Časopis Naše řeč
en cz

Výslovnost rozhlasových mluvčích

Zdena Palková

[Articles]

(pdf)

-

Základním prostředkem rozhlasové komunikace je řeč. Je však třeba zdůraznit, že je to řeč mluvená, podávaná zvukovými prostředky a vnímaná příjemcem sdělení prostřednictvím sluchu. Zvuková stránka řeči zde není jen stále přítomnou, ale také podstatnou složkou projevu a plní některé velmi závažné funkce. Její význam je ještě posílen specifičností rozhlasové mluvní situace, v níž mluvčí a posluchač nejsou ve vzájemném přímém kontaktu a kdy pronášená sdělení jsou často věcně velmi obsažná a z hlediska jazykové stavby složitá.

Zvuková stránka řeči má podstatný význam pro porozumění obsahu sdělení a často rozhodující význam pro jeho účinek na posluchače. Nejde přitom jen o prostou srozumitelnost textu, ale o to, aby zvukové prostředky co nejvíce usnadnily posluchači percepci a přispěly k orientaci v souvislém textu. Tento aspekt má význam zejména ve zpravodajských pořadech. Jsou zde však i aspekty další. Rozhlas jako významný prostředek hromadného sdělování představuje pro posluchače oficiální instituci. Projevy mluvčích (hlasatelů, redaktorů), kteří ve vysílání vystupují jako zástupci této instituce, mají proto vždy charakter projevů veřejných a je nutno na ně z tohoto hlediska klást odpovídající požadavky co do úrovně jazyka i stylu. Činí tak beze sporu i řadový posluchač bez ohledu na to, že rozhlasové pořady sleduje nejčastěji v soukromí a mnohdy při jiné činnosti. Konečně nelze pominout ani skutečnost, že jazyk hromadných sdělovacích prostředků je také důležitým výchovným činitelem z hlediska celonárodní jazykové kultury a působí aktivně na vývoj normy. V oblasti zvukové stránky řeči bývá právě projev rozhlasových mluvčích obecně přijímán jako měřítko a vzor kultivovaného projevu.

Jak je vidět, klade rozhlasová praxe z hlediska zvukové stránky řeči na mluvčího vysoké požadavky. Jejich splnění je však jednou z důležitých podmínek pro dosažení zamýšleného účinku na posluchače. Je proto třeba, aby dobré mluvní schopnosti rozhlasových pracovníků, kteří vystupují ve vysílání, jejich bezpečné ovládání techniky a kultury mluvené řeči, byly považovány ze nedílnou (a neprominutelnou) součást jejich odborné kvalifikace.

[187]V tomto článku uvedeme alespoň nejdůležitější okruhy zvukových jevů, s nimiž se rozhlasový mluvčí setkává, a nejnápadnější typy nedostatků, které se v rozhlasových projevech vyskytují. Výchozím materiálem pro tyto poznámky jsou zvukové rozbory většího počtu pořadů vysílaných z pražského rozhlasového studia v posledních čtyřech letech (zprávy, přehledy tisku, přehledy pořadů a Kolotoč — pro projevy hlasatelů; vysílání Studia sedm, relace Dobré jitro a sportovní reportáže — pro projevy redaktorů).

