Časopis Naše řeč
en cz

Jubileum Aloise Jedličky

Marie Čechová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V letošním roce bohemisté z vědeckých ústavů, z vysokých škol, středoškolští učitelé češtiny, ale i mnozí redaktoři a veřejní pracovníci ještě častěji než jindy budou vzpomínat na svého vysokoškolského učitele prof. dr. Aloise Jedličku, neboť právě letos se dožívá v obdivuhodné duševní i fyzické svěžesti sedmdesáti let.

Za pětatřicet let svého učitelského vysokoškolského působení vychoval profesor Jedlička tisíce žáků, kteří mu vděčí za uvedení do studia lingvistiky. Mnohé z nás vedl i dále při vědecké přípravě, byl a zůstává naším obětavým rádcem a posuzovatelem řady prací. Al. Jedlička má dar nejen fundovaného lingvistického výkladu, ale také srozumitelného, jasného podání a tím dosahuje široké působnosti. Najdeme u něho práce zaměřené úzce vědecky i práce popularizační.

Základní oblastí vědecké činnosti jubilantovy je oblast teorie spisovného jazyka; jí se věnuje od počátku své lingvistické publikační činnosti, tj. 45 let. Tady také dosáhl vynikajících vědeckých úspěchů a mezinárodního věhlasu. Zhruba stejně dlouhou tradici má jeho záslužné dílo z oblasti dějin spisovné češtiny. V posledním období pak u něho převládá orientace sociolingvistická a stylistická. Je třeba jmenovat také aktuálně se rozvíjející konfrontační studium spisovných slovanských jazyků. Ve svých nejnovějších pracích věnuje pozornost složce pojmové a terminologické. K těmto činnostem se řadí časově náročné působení v oblasti koncepce vyučování českému jazyku, významná je rovněž činnost organizátorská a přednášková.

Zevrubnou analýzu vědeckého díla oslavencova podal před deseti lety v Naší řeči akademik B. Havránek.[1] Náš příspěvek proto připomene jen činnost z posledního období.[2]

Těžiště vědecké práce Jedličkovy tkví ve studiu spisovného jazyka. V návaznosti na svého učitele, B. Havránka, rozpracoval základní kategorie a pojmy z oblasti teorie spisovného jazyka; nejprve pojmy norma a kodifikace, varianty v normě, nověji připojil výklad jazykové situace a jejích složek, promyslil spolu s jinými pojetí a obsah jazykové kultury. Za desetiletí usilovného studia v dané oblasti se vypracoval na prvního v řadě, je jistě nejzasvěcenějším znalcem zahraniční literatury o současných spisovných jazycích a platí nejen ve slovansky mluvících zemích, ale např. i v NDR za nejpřednějšího specialistu v bádání o současném spisovném jazyku.

[79]V uplynulém desetiletí publikoval přes dvacet časopiseckých příspěvků vztahujícím se k obecným otázkám teorie spisovného jazyka a jazykové kultury z hlediska marxistické jazykovědy. Završením jisté etapy v řešení této problematiky byla dnes už klasická studie Spisovný jazyk v současné komunikaci (Acta Universitatis Carolinae, Philologica, Praha 1974), která patří k základním studijním pramenům filologů. Kniha podává obraz stavu a charakteru studia současných spisovných jazyků. Je založena na hodnotícím přehledu badatelských výsledků různých lingvistických center (I. kap), vymezuje základní pojmy dané oblasti (II. kap.) a podává řešení nejdůležitějších problémů: rozebírá vztah spisovného jazyka (včetně jeho hovorové formy) k ostatním útvarům národního jazyka (dialekt, běžně mluvený jazyk, obecná čeština, městská mluva), a to se zřetelem k společenské situaci a komunikativním potřebám (III., klíčová kapitola). V této souvislosti vyložil Al. Jedlička i princip variantnosti normy viděný v souladu s její dynamikou. Přitom, jak vysvětluje autor, nejde o rozpor mezi omezenou variantností a jednotností spisovné normy, vyplývající z nadteritoriální platnosti tohoto útvaru. Od variantní normy odlišuje variantní prostředky, ty diferencuje na varianty regionální a kontaktové. Charakterizovaná práce je dokladem i vzácné schopnosti spojení pohledu teoretického se schopností aplikační (IV. kap.): autor charakterizuje z hlediska dynamiky jednotlivé jazykové roviny (morfologickou, syntagmatickou, syntaktickou a lexikálněsémantickou).

Tato kniha vzbudila jak u nás, tak v zahraničí značný ohlas (např. v SSSR, v NDR, v Polsku, ve Finsku a ve Francii), její druhé vydání vyšlo r. 1978, teoretická část práce byla přeložena do němčiny (Die Schriftsprache in der heutigen Kommunikation, Linguistische Studien, Leipzig 1978).

