukou konzervativních. Naší řeči zůstal prof. Jedlička věrný dosud. Přesto jeho teoretické stati o jazykové normě vycházejí nadále v SaS, později také ve fakultním sborníku Slavica Pragensia i v cizině, skoro výlučně v zemích socialistických.

K otázkám jazyka doby obrozenské, k stati o Jungmannovi, se záhy připojují studie o jazyku J. K. Tyla, zvláště v edičních doslovech jeho Spisů v Knihovně klasiků, jejichž spoluredaktorem se prof. Jedlička stal (od r. 1953 do 1960), i ve speciální studii v NŘ r. 1961. Do tohoto úseku patří pak i dvě studie o otázkách kodifikace a kultury jazyka u J. Dobrovského (z r. 1953) a v třicátých a čtyřicátých letech 19. stol. (z r. 1954) a o jazyce českém u P. J. Šafaříka (1961). Tuto tematiku prozatím uzavírá nový článek o zpracování české mluvnice a zvl. syntaxe u M. Hattaly (1971).

Linie studia autorského jazyka, zde načatá, má také pokračování, ale autor později více přechází k problémům stylu; o tom v. dále.

Těžiště vědecké práce Jedličkovy se však postupně přenáší na studium současného jazyka českého, jeho kodifikace a jejího poměru k normě i k charakteristice normy vůbec.

Studium kodifikace a jejího poměru k vědomé normě počíná již za jeho pobytu v Ústavu pro jazyk český anketním zjišťováním vědomí normy (v. zprávy o tom v NŘ 1950 a jinde).

Úsilí o správnou kodifikaci se pak konkretizuje v standardní školské mluvnici, v Stručné mluvnici české (1. vyd. 1950 a nyní již 12. vyd. r. 1971) a ve vysokoškolské příručce, České mluvnici, určené i širší veřejnosti (1. vyd. 1951, v dalších vydáních podstatně rozšířené a přepracované, nyní 4. vydání [59]r. 1970). V obou mluvnicích spolupracoval se mnou; Jedličkovo autorství se týká především hláskosloví, pravopisu, formálního tvarosloví a skladby, v České mluvnici pak zcela dodatku O slohu a bibliografických údajů, tedy dost podstatné části. — Do toho pracovního úseku spadá i jeho Skloňování jmen ve sborníku O češtině pro Čechy (1960), spolupráce a spoluredaktorství na prvním, druhém i třetím výběru z jazykových koutků (1949, 1955 a 1959) a na školním vydání Pravidel českého pravopisu (3958), kde zpracoval skloňování.

Ještě za pobytu v Ústavu pro jazyk český pracuje již také na heslech velkého Příručního slovníku jazyka českého, a pak po svém odchodu se velmi aktivně účastní jako člen redakčního vedení základního díla bohemistiky, čtyřdílného Slovníku spisovného jazyka českého, vycházejícího od r. 1960 do r. 1971.

Od r. 1963 se soustřeďuje prof. Jedlička zejména na studium teorie normy současné spisovné češtiny i normy vůbec, zvláště na problémy její variantnosti, stylového rozvrstvení ap., a to v řadě významných studií, které jej rázem zařadily mezi významné teoretiky problematiky spisovného jazyka i za hranicemi bohemistiky. — Jsou to především dvě studie o oblastních variantách v normě a o stylovém rozvrstvení dnešní spisovné češtiny (obě z r. 1963) a sjezdový referát z r. 1968 se širším slavistickým rozpětím Studium současných spisovných jazyků slovanských a problematika variantnosti normy. Sem patří i zdánlivě jen historická stať Zur Theorie der Schriftsprache v 1. sv. TLP (1964), jejímž jádrem je právě její nový rozvoj. — Tyto výsledky jsou přístupně shrnuty v čl. Vývojová dynamika současné spisovné češtiny z r. 1969. — Na tomto úseku přechází Jedlička záhy i k otázkám vztahu vývoje spisovné češtiny ke společnosti (1962) až ke studii již sociolingvistické o spisovné češtině, připravené pro 5. sv. TLP. Tímto krokem se zařazuje jeho pohled na spisovný jazyk do metodologického postupu dnes u nás aktuálního.

Teoretické studie se pak konkretizují v řadě prací vytvářejících syntetický obraz specifiky současné spisovné češtiny: v charakteristice slovotvorného vývoje v novější spisovné češtině (1965), doplněné článkem u univerbizaci a multiverbalizaci (1969), k charakteristice slovní zásoby (1965) a syntaxe (1966). Tyto studie pak ve zhuštěné formě vyústily v soubornou práci Charakteristika současné spisovné češtiny, napsanou pro svazek „Jazyk“ nové Čs. vlastivědy (v tisku).