1. Nejprve je třeba připomenout, jaký je žádoucí standard pro projevy rozhlasových mluvčích. Vhodnou formou je nepochybně mluvená podoba spisovné češtiny, realizovaná přirozeným a kultivovaným způsobem. Jak hlasatelé, tak redaktoři by měli splňovat základní požadavky, které klademe na profesionální mluvený projev, tj. měli by dobře ovládat dechovou, hlasovou i artikulační stránku řeči, jejich výslovnost by měla být prosta nářečních či slangových odchylek a měli by dodržovat základní pravidla české výslovnostní normy v její neutrální podobě (hyperkorektní formy ovšem žádoucí nejsou). Rozdíl mezi oběma skupinami mluvčích (hlasateli a redaktory) by se měl objevovat teprve v rozlišení stylovém a měl by vždy spočívat více v charakteru sdělovaných textů než v technické stránce řeči. I když např. projev čtený a spontánně mluvený využívá do jisté míry různých zvukových prostředků, má v zásadě zůstat na spisovné bázi jazyka. Je-li tato spisovná báze realizována mluvčím bezpečně a bez obtíží, působí na posluchače naprosto přirozeně a živě, jak si lze ověřit třeba na některých projevech sportovních redaktorů v pražském vysílání. Je omylem domnívat se, že zařazení nespisovných prvků, stejně tak jako tolerance technických nedostatků různého druhu (o nichž bude řeč dále), přiblíží mluvčího posluchači, nebo že dokonce projev oživuje. Nejčastěji působí jako nedostatečná připravenost nebo neschopnost mluvčího, ale někdy také jako podceňování publika nebo znevažování sdělení, což je zajisté zcela nežádoucí. V některých situacích může nedbalá, málo kultivovaná řeč profesionálního mluvčího působit i jako nezdvořilost (např. v interview, při poděkování za rozhovor ap.).

S tím, co bylo právě řečeno, těsně souvisí již připomenutá otázka stylového rozdílu mezi čtenou a spontánně mluvenou řečí. Tento rozdíl spočívá kromě jiného v tom, že se v těchto formách uplatňuje různý vztah mezi výstavbou textu a zvukovou složkou. V čtené řeči je to vztah převážně jednostranný, psaný text určuje zvukovou realizaci a ta ho pouze dotváří. V řeči spontánně mluvené vznikají všechny sta[188]vební složky současně a zvukové prostředky často ovlivňují výběr prvků ostatních jazykových rovin. Tak se vytvářejí charakteristické rysy mluvené řeči ve srovnání s čtenou, a to jak ve výstavbě projevu (užití určitých syntaktických konstrukcí, změny slovosledu ap.), tak po stránce zvukové (užití určitých melodických kadencí, výraznost přízvuku, hloubka pauz, užití expresívních prostředků ap.). Jen zcela vedlejším — a ponejvíce rušivým — prvkem jsou jevy jako přeřeknutí, zakoktání, nepravidelný rytmus řeči ap. Kromě toho jsou to jevy, které jsou charakteristické pro zcela určitou mluvní situaci, pro mluvený projev nepřipravený, a mluvčí se jich obvykle snaží vyvarovat. Je proto omylem užívat těchto jevů v rozhlasových pořadech v domnění, že se tak projev stane pro posluchače spontánním, či dokonce „osobitým“. Rozhlasová mluvní situace je svým způsobem zvláštní (podobně jako řeč na jevišti). Nezáleží ani tak na tom, jak skutečně vzniká, ale jak působí. Posluchač má právo žádat, aby rozhlasový mluvčí byl na svůj projev připraven, a aby tedy jeho řeč měla odpovídající úroveň. Schopný mluvčí může podat text podrobně připravený nebo i doslovně napsaný tak, aby působil dojmem projevu spontánně mluveného. Měl by však také umět v neočekávané situaci promluvit bez přípravy souvisle s dobrou profesionální úrovní a samozřejmě na bázi spisovného jazyka. Profesionální mluvní standard by měl rozhlasový mluvčí dodržet i tehdy, je-li jeho partnerem v dialogu osoba mluvící obecnou češtinou nebo nářečím. Není třeba se obávat, že by vznikal nežádoucí odstup. Rozhlasový posluchač považuje za samozřejmé, že se redaktor vyjadřuje spisovně a ovládá techniku řeči (vždyť je to součást jeho profese). Naopak snaha přizpůsobit se je falešným rysem „lidovosti“, pociťuje se jako podceňování partnera i publika a nepůsobí příznivě.

