Časopis Naše řeč
en cz

O jazyku funkcionáře a propagandisty

Jan Kořenský, B. Němec, Jan Petr

[Articles]

(pdf)

-

XVI. sjezd KSČ zdůraznil význam kvality a efektivnosti ve všech oblastech hospodářského i politického života naší společnosti. Nemůže být sporu o tom, že tento požadavek se zákonitě týká i oblasti ideologie a propagandy. Ve zprávě o činnosti strany a vývoji společnosti od XV. sjezdu KSČ a dalších úkolech KSČ je připomenuta Leninova myšlenka, že socialistický stát je silný uvědomělostí mas. Připomíná se tam dále skutečnost, že pro tuto oblast je nebezpečný každý formalismus, že ideologická práce nesnese šablonu, že musí plně odpovídat vysokým nárokům kladeným na budování všech složek vyspělé socialistické společnosti.

K vybudování rozvinuté socialistické společnosti nemalou měrou také přispívají političtí pracovníci a mezi nimi agitátoři a propagandisté, kteří bezprostředně svou činností působí na široké masy pracujících.

Politická práce vůbec a činnost agitátora a propagandisty zvláště vyžaduje právě v období budování vyspělé socialistické společnosti odpovídající stupeň vyspělosti jazykového projevu. Chceme dosáhnout toho, aby pravda, kterou hlásáme, byla posluchači zprostředkována v nejdokonalejší jazykové formě, aby byla vyjadřována odpovídajícími jazykovými prostředky.

Již klasikové marxismu-leninismu při různých příležitostech zdůrazňovali dialektickou jednotu dvou protikladných skutečností působících v oblasti ideologie a propagandy: na jedné straně se musí působení agitátora vyznačovat přístupností, srozumitelností, na druhé straně platilo vždy a platí stále více, že komunistická propaganda musí mít vědecký charakter nejen co do obsahu, ale i co do forem, tedy včetně jazykových. Nároky na tuto stránku propagandistické práce neustále zákonitě stoupají. Je třeba stále kvalifikovaněji čelit zastřenější a systematičtější pseudovědecké buržoazní propagandě, různým formám ideologické diverze a přežitkům ve vědomí části obyvatelstva. K tomu je třeba si osvojit nejen běžnou politickou teorii, ale i nejnovější vědecké poznatky z oblasti politických věd a často také znalosti příbuzných věd společenských.

[177]Velký důraz na efektivnost ideologické práce položil i L. I. Brežněv ve Zprávě ÚV KSSS na XXVI. sjezdu sovětských komunistů, když řekl: „V podstatě jde o přestavbu, ano, nepřeřekl jsem se, právě o přestavbu mnohých úseků a oblastí ideologické práce. Musíme dosáhnout toho, aby její náplň byla aktuálnější a její formy odpovídaly současným požadavkům a potřebám sovětských lidí. Veškerá ideově výchovná práce musí být živá a zajímavá, bez frází a šablonovitého výběru hotových formulí. Sovětský člověk je vzdělaný a kulturní. Jestliže s ním mluvíme bezduchým úředním jazykem, jestliže jsou mu servírovány fráze místo konkrétního sepětí se životem a reálnými fakty, jednoduše vypne televizor nebo rozhlasový přijímač nebo odloží noviny.“

Pokud se blíže zamýšlíme nad jazykovou stránkou vystupování politického pracovníka (propagandisty, agitátora a funkcionáře vůbec), máme z hlediska lingvistického především na mysli funkční využití těch jazykových prostředků, které vedou k dosažení optimálního účinu na posluchače. Jestliže říkáme, že jazyková forma musí adekvátně odpovídat obsahu, pak to v jazyce politické aktivity platí dvojnásob. Příjemce musí nejen rozumět tomu, co mu chce politický pracovník sdělit (tj. určitý myšlenkový obsah), politický pracovník jej má o obsahu svého sdělení též přesvědčit a podnítit i k uskutečňování příslušných cílů.