Tyto teoretické studie mají značný ohlas i v cizině a jednotlivé části z nich v přímém překladě, zčásti autorem speciálně upravené, vyšly: rusky (v Moskvě 1967), německy (1971), maďarsky (1965), slovinsky (1965), charvátsky (v Zadru 1971 a v Sarajevě 1972) a k nim se druží i dvě studie z terminologické oblasti vyšlé v Sofii 1963 a 1972. — V této souvislosti je skoro samozřejmé, že se stal předsedou nové mezinárodní komise pro studium slovanských spisovných jazyků při MKS.

[60]K pracím teoretickým o normě a syntetickým o jejím charakteru v současné spisovné češtině se těsně přimyká i jím vedená kolektivní práce o jazykovědné terminologii slovanské; je místopředsedou příslušné mezinárodní komise Mezinárodního komitétu slavistů (ale poslední léta prakticky vedl práci této dělné komise); stal se také hlavním redaktorem kolektivního díla shrnujícího lingvistickou terminologii všech slovanských jazyků a jazyků světových, která je již připravena k tisku. O této kolektivní mezinárodní práci referoval prof. Jedlička v Jazykovědných aktualitách (1954) a v Slavii (1964 a 1966).

Základní pracovní úsek prof. Jedličky, spisovná čeština, je od počátku doprovázen, jak jsme již výše uvedli, jeho stálým zájmem o její stylovou stránku, jak z hlediska jazyka, tak z hlediska autorského. K uvedeným již pracím o jazyce Tylově a Mrštíkově náleží sem — vedle souborného instruktivního shrnutí výsledků sovětské stylistiky z r. 1957 — speciální studie o jazykové výstavbě v moderní české próze (1968) a o stylistickém pojmosloví (1970), zejména pak nová vysokoškolská příručka — první u nás — Základy české stylistiky z r. 1970, k níž přispěly i odb. asistentky filosofické fakulty KU V. Formánková a M. Rejmánková. Tyto Základy vznikly značně dříve, než konečně vyšly v SPN.

K pracím stylistickým můžeme právem přiřadit i práce o překládání ze slovenštiny do češtiny a naopak z r. 1960, 1961 a 1967; dokumentují také autorův neutuchající zájem o slovenštinu. V této souvislosti se aspoň zmíníme i o jeho spolupráci na učebnici češtiny pro slovenské vysoké školy, i o programových poznámkách ke konfrontačnímu studiu češtiny a slovenštiny; obojí vyjde r. 1972.

Na konec, ale významem nikoli v poslední řadě uvádíme jeho rozsáhlou činnost na úseku vyučování českému jazyku, zvl. na středních školách, spjatou s jeho působením na pedagogické fakultě, ale vázanou i se zájmem o tento úsek při tvorbě nových učebnic češtiny v Ústavu pro jazyk český po r. 1948. Spadá sem i řada Jedličkových článků o této tematice od r. 1947 až do r. 1961, značná část je jich uveřejněna v školském časopise Český jazyk (nyní Český jazyk a literatura), jehož spoluredaktorem je od jeho 1. ročníku r. 1950/51.

Spolupracoval v tomto období velmi účinně na řadě školských cvičebnic českého jazyka a některé z nich přímo vznikaly za jeho vedení. Jsou to tyto řady: Český jazyk (čtyřdílná učebnice českého jazyka pro 1.—4. třídu středních škol z r. 1950—1951), takřka paralelně vycházející čtyřdílná Učebnice pro 1. až 4. třídu gymnasií (r. 1951—52), dále nová řada Český jazyk, učebnice pro 6. až 11. ročník, r. 1954—55, kterou prof. Jedlička i vedl. A opět další řada Český jazyk, pokusná učebnice pro 6. až 9. ročník z l. 1957—1959, při níž byl odborným poradcem; konečně za jeho vedení i spoluautorství vznikla i výborná dvoudílná Učebnice českého jazyka pro pedagogické školy, 1959 [61]a 1960. Zdržujeme čtenáře úmyslně výčtem všech těchto řad v době kvasu přestavby našeho obecně vzdělávacího školství v desetiletí pro r. 1948, aby si dovedli představit, kolik usilovné práce věnoval náš jubilant v oné době nové realizaci vyučování českému jazyku. Tyto knihy vykonaly tehdy hodný kus dobré práce na školách, ale velmi rychle vznikaly i zanikaly. Nejsou ovšem bez nedostatků, pracoval na nich dost různorodý kolektiv, často v jiném složení pro každý díl, ve chvatu (autoři měli méně času na každou knihu než výroba), ale pracovali všichni s nadšením pro novou školu. Knihy ty zapadly, nejvyzrálejší je Učebnice pro pedagogické školy, která by dosud mohla dobře sloužit výuce češtiny na vhodném stupni. — Prof. Jedlička dal i této práci obětavě mnoho z racionálního, lingvistického stanoviska a prospěl jim svou důsledností a pečlivostí. Je škoda pro dnešní stav vyučování češtiny, že v šedesátých letech na tomto úseku nemohl už dále pracovat; pro autora samého i pro bohemistiku bylo to však velké plus, protože právě v letech šedesátých rozvinul svou pronikavou práci teoretickou na úseku vědeckého bádání o současné češtině se značným dosahem přesahujícím vlastní bohemistiku, jak jsem již výše vyložil.