Závěrem této části alespoň několik příkladů z vysílaných pořadů (i když v pouhém přepisu mnoho ztrácejí na své informativní hodnotě).

tam je minerální voda teplá / žeó / t(a)kže mně někdo vykládal / uplně načeně /

… sluníčko k nám ňák krz mraky nemuže…

… a tady mám jeden konkrétni zlepšováček s mlikem / co řikáte… … tak děkuu / koukám na hodinky / žee pět hodin čtyřicedevět minut…

… a k nim patří / sluneční energie / která je na některých místech / [189]naší země / opravdú / hodně // probjem- / problém je ale v tom / jaki (= jak ji) ene- ekonomicky / soustředit //…

… tak ta s- další š- slíbená otázka zasloužilé umělkyni Vlastě vypl- Vlastě Fabiánové vyplynula…

… v budování tábořišť a takových těch / nejzákladnějších tábornických / é pot- / míst / teda potřeb pro stanování…

2. Důležitou součástí dobré úrovně mluvené řeči po technické stránce je zvládnutí techniky dýchání při řeči a ovládání hlasu. Z tohoto hlediska se objevují v rozhlasových projevech elementární nedostatky, zejména u některých redaktorů.

Časté jsou např. slyšitelné vdechy mezi jednotlivými mluvními celky, případně další zvuky, jako polknutí, mlaskání ap. (Rozhlasový mluvčí musí počítat s tím, že mikrofon podobné šumy ještě zesílí.) Jindy se mluvčímu na konci věty nedostává dech, takže neúměrně zrychluje tempo nebo zeslabuje hlas, případně udělá pauzu na místě, kde to text nedovoluje. Přitom v projevu profesionálního mluvčího by se pauzy výdechové měly vždy krýt s pauzami významovými. V projevu spontánně mluveném, např. v interview nebo v reportáži, naopak občas slyšíme, že mluvčí příliš těsně váže věty, které by z hlediska obsahu měl oddělit, a to jen proto, že se dají vyslovit „jedním dechem“.

Na správné technice dýchání závisí řada dalších řečových kvalit. Důležité je např. dodržení rovnoměrné dynamické úrovně hlasu. Řeč s vyráženými začátky slov nebo větných úseků a naopak se sotva slyšitelnými konci je pro posluchače nepříjemná a snižuje vnímání obsahu textu.

Nejen z hlediska sluchového dojmu u posluchače, ale především se zřetelem na hlasovou hygienu mluvčího samého je třeba, aby mluvčí i před mikrofonem tvořil hlas přirozeným pro sebe způsobem, „neškrtil“ ho, aby ve snaze o větší hlasovou sílu nepřepínal hlasivky, ale naopak aby spíše využíval rezonančních možností prostorů nad hlasivkami.

3. Četné nedostatky se objevují ve výslovnosti hlásek. Jsou to vesměs nedostatky podstatné, protože výrazně ovlivňují jak srozumitelnost, tak stylovou úroveň projevu. Vyjmenujeme nejnápadnější z nich. Tento výklad je ovšem pouze rámcový, a proto při rozdělení jednotlivých typů stojí někde vedle sebe jevy, které by bylo možno dále utřídit, ať už z hlediska jejich fonetických vlastností, nebo z hlediska stylového působení.

[190]a) Přesná výslovnost samohlásek je jedním z nejnápadnějších rysů, které odlišují kultivovaný profesionální projev od nepečlivých nebo nespisovných projevů.

Častým nedostatkem je krácení dlouhých samohlásek. Objevuje se zejména u samohlásek í, ú (např. ať vědi, mužete říci, začali si povidat, divám se po hodinách a vidim, v západnich Čechách, podle současnych prognóz, proti mezinárodnimu terorismu, Spojenym státum, estetickym nárokum spotřebitelu), často však také é, zejména v koncovkách -ého, -ému (např. vysiláni pražskeho rozhlasu, na počest Velkeho Října, Sovětskeho svazu, významnemu výroči, atd.). Krácení dlouhých samohlásek je jev velmi rozšířený v obecné češtině, jeho výskyt je výrazně diferencován (pokud jde o jednotlivé samohlásky, jejich umístění ve slabice i ve slově) a diferencováno je zřejmě i jeho působení na styl projevu (jak je ostatně zřejmé i z výše uvedených příkladů). Pro posluchače je však zkrácení samohlásky obvykle nápadnou odchylkou od standardní podoby slova a v projevech, u nichž se předpokládá jistý stupeň pečlivosti, jako je tomu v projevech rozhlasových, působí většinou negativně (jistou výjimkou jsou projevy mluvené velmi rychlým tempem, jako např. některé sportovní reportáže).