Mluvní aktivita politického pracovníka, který se obrací na jednotlivce nebo kolektiv s cílem, aby jej o obsahu své výpovědi přesvědčil a tím získal pro jeho uskutečňování, vytváří komunikační vztah jako jednu z forem sociálněpsychologického styku. Komunikační vztah je tvořen několika základními složkami:

a) Komunikátor

Politický pracovník, propagandista musí mít odpovídající znalosti předmětu, o němž mluví, musí být vnitřně přesvědčen o pravdivosti toho, co sděluje příjemci, musí svým vystoupením vyvolat zájem příjemce o obsah sdělení a dosáhnout u příjemce vyvolání očekávané reakce.

b) Příjemce

Je to jednotlivec nebo určitá sociální skupina, která mívá na začátku komunikačního styku již pozitivní nebo negativní postoj k očekávanému obsahu sdělení, má nebo nemá předběžné znalosti o obsahu sdělení a již v jeho průběhu si vytváří poměr k jeho obsahu. V konečné fázi sdělení potom k němu zaujímá kladný nebo záporný postoj a podle toho uzpůsobuje své další jednání. Vztah komunikátora a příjemce má v politické praxi vyhraněně třídní povahu, je ovlivňo[178]ván světonázorovými východisky obou zúčastněných složek a v závislosti na struktuře třídních vztahů komunikátora a příjemce i politickou vyspělostí příjemce a jeho schopnostmi napojit se myšlením na záměr komunikátora.

c) Směr komunikace

Komunikace mezi komunikátorem a příjemcem může probíhat jen jednosměrně (→), nebo obousměrně (↔). V prvním případě nedochází k verbální reakci ze strany příjemce, nedochází ke střídání rolí mezi partnery komunikace — tak je tomu při souvislém projevu, přednášce nebo výkladu. V druhém případě se očekávají bezprostřední reakce na obou zúčastněných stranách dialogu, jejich vzájemná obsahová návaznost a skloubenost. Tak je tomu při besedách, v diskusích, na seminářích a cvičeních, ve veřejných polemikách apod. Je důležité, aby si řídící úlohu v těchto situacích vždy podržel agitátor a dovedl je k očekávanému výsledku.

d) Obsah komunikace

V politické aktivitě jsou to sdělení o různých stránkách materiální základny a ideologické nadstavby, společenského bytí a společenského vědomí, pojímaná třídně, a tedy stranicky, v našem případě opírající se o výklad z pozic dialektického a historického materialismu. Obsah komunikace zahrnuje větší nebo menší tematické okruhy, sleduje různé cíle politické praxe.

e) Jazyková forma komunikace

Je to národní jazyk (v našem případě čeština, resp. slovenština) v jeho složitém funkčním, sociálním a územním rozvrstvení. V politické praxi zásadně dáváme přednost spisovné podobě (ta je závazná u projevů nebo přednášek) a jen v omezené míře můžeme v dialogu (besedách nebo diskusích) využívat k dosažení větší účinnosti a kontaktu jevů obecné češtiny nebo interdialektu. Politický pracovník vystupující v hromadných sdělovacích prostředcích si musí uvědomit, že se spolupodílí na vytváření povědomí lidu o jazykové správnosti, že se stává autoritou i v této oblasti a že může ovlivnit i vývoj spisovného jazyka.

f) Záměr a očekávaný výsledek

Jde o dva vzájemně různé, ale těsně svázané prvky komunikační struktury, které mají v politické praxi zcela konkrétní a vyhraněný charakter: dosáhnout toho, aby se příjemce ztotožnil se sděleným obsahem (který mu byl zprostředkován) a na základě toho zaměřil svou činnost. O hodnotě všech předchozích složek komunikačního vztahu svědčí právě jejich účinnost.

