Český dialektolog Jan Balhar

Dušan Šlosar

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Stává se, že jedinec nadaný lingvistickými schopnostmi, který se narodil v nářečně zajímavém prostředí, bývá pak upoután dialektologií. To je také případ dr. Jana Balhara, CSc., rodáka z Březové u Vítkova, tedy z jihozápadního okraje západoopavského nářečí. Zřejmě také inspirován blízkostí jazykové hranice rozhodl se po maturitě pro studium češtiny a polštiny. Na filozofické fakultě Masarykovy univerzity studoval u Františka Trávníčka, Adolfa Kellnera, Václava Machka, Jaroslava Bauera a dalších výrazných učitelů. V oné době začínal na fakultě působit také Balharův krajan Arnošt Lamprecht. Tenkrát byla založena brněnská pobočka Ústavu pro jazyk český ČSAV, těžiště jejíž práce spočívalo ve výzkumu moravských dialektů, a na filozofické fakultě v Brně se zase rozbíhalo bádání syntaktické, jehož vůdčí osobností se pak stal zejména Jaroslav Bauer. Formován těmito souřadnicemi využil mladý Balhar po absolvování fakulty nabízené možnosti nastoupit na dialektologické pracoviště Akademie. A to se pak stalo jeho údělem celoživotním. Na mateřské fakultě přitom externě působí dodnes, zejména v oboru polonistiky.

V souhlase se svým raným zaměřením začal Jan Balhar publikovat dialektologické studie. Vycházel nejdřív z rodného dialektu (K charakteristice lašského okrajového nářečí na jihozápadním Opavsku, Slezský sborník 1957; Západoopavský nářeční typ, Slezský sborník 1960, aj.). Brzy však rozšířil zorné pole na širší region (např. Zájmenné tvary v lašských nářečích, Studie ze slovanské jazykovědy 1958) a v duchu postulátů svého učitele Jaroslava Bauera upřel svou pozornost na nářeční syntax. Po několika dílčích studiích (Samostatné větné členy v lašských nářečích, Slezský sborník 1961; K archaismům v nářeční syntaxi, sb. Otázky slovanské syntaxe 1962; Územní diferenciace syntaktických jevů v lašských nářečích, SPFFBU, ř. A, 1964; Časové věty ve slezskomoravských (lašských) dialektech, Slezský sborník 1969) a studiích, které řešily také otázky koncepce rozvíjejícího se výzkumu a popisu syntaxe nářečních promluv (Problematika výzkumu nářeční syntaxe v terénu, Slezský sborník 1962; Syntaktická část dotazníku pro připravovaný Atlas českých nářečí, SPFFBU, ř. A, 1963; Zvláštní prostředky k vyjadřování postojové modality v nářečích, Otázky slovanské [105]syntaxe III, 1973, aj.), dospívá toto jeho úsilí k syntéze v systematické a podrobné monografii Skladba lašských nářečí (1974). Ta kromě komplexních popisů přináší řadu nových a originálních zjištění týkajících se promluvových faktorů, např. rozlišování funkce větné intonace apod. Po právu byl tento přínos už tehdy vysoce ohodnocen.

Zcela samozřejmě se Balhar výrazným podílem účastnil také přípravy potřebné a dodnes užívané příručky České nářeční texty (1976), kam přispěl množstvím souvislých nářečních ukázek i souhrnnou charakteristikou celé skupiny nářečí slezských (lašských). Také další jeho práce jsou cílevědomě soustředěny na řešení aktuální a obecné dialektologické problematiky (Mluva starší generace Opavanů, Slezský sborník 1974; Bohatost územní diferenciace nářečního lexika a její příčiny, SPFFBU, ř. A, 1981; Zanikající složky nářeční slovní zásoby, SPFFBU, ř. A, 1982, a další).

Mezitím se už v Ústavu pro jazyk český postupně završoval velkoryse koncipovaný sběr nářečního materiálu a podnikaly se kroky k jeho systematickému zpracování pro Český jazykový atlas. Jan Balhar jako vedoucí pracovního kolektivu se výrazným způsobem zasluhuje o moderní a přehlednou koncepci celého díla, o jeho systematičnost a teoretickou fundovanost. Promyšlená koncepce atlasu dovoluje např. odlišit na mapách nářeční jevy relativně pevné od jevů ustupujících, registruje mluvu některých měst, ve vyčerpávajících komentářích k mapám zaznamenává i údaje z českých dialektů za hranicemi vlastního českého území, v Jugoslávii, Rumunsku a Polsku. Také udržení jednotného způsobu popisu není při různorodosti a pestrosti mapovaných jevů snadnou záležitostí. O to vše Jan Balhar pečuje citlivým a soustavným vedením zpracovatelského týmu. A nadto: neomezuje se jen na práci koncepční a koordinační, ale k úplnosti díla přispívá i vlastním autorským zpracováním. Jeho podíl na kartografických listech a komentářích k nim je obdivuhodně velký.

To vše tu připomínáme proto, že 12. června 1991 se dr. Jan Balhar, CSc., uprostřed této náročné práce dožívá 60 let. Myslím, že přitom může zakoušet pocit radostné spokojenosti. Patří totiž k nemnoha českým dialektologům, kteří se podíleli na prvních předběžných přípravách ke zpracování atlasu českých nářečí, po celou dobu na něm pracovali a nakonec se dožívají i kýženého ovoce; první svazek atlasu má totiž už po korekturách a brzy vyjde tiskem, druhý byl do tisku odevzdán a na třetím se pracuje. Ze srdce sobě i jubilantovi přejeme, aby stopu jeho rukopisu nesly i všechny svazky další, až po poslední, kterým bude završeno úsilí mnoha desetiletí a díky kterému se česká dialektologie postaví po bok dialektologiím většiny ostatních slovanských národů. A aby neukolébán tímto úspěchem vrhl pak své neutuchající síly do realizace dalších dialektologických projektů.

Naše řeč, volume 74 (1991), issue 2, pp. 104-105

Previous Marek Nekula: Média komunikace

Next Zdeněk Salzmann: O psaní slova indián