Stylovou úroveň projevu výrazně snižuje protahování koncových krátkých samohlásek (obvykle před pauzou), které může působit až vulgárně. V rozhlasových pořadech se objevuje sice méně často než krácení, pro některé mluvčí je však součástí osobního úzu. (Např. … / v Hraci sme bylí / v Brně sme bylí co si přectavujéš / nebo přectavujeté dvě stě desét / dvě stě čtyřicét…).

Stejně nevhodná je kvalitativní deformace samohlásek, zejména jejich příliš otevřená, široká výslovnost, při které se přibližuje samohláska i k e, u k o, případně e, o k a. Mluvčí si tuto chybu někdy přináší z oblastního úzu (zejm. z pražštiny, ale i z dalších oblastí), může však být i důsledkem nedbalé artikulace. Nepůsobí jen stylisticky nevhodně, ale snižuje i srozumitelnost projevu (např.

 

b) S výslovností samohlásek souvisí otázka užívání tzv. rázu [’], [191]tj. tvrdého nasazení hlasu na začátku samohlásky. V češtině se tento způsob výslovnosti užívá před samohláskami na začátku slova nebo na začátku kmenového morfému po předponě. Ortoepická kodifikace přitom většinou připouští dvojí možnost, výslovnost s rázem, nebo bez něho (tedy např. po’únorový i poúnorový, po ’únoru i po únoru). Nutné je užití rázu po neslabičných předložkách (k, s, v, z), (tedy f’únoru, s’energií ap.). Častou chybou některých mluvčích je splývavá výslovnost s neznělou podobou předložky (finstrukcí, futkání ap.); druhá varianta, výslovnost bez rázu a se znělou podobou předložky (např. vitálii), charakterizovaná v normě jako „příliš volná“, se u mluvčích pražského vysílání objevuje jen výjimečně.

Na použití nebo nepoužití rázu závisí také někdy kvalita předcházející souhlásky, pokud nebyla realizována pauza (viz i příklady s neslabičnými předložkami). Ráz se v češtině chová jako neznělá souhláska, před kterou se mění znělá párová souhláska ve svůj neznělý protějšek (tedy např. přet ’únorem). Při vypuštění rázu zůstává na konci jednoslabičných přízvučných předložek znělá souhláska zachována (tedy před únorem), jinde se znělost párových souhlásek na konci slova rovněž ztrácí (např. pořat únorových oslav). Nesprávné varianty (přet únorem, pořad únorových oslav) jsou pociťovány většinou jako nářeční.

V případech, kde norma připouští obojí výslovnost, závisí užití rázu často na tempu a snaze mluvčího o zřetelný projev. Při pomalejším tempu a výraznější dikci vzniká obvykle rázů více. Užití rázu pro lepší srozumitelnost lze např. doporučit, setkají-li se na hranici dvou slov stejné samohlásky (např. lépe do ’okresu, aby nevzniklo dokresu), podobně po nepřízvučném jednoslabičném slově (lépe jak ’oznámila).

c) Dobrou srozumitelnost projevu a jeho profesionální kvalitu výrazně ovlivňuje zřetelná výslovnost souhlásek a správná realizace souhláskových skupin, v češtině někdy mnohočlenných. Činí však mluvčím také největší potíže: právě zde totiž obvykle nestačí přirozený ortofonicky správný základ řeči, nýbrž je třeba získat vědomě vypěstované návyky a věnovat soustavnou pozornost přesnosti dikce. Samozřejmým předpokladem je při tom znalost ortoepické kodifikace (a ovšem i vědomá znalost rozdílů mezi pravopisem a výslovností v češtině). Oslabování souhlásek nebo jejich vypouštění mezi samohláskami a v jednoduchých souhláskových skupinách je třeba přičíst nedbalé výslovnosti; rušivě působí zejména tam, kde vede ke vzniku forem běžně užívaných jen v obecné češtině, a tedy zřetelně [192]nespisovných. Souhláskové skupiny bývají deformovány také v důsledku nesprávných asimilací, tj. vzájemným přizpůsobováním výslovnosti sousedních hlásek. Někdy se málo zkušený mluvčí pokouší o živý, svižný projev a volí k tomu tempo, na něž po stránce artikulační nestačí. Deformace pak postihuje i souhláskové skupiny na rozhraní slov; vznikají nejčastěji splýváním hlásek a opět různými druhy asimilací. Konečně výslovnost některých souhláskových skupin je skutečně objektivně obtížná a musí jí věnovat pozornost i zkušený mluvčí. Dodejme ještě, že zjednodušována, případně deformována bývá artikulace zejména ve slovech a slovních spojeních frekventovaných.