[179]Uvedli jsme alespoň velmi zjednodušené schéma sociálněkomunikační struktury propagandistovy práce záměrně, abychom mohli ukázat, v jakých vztazích jazykové prostředky v agitační, propagandistické práci vystupují, jaké je jejich místo a odpovídající míra důležitosti. Již z uvedeného je zřejmé, že sdělovací, jazykové prostředky nejsou složkou nejdůležitější, ale že jsou složkou, která je nezbytným předpokladem agitační a propagandistické práce, a že úroveň jejich zvládnutí významně ovlivňuje míru úspěšnosti agitační a propagandistické práce. Vzájemné vztahy zúčastněných složek můžeme — opět poněkud zjednodušeně — formulovat asi takto: zatímco složky komunikátor, příjemce a směr komunikace vytvářejí „prostor“, rámec komunikace, obsah, záměr a efekt představují „náplň“ tohoto rámce. Jazykové prostředky jsou zapojeny dvojím způsobem: jsou jednak částí rámce, jednak také neoddělitelnou složkou náplně tohoto rámce, neboť obsah a cíl nemohou v rámci komunikačních vztahů existovat bez prostředků, a to ve smyslu dialektiky obsahu a formy.

Řekli jsme, že složkou zvanou jazykové prostředky je národní jazyk (čeština, slovenština) v jeho funkčním, sociálním a územním rozvrstvení. Za touto formulací se skrývá fakt, který je všeobecně známý, ale jehož respektování, nebo dokonce soustavné a záměrné využívání v komunikační praxi není vždy samozřejmostí. Každému je známo, že své jazykové projevy jednak píšeme (jde o tzv. projevy psané), jednak spontánně, bez zvláštní (písemné) přípravy pronášíme (tzv. projevy mluvené). Zpravidla si také uvědomujeme, že mezi těmito základními vyhraněnými typy projevů je celá řada projevů přechodných, tj. projevů, které jsou v různé míře písemně připraveny a v různé míře (doslovně, převážně doslovně, volně, velmi volně) tlumočeny jako projevy mluvené. Odlišné formy komunikace jsou svázány s jednotlivými typy jazykových projevů, přičemž nevhodné užití jazykového projevu může vážně ohrozit úspěch propagandistické práce.

Pokud jde o vztah mezi psanými a mluvenými projevy a jejich využití v agitačně propagandistické práci, je třeba respektovat a osvojit si tyto zásady:

Mezi psanými a mluvenými projevy jsou významné rozdíly, které se projevují především v celkové výstavbě projevu, ve výstavbě vět, ale také v míře spisovnosti (psaný projev musí být důsledně spisovný, mohou se v něm objevit i slovníkové prostředky až výlučně spisovné i knižní, kterým se v mluvených projevech vyhýbáme). Naproti tomu mluvené projevy mají jinou, „volnější“ stavbu jak celkovou, tak i stav[180]bu vět, zpravidla se nevyhneme některým zejména tvaroslovným a lexikálním prostředkům ne plně spisovným, někdy i nespisovným (viz o tom dále). Tyto gramatické a lexikální rozdíly mezi projevem mluveným a psaným si může každý snadno ověřit: pouhým hlasitým přečtením psaného projevu nevzniká skutečný přirozený projev mluvený, stejně tak jako např. přepis magnetofonového záznamu skutečného spontánního mluveného projevu nemá naprosto charakter projevu psaného.

V agitační a propagandistické práci jsou nesporně základním prostředkem projevy mluvené; to ovšem nikterak neznamená, že tyto mluvené projevy nemohou a nemají být velmi pečlivě připravovány (formou osnov, bodů, konceptů); základní rozdíl z hlediska přípravy spočívá v tom, že projev je zpracován v definitivní podobě, v „klidu“ a je zcela zakončen z hlediska komunikátora dříve, než začne působit na příjemce; naproti tomu projev mluvený (přes zmíněnou potřebu a nutnost přípravy) v definitivní podobě vzniká ve stejném okamžiku, kdy působí na příjemce. V tom spočívá jeho vyšší obtížnost, ale také jeho vyšší účinnost. Vzniká vlastně v kontaktu, v interakci komunikátora a příjemce.

