Časopis Naše řeč
en cz

K některým místním (nářečním) rozdílům v tvoření vztahových adjektiv v češtině

Jaroslava Hlavsová

[Articles]

(pdf)

-

Porovnáme-li různá vztahová adjektiva po stránce formální i významové, shledáme četné slovotvorné rozdíly, místní i vývojové. Jako ve většině slovotvorných diferencí jsou i tyto především povahy distribuční: sám repertoár adjektivních slovotvorných přípon je celkem neměnný, rozdíly jsou ve využití přípon, v jejich frekvenci, stylistickém nebo citovém hodnocení a často i ve významu.

Přihlédneme-li k starším obdobím češtiny, vidíme tu značnou formálně významovou neustálenost. Přídavná jména s touž příponou ve staré češtině náležela k různým významovým skupinám, naopak v témž významu byly užívány současně např. přípony -ový a -ný, -ěný, -ový a -ský apod.[1] Tento stav čátečně trvá dosud, přesné vymezení funkce a významu jednotlivých adjektivních přípon není patrno ani v češtině současné.[2]

Přesto však lze během vývoje sledovat u adjektivních přípon z hlediska významu i formy určité sjednocovací tendence. Sémantické vy[197]hraňování jednotlivých slovotvorných kategorií působí i na větší formální důslednost při volbě přípony. V tom smyslu je možno sledovat především vzájemný poměr adjektiv z hlediska různé míry těsnosti vztahu k podstatným jménům, od nichž jsou odvozena.[3] Tohoto významového kritéria je možno použít k třídění velkého množství růzých relačních adjektiv a rozdělit je tak zhruba do čtyř skupin:

a) přídavná jména přivlastňovací (zakončená na -ův, -ova, -ovo; -in, -ina, -ino) s nejtěsnějším významovým vztahem k živému jedinci (k názvům osob),

b) přídavná jména druhově přivlastňovací (zakončená na -í, -čí), přivlastňující druhu, kolektivu, určité relativně stejnorodé množině jedinců označovaných substantivem,

c) přídavná jména (zakončená na -ský, -cký, -ovský) chápaná zpravidla též jako „druhově přivlastňovací“, třebaže jejich vztah k podstatnému jménu je ještě volnější; někdy je to spíše jen podobnost než skutečná posesívnost (strejcovský, psovský),

d) ostatní adjektiva vztahová, zakončená především na -ový, -(e)ný, -ní, -(ov)atý, -(ov)itý aj., zahrnující kromě častého významu původu, látky a podobnosti i nejrůznější široké vztahy kvalifikační, charakterizační a okolnostní (v nářečích např. poprovej koš = k. s popruhy, vozní cesta = c. pro vozy, jabčená kaše = k. z jablek, děratej kabát = k. s dírami, ouhrabeční koš = k. na úhrabky, síněné dvéři = d. do síně apod.).

Omezíme-li srovnávání na současný spisovný jazyk, bude tato klasifikace poměrně vyhovovat, situace bude tu značně jednodušší. Pro sledování určitých vývojových tendencí jsou však i z tohoto hlediska cenným materiálem doklady z českých nářečí. Jsou, jako v mnohém ohledu jiném, i zde často reliktem staršího stavu nebo dokladem funkce slovotvorného modelu, působícího v méně intelektualizovaných formách jazyka velice výrazně, obzvláště pak v tvoření slov.

U tvarů příd. jmen přivl. typu bratrův, -ova, -ovo je pozoruhodný především nářeční výskyt těchto tvarů adjektiv, odvozených však od podstatných jmen neživotných. Významem ovšem neodpovídají kategorii adjektiv skutečně přivlastňovacích, ale shodují se s přídavnými [198]jmény na -ový v označování původu, širokých vztahů kvalifikačních: makův koláč, polárkův dort, tchérův papír, březův lesík, močův měchýř apod. Podobné hojné případy se vyskytují v části nářečí svč., jak kromě starších pramenů z archívu lidového jazyka ÚJČ a korespondenční ankety ÚJČ z let padesátých potvrdil i současný výzkum pro Český jazykový atlas (ČJA). Nejhojněji se taková adjektiva objevují na Mělnicku a u Mšena, ale nejstarší generací jsou potvrzena i na Mladoboleslavsku. Poděkud jiný územní rozsah v rámci svč. nářeční oblasti má výskyt podobných případů v tvarech středního rodu[4] (dubovo dříví, čajovo máslo, smrkovo prkno, lenovo semínko). Kromě četných dokladů starších, zvláště pak z rukopisných Kubínových sběrů na Ještědsku z r. 1924, potvrzuje i tyto případy výzkum pro ČJA a pro Hradecko v současnosti i rukopisná monografie.[5]