Jak je vidět, artikulace souhlásek a souhláskových skupin představuje tak bohatou problematiku, že ji zde nemůžeme vyčerpat. Uvedeme tedy alespoň nejčastější typy různých deformací výslovnosti.

V příkladech jsme až dosud převážně zachovávali běžný pravopis, odchylně byl zapisován pouze sledovaný jev. V dalším výkladu přepisujeme již příklady označené […] obvyklou českou fonetickou transkripcí. Není-li z technických důvodů možno užít standardního grafému, je náhradní grafém vysazen kurzívou.

Mezi samohláskami bývá oslabeno, až vypuštěno zejména:

h, především v koncovkách -ého, -ího, spolu s krácením samohlásky, např. [politickeo, veřejneo a kulturňio života], [přeceda africkeo národňio kongresu] atd.;

j, zejména v koncovce -uje, např. [pokračue v náfšťevje], [zdúrazňue], dále např. [jakáe přetpovjeť počasí], [toe rozhodujcí], příp. [tee rozhodujcí];

v, např. [žiotnost], [naísledki konference], [vízbrojeestředňí evropje];

n, přičemž může vzniknout nosové zabarvení samohlásek (zde značíme kurzívovým písmenem), např. [komunistické stra(n)i] příp. [strai], [poradaamňestkú mi(n)istrú];

b, přičemž vzniká oslabením hláska v, např. [zvelevovací činost], [nevespečná situace], [avi připravili];

č/c, přičemž vznikají hlásky š, s, např. [chemiská víroba], [špiška tabulki], [konešňe škoda plzeň], [na nos a zítřek].

V souhláskových skupinách dochází k oslabování, vypouštění nebo asimilaci hlásek ještě častěji. Postiženy bývají hlásky:

— opět h, j, v, např. [mistrovství sjeta], [v moskje], [nazdori], [ve sém vistoupeňi] = ve svém, [ododláňí], [rozlas], [ministr zaraňičnich vjecí], [rozovori započali], [částich přijede] = část jich, [přetpoveť počasí], [ve čtiřře] = ve čtyřhře;

[193]— d ve skupině dn, např. [k jenotlivím článkúm], [nešní situace];

t ve skupině tc, např. [vúce bloku], [ocestoval], [přecílem];

t ve skupině stň, stn, např. [účasňíci konference], [zúčasňili se], [vlasňí], [šťasní];

— ve skupině sykavek s odlišným místem tvoření bývá vypuštěna první hláska, např. [rošířeňí], [rošiřovat], [přešest stupňú], [černoského obivatelstva], [praského visíláňí], [mustvo];

— ve skupině tť, dd bývá vyslovena jen druhá hláska, např. [vedeňí oďílu], [poťěmito čísli] = pod těmito;

— výslovnost skupin ts, tš bývá často zjednodušena na c, č i tam, kde to ortoepická kodifikace nedovoluje, tj. na švu předponovém a mezislovním; tak zcela pravidelně ve slovech [přeceda], [přectavitelé], [přecťírat], kde morfologický šev není zřejmě pociťován, ale také např. [ocouďili], [pocipávají šťerkem], [licvích zemí] = lid svých zemí, [nacílou kolektivu] = nad silou, [očkodňení], [načpaňelskem], [očvícarska], [dvaceceťin] = dvacet setin;

— výslovnost skupin ns, ňs, nš bývá často deformována, zejm. ve frekventovaných slovech, např. [českoslovencko], [českoslovenckí], [při zmeňčené oblačnosťi], [proťi loňcku] příp. [loncku], ale také např. [koňckého hlavňího mňesta] = konžského.