V praxi se v oblasti agitační práce setkáváme sice s mluvenými projevy ve vlastním smyslu (tj. těmi, jejichž konečná podoba vzniká v bezprostředním kontaktu s příjemcem), častěji však s psanými projevy přednášenými (tj. projevy, které z hlediska způsobu, jak vznikly, mají charakter psaných projevů, avšak čtených v bezprostředním kontaktu s příjemcem), ještě častěji s projevy, které mají převážně nebo zčásti charakter psaných projevů přednášených, zčásti charakter mluvených projevů ve vlastním smyslu.

Vhodný a citlivý výběr buď mluveného, nebo přednášeného psaného projevu, zpravidla však vhodně zvolená přechodná forma projevu v citlivé, těsné vazbě na specifičnost komunikační situace, v jejímž rámci se propagandistická práce uskutečňuje, má mimořádný význam pro úspěšnost této práce.

Pokud jde o další aspekty jazykové stránky propagandistické práce, je si třeba povšimnout spisovného jazyka ve vztahu k určité územní diferenciaci národního jazyka. Můžeme si tuto diferenciaci opět představit na základě své vlastní územní příslušnosti i bez nějaké zvláštní teoretické přípravy: především všichni víme, že v běžně mluvených projevech (tj. mimo rámec oficiálního styku, tedy v rodině, mezi přáteli, při běžném provozu na pracovišti atp.) se nemluví spisovně, [181]ale užívá se útvarů nespisovných — především obecné češtiny a některých dalších nadnářečních útvarů — to zejména na Moravě. Rozdíly jsou např. v tvarosloví (mezi oblastí českou v užším smyslu a Moravou), v délce samohlásek (krátkosti v lašské oblasti proti „náležitým“ délkám na ostatním území) apod. Zdánlivě ovšem tyto skutečnosti s prací propagandisty a agitátora nesouvisejí: považujeme za naprosto samozřejmé, že agitačně propagandistická práce, zvláště ta, která se uskutečňuje prostřednictvím oficiálních sociálněkomunikačních forem (schůzí, školení s další diferenciací podle forem, kterých v oblasti politické práce používáme), musí být z hlediska jazykových prostředků založena na spisovném jazyce. Porušení jazykové normy vyvolává u posluchačů negativní účinek, odvádí pozornost od obsahu a v některých případech může propagandistu i v jejich očích společensky diskvalifikovat.

Mluvené spisovné projevy jsou však vždy do určité míry ovlivněny územní příslušností mluvčího, odborněji řečeno — mluvená norma spisovného jazyka je poněkud volnější, má oblastní varianty podle jednotlivých nářečních oblastí Čech a Moravy. Propagandista tedy nejen musí dobře ovládat spisovnou normu mluveného jazyka — a je si třeba uvědomit, že je to těžší než v případě normy jazyka psaného, mimo jiné také proto, že škola tradičně věnuje daleko větší pozornost zvládnutí jazyka psaných spisovných projevů — ale musí si být vědom určitého vlivu, který má naše oblastní příslušnost na to, jak vytváříme své spisovné mluvené projevy. Pokud ovšem pracuje „ve své nářeční oblasti“, problém nevzniká, protože drobné odchylky od požadavku celonárodní spisovné normy mluvených projevů nejsou příjemci pociťovány jako rušivý moment. Ale v jiném případě, působí-li propagandista mimo svoji oblast, může dojít v těchto souvislostech k problémům: jestliže věta kapitali’sticky vy’robni ’zpusob se za’sadně ’liši od socialisti’ckeho s tendencí k přízvuku na předposlední slabice a včetně širokého y zazní např. v Praze, působí to na příjemce poněkud rušivě a odvádí to jeho pozornost od obsahu a záměru právě tak, jako když tato věta bude např. v oblasti nářečí Moravského Slovenska, kde je tvarosloví i v běžně mluvených projevech mnohem blíže spisovné češtině, znít kapitalistickej výrobní způsob se zásadně liší vod socialistickýho. Jde samozřejmě v tomto případě o hrubé porušení spisovné normy, navíc způsobem, který je pro příjemce nepřijatelný, protože takový projev nejen že není spisovný, ale je i v rozporu s nářečními rysy běžně mluvených projevů v dané oblasti. Právě v tom tkví [182]nesmírný význam úsilí o zvládnutí standardní, celonárodní normy spisovných mluvených projevů — tato norma je neutrální, je pozitivně přijímána na celém českém území.

