Populární bulharská knižnice o jazyce

Alena Polívková, Miloslav Sedláček, Jiří Kraus

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Knížky o jazyce nacházejí stále více místa ve vydavatelských plánech mnoha zemí. Vedle tradičního zájmu o otázky související s jazykem vůbec a s mateřštinou zvlášť tu zřejmě působí i to, že stále více stoupá počet lidí, kteří se se svými psanými i mluvenými texty obracejí k širokému okruhu čtenářů i posluchačů. Právě ti hledají nejen možnost rychlé a přehledné informace o správném a účinném dorozumívání, ale často i hlubší a zasvěcenější výklad jazykových jevů v širších souvislostech kulturních a vědních.

Dobrým příkladem knížek spojujících praktické poučení o jazyce s otázkami obecnějšími jsou jednotlivé svazky bulharské knižnice Rodna reč omajna (Líbezná mateřština). Stručný rozsah kolem sta stran, přesně vymezené téma, poměrně vysoký náklad (kolem 20 tisíc výtisků), rychlý sled vydávání a v neposlední řadě též přístupný sloh, to jsou přednosti knižnice, která si klade za cíl zvýšit kulturu jazykového projevu. Dosud vyšlo — nakolik jsme informováni — deset svazků, další však rychle přibývají. Jsou věnovány slovníku, mluvnici, pravopisu i slohu a vytvářejí dobrý předpoklad pro práce souhrnnější a obecnější. Některá z čísel této řady probereme podrobněji.

Pestrý výběr jazykových koutků, který podává dobrý přehled obtížných míst bulharštiny a její kodifikace, je náplní svazku třetího (S. P. Ilčev, Iz života na dumite — Ze života slov, 1975, 116 s.). Autor se tu snaží vzbudit u čtenáře zájem již názvy svých