Na rozhraní slov bývá dále často:

— zjednodušována skupina stejných souhlásek, např. [v moskvje dnezačalo] = dnes začalo, [potitulkem], [přetovárnou], [které sednesejde] = které se dnes sejde, [fotpoledňíhoďinách];

— koncová nosní souhláska často přizpůsobuje místo svého tvoření následující hlásce, např. [jsou základen další intenzifikace] = základem, [ve dvacátém prvén kole] (se zadním n jako ve slově [venku]), [kolen dvou set] = kolem, [přísum potravin];

— k zjednodušování vedou souhláskové skupiny se sykavkami a polosykavkami:

c// sykavka, např. [konec práf] = konec zpráv, [libere dzataženo] = Liberec zataženo;

ct// další souhláska, např. [dvanádz hodin], [patnádz bodů], [jedenác minut], [devatenác rozvojovích zemí], [patnáctupňú] patnáct stupňů atd.

st// další souhláska, např. [šes celích čtiři deseťini], [oblačnozzmlch] = oblačnost z mlh, [šestupňů] = šest stupňů, atd.

d) Některé deformace souhláskových skupin vznikají proto, že mluvčí dobře nezná ortoepickou kodifikaci češtiny a snaží se ve zvukové [194]rovině dodržet grafický obraz slova. Tím se výslovnost některých souhláskových skupin stává obtížnější. Příkladem může být asimilace znělosti u párových souhlásek, což je nejrozšířenější asimilace v češtině vůbec.

Termínem párové souhlásky se označuje skupina souhlásek, které se v češtině objevují ve dvojicích rozlišených přítomností nebo nepřítomností hlasu (např. p-b, t-d, ť-ď, k-g, s-z, š-ž, ch-h). Termínem asimilace znělosti se označuje skutečnost, že se při setkání dvou nebo více párových hlásek vyslovuje celá skupina buď zněle, nebo nezněle; rozhodující je při tom znělostní kvalita hlásky poslední, tedy např. psané kde se vyslovuje [gde], psané zpívat [spívat], vtip [ftip], někdo [ňegdo] ap. Uvnitř slova provádí mluvčí tuto změnu automaticky a často si jí není ani vědom. V tom případě obvykle také neví, že je to změna, která se objevuje při spojité výslovnosti také na hranici dvou slov, není-li použito pauzy, a že taková výslovnost je ortoepicky zcela správná. (Asimilace znělosti je jediná asimilace, kterou výslovnostní kodifikace na rozhraní slov připouští.) Spojení jako dvacet bodů, šest domů se tedy má vyslovovat [dvaced bodú], [šezd domú], což je výslovnost pohodlnější, než pokus o přesnou reprodukci písemné podoby uvedených příkladů. Kromě toho vzniká při snaze o takovou výslovnost nebezpečí, že se naopak změní počáteční hláska druhého slova ve svůj neznělý protějšek, což samozřejmě není správné ([dvacet podú]); příklady z vysílání: [po olimpijskí chrách], [ve viších chorskích polohách], [ňekolik ťňí] = dní.

Ortoepická kodifikace ovšem nepřipouští provádění asimilace znělosti před souhláskami nepárovými (tj. před l, r, j, m, n, ň) a před v. Před těmi má být vyslovena hláska, která by byla vyslovena před pauzou. Tedy spojení náš letec, snad může se správně vyslovují [náš letec], [snat múže]; nesprávné varianty [náž letec], [snad múže] se pociťují jako nářeční. V našem materiálu z pražského vysílání se takové případy vyskytují výjimečně a jsou vázány na osobu mluvčího (např. [už je čas], [dopravňíh nehot]). Výjimku tvoří (podobně jako před samohláskami vyslovenými bez rázu) spojení s jednoslabičnými přízvučnými předložkami, kde se i před jedinečnými souhláskami zachovává koncová hláska znělá, tedy např. ve spojení nad mořem, je správná výslovnost [nad mořem], nikoli [nat mořem]. Příklady této nesprávné výslovnosti předložek jsou v našem materiálu naopak časté, např. [nat náročními úkoli], [ot ňekolika deseťin], [nat maďarskem], [nat východňí evropou], [přet jedenáctou hoďinou], [nat naším územím].

