Časopis Naše řeč
en cz

Média komunikace

Marek Nekula

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Sborník Gesprochene und geschriebene Kommunikation. Voraussetzungen und gesellschaftliche Funktionen (Mluvená a psaná komunikace. Předpoklady a společenské funkce), vydaný J. Kořenským a W. Hartungem jako osmnáctý svazek ediční řady Linguistica (Ústav pro jazyk český, Praha [101]1989), obsahuje příspěvky přednesené na konferenci v Alšovicích r. 1988; jejím přesným obrazem ovšem není.

Už svým titulem naráží sborník na znovu oživený problém rozlišování mezi diskursem[1] a textem, resp. mluvenou a psanou komunikací. Toto rozlišení sehrálo významnou roli při zrodu strukturní jazykovědy a v poslední době nabývá na nové aktuálnosti (např. v souvislosti s Derridovou Gramatologií a jinými filozofickými pracemi, v rámci lingvistiky pak zvláště při analýze rozhovoru apod.).

Studie obsažené ve sborníku pohlížejí na zmíněnou problematiku z různých zorných úhlů. Vydavatelé se je pokusili sestavit tak, aby na sebe podle možností navazovaly. Protože je však tento sled většinou volný, budeme se ho i my přidržovat jen zčásti.

V úvodní studii vymezuje W. Hartung některé společné vlastnosti mluvené a psané komunikace i vlastnosti, které je odlišují. Společná je jim linearizace informace i jazykových prostředků a závislost jejich uspořádání na účelu, rozlišujícím jsou zvláštnosti, které vyplývají z užití rozdílného média (prostředku): např. trvalé médium písma dovoluje více rozvinout informační jádro, zhustit informaci, ve větší míře využít syntaktických vzorců, zatímco nestálé médium vede k výrazovým stereotypům, opakování apod. Přitom oba typy komunikace se vzájemně ovlivňují; např. původně psaný komunikát ovlivňuje podobu své druhotné, mluvené realizace. F. Daneš pak v propracovaném pokusu o klasifikaci druhů textů toto obvyklé rozlišení obměňuje a navrhuje lišit texty nikoli podle média, ale podle druhu vjemu, tj. na texty akustické a optické; okrajově se zmiňuje také o textech taktilních (např. Braillovo slepecké písmo) a mentálních (které nosíme v paměti: průpovídky, přísloví apod.). Výhodou tohoto přístupu je skutečnost, že lze vyjít z bezprostřední zkušenosti a navíc brát v úvahu současnou realitu, v níž se posiluje význam jiných než psaných optických textů. Pomocí takto postavené opozice je pak daleko snazší popsat tzv. smíšené texty (např. v televizi obrazové šoty kombinované se slovním komentářem). Něco podobného však můžeme pozorovat i v běžné komunikaci. V ní se podle našeho názoru optická část neomezuje jen na gesta a mimiku. Vždyť při odkazu na konkrétní situaci, předmět apod., kdy mluvčí verbálně nebo gestem vyjímá část reality, kterou například popisuje, komponuje akustický text kolem této reality nebo jejího modelu, která pak doplňuje nebo například v případě ironie zpochybňuje akustický text a nabývá tím bezprostředně textové hodnoty. Z. Hlavsa ve svém příspěvku specifikuje na příkladu komunikace masovými sdělovacími prostředky a komunikace v nich vztah zvukových a optických prostředků smíšených textů jako vztah dominance (optické prostředky jsou subsidiární, mají [102]ilustrativní funkci), ekvivalence (prostředky jsou vzájemně nahraditelné) a vztah hybridní (jedno není myslitelné bez druhého). Vachkovo disjunktivní pojetí systému psaných a mluvených prostředků v tomto smyslu zpochybnila I. Nebeská, která výrazové prostředky chápe z hlediska celku konkrétní výpovědi. Prostředky obou druhů se v ní podle situace, tématu, osobnosti mluvčího apod. vzájemně překrývají. Jejím východiskem — podobně jako východiskem Hlavsovým a Danešovým — je konkrétní text a komunikační potřeba podavatele, nikoli abstrahované systémy výrazových prostředků.

Teoretickým rámcem druhé skupiny příspěvků je stať J. Kořenského, v níž jde o naznačení kritérií výběru řečových událostí při výzkumu komunikace. Cílem je vytvoření komplexní, algoritmizované analytické procedury, která by zajistila všestranné poznání řečové činnosti. Jde vlastně o jakousi typizaci reprezentantů procesů řečové činnosti v závislosti na typizaci činností společenských. Kritérium „společenské relevance“ (v návaznosti na D. Sperbera a D. Wilsonovou) rozvedla na příkladu pracovních porad J. Hoffmannová. Relevance se zakládá na typu vazeb komunikační události ke kontextu a na jejich hustotě. Jde o vazby na sociální a individuální subjekty (viz různé užití osobních zájmen), o vazby na různé činnosti, předměty, kterých se činnosti dotýkají apod. Mimořádný význam tu tedy mají deiktika (tj. ukazovací zájmena apod.), slovesa s časovou orientací (např. plánovat versus kontrolovat), informační konzervy, kontextová síť vzájemně provázaných výrazů (např. fakulta, semestr, děkan…) i výrazy s konkrétní referencí. S podobným zaměřením analyzovali ve svém příspěvku Z. a Š. Sladovníkovi slovesa v organizačním statutu jednoho průmyslového závodu.[2] Autoři v něm naznačili podíl sloves na vytváření tohoto druhu textů i příčiny nejednoznačností a nejasností při jejich užití. Pracovní komunikaci se věnoval také F. Unger, který si na ní — podobně jako na komunikaci v rodině — povšiml její institucionálnosti. Tu — zvláště ve zmíněných případech — nelze chápat pouze jako tlak sociálního prostředí. Tento vnější tlak totiž zároveň koresponduje s identifikačními potřebami mluvčího.