Spisovný jazyk (a to se týká jak prostředků vytváření psaných, tak i mluvených projevů) je složitě funkčně rozvrstven. Opět to není vlastnost, kterou by si mluvčí sami neuvědomovali, pokud se nad těmito otázkami zamyslí.

Jaký rozsah nejrůznější tematiky a problematiky musí spisovný jazyk zvládnout — to si nejlépe uvědomíme např. při poslechu rozhlasu nebo televize. V souvislosti s různou tematikou, obsahem, posláním a zaměřením textů se pak liší texty umělecké, vědecké, odborné, publicistické, administrativní. Soubory prostředků, které — pochopitelně, že na pozadí toho, co je spisovnému jazyku společné — slouží k vytváření zvláštností těchto textů, se označují za stylové prostředky uměleckého, odborného, administrativního, publicistického stylu. Je jasné, že propagandistické projevy budou charakterizovány přítomností odborného názvosloví (terminologie), a to terminologie historické, politické, filozofické a ekonomické. Nezbytnou samozřejmostí je zvládnutí této terminologie po stránce obsahové, schopnost užívat termínů správně a přesně, pohotovost vysvětlovat jejich význam. Z hlediska té složky komunikačního procesu propagandistické práce, kterou jsme na začátku označili jako záměr, je třeba připomenout velmi důležitou skutečnost, že v rámci politické terminologie, pocházející z odborných a vědeckých prací a do značné míry i z publicistiky, se často slovními prostředky odlišuje různé ideologické hodnocení „téže“ skutečnosti (sjezd — sraz; partyzán, vlastenec, bojovník za svobodu — záškodník, terorista) a naopak téhož slova nebo termínu užívají ideologičtí protivníci vzhledem ke zcela různým skutečnostem, přičemž smysl zůstává (někdy jen zdánlivě) stejný, ale je jím pokaždé označena jiná skutečnost (srov. pokrok, demokracie, svoboda, lidská práva, mezinárodní terorismus atp.). Tento fakt si zaslouží i pro češtinu samozřejmě velmi důkladný rozbor, neboť má mimořádný význam pro taktiku ideologie a propagandy — z hlediska našeho tématu je nutné alespoň připomenout, že klade na každého propagandistu značné věcné i jazykové nároky.

Důležité je rovněž připomenout, že obsahová stránka jazykových projevů znamená také významný podíl těch slov, která byla v různých obdobích do češtiny přejata z jiných jazyků. Je třeba poznamenat, že pronikání komunistické, marxistické ideologie do širokých a nejširších [183]mas bylo od počátku spojeno s potřebou, aby si funkcionáři a agitátoři osvojovali velké množství pojmů a slov majících charakter tzv. cizích slov (tj. slov přejatých z jiných jazyků mezinárodně užívaných). Stačí jen připomenout nejzákladnější termíny socialismus, komunismus, buržoazie, proletariát aj. S ohledem na tuto část slovní zásoby je třeba respektovat tyto zásady: Užívat přejatých slov se spolehlivou znalostí jejich významu, správné výslovnosti (nevulgarizovat výslovnost těchto slov — srov. výsl. demokracie nikoli [demogracie], barikáda nikoli [barigáda], progresívní nikoli [progrezívní]), užívat cizích slov jen tam, kde je nelze dostatečně přesně, nebo vůbec nahradit slovem domácím (tak např. za terminologickou nepřesnost bychom považovali nahrazení podst. jména buržoazie podst. jménem měšťanstvo, charakter významového posunu by mělo užití podst. jména měšťáci — termín buržoazie je tedy zcela nezbytný; naproti tomu můžeme slova progres, progresívní spolehlivě nahradit domácím pokrok, pokrokový). K této problematice se několikrát vyjádřil Lenin (např. Sp. 11, 290; 30, 299), nebo již dříve Marx a Engels (Sp. 2, 22—23, 2, 52; 19, 343).

Na okraj této poznámky k jazykovým problémům agitační a propagandistické práce se ještě zmíníme o důsledcích, které mají pro jazykovou stránku propagandistické práce rozdíly v jejích formách a rozdíly dané různým stupněm předcházející připravenosti příjemců. Bylo již řečeno, že propagandistická práce se může dít velmi různými formami — přednáškou počínaje, přes besedu, diskusi až k improvizovaným rozhovorům. Ve většině případů tedy přichází v úvahu především mluvený projev s různou mírou bezprostřední písemné přípravy nebo i zcela bez takové přípravy. Pro většinu těchto forem je pak vhodná příprava v podobě bodů, která tvoří osnovu a stanoví taktiku, kterou se bude propagandista v průběhu diskuse, besedy atp. řídit. Příprava by měla také obsahovat potřebné faktické údaje (data, čísla, citace, bibliografické údaje). Je dobré alespoň obsahově náročnější a nejzávažnější části projevu připravit v písemné podobě a přitom přihlížet k tomu, že propagandistovo vystoupení jako celek má (převážně) charakter mluveného projevu a že ty části, které si písemně připraví a hodlá je přednést, musejí po stránce skladebné a slovníkové do tohoto celku vhodně zapadat. Souvětí tedy nesmějí mít příliš složitou stavbu (typickou pro psané jazykové projevy), nesmějí příliš kontrastovat svou knižností s neutrálností slovní zásoby projevu jako celku.

Méně zkušený propagandista by měl svůj mluvený projev procvičovat a připravovat pomocí magnetofonu. Vedle mluvnické, slovníkové [184]a celkové formulační a stylizační úrovně může tímto způsobem posoudit i kvalitu své výslovnosti, intonace; může na tomto základě odstraňovat individuální nedostatky ve výslovnosti i nedostatky výslovnosti dané teritoriální, nářeční příslušností. Není totiž vhodné — zvláště v rámci standardních, oficiálních forem propagandistické práce — užívat nespisovných, zejména obecně českých prostředků; působí tu protikladně dva faktory: užití těchto prostředků sice navozuje atmosféru těsnějšího kontaktu mezi komunikátorem a příjemcem, na druhé straně však se vyznačuje rysem neoficiálnosti, subjektivnosti, což je v rozporu se záměrem propagandistické práce, neboť součástí tohoto záměru je přenést obsah komunikace do vědomí příjemce v jednotě subjektivního a objektivního.

Práce s magnetofonem také odhalí nedostatky v hlasové modulaci a celkovém intonačním ztvárnění projevu. Je častým jevem, že mluvčí (aniž si to uvědomuje) výborně ovládá intonační prostředky mluveného jazyka, pokud pronáší spontánní mluvený projev, avšak v nejrůznějším smyslu tuto stránku jazyka narušuje, přednáší-li psaný projev, a to zejména užívá-li mikrofonu. Je třeba poznat svůj hlas ve spojení s technickými prostředky a nacvičit si i za těchto podmínek dostatečnou tvárnost vlastního hlasového fondu. Je třeba si uvědomit, že právě nedostatky v této oblasti mohou vážně snížit účinnost propagandistické práce; nepřirozenost, chudoba, netvárnost akustické stránky projevu „vzdalují“ příjemce komunikátorovi, vyvolávají dojem, že komunikátor postrádá přirozené vnitřní zaujetí pro sdělovaný obsah projevu atp. Zkušenost rozhodně ukazuje, že pro přípravu kvalitních mluvených projevů je magnetofon výborným pomocníkem, neboť odhalí chyby, nedostatky a rysy projevů, které si mluvčí sám stěží uvědomí.