Původ těchto severovýchodočeských nářečních tvarů přídavných jmen lze vysvětlit spolupůsobením činitelů formálních i významových, ale těžiště vzniku této zajímavé kontaminace nepochybně je v oblasti formální morfologie. P. Jančák[6] metodou jazykového zeměpisu dochází k názoru, že „ohnisko této změny vzniklo ze střetávání podob střč. typu taťinkovej a svč. typu taťinku(f) podél severní hranice střč. oblasti“. O tvaru neuter typu jetelovo semeno J. Bělič[7] uvažuje, zda není „zvláštní variantou oné jihozápadočeské expanze jmenného tvaru středního rodu“ (tj. unifikovaného typu tátovo boty, kluk apod.), a územní rozsah vymezuje zhruba pro mužské tvary shodně na Mělnicko a Mladoboleslavsko,[8] tvary středního rodu na Českomoravskou vrchovinu. Na jižním Opavsku dokládá výskyt všech tří rodů.[9] Uvážíme-li však jazy[199]kovězeměpisný obraz rozšíření obou těchto systémově spolu souvisejících jmenných tvarů přídavných jmen (rodu mužského i středního), je zřejmé, že patrně nejde o „jihozápadočeskou expanzi“ typu tatínkovo bratr[10] a o jeho přímý vliv na typ jatelovo semeno.

Výskyt těchto jmenných forem má jádro v oblasti severovýchodočeské. Oba tvary, hojněji však právě tvary rodu středního, jsou doloženy např. i v Podještědí, v archaické oblasti okrajové. Vznik a výskyt takových forem je vázán na dva jazykové problémy, závažné právě pro oblast severovýchodočeskou: na otázku samohláskové kvantity[11] a na vzájemný vývojový vztah flexe jmenné a složené.

Z původní staročeské koncovky -óv se vývojem od jmenné flexe k složené diferencovala přivlastňovací adjektiva dvojího významu (odvozená od mužských substantiv životných):

[200]a) s těsným vztahem k podst. jménům, tj. jmenný tvar přivlastňovací -ův, -a, -o (bratrův),

b) s volnějším významovým vztahem k podstatnému jménu, tj. složený tvar -ový (bratrový, rybový), odpovídající v současné češtině adjektivům s příponami -í, -čí, -ský apod. (tzv. druhově přivlastňovacím).

Podobně pak i u neživ. substantiv vznikly v některých nářečích analogicky tvary formálně dubletní, opět složené i jmenné: makový i makův. Adjektiva odvozená od životných substantiv mají pak obě formy s významem přivlastňovacím, zatímco od neživotných substantiv jsou adjektiva vždy pouze s významovým vztahem volnějším (např. původ, látka apod.).

Od substantiv ženského rodu se běžně tvoří přídavná jména přivlastňovací ve tvaru jmenném, zakončeném na -in, -ina, -ino. V nářečích však najdeme odchylky od dnešní spisovné normy, a to jak formální, tak významové. Ve shodě se složeným (ale již staročeským) typem mateřiný se v nářečích objevují občas případy této koncovky u přídavných jmen, jako je např. lašské děvušyny nebo severovýchodočeské[12] brabenčinej kopec (= mravenčí), dětinej božec (= dětský), holčiný hračky (= holčičí, dívčí). Vzhledem k tomu, že nověji u ženských přivlastňovacích adjektiv silně pronikají složené tvary (sestřinej, -á, -ý) především z oblasti středočeské, je třeba odlišit tyto patrně starší případy složených tvarů od běžných přídavných jmen na -in, -ina, -ino významově rozdílných. Kryjí se totiž významem s typem adjektiv přivlastňovacích druhově (-í, -čí, -ský), tak jako staročeské mateřiný.

