Dialektologie na Národopisné výstavě českoslovanské r. 1895

Jaroslava Hlavsová

[Articles]

(pdf)

-

Jedna z nejvýznamnějších akcí české národní kultury konce minulého století, Národopisná výstava českoslovanská (dále NVČS), není pouze mezníkem dějin české etnografie. Představuje zároveň velice závažné období ve vývoji vědeckého oboru, který s národopisem v mnohém souvisí, totiž české dialektologie.

NVČS byla jedinečnou příležitostí k soustředění a mobilizaci do té doby značně nejednotných a izolovaných snah zachytit a aktivně společensky i vědecky zhodnotit materiální a duchovní kulturní hodnoty našeho lidu, mezi nimiž národní jazyk zaujímal zcela uvědoměle již od počátků obrození místo nejpřednější.

NVČS trvala necelý půlrok (od 15. května do 22. října 1895). Pro českou kulturu bylo však významné již celé období příprav výstavy od r. 1891. V tomto roce se na výzvu ředitele Národního divadla F. A. Šuberta sešlo tři sta činitelů české kulturní veřejnosti na schůzi, která se konala na Staroměstské radnici v Praze, a jednalo o realizaci návrhu uspořádat NVČS. Myšlenka výstavy vyplynula z dobové politické, ekonomické a kulturní situace; bezprostředním impulsem nepochybně byl úspěch tzv. České chalupy na Zemské jubilejní výstavě, která v té době probíhala. Na schůzi 28. července byl zvolen přípravný výbor NVČS a bylo rozhodnuto, že se výstava bude konat nejpozději r. 1893; její exponáty se stanou základem sbírek pro samostatné národopisné muzeum a podkladem pro českou národopisnou encyklopedii. Současně se má zřídit Národopisná společnost českoslovanská (NSČ)[1] jako organizační základna pro přípravu výstavy i encyklopedie.

Veřejnost byla vyzvána k aktivní účasti na přípravách výstavy nadše[19]ným provoláním E. Krásnohorské, otištěným 12. září 1891 téměř ve všech českých novinách. Pevný program jednotlivých pracovních odborů byl stanoven r. 1892. Vedením odboru jazykového byl pověřen Vavřinec Josef Dušek, jeho dalšími členy byli J. Polívka, V. Flajšhans a F. Bartoš, který byl zároveň předsedou zvláštního odboru moravského a čestným předsedou hlavního výboru výstavy. Před dokončením příprav se V. J. Dušek musel pro nemoc své funkce vzdát a vlastní instalaci místo něho provedl jeho nástupce O. Benda.[2]

Podíl Duškův na přípravách NVČS je dnes těžko docenitelný. Obsahuje organizátorskou, metodickou, propagační, sběratelskou i vědeckou práci, která byla souhrnně oceněna 3. X. 1896 bronzovou medailí za zásluhy NVČS a v květnu 1897 jmenováním zakládajícím členem NSČ a národopisného muzea. V přípravném období, zvláště v r. 1892, Dušek neúnavně přednášel, cestoval po Čechách a Moravě a propagoval výstavu i tiskem. Vypracoval podrobný návod ke sbírání nářečního materiálu (nejprve pro odbor strakonický), rozeslal ho v tisíci exemplářích a otiskl v krajinských listech, připravil program jazykového odboru, stanovil jeho úkoly a cíle. Kromě toho vydal jako zvláštní přílohu návodu tzv. Vzorné (tj. vzorové) věty, které rozeslal (v počtu 2 000 exemplářů), především učitelům venkovských škol. Věty měly být překládány do místního nářečí a v duchu wenkerovské ankety[3] poskytnout rovnoměrný porovnatelný materiál pro nářeční mapu. Podle došlých odpovědí nakreslil Dušek r. 1894 Dialektickou mapu Čech, na níž znázornil základní oblastní rozčlenění Čech. Měla být protějškem k mapě, kterou vytvořil podle údajů Šemberových místy revidovaných a doplňovaných novými poznatky z akcí korespondenčních i z vlastních terénních výzkumů. Výsledky všestranných zkoumání zpracoval pro výstavu i do přehledných tabulí a především ve své stati o stavu a historii českých a slovenských nářečí Řeč lidu v Koruně České a na Slovensku (dále jen Řeč lidu).[4]