[195]4. Z problematiky slovního přízvuku upozorníme na jediný jev, jehož si především všímá ortoepická kodifikace, totiž na umístění přízvuku v předložkových spojeních.

Pro spisovný mluvený projev v češtině platí základní pravidlo, že ve spojení jednoslabičné vlastní předložky (na, nad, před, pod, za, u, při, ve, od, o, se, ze atd.) se slovem, jehož pád řídí, přechází slovní přízvuk z tohoto slova na předložku. Tedy např. předpověď počasí ’na dnešek ’pro Českou socialistickou republiku ’ve večerním vysílání ’na stanici Praha ’od dvou ’do sedmi… atd. Časté porušování tohoto pravidla, tj. ponechání předložky bez přízvuku (… na ’dnešek do ’sedmi…) může ovlivnit stylovou úroveň projevu.

Požadavek, aby předložka byla pomocí přízvuku vázána s následujícím slovem do jedné rytmické jednotky, se však neuplatňuje bez výhrad. Ortoepická kodifikace uvádí několik případů, v nichž přízvuk na předložce být nemusí:

a) především tehdy, jeli slovo následující po předložce silně zdůrazněno, např. kontrastivním přízvukem (… ne v ’odpoledním, ale ve ’večerním vysílání…);

b) následuje-li po předložce dlouhé slovo, takže by jejím připojením vznikl mnohoslabičný takt (… při ’neoficiální návštěvě…);

c) následuje-li po předložce slovo nesklonné (např. … za ’jistě obtížné situace…).

Z uvedených výjimek má nejzávažnější důsledky typ (a). Vede k tomu, že posluchač pociťuje přesunutí přízvuku z předložky na následující slovo jako formu určitého (byť třeba slabého) zdůraznění. Neodpovídá-li tomu významová platnost daného předložkového spojení v konkrétní výpovědi, působí přesunutí přízvuku zvlášť rušivě (např. … budete moci sledovat na ’obrazovkách svých televizorů jak mně volal před ’chvílí kteří jsou ve ’středu našimi soupeři… ap.).

5. Otázky hlasové a artikulační techniky a ortoepické normy i kodifikace představují jen jednu část fonetické problematiky v rozhlasových pořadech. Bylo již řečeno, že projev rozhlasových mluvčích by měl být nejen prostě srozumitelný, ale měl by také posluchači usnadňovat vnímání souvislého textu. Z tohoto hlediska mají význam především dva zvukové prostředky, které by měl mluvčí vždy brát v úvahu, totiž frázování (tj. členění na promluvové úseky) a rozložení větných přízvuků. Vhodným frázováním, rozmístěním úsekových předělů různé hloubky, může mluvčí seskupit slova v textu do větších celků a naznačit jejich vzájemnou hierarchii. Rozmístěním přízvuků pak často [196]poskytuje posluchači informaci o vývoji kontextu předcházejícího a někdy i následujícího. Není snad třeba zdůrazňovat, že obou těchto způsobů může využít jen takový mluvčí, který vědomě ovládá umístění pauz, dynamických a melodických vrcholů i proměny tempa a není k nim nucen nedostatečnou technikou řeči, např. nesnázemi dechovými nebo artikulačními.

Problematika týkající se těchto důležitých zvukových prostředků v projevu profesionálních mluvčích je stejně obsáhlá jako problematika vlastní artikulace a bylo by jí třeba věnovat samostatný výklad.

Naše řeč, volume 65 (1982), issue 4, pp. 186-196

Previous Jan Kořenský, B. Němec, Jan Petr: O jazyku funkcionáře a propagandisty

Next Jaroslava Hlavsová: K některým místním (nářečním) rozdílům v tvoření vztahových adjektiv v češtině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1