V lidovém jazyce kategorie přídavných jmen druhově přivlastňovacích není příliš pevná a vyhraněná. Mluvčí často ani nedovede příslušný tvar vůbec utvořit a jeho nedostatek řeší buď přivlastňovacím genitivem čísla množného, předložkovým spojením akuzativním (hra holek, pro holky) nebo i výpůjčkou formy kolektiva rodinného jména na -ovi: západočeské chlapcuc, děvčatovic, holkojc, dětojc apod. Na druhé straně je však pozoruhodné, jak tvarová výraznost přivlastňovacích adjektiv působí často v lidovém jazyce analogie. V nářečích se místy podle nich tvoří i tvary významově poněkud odlišné. Příkladem je v okrajových nářečích severovýchodočeských významový posun k přivlastňování druhovému (podobně jako u složeného tvaru holčiný hrač[201]ky) v případech jako krávin roh, liščino doupě, pávovo péři nebo i jézedovo póle, Karosův autobus.[13]

Pro formální nedůslednosti a záměny přípon mezi různými typy posesív je zpravidla podkladem významový posun buď v kategorii čísla, určitosti nebo životnosti přivlastňujícího subjektu. Lidový jazyk např. zaměňuje posesívnost singulární, kdy je subjekt jedinečný, určitý, s přivlastněním druhu, tedy oné neurčité, jen relativně stejnorodé množině jedinců: liščino doupě × liščí (tj. nějaké lišky nebo lišek obecně). Ještě jedna zvláštnost svědčí o účinnosti modelového tvoření v této oblasti přídavných jmen. Je to typ ďoučetin svetr. Ačkoli v češtině střednímu rodu formálně nepřivlastňujeme, výjimky jsou v nářečí severovýchodočeském, kde podstatné jméno ženského rodu dívka je zpravidla nahrazeno středním rodem ďouče. Tato forma středního rodu pak utvoří přídavné jméno druhově přivlastňovací jednak nenáležitě z hlediska jedinec — druh, jednak podle substantiva jiného (ženského) rodu, který příslušný tvar přivlastňovacího přídavného jména (-in) má.

Ojediněle se v nářečích objevují i zbytky adjektivní složené přípony -ový od životných podstatných jmen, tak jak bylo hojně ve staré češtině. Ještě v Jungmannově slovníku jsou běžná přídavná jména typu kaprový, tygrový, oslový, obrový, cikánový apod. s významem adjektiv druhově přivlastňovacích, zakončených na -í, -ský. V nářečích se ještě dnes u staré generace objevují formy přídavných jmen jako hošovej (= chlapecký), klukove šaty, špačková budka, volové oko (název rostliny), hadová panenka (= ještěrka). Opačným jevem je užívání druhově přivlastňovacích přípony ve významu vztahu volnějšího (= -ový): březí háj, pomerančí barva. V. Šmilauer uvádí z literatury příklady podobné: z díla J. Zeyera jabloní květ (tvar homonymií připomíná genitiv přivlastňovací) a J. Nerudy klokočí růženec. Modelovým tvořením druhově přivlastňovacích jmen vznikají v nářečích místní rozdíly i ve využití přípon této kategorie: -í, -čí, -e(n)čí, -(e)cí; dokladem takové formální analogie jsou zvláště v nářečích severovýchodočeských příd. jména jako: husičí / husečí / husenčí, kozečí / kozenčí, chasenčí, prasenčí, dětěcí / dětenčí / dětinčí, holčenčí, děvčenčí, [202]klučičí / klučicí / klučecí, chlapčicí / chlapčecí / chlapčečí, pesčí a četná další. Typické je přitom užívání více forem v jednom místě, kolísání i u jednoho mluvčího.

Někdy je přídavné jméno tvořeno od neobvyklé formy podstatného jména. Zajímavým příkladem je poměr podst. jmen zdrobnělých a nezdrobnělých v případech od nich odvozených adjektiv jako jihočeské kravčí (= kravský, od zdrobnělého kravka), severovýchodočeské holčí (od holka, na rozdíl od novějšího holčičí), právě tak i staré kočtí / koččí (srov. nářeční názvy rostlin: kočí drápky, kočí mejdlo, podobně rčení vázat na kočí uzel) proti novějšímu typu kočičí, odvozenému od původně zdrobnělého podst. jména kočice, tj. kočička a též i kaččí / kačtí (od kačka); u Jungmanna je ještě další forma kačičí odvozená od subst. kačice. Lašská nářeční forma chlapčí má jednak význam „chlapecký“, jednak „mužský, chlapský“ od nezdrobnělého subst. chlap. Formálně podobné tvary najdeme v archaických nářečích též od mužských (i osobních) podst. jmen: kladské šoučí (= ševcovský)[14], hoší, klučí, lašské a hanácké chlapčí, valašské ogaří. Ojediněle bývá v nářečích i staré příd. jméno kuří (původně odvozené od podst. jména rodu ženského kura!) vedle častějšího kuřecí či kuřenčí.