[20]V celém přípravném období až do zahájení NVČS 15. května 1895 (původně plánovaný termín konání výstavy r. 1893 nebylo možno dodržet) se v různých krajích konaly sjezdy a menší výstavy místní nebo krajové. Jejich značný počet (téměř 200 akcí) svědčí o obrovském zájmu nejširší české veřejnosti, o oživení národopisné činnosti, sběratelství a muzejnické práce. V souvislosti s aktivizací krajinského kulturního života vznikala v té době i bohatá řada publikací, sborníků a časopisů určených k uveřejňování folklórních sběrů i organizačně kulturních zpráv. V této krajinské literatuře, věnované často výslovně NVČS, najdeme též mnoho cenného materiálu jazykového: dialektologických studií, nářečních textů, slovníčků, lidové terminologie, zápisů pomístních jmen, lidových rčení, úsloví apod. Přes nespornou zajímavost těchto pramenů, zvláště z hlediska historické dokumentace dobových sběratelských zájmů, je odborná úroveň této krajinské literatury různá a nedosahuje zpravidla úrovně národopisných časopisů ústředních, které v té době již začínaly vycházet v Praze. Je to především Český lid (ČL), jehož vznik r. 1891 je spojen se jmény vědeckých osobností L. Niederla a Č. Zíbrta. Pro práci generace NVČS se od počátku ČL stal významným organizátorem sběratelství a tribunou jeho teoreticko-metodologických zásad. Pod vedením Č. Zíbrta vyšlo 32 ročníků. S přestávkami vychází ČL dodnes, v nové podobě a orientaci od r. 1951 jako časopis Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV. Od počátku až po současnost poskytuje prostor i pro řešení otázek jazykových, zvláště dialektologických.

Kromě ČL měla NVCS k dispozici ještě Věstník NVČS, který čtrnáctidenně vydával její výkonný výbor od 15. 6. 1893 do 19. 3. 1895. Na jeho úkoly navázal pak Věstník Národopisného muzea českoslovanského, které bylo rok po zahájení NVČS otevřeno 15. V. 1896 v Nostickém paláci Na příkopech. Vedení muzea i redakce Věstníku bylo v rukou L. Niederla. Redaktorem třetího etnografického časopisu, Národopisného sborníku českoslovanského, který začal vycházet až r. 1897, byl F. Pastrnek, jeho spolupracovníkem E. Kovář.

Téma NVČS bylo po uvážení různých koncepcí a návrhů nakonec sociálně i časově vymezeno na zobrazení lidu pouze vesnického v přítomnosti, tj. na sklonku 19. století (s připomínkami významných historických momentů). Samostatný odbor dělnický byl rozpuštěn a informace o životě dělnictva a řemeslnických vrstev se omezily jen na údaje statistického odboru ve všeobecné části výstavy. Obsah výstavy byl uspořádán do pěti skupin (A všeobecná, B lid vesnický, C výstavy krajové, D kulturně historická, E průmysl novověký). Dialektologie byla sou[21]částí skupiny A jako její oddělení čtvrté (jazykové), které bylo umístěno v ústřední síni. Toto čestné místo jazykového oddělení v rámci NVČS není náhodné. Vedoucí odboru V. J. Dušek ve své průvodní stati Řeč lidu připomíná záměrně zdůrazněný význam této části výstavy: „Dialektologická výstava byla umístěna ve středu národopisného paláce; neboť řeč lidu jest nejvzácnějším předmětem národopisným: s ní žijeme, rosteme a kveteme — s ní klesáme, padáme a umíráme!“

Tento postoj k národnímu jazyku odpovídá dobové situaci, v níž si národ uvědomuje pozitivní výsledky boje o existenci, ale zároveň cítí, že dané úspěchy nejsou samozřejmostí. Vždyť ke kladným stránkám NVČS patří jako novum i její jednojazyčnost — všechna jednání i nápisy jsou výlučně české (na rozdíl od předcházející dvojjazyčné výstavy Jubilejní).

Hlavní dialektologická expozice obsahovala množství cenných informací shrnutých do několika map, řady názorných tabulí, ukázek historického vývoje češtiny (od J. Flajšhanse) a rozdělení slovanských jazyků (na tabulích J. Polívky), ukázek nově sebraného nářečního materiálu českého i slovenského i hotových otištěných dialektologických prací (generace Šemberovy i současníků F. Bartoše, V. J. Duška, F. Hrušky, F. Pastrnka, F. Bartochy aj.), dále pak ukázek pramenů povahy folklórní — lidové slovesnosti považované podle dobových názorů za náležitý dialektologický materiál — písní, pohádek, říkadel, zvykoslovných formulí apod. Na výstavě byl také zveřejněn seznam pracovníků, zvláště učitelů, kteří se podíleli na sběru dialektologického materiálu při rozsáhlé Duškově korespondenční anketě. Vystaveny byly také portréty význačných dialektologů.

Kromě hlavní expozice ve všeobecné části NVČS našla dialektologie uplatnění i v některých výstavách krajových (ve skupině C), a to zvláště tam, kde byl v krajovém odboru zastoupen význačnější sběratel-dialektolog. Mezi jinými to bylo především Valašsko (s mapou a ukázkami nářečí a podřečí valašských, zejména jejich lexikálních zvláštností se zaměřením na karpatismy), dále Opavsko (s kartogramy nářečí této oblasti), Hlinecko (se studií o lidové mluvě od O. Svobody, dvěma tabulemi ukázkových vět v nářečí a s mapou znázorňující česko-moravskou nářeční hranici na území hlineckého okresu); podobně ukázky dialektů představilo též oddělení vysocké (s dvěma tabulemi místních lexikálních zvláštností), slánské, hanácké, horácké; vystaven zde byl i rozsáhlý rukopisný nářeční slovník východočeský a patrně další, [22]dnes již nezjistitelné výsledky místní činorodé dialektologické sběratelské práce.

Z obsáhlé expozice jazykového oddělení se po dnešní dobu zachovalo bohužel velice málo. Představu o exponátech a rozsahu sebraného materiálu poskytují jen údaje tištěné, především rozsáhlý sborník s Duškovou studií, katalog a průvodce NVČS a články v časopisech. Z rukopisných materiálů se, pokud je zatím známo, dochovala jedna z Duškových map (Dialektická mapa Čech, 102 x 72 cm, měřítko neuvedeno), kterou autor nakreslil „podle svých studií“.

Tato mapa byla dlouho pokládána za ztracenou, ačkoli o ní byly zprávy v materiálech, týkajících se NVČS i v pracích pozdějšího data. Při předání dialektologického materiálu z výstavy zakládanému Národopisnému muzeu r. 1896 se o ní znovu zmiňuje L. Niederle. (Na mapě je opravdu připsáno Duškovo věnování muzeu s výhradou autorských práv a datem 16. června 1890). V archívu NVČS, který vlastní Národopisné muzeum, však evidována nebyla; přece však šťastnou náhodou zde byla nyní po letech pátrání nalezena.

V inventáři dialektologického oddělení ÚJČ ČSAV je kopie této mapy, označená však pouze jménem F. Harnachové, která tuto kopii provedla r. 1919 (osm let po autorově smrti).

Nářeční oblasti na mapě nejsou ohraničeny izoglosami, ale pouze naznačeny po ploše nadepsanými názvy příslušných oblastí. Názvy obcí (na přiložené kopii mapy pouze body) naznačují místa, odkud měl autor materiál. Nejbohatěji je ovšem zastoupena oblast jihozápadní, kterou Dušek zpracovával zároveň v monografii. Značná hustota bodů však je i v oblasti středočeské (např. na Hořovicku, Kolínsku, Poděbradsku, v Posázaví) a severovýchodočeské (zvl. v kraji nářečí kladského a podkrkonošského, na Rychnovsku, Chrudimsku aj.). Mapa je uložena v národopisném oddělení Národního muzea, podobně jako tabule se „vzornými větami“ z hanáckých nářečí a několik listů z archívních materiálů — odpovědí na Duškem rozeslané „vzorné věty“ (z Černoušku pod Řípem, z Frenštátu pod Radhoštěm, z Dačic a ze čtyř vsí z okresu jemnického). Je až pozoruhodné, jak málo se zatím podařilo najít z tak rozsáhlé korespondenční výzkumné akce. Vzhledem k několikerému stěhování Národopisného muzea a k nepříznivým okolnostem v období dvou světových válek jsou však tyto ztráty pochopitelné. Snad se časem objeví alespoň část někdejšího obsáhlého materiálu, který Dušek pro NVČS shromáždil a který by dnes vytvářel (v časovém odstupu právě dovršených 90 let) zajímavou zeměpisně soustavnou komparační základnu i pro práci na připravovaném Českém [23]jazykovém atlasu. Mezi dosud postrádané rukopisné materiály patří další Duškovy mapy z výstavy, tj. mapa staršího stavu nářečí nakreslená podle Šemberových Základů dialektologie českoslovanské (Vídeň 1864) a mapa moravských a slezských nářečí, kterou vypracoval podle Bartošovy Dialektologie moravské[5] (Brno I. díl 1886, II. díl 1895). Mezi postrádané exponáty patří rovněž Bendova mapa slovenských nářečí (s neúplnými informacemi o stavu v době příprav NVČS),[6] dále přehledné tabule znázorňující jednak historické rozdělení nářečí slovanských (od J. Polívky) a ukázky slovanských textů podle Šembery, jednak zvláštnosti současných nářečí českých, kterými Dušek dokládal své závěry o rozčlenění českého území na zmíněné již mapě.

Mapa kmenového osídlení Čech je v Duškově pozůstalosti uložené v Památníku národního písemnictví; není však jisto, že to je táž mapa, o níž je zmínka v Průvodci NVČS (Dušek připomíná mapu slovanských sídel podle P. J. Šafaříka).

Pro současnou dialektologii by byl cenný i materiál z krajových výstav popisovaný v Duškově studii. Je možné, že se alespoň zčásti dochoval v okresních archívech,[7] muzejích nebo i v soukromém majetku a že vědecká veřejnost bude o nálezech toho druhu ještě časem informována.

Mezi publikacemi, ze kterých se dovídáme o organizaci, průběhu i přípravě NVČS, zaujímá přední místo rozsáhlý reprezentační sborník Národopisná výstava českoslovanská (viz pozn. 4); kromě otištěného programu odboru dialektologického od V. J. Duška je zde i jeho stať Řeč lidu. Autor v ní vymezuje území české řeči (podle dobových názorů zahrnující i slovenštinu) s přihlédnutím jednak k českým kolonistům v Kladsku (tehdejším Prusku) a v Dolních Rakousích (oblast vitorazská), jednak k četným německým ostrovům na souvislém území československém. Podává základní rozdělení českých nářečí na tři skupiny — na nářečí české (západní), moravskoslezské (střední) a sloven[24]ské (východní); uvnitř těchto tří skupin vyděluje další oblastní celky a jejich rozsah konfrontuje s dělením Šemberovým, s nímž se však v některých hranicích poněkud rozchází.[8] Výklady o nářečích doplňuje krátkými ukázkami textů. Čechy dokumentuje čtyřmi ukázkami vlastními z nářečí chodského, středočeského, podkrkonošského a orlického, Moravu patnácti texty z Bartošovy Dialektologie moravské I., II., nářečí na Slovensku méně vhodně pouze texty deseti písní z příslušných nářečních regionů. Podobně jako již Šembera, poté Bartoš a další současníci, hledá také Dušek v územním rozčlenění českých nářečí odraz dávného kmenového osídlení.[9]

Zatímco současná dialektologie klade základní nářeční diferenciaci do doby feudální, zvláště do 13.—16. století, pokládá Dušek již husitské období — s pohybem obyvatelstva a rozšířením vlivu čteného náboženského textu — za počátek nářeční nivelizace a stírání nářečních hranic, které pak pokračují za třicetileté války. Uvědomuje si též vliv školy na mizení nářečí (v menší míře na Moravě a zvláště na Slovensku). Úplné vyrovnání územních rozdílů, zánik teritoriálních nářečí se však v době NVČS jeví nemožným: „Vzdělání mnoho zhladí, že by však vyhladilo úplně nářečí, tomu nelze ani věřit, ani se toho báti“ (Řeč lidu, s. 95). Když srovnává nářečí západní a východní (tedy slovenská) v jejich celkové struktuře, charakterizuje západní nářečí jako nejvyvinutější po stránce formální, ale pokleslé po stránce syntaktické, zatímco slovenská jako blízká formou staršímu stavu jazyka a se skladbou neporušenou cizími vlivy, „odpovídající myšlení Slovanů“; ostatní nářečí jsou pak mezistupni těchto krajních pólů vývoje.[10] Ve studii Řeč lidová a řeč knižná (Časopis Matice moravské 16, [25]1892, s. 290—297) při srovnávání českých dialektů s jazykem spisovným připomíná jejich větší pravidelnost a zachovalost jak ve flexi, tak ve skladbě, zejména na Moravě a Slovensku. Shledává v nich i větší rozmanitost tvarů[11] a slovní zásoby.

Takový obraz repertoáru forem v nářečích ovšem vysvětlují časté tvarové analogie, které v lidovém jazyce působí intenzívněji. Bohatost slovní zásoby je tu hodnocena v úhrnu lidového lexika, takže větší synonymie je pouze relativní — je dána pohledem kombinujícím teritoriální rozdíly v jediný bohatý lexikální systém. Jestliže tedy autor srovnává četné synonymní výrazy z různých nářečí s jejich jediným spisovným ekvivalentem, je takový závěr pochopitelný. Duškovým životním cílem bylo vydání velkého slovníku nářečí jihočeských, který měl tuto rozmanitost nářeční slovní zásoby dokázat. Jeho vydání se však nedožil, záměr neuskutečnil a shromážděný lexikální materiál, o němž se zmiňuje, je zatím nezvěstný.

Společným znakem Duškových prací (včetně jeho přehledné stati Řeč lidu) je shromáždění cenného, i když poněkud nesoustavného materiálu. Bohužel však tento materiál není vždy náležitě utříděn a vyložen. Mechanicky jsou někdy spojovány i jevy, které spolu v jazykovém systému i historickém vývoji souvisí jen zdánlivě. (Chybný výklad některých jevů vytýkají Duškovi i oba recenzenti Hláskosloví nářečí jihočeských, F. Pastrnek a V. Vondrák, s odvoláním na Gebauera.)

Dušek si však ani nekladl za cíl soustavný rozbor a výklad nářečních zvláštností. Jako naléhavý úkol své generace — dialektologů doby NVČS — vidí pouze shromáždění takového materiálu, který by byl hodnotným podkladem dalších, třeba pozdějších studií a rozborů. V duchu dobového hodnocení dialektologie spatřuje v tomto oboru spíše pomocnou vědu historie jazyka než disciplínu, která by samostatně zkoumala i vykládala nářečí jako funkčně a sociálně podmíněný útvar [26]národního jazyka. Dušek skromně stanoví meze oborových možností: „Cena každé dialektologie tkví hlavně v bohatství spolehlivého materiálu.“[12]

Z hlediska dnešních poznatků o českých nářečích se přece však pozastavujeme nad některými údaji o nářečních jevech, shledaných Duškem počátkem 90. let v terénu, jako např. přízvuk na poslední slabice v českých nářečích jihozápadních a někdy i ve východočeském podřečí orlickém. V obou případech nešlo patrně o přízvuk slovní, ale pouze o prostředky větné dynamiky v českých nářečích jihozápadních místy uplatňované dodnes.[13]

Duškovi a jeho vrstevníkům činila též jisté potíže jazykovědná terminologie, jejíž neustálenost a nepřesnost byla patrně rovněž komplikována snahou o populární výklad, srozumitelný i neodborníkům. Příznačná jsou slova O. Bendy, který v pokynech ke zpracování dialektologických tabulí napsal: „ … třeba všude vyhýbati se vědeckým choutkám a pachtění se po učené skizze, neboť vše vypočítáno jest pro široké vrstvy národa.“

Značná nejednotnost ve výkladech dialektologů je také v pojmenování nářečních oblastí. Dušek např. při označení tří podřečí v oblasti středočeské (podřečí rokytenskopodřipské, podbrdské a želivské)[14] zároveň vysvětluje nepodstatnost rozdílů mezi nimi tím, že tu nejde o důsledky rozdílů kmenového osídlení, ale jen o vlivy okolí — poměrů přírodních. Moravu dělí podle Bartoše na nářečí české (českomoravské), hanácké, lašské a slovenské (každé pak na menší útvary — podřečí a různořečí). Na Slovensku zaznamenává tři základní jazykové územní celky označované tak jako dnes názvy zeměpisnými: nářečí západní, střední a východní (opět dále členěné).

V historii české dialektologie se často uvažovalo o nejvhodnějších názvech pro jednotlivé regiony a právě v období NVČS byly tyto problémy zvlášť aktuální proto, že hlavním konkurenčním zřetelem při označování oblasti je tradiční pohled etnografický. V té době, kdy obě disciplíny — dialektologie a etnografie — úzce spolupracovaly, byl takový přístup samozřejmostí, zvláště u badatelů typu Bartošova nebo Duškova, kteří pracovali v obou oborech. Dušek (v recenzi k druhému [27]dílu Bartošovy Dialektologie moravské, kterou v roce NVČS otiskl v Časopisu Českého muzea) si klade otázku, zda je správné pojmenovat dialekt názvem etnickým, historickým, anebo zeměpisným. Kde se zachovalo označení kmenové, považuje je za nejvhodnější (jako v případě Kotsmíchova nářečí doudlebského); za nevhodný považuje název „lašské“ nářečí, protože jméno je převzato z přezdívky obyvatel. Doporučuje vytvořit pak nové jméno zeměpisné podle jmen hor, řek apod., jako např. podbrdské, středočeské, dolnobečevské. Schvaluje i název nářečí hanácké, třebaže je pojmem zeměpisně neurčitým. (Druhý Bartošův recenzent, F. Pastrnek, název „hanácké“ naopak nedoporučuje a za lépe vyhovující pokládá název „středomoravské“; k němu se přiklání i současná dialektologická praxe.)

Podobně s mezioborovým pohledem byla v té době řešena často i otázka hranic jednotlivých regionů. F. Pastrnek připomíná, že v Bartošově Dialektologii moravské je v 1. dílu zřetel etnografický silnější, roztřídění nářečí moravských je provedeno více podle kroje než podle jazykových hledisek. V průběhu let pak „zřetel krojový“ Bartoš opustil a dělítkem pro nářeční oblasti jsou pouze jevy jazykové. Kombinaci obou zřetelů pro vytčení hranice mezi hanáckou a moravskoslovenskou oblastí doporučuje např. též v r. 1896 v ČL J. Klvaňa, přední pracovník NVČS. Stanovení nářečních hranic bylo také hlavním cílem práce dialektologického odboru a bylo vytyčeno v Duškově programu.

Základním metodickým požadavkem dialektologické práce je pro Duška sledování „geografickostatistického rozšíření zjevů“. Ve své práci tento zřetel stále uplatňuje, mapu považuje za nejvhodnější způsob interpretace stavu nářečí. Ještě v roce NVČS Dušek konstatuje, že dialektologie nevypracovala vlastní metody, nejsou vymezeny hranice oboru a jeho obsah, ani pojmy dialekt a dialektologie. V této době Dušek do značné míry k řešení těchto teoreticko-metodologických otázek přispívá vypracováním několika podrobných návodů a metodických příruček pro sběratele.[15] V návodu k sběru pro NVČS stanoví v podstatě všechny základní požadavky uplatňované při výzkumu nářečí i dnes: zřetel k sociální a generační stránce výběru informátorů, pokud možno foneticky přesný způsob zápisu, co největší přirozenost kontextu a řečových situací, dále uvádí tematické okruhy pro výzkum slovní zásoby a mnoho dalších cenných rad, svědčících o jeho boha[28]tých terénních zkušenostech. V návodu uplatňuje důsledně diferenční princip hodnocení jazykového materiálu. Za základ pro srovnání stanoví jazyk spisovný („vše, co se od něho liší, jest význakem mluvy lidové“), kodifikovaný v Gebauerově Mluvnici češtiny pro školy střední a učitelské ústavy. Cílem sběru podle návodu je jednak stanovení rozdílů krajových, jednak vymezení „jádra mluvy lidové“, tj. předpokládaného základu společného všem nářečím.

Těžiště sběratelských úkolů je v sledování četných jevů hláskoslovných a tvaroslovných (doplněných příklady z nářečí různých oblastí Čech, které znal z vlastní zkušenosti nejlépe). V tvoření slov se zaměřuje především na jména zdrobnělá a podoby místních jmen. Podobného zaměření jsou tzv. vzorné věty i otázky je doplňující. Ve „vzorných“ padesáti větách, které měli dopisovatelé přeložit do místního dialektu, jsou zjišťovány četné jevy hláskoslovné a tvaroslovné, zpravidla několik různých znaků nářečí současně v dosti složitých (spisovných) větných konstrukcích. „Dvanáct dodatečných otázek“ se pak zaměřuje na výskyt některých slov, výslovnost hlásek (r a l, retnic, znělost koncových souhlásek, r — ř), skloňování vzoru „soudce“ a místní formy toponym.

Pro srovnání zeměpisného rozšíření jednotlivých jazykových jevů, pro vymezení nářečních oblastí byl jistě takový způsob práce oprávněný a je v dialektologii vlastně běžný dosud. Přece se však už v době NVČS vyskytují hlasy požadující nejen registraci rozdílů, ale i jevů shodných, tedy náročnější, systematičtější studium jazyka. F. Pastrnek v připomínkách k Duškově práci sice oceňuje jeho „stálý zřetel na geografické rozšíření jednotlivých zjevů“, ale požaduje zároveň soustavnější pohled: „všímati si nejen odchylek, nýbrž popisovati pokud možná nářečí celá“.[16] Shrnuje tu kritiku do té doby jediné a obvyklé metody popisu, kdy diferenční princip nazírání dialektu vyhraněný do krajnosti vede k tomu, že sběratel shledává jen nejnápadnější zvláštnosti jednotlivých nářečí. F. Pastrnek tu požaduje již přístup vědečtější: „Vůbec není dialektologie žádnou sbírkou zvláštnostin, žádným kabinetem pro roztodivné rarity, nýbrž úplným popisem a vědeckým výkladem celé mluvy lidové.“ Nářeční materiál ho inspiruje k práci

[29]

[30]s širším pohledem a zamýšlí na jeho podkladě vypracovat srovnávací studii slavistickou.

Pro zhodnocení celé této významné pracovní etapy české dialektologie je dobré přihlédnout také k tomu, jak NVČS hodnotili účastníci sami. Uvědomují si četné klady, ale i zápory, které velké hnutí národopisné vyvolalo. Nářečí se stalo dobovou módou, často jen povrchním pozlátkem literárního textu, cílem snažení diletantů. Přesto však je nesporné, že velký rozmach zájmu o lidový jazyk a urychlený sběr materiálu měly velký význam, a to jak pro vývoj a obohacení spisovného jazyka, tak pro pokračování nového přístupu k živému jazyku, započatého školou J. Gebauera.[17] Postoj generace charakterizují slova E. Kováře při zahájení NVČS: „K folkloru do jisté míry náleží i mluva. V mluvě zrcadlí se celá osvěta; to platí též o mluvě lidové. Bedlivé pozorování jednotlivých živých nářečí platí za nejlepší školu pro jazykozpytný výcvik.“

---

[1] Národopisná společnost českoslovanská, od r. 1904 Společnost národopisného muzea československého, od r. 1923 Národopisná společnost československá pracuje dosud (od r. 1963 při ČSAV).

Stanovy NSČ formulovali E. Kovář, L. Niederle, J. Podlipný, F. A. Šubert a Č. Zíbrt. K jejímu stavení došlo až 28. září 1893; úkoly nastínil v zahajovací přednášce tajemník NSČ E. Kovář.

[2] Organizačním otázkám na NVČS byla věnována také část přednášky J. Petra v 26. běhu LŠSS na UK r. 1982 a část stati J. Hlavsové Z tradice vzájemných vztahů české dialektologie a etnografie, NŘ 66, 1983, s. 132—141.

[3] Metoda korespondenčního výzkumu nářečí pomocí vět určených k překladu do různých dialektů vznikla v dialektologii německé. Marburský profesor G. Wenker začal r. 1876 rozesílat dotazník se čtyřiceti větami, zaměřenými především na jevy hláskoslovné, do čtyřiceti tisíc německých obcí, počínaje oblastí dolního Porýní. Takto získané informace o německých nářečích se později staly podkladem německého nářečního atlasu.

[4] Stať vyšla ve sborníku Národopisná výstava českoslovanská v Praze 1895 (pořádají K. Klusáček, E. Kovář, L. Niederle, F. Schlaffer, F. A. Šubert, nakl. J. Otto v Praze, bez vročení), s. 83—96.

[5] A. Frinta uvádí r. 1920 (O jazykovém zeměpisu, Národopisný věstník čsl. XIV, s. 84), že obě mapy Duškovy (i mapa podle Šembery!) jsou v Národopisném muzeu a vzpomíná také, že viděl velkou rukopisnou dialektologickou mapu Moravy s rozhraničením podle Bartošovy Dialektologie na výstavě v Kroměříži r. 1908 (z knihovny tamějšího gymnázia).

[6] Nářeční materiál z celého Slovenska, získaný v této době korespondenční anketou F. Pastrnka, byl částečně publikován v letech 1893—7 v Slovenských pohľadech (roč. XIII.—XVII.).

[7] Srov. J. Kramařík, Národopisné sběry na Rakovnicku v období příprav NVČS, ČL 49, 1962, s. 45—6. Autor v dokumentu z okresního archívu v Rakovníku našel mimo jiné i slovníček, seznam místních jmen a zápisy pořekadel.

[8] Nejvýznamnější rozdíl je v hodnocení vzájemného poměru rozsahu oblasti středočeské a jihozápadní. Šembera vede rozmezí těchto oblastí značně severněji než Dušek (viz přiložená mapa), neboť podle Duška „vylučuje“ ze středočeské oblasti část Táborska (až po Miličín) a jindřichohradecko a počítá správně tyto části k jihozápadočeské oblasti (k podřečí lužnickému).

[9] „Za základ dialektologii slouží nejstarší známí usedlí kmenové, pokud je známe nebo pravděpodobně stanovit můžeme. Nebo podnes jasně obráží se na nářečích a podřečích odlesk starých krajisek kmenových a jisto, že studium dialektické v nejedné příčině bude snad moci pomoci bádání historickému.“ (O. Benda v stati o oddílu Jazyk — dialektologie v Hlavním katalogu a průvodci NVČS v Praze 1895, red. J. Kafka, s. 51—4.)

[10] Na jiném místě Dušek naopak hodnotí západní nářečí jako nejstarobylejší, zvláště ve větvi chodské; F. Pastrnek v recenzi Duškova Hláskosloví nářečí jihočeských I, kterou otiskl v Časopise Matice moravské (19, 1895, s. 185—187) však namítá, že právě chodské podřečí má hojnější přehlásku než nynější čeština a že důvod tohoto hodnocení starobylosti z Duškova popisu nevysvítá. (Dušek v tomto druhém případě zjevně posuzuje západní nářečí — tedy jihozápadočeská — při hodnocení jen nářečí českých v užším smyslu.)

[11] Tvarosloví českých nářečí (zvláště tvarům slovesným) věnoval Dušek řadu článků, které otiskl v 80. letech a na počátku let 90. (Dialektické zvláštnosti českého slovesa, LF 19, 1892, s. 100—129, 197—219, 280—294, 359—381). Později, v době přípravy NVČS, se zaměřil již více na hláskosloví (Hláskosloví nářečí jihočeských vydává knižně v Rozpravách České akademie — I.—III. část v letech 1894 a 1897) a ve vydaném návodu pro sběratele Jak sbírati zvláštnosti mluvy lidové (1892, též jako součást programu odboru pro dialektologii) zdůrazňuje, že nejpodstatnější rozdíly dialektické spočívají v hláskosloví toho kterého kraje. Zřetel k hláskové stránce jazyka, zdůrazňovaný mladogramatickou školou, Dušek jako žák Gebauerův a Leskienův dotváří v duchu dalšího postulátu mladogramatiků, totiž závažnosti studia živého jazyka, Sám cestuje, zkoumá česká nářečí přímo v terénu, ačkoli současně organizuje rozsáhlou korespondenční dotazníkovou akci. Jeho zásadou je, že „rozdíly hláskoslovné třeba poznati jedním sluchem“.

[12] Řeč lidová a řeč knižná, Časopis Matice moravské 16, 1892, s. 292.

[13] Srov. L. Švestková, K modulačnímu systému nářečí na Volyňsku, Universitas Carolina, 3, 1957 (XVI.), Philologica 2, s. 185—215.

[14] Na mapě není želivské podřečí vyznačeno, nachází se pouze v popisu ve stati Řeč lidu.

[15] Kromě návodu Jak sbírati zvláštnosti mluvy lidové, který byl součástí programu odboru, vypracoval Dušek i návody pro sběratele lidových písní (se zřetelem k nářečí jejich textů) a místních jmen. Podrobně se vrací k metodickým problémům sběratele ve stati Kde a jak sbírati dialektologický materiál, in: Rozpravy filologické (věnované J. Gebauerovi), Praha 1898, s. 112—116.

[16] Dušek sám dochází při studiu nářečí jihočeských k podobným závěrům. V odpovědi na Vondrákovu kritiku považuje za náležitý postup výkladu studovat větší celek — celou nářeční oblast a analýzou celku pak dojít k jednotlivým podřečím.

[17] Srov. J. Petr, První program výzkumu českých nářečí (1879), NŘ 66, 1983, s. 119—132.

Naše řeč, volume 67 (1984), issue 1, pp. 18-30

Previous Iva Nebeská: K vyjadřování předmětu a příslovečných určení v češtině

Next Jana Hoffmannová: Jazyková komika v kreslených vtipech Jana Vyčítala