Výběrová bibliografie jeho prací uveřejněná v tomto čísle poučí čtenáře i o dalších jeho pracích v drobnějších úsecích bohemistiky, do nichž zasáhly; nemůžeme v tomto článku všechny obsáhnout. Ale i tak je jasné, že je jeho činnost opravdu rozsáhlá a má v zásadě od počátku vnitřní jednotu a přitom výrazně stoupající linii. Ukazuje také, jak prof. Jedlička si nikdy práci neulehčoval, vždy byl ochoten své znalosti i čas věnovat ve prospěch prací kolektivních a na prospěch veřejnosti.

O téže stránce svědčí i jeho veřejné a organizační funkce, které zastával a zastává. Jeho funkce vědeckého charakteru v rámci Mezinárodního komitétu slavistů jsem již dříve uvedl i jeho několikerou redakční práci. K tomu přistupuje dnes i členství ve vědeckém kolegiu jazykovědy ČSAV a v jeho komisích, zvláště pravopisné, a v komisi ortoepické ÚJČ. Dále jsou to funkce vysokoškolské: byl v l. 1952—1955 proděkanem pedagogické fakulty UK (i jejích nástupnických útvarů), prorektorem Vysoké školy pedagogické v l. 1955—59, od r. 1963—1970 vedoucím katedry českého a slovenského jazyka na filosofické fakultě UK, byl delší dobu členem předsednictva rady Lidové university a vedoucím katedry českého jazyka při ní — v této funkci uspořádal několik zdařilých cyklů o českém jazyce —, předsedou komise pro zahraniční lektory češtiny při MŠ aj.

Nebylo by spravedlivé, kdybychom v tomto přehledu nemluvili i o jeho činnosti učitelské. Je učitelem klidným a důsledným, s důrazem na racionalitu a bezpečnost znalostí, vede k systematické a poctivé práci; neztrácí z dohledu, že na fakultě má před sebou převážně budoucí učitele, ale dovede se s úspěchem starat i o vědecký dorost, o aspiranty, vede je k samostatné práci a k myšlení o předmětu jejich práce, obrací jejich zřetel k literatuře [62]jejich předmětu i za hranice bohemistiky, zvláště k literatuře sovětské a polské.

Je v životě i ve vědě naprosto poctivý a obětavý. Ve výchově vědeckých kádrů vede taktně mladé pracovníky s porozuměním pro jejich práci a dovede jim vštípit zaujetí pro ni. Náš jubilant je typ opravdu kladný, s dobrým poměrem k lidem a k dnešní společnosti a spolupráce s ním je radostná.

Má to štěstí, že k nejbližší přehlídce české lingvistiky na varšavském sjezdu slavistickém r. 1973 bude patrně moci předložit tři podstatná díla: svůj syntetický soubor studií o teorii spisovného jazyka, pronikavou charakteristiku současné spisovné češtiny a kolektivní mezinárodní dílo, slovanskou lingvistickou terminologii. Ze srdce blahopřejeme.

Ale i jinak přejeme našemu jubilantovi mnoho dalších úspěchů domácích i mezinárodních a na několik desetiletí stálou svěžest duševní i tělesnou.

---

[1] Zpravidla neuvádíme tituly článků, ale jen rok vydání. Odkazujeme na výběrovou bibliografii prací prof. Jedličky, uveřejněnou v tomto čísle NŘ, s. 177n. — Zkratky: NŘ — Naše řeč, SaS — Slovo a slovesnost, SlavPrag. — Slavica Pragensia, TLP — Travaux linguistiques de Prague.

Naše řeč, ročník 55 (1972), číslo 2-3, s. 57-62

Předchozí Antonín Tejnor: Display

Následující Vladimír Šmilauer: Příjmení Jedlička