Někdy dochází i ke kontaminaci dvou různých nářečních forem; příkladem je severovýchodočeské psovčí, klukovčí (tj. psovský + pesčí apod.). U přídavných jmen, která přivlastňují druhu a jsou běžně zakončena na -cký/ský,[15] dochází pak často vlivem analogie k rozšiřování přípon různými slabikami; např. podle nepřímých pádů substantiva je utvořeno příd. jméno děvčetský či děvčetinský; analogické -enský je v častých severovýchodočeských případech přídavných jmen jako holčenský, hošenský, klučenský, chasenský, kozenský, prasenský; -nický: hošnický; -ovský: holcovský, hošovský, volovský apod.

Porovnáním různých případů užití příd. jmen přivlastňovacích v lidovém jazyce lze pozorovat zřejmý pozvolný ústup posesívních forem z aktivního užívání. Svědčí o tom jednak rozkolísané povědomí o formálním i významovém vymezení celé kategorie, jednak stále častější, místně i generačně narůstající přechod od tvoření příslušných tvarů k přivlastňovacím vazbám genitivním. Poněkud silnější je tato tendence v případě typu sestřin, -a, -o, kde též alternace hlásek, [203]k níž při tvoření tvarů často dochází, je účinným činitelem při ústupu posesívních tvarů.

U přídavných jmen přivlastňovacích v širším slova smyslu jsme srovnáváním místních rozdílů v jejich tvoření sledovali především různé významové posuny některých tvarů. V případě poslední vydělené skupiny vztahových adjektiv, vyznačujících se nejvolnějším vztahem k podst. jménu, budeme v nářečích sledovat rozdíly spíše formální, bez závažnějších důsledků pro stránku významovou.

Porovnáme-li např. konkurenční přípony -ený a -ový, které i v dnešní češtině vytvářejí dublety s určitým významovým rozdílem (např. cukrová homole × cukerný prach, sněhové závěje × sněžná barva),[16] všimneme si některých nářečních příkladů z dnešního hlediska nadměrného zachování archaické přípony -(ě)ný. Dosud živé u starší generace v severovýchodních Čechách je např. tvoření příd. jmen typu sklennej, plechenej, guměnej, pro starší nářeční vrstvu v Podkrkonoší je doloženo i staročeské struněný. Na Moravě, zvláště v nářečích východomoravských, je tento typ tvoření příd. jmen ještě hojnější. Odtud jsou případy doložené staršími sběry jako deščený (= prkenný, srov. i slov. doštěný), voščený (= voskový), síněný (síněné dvéři), pohančený,[17] jabčený, trnčený (bochte), orešný (= ořechový) aj.

Též přípona -ičný / -iční, -ečný / -eční je zachována v severovýchodočeské oblasti v některých zvláštních, často lexikalizovaných případech: ouhrabeční koš, půlkoreční záhon, hambeleční sůva, voveční chlívek, vejměniční/-ná světnička, brabeničnej / brabenečnej kopec, makovičnej vodvar apod.

Některé přípony jsou v nářečích dubletně zastoupeny u týchž adjektiv. Tak bývá často např. u přípon -avý a -ivý, kdy nacházíme vedle sebe případy jako kotlavý (= dutý), červavý, rezavý, ale též červivý, rezivý. Podobnou formální dvojici vytvářejí v českých nářečích přípony -atej a -ovatej (kontaminace -ový + -atý): kulatej kulovatej, děratej — děrovatej, pihatej — pihovatej, puntíkatej puntíkovatej apod.