Náš jubilant se také významným způsobem účastní organizace vědecké práce. Od r. 1970 je předsedou Mezinárodní komise pro spisovné slovanské jazyky. Řídí zasedání této komise i její konference a výsledky jejího jednání publikuje jednak v našich odborných časopisech (ve Slově a slovesnosti, v Jazykovedném časopise — tam např. Vývojové procesy a synchronní dynamika jazyka v konfrontačním osvětlení, 1981), jednak v zahraničí (v SSSR, v Polsku, v Jugoslávii, v NDR). Kromě toho Al. Jedlička s tématy z této oblasti vystupuje pravidelně na slavistických kongresech, na konferencích (srov. jeho stať Teorie jazykové kultury dnes ve sborníku Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, 1979) a je zván k přednáškovým pobytům na zahraničních univerzitách (zvl. v SSSR, v NDR, v Polsku, v Jugoslávii).

Ani v současnosti neutuchá jeho badatelské hledání, v poslední době promýšlí typologii norem, především vztah mezi jazykovou a komunikační normou.

Už naše charakteristika jmenované knihy naznačila zájem profesora Jed[80]ličky nejen o jazyk jako samostatný fenomén, ale i o jeho společenské zařazení a využití. Ten přivedl jubilanta k hlubšímu studiu sociolingvistiky (vedle psycholingvistiky). Zpravidla nelze vést ostrou hranici mezi jeho činností z oblasti teorie spisovného jazyka a sociolingvistiky, neboť zřetel sociolingvistický je patrný i v pracích uváděných výše a potvrzuje ho i titul další studie: Sociolingvistický aspekt v bádání o spisovném jazyce, 1980 (Jazykovědné aktuality). Podobně hledá a nachází Al. Jedlička vztahy mezi sociolingvistikou a stylistikou.

Na rozdíl od prvního období své vědecké činnosti nevěnuje nyní sice prvořadou pozornost dějinám spisovné češtiny, avšak své lásce z mládí zůstává přesto věrný. I v posledním desetiletí našel mezi spoustou povinností čas na velikány našeho obrození, organizoval konferenci k jubileu J. Jungmanna (1973) a podílel se na organizaci konference o J. Dobrovském (1978); oběma osobnostem věnoval také časopisecké příspěvky. K obrození se obrátil i ve stati Dnešní stav a úkoly studia spisovné češtiny v národním obrození (Slavica Pragensia 14, 1972). Kromě toho psal i o P. J. Šafaříkovi, M. Hattalovi (v souladu se svým vztahem k Slovákům a k slovenštině), o V. Ertlovi, E. Smetánkovi, významných lingvistech období předválečného, o B. Havránkovi, Fr. Trávníčkovi, Kv. Hodurovi, svých učitelích, o V. Křístkovi, spolupracovníkovi a příteli, aj. Ve všech případech zvážil podíl jednotlivých pracovníků na poli české lingvistiky a zároveň vyjádřil svůj vztah k nim. Tyto příspěvky se mohou stát v budoucnosti významným pramenem při zpracování dějin bohemistiky.

Druhým základním pracovním úsekem Al. Jedličky je už několik desetiletí stylistika. Autor v současné době nově zpracovává příručku stylistiky. Vedle funkčního aspektu hodlá uplatnit i aspekt situační, chce přihlédnout jak k posunům, k nimž došlo ve slohovém charakteru jazykových prostředků, tak k pokroku, který zaznamenala stylistická bádání. Al. Jedlička už zveřejnil řadu dílčích stylistických studií, jejichž výsledků bude v připravované práci využito, jde např. o články: K pojetí a vymezení knižnosti (SaS 1973), K vymezení a charakteristice esejistického stylu (Studia Slavica Pragensia, 1973), Příspěvek ke vztahu sociolingvistiky a funkční stylistiky (SaS, 1977), K systému a systematice funkčních stylů (Jazykovedné štúdie XV, 1980). Současně projevuje zájem o styl umělecké literatury, viz jeho stať Jazyk literatury a typy jeho orientace (Poetyka a stylistyka słowiańska, Wrocław, 1973), K. Čapek a proces zhovorovění českého spisovného jazyka (sb. Tanulmányok Dobossy Laszló…, Budapest 1980). S tím souvisí i problematika překládání a otázky konfrontačního studia, zvl. češtiny a slovenštiny, k němuž se vztahuje příspěvek Vztah spisovné češtiny a slovenštiny (Slavica Pragensia, 1975) a spoluatorství na učebnici pro slovinské vysoké školy Čeština.

Řadu let se jubilant rovněž zabývá otázkami slovanské lingvistické terminologie. Výsledky svých studií jednak publikoval v časopiseckých článcích, [81]jednak se obrážejí ve významné terminologické práci mezinárodního charakteru, na níž se podílel nejprve jako místopředseda, pak jako člen Mezinárodní komise pro lingvistickou terminologii, totiž na dvojdílném Slovníku slovanské lingvistické terminologie (1977, 1979). Slovník zaznamenává ekvivalentní lingvistické termíny ve všech slovanských jazycích spolu s ekvivalenty německými, anglickými i francouzskými a tak vytváří předpoklady ke koordinaci lingvistického bádání. Nyní se pomýšlí na jeho druhé, rozšířené vydání.

Profesor Jedlička se zasloužil o rozvoj našich bohemistických časopisů. Je od založení členem redakční rady časopisu ČJL, byl hlavním redaktorem a nyní je členem redakční rady NŘ, nedávno byl jmenován členem širšího redakčního kruhu časopisu Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikation; dále byl členem Jazykovědného kolegia ČSAV, je členem pravopisné a ortoepické komise ČSAV a dalších institucí. Podílí se rovněž na práci komisí pro obhajoby vědeckých hodností.

Za zásluhy o rozvoj společenských věd byl Al. Jedlička r. 1977 vyznamenán zlatou plaketou J. Dobrovského.

V našem jubilejním příspěvku jsme vyšli z učitelské činnosti profesora Jedličky a opět se k ní vracíme, třebaže s jiným úmyslem. Chceme připomenout, že je spolu s B. Havránkem autorem nejrozšířenějších mluvnic češtiny, ať už je to starší školská příručka, Stručná mluvnice česká, poslední (16.) vydání s úpravami kodifikačními, koordinované s novými učebnicemi, je z r. 1981, anebo základní vysokoškolská příručka, Česká mluvnice. Ta vyšla v r. 1981 ve 4., přepracovaném vydání a byla očekávána odbornou i laickou veřejností s netrpělivostí, protože už nebyla několik let na trhu. Proti poslednímu vydání (z r. 1970) obsahuje řadu změn; zachycuje především pohyb v normě a kodifikaci (pravopisu a tvarosloví) a změny v slohové charakteristice jazykových prostředků, k nimž v posledních letech došlo.

Na svou už tradiční činnost v oblasti tvorby učebnic navázal Al. Jedlička po přestávce zhruba patnáctileté. Jestliže se výrazně uplatňoval jako spoluautor učebnic v 50. letech, pak v učebnicích let 60. jsme jeho jméno nenašli. K obnovení jeho těsných styků se školami nižšího stupně přispěla příprava nové koncepce výuky v češtině, která se začala r. 1973. Al. Jedlička jako vynikající vysokoškolský učitel učitelů, znající z vlastní zkušenosti i praxi středoškolského učitele, a osvědčený autor učebnic a přední bohemista, byl požádán, aby se účastnil tvorby koncepce, učebních osnov a učebnic. Této činnosti se Al. Jedlička ujal a věnoval jí mnoho času a energie. Lze tedy konstatovat, že nová koncepce vznikla za spoluúčasti našeho oslavence. Zpracoval (spolu s B. Sedláčkem) pro všechny učebnice II. stupně tematické celky vztahující se k syntaxi. Tyto učebnice vycházejí jako experimentální od r. 1976, v definitivní podobě postupně od r. 1980 (Český jazyk pro 5. ročník) do r. 1983 (kdy vyjde ČJ 8).

[82]O opravdovém zápalu Al. Jedličky pro výuku na nižších stupních škol vědí jak jeho přímí žáci, tak stovky učitelů a školských pracovníků, kterým přednášel a přednáší. Např. se účastní školení lektorů nové koncepce, přednášek pro ředitele experimentálních škol, spolupracuje s krajskými pedagogickými ústavy. Neobyčejné oblibě se těší na setkání učitelů při Šrámkově Sobotce, kde téměř pravidelně přednáší o aktuálních otázkách mateřštiny.

Snad už tento neúplný přehled ukázal, že rozsah jubilantovy působnosti je neobyčejně velký: od úzce vědecké tvorby přes učitelské působení k veřejné činnosti popularizační. I ta sama je značně rozsáhlá. Připojme, že pracuje mnoho let v Socialistické akademii jako její funkcionář a lektor, spolupracoval a spolupracuje s řadou institucí (televizí, rozhlasem, nakladatelstvími). Tak přispívá k prohloubení znalostí mateřštiny, k jejímu dokonalejšímu ovládnutí a využívání.

Tím vším si Al. Jedlička získal a stále nově získává úctu nás, svých žáků a spolupracovníků, stejně jako široké veřejnosti. Vedle vlastností už připomenutých má náš jubilant mnoho dalších vlastností, jako je jemnost, citlivost, taktnost, jež ve svém celku vytvářejí neopakovatelné kouzlo Jedličkovy osobnosti.

A my jemu, ale i sobě přejeme, aby si do příštího desetiletí uchoval svůj vpravdě mladistvý elán a aby se uskutečnily všechny jeho plány.


[1] B. Havránek, K šedesátinám prof. Al. Jedličky, NŘ 55, 1972, 57—62.

[2] Za poskytnutí bibliografie děkuji pracovníkům útvaru vědeckých informací ÚJČ ČSAV.

Naše řeč, ročník 65 (1982), číslo 2, s. 78-82

Předchozí Petr Mareš, Petr Nejedlý: Dvacet let od smrti Zdeňka Nejedlého

Následující Josef Filipec: Sedmdesátiny Miloše Dokulila

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1