Neméně důležité pro kvalitní propagandistickou práci je uvědomit si stupeň předchozí připravenosti příjemců. Týž obsah je třeba mnohdy zpracovat zcela jinak pro politicky vyspělé posluchače a zcela jinak zase pro kolektiv, u kterého lze předpokládat jen běžné politické znalosti. Jinak je třeba přistupovat k mládeži, jinak k pracujícím ze závodů, ze zemědělství, ke kolektivu umělců atp. Je to pochopitelně především záležitost obsahová, ale má také stránku jazykovou; týká se rozdílů v množství termínů, cizích slov, toho, v jaké míře a jak přesně z odborného hlediska budou termíny a cizí slova vysvětlována, týká se i složitosti a jednoduchosti formulací atp. Vhodnost a přiměřenost projevu je důležitým faktorem při úsilí o dosažení záměrů propagandistické práce.

[185]V současné době vynakládají západní propagandistické centrály mnoho úsilí na studium prostředků, jimiž se má dosáhnout optimální působivosti mluveného projevu na posluchače. Zkoumá se každá stránka vystupování mluvčího (komunikátora), přičemž dosti pozornosti se věnuje stránce jazykové. Při pokusech se k tomu účelu volí různé jazykové prostředky, volí se diferencovaně s ohledem na posluchače, sestavují se malé soupisy slov a frazeologismů, jimž se přisuzuje obzvláštní působivost, zpracovává se stylistika projevů politického pracovníka.

Je proto naší povinností vůči straně a společnosti, abychom právě v období budování rozvinuté socialistické společnosti usilovali o zvýšení efektivnosti agitační a propagační činnosti a tím zesílili účinnost té pravdy, kterou hlásáme. K tomu mohou přispět také jazykovědci, jestliže se budou v rámci sociálně psychologických výzkumů lidského verbálního chování zabývat teoreticky i experimentálně zvláštnostmi řečové stránky propagandistické práce.

Použitá literatura:

1 E. Bahner — M. Buhr — H. Hörz — H. Horstmann — W. Neumann, Wissenschaftlichkeit Objektivität Parteilichkeit, Berlin 1981.

2 J. K. Beloded, Leninskaja teorija nacional’no-jazykovogo stroitel’stva v socialističeskom obščestve, Nauka, Moskva 1972.

3 Ju. D. Dešerijev, Social’naja lingvistika, Nauka, Moskva 1977.

4 G. F. Mitrofanov, V. I. Lenin o jazyke pečati, Russkaja reč’, 1969, č. 5, s. 3—6.

5 J. Petr, Klasikové marxismu-leninismu o jazyce, Praha 1977.

6 J. Skácel, Jazyk a společnost, Příspěvek k úloze jazyka sdělovacích prostředků v rozvoji socialistického životního způsobu, Profil, Ostrava 1977.

7 Slovo a trud, Naukova dumka, Kiev 1976.

8 F. P. Sorokoletov, Bor’ba V. I. Lenina za čistotu russkogo jazyka, Russkij jazyk v škole, 1962, č. 2, s. 1—5.

9 Sprache im sozialistischen Industriebetrieb, Untersuchungen zum Wortschatz bei sozialen Gruppen von H. Schönfeld und J. Donath, Akademie-Verlag, Berlin 1978.

10 Sprachliche Kommunikation und Gesellschaft, von einem Autorenkollektiv unter der Leitung von Wolfdietrich Hartung, 2. unveränderte Auflage, Akademie-Verlag, Berlin 1976.

11 Teoretičeskije problemy social’noj lingvistiki, Nauka, Moskva 1981.

12 Je. A. Vasilevs’kaja, Bor’ba V. I. Lenina za kul’turu russkogo jazyka, Russkij jazyk v škole, 1961, č. 2, s. 1—7.

Naše řeč, volume 65 (1982), issue 4, pp. 176-185

Previous Jan Petr: Věc nás všech

Next Zdena Palková: Výslovnost rozhlasových mluvčích