Z hlediska významu některých adjektiv patřících do této skupiny je možno připojit několik drobností, týkajících se spíše jednotlivých [204]případů. Především je to hojnější tvoření dvojic přídavných jmen příponami -ní i -ný (podobně jako -eční/-ečný) bez významového rozlišení měkkých a tvrdých typů; rozdíl mezi dvojicemi jako vobilní / -ný, hromniční / -ný, loužní / -ný, plevní / -ný apod. je z hlediska dnešního jen formální. Konečně za připomínku stojí i výskyt příd. jmen s významovým vztahem podobnosti, tvořených příponou -ový, jako např. východomoravské žabový (žabová voda, tj. studená jako žába), hadový (hadová cesta, tj. kroutící se jako had) apod.

Po srovnání těchto formálně-významových diferencí u vztahových adjektiv můžeme úhrnem říci, že v nářečích se místy jednak zachovávají staré formální slovotvorné postupy, jednak že lidový jazyk vytváří rozdíly další, často jen analogické, bez nároků na přesnější a přiměřenější vyjadřování významových odstínů. I tyto analogické rozdíly však mnohdy ukazují na produktivnost a životaschopnost některých tradičních kategorií, typů nebo postupů. Podle nich lze pak často i usuzovat na některé vývojové tendence živého mluveného jazyka v době současné i příští.


[1] „Mezi jednotlivými příponami uživatel jazyka volil obvykle až při aktu jazykového projevu.“ (Z. Rusínová, K tvoření adjektiv ve staré češtině, Sborník prací filozofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Brně, A 14, 1966, s. 140n.).

[2] „Někdy mají různé přípony týž význam, srov. maso koňské, vepřové, hovězí.“ (B. Havránek — Al. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1960, s. 117).

[3] V. Šmilauer, (Novočeské tvoření slov, Praha 1971) dělí tato adjektiva podle toho, jakého druhu je vztah k substantivu a jaké je samo základové substantivum (vztah k životným, věcným a abstraktním, místním). Při posuzování našeho materiálu, převážně nářečního, se však soustřeďujeme na sémantiku slovotvorných přípon, vyjadřujících povahu vztahu a míru jeho těsnosti k substantivu.

[4] Takové tvary najdeme v lexikalizovaných zbytcích i jinde v této oblasti. Např. v nadávce ty trdlo makovo! (= makové, původně nástroj na tření máku v míse), v lexikalizovaném spojení Haulovo posvícení (= havelské) nebo pávovo péři (= paví). Podobně i jiné místní rozdíly v adjektivních příponách se zachovaly nejčastěji v lidových rčeních, slovních spojeních nebo termínech. Např. expr. /kouká jako/ sůva hambeleční; ouhrabeční koš, vejmineční světnička, brabeneční kopec (= mraveniště), chlební pec (ale např. chlebová kůrka), dětinej božec (= dětská nemoc), hadová panenka (= ještěrka), volové oko, kočtí zéli (lid. názvy rostlin); v lexikalizovaném spojení psouská zima (ale např. psí bouda) aj.

[5] Např. z Královéhradecka disertace J. Kráma, Využití nářečí ve škole, rkp., 1977.

[6] P. Jančák, Dvě středočeské izoglosy, NŘ 58, 1975, s. 237—243.

[7] J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972, s. 165, 172.

[8] J. Bělič, Jmenné tvary adjektiv v nářečních spojeních typu makův koláč, kedlubnovo zéli na Mladoboleslavsku a Mělnicku v Čechách, Slavica Pragensia 13, 1971, s. 75—81.

[9] O rozšíření těchto forem na Lašsku srov. J. Balhar, Zvláštní přídavná jména typu makuf kolač, jedlovo dřevo, Slezský sborník 57, 1959, s. 359n.