Na institucionální komunikaci se zaměřila celá řada dalších příspěvků, v jejím rámci zvláště na metakomunikační výpovědi. Ty jsou podle B. Techtmeierové a M. Roloffové prostředkem zjišťování specifických norem a pravidel rozhovoru. V předloženém projektu autorky sledují vztahy mezi funkcemi metakomunikačních výpovědí a užitými jazykovými prostředky. B. Techtmeierová v dalším příspěvku odlišuje metakomunikaci od postupů zaměřených na formování textu a zjasnění textových struktur, např. přeformulování. Metakomunikační výrazy fungují jako indikátory reformulací (oprav, shrnutí apod.), dovolují mluvčímu vystoupit z argumen[103]tačního procesu a tematizovat jeho formální nebo obsahové aspekty a okolnosti. M. Roloffová se zaměřila zvláště na taková data výpovědi, která slouží jako vstup pro počítačové zpracování souboru. K těm výrazným patří např. role podavatele výpovědi v rozhovoru, druh sociálních vztahů, příčiny vzniku metakomunikačních výpovědí (např. obtíže koordinačního charakteru) apod. S. Trommerová se zabývala regulativním a stabilizačním působením metakomunikačních výpovědí na komunikaci. Metakomunikační výpovědi chápe jako „gambits“, tj. relativně stálé, ale i spontánně tvořené metakomunikační jednotky, které se realizují jako signály pro zdůraznění upřímnosti a pravdivosti výpovědi nebo jako signály, kterými se naznačují dodatky, doplnění apod.

Příspěvky O. Müllerové a J. Holšánové vycházejí při analýze vyprávění z teorie rozhovoru. O. Müllerová nesleduje tolik rozlišení mluveného a psaného textu jako spíš rozdíly monologičnosti a dialogičnosti v textu, promítnuté do různě explicitního vyjádření vztahu k příjemci. Okolnosti vytváření textu (např. stálost-nestálost média) se promítají i do syntaktické a textové stavby. V mluvených textech pozorujeme tendenci k větší implicitnosti, současně ovšem i k explicitní (formulační) rekurzivnosti (tj. opakování výrazů v korekturách apod.). Proto také autorka klade otázku kritérií explicitnosti a implicitnosti textu. J. Holšánová se zabývá dialogickými aspekty vyprávění v běžné komunikaci, přičemž spolupráce posluchače a vypravěče se podle autorky realizuje nejazykově (např. smíchem), nevětně (např. Ach tak! Ano?), popř. má posluchačova reakce také větný charakter. Posluchači přitom v různých fázích vyprávění reagují na různé aspekty komunikace i partnerovy výpovědi: povzbuzují ji přisvědčováním, které naznačuje pochopení či souhlas, signalizují potřebu přesnější informace apod. S. Čmejrková ve svém příspěvku sleduje vliv pozorovatele na dialog mezi dvěma osobami (např. rozhovor rodičů před dítětem s cílem něco mu zastřít nebo nepřímo adresovat apod.). Tento druh komunikace je — příliš přímočaře — přirovnáván k jevištnímu dialogu před obecenstvem. Mluví se tu tedy o dialogu mezi účastníky a pro účastníky komunikační události (jde tedy o komunikaci vedenou dvojím směrem: s partnerem v dialogu a pro posluchače). Z instruktážních dialogů vyšla ve svých úvahách U. Nitscheová. Zajímaly ji zvláště promluvy typu „Rozuměl’s?“ nebo „Ano?“, které řídí proces porozumění, zvláště výrazně v mezikulturní komunikaci (tj. v komunikaci nikoliv rodným jazykem).

Lepší orientaci ve sborníku by možná prospělo rozdělení do určitých problémově jednotných skupin. Takové rozdělení však bývá většinou formální nebo subjektivní a některé příspěvky je ani nedovolují. Týká se to např. článku D. Viehwegera o systému znalostí o formách reprezentace a organizačních principech ilokuce nebo článku O. Šoltyse o funkčním stylu a strukturách reprezentace, které se poněkud vymykají z rámce příspěvků ostatních. Jistá nesourodost je i důsledkem toho, že sborník není výsledkem pracovního zasedání jediného týmu. Ocenit bychom pak chtěli [104]zvláště příspěvky F. Daneše, Z. Hlavsy, I. Nebeské a s jistými výhradami i S. Čmejrkové, a to jak pro srozumitelnost, tak pro neotřelost jejich pohledu.


[1] Diskurs se chápe jako: /1/ mluvený text, /2/ řada (např. polemických) textů. Zde používáme tento výraz ve významu 1.

[2] Srov. i NŘ 73, 1990, s. 1—11.

Naše řeč, volume 74 (1991), issue 2, pp. 100-104

Previous Nora Zelenková: Kniha o francouzštině pro odborníky i širší veřejnost

Next Dušan Šlosar: Český dialektolog Jan Balhar