[10] V různých nářečních oblastech na území Čech se přídavná jména přivlastňovací typu bratrův, -ova, -ovo a sestřin, -ina, -ino formálně výrazně odlišují. Starší stav s dodržováním jmenných tvarů i v nepřímých pádech v rozsahu, v jakém jsou v spisovném jazyce, zachovávají nejvíce nářečí severovýchodočeská, pokud i sem nepronikají nověji vazby s genitivem přivlastňovacím typu bratra, sestry kluk a u mladší generace i složené tvary v nepřímých pádech. Pro středočeskou oblast jsou příznačné novější tvary složené (podobně jako formy lašské, srov. J. Bělič, op. cit. v pozn. 7, s. 172) ve všech pádech (typ bratrovej kluk, sestřiná holka). P. Jančák vymezil jejich oblast zeměpisně takto: „novotvary typu tatínkovej kabát vytvářejí výraznou oblast v severozápadní části středočeského pruhu“, srov. op. cit. v pozn. 6, s. 238. Jihozápadní Čechy charakterizuje výrazný ustrnulý tvar stř. rodu, unifikovaný pro všechny tři rody, pro číslo jednotné i množné: tatínkovo, sestřino kluk, sestra, dítě, rodiče (zeměpisný rozsah uvádí J. Voráč, Česká nářečí jihozápadní I, Praha 1955, s. 61—64), popř. místy v již. a záp. Čechách i stejně unifikovaný jmenný tvor rodu ženského: tatínkova kluk apod. Rozsah pronikající přivlastňovací vazby genitivní typu tatínka kluk, maminky sestra apod. je J. Voráčem a poté J. Běličem vymezen především do oblasti přechodu mezi oběma předchozími typy tatínkovo bratr a tatínkovej bratr. Jako potenciální dubleta je však možná genitivní vazba přivlastňovcí i jinde, často s předložkou: vod bratra kluk. Bezpředložková genitivní vazba má zpravidla stejný slovosled jako spojení flektivní tvar přivlastňovacího adjektiva + podst. jméno. Podle informací převládá u mládeže, která užívá genitiv přivlastňovací velmi často, typ přijela Katky ségra, byl tu strejdy kamarád (ne kamarád strejdy apod.). Zajímavým současným způsobem tvoření vztahového adjektiva od cizích slov je v expresívním vyjadřování mládeže typ igelitiho pytlík, filozofiho dům (= fakulta), tuberiho tyčinka (= cigareta), rumiho voda, volejbaliho míč, kalkuliho stroj aj.

[11] Otázka kvantity samohlásek hraje důležitou roli při interpretaci těchto nářečních tvarů. Není náhodou, že v ženském rodě je tento formálně „přivlastňovací“ tvar doložen právě z oblasti Lašska, tedy z nářečí bez kvantity. K tomu J. Bělič dodává (viz op. cit. v pozn. 7, s. 165), že původ tvarů žen. rodu typu makova buchta nelze poznat. Podobně je tomu i v Čechách při výkladu případů opačných, jako špačková truhlice. Jde skutečně o starý typ využití přípony -ový i pro vztahová adjektiva od život. podst. jmen, nebo o šíření středočeské inovační formy složené u příd. jmen přivlastňovacích typu tatínkovej kabát, tatínková sestra?

[12] Výraznost složené koncovky v těchto případech je tím větší, že se objevují v oblasti severovýchodočeské, která nejdůsledněji zachovává tvary jmenné u příd. jmen přivlastňovacích (ve shodě se spisovným jazykem i v nepřímých pádech).

[13] Doklad jézedovo pole je z Hradecka (z oblasti výskytu typu smrkovo dřevo). Zde však nejde o význam volného vztahu (-ový), ale o přivlastňování neživotnému jménu (zkratka JZD), označujícímu kolektiv živých osob. Podobný skrytý význam životnosti napomáhá patrně i k uplatnění přípony -ův u neživotného zkratkového jména Karosa.

[14] Srov. J. Siatkowski, Dialekt czeski okolic Kudowy I—II, Wroclaw — Warszawa — Kraków 1962.

[15] U příd. jmen místních je tato přípona v nářečích častá i při odvozování od podst. jmen obecných: domeckej, baráckej, síňskej (např. síňská almara) apod.

[16] Srov. V. Šmilauer, op. cit. v pozn. 3, s. 116.

[17] Stav ve spisovné češtině shrnuje V. Šmilauer v tomto ohledu takto: „Adjektiva ze jmen rostlin tvoříme běžně příponou -ový…, ale u jmen rostlin, které byly od nejstarších dob nejvýznamnější, totiž u jmen obilnin, máme příponu -ný (žitný, pšeničný); je jedině pohankový, a to je slovo původu mladšího“. Na archaické východní Moravě však byl ještě i tehdy zřejmě živý starý typ na -ený.

Naše řeč, volume 65 (1982), issue 4, pp. 196-204

Previous Zdena Palková: Výslovnost rozhlasových mluvčích

Next Jiří Kouba: Ke 120. výročí úmrtí Pavla Josefa Šafaříka (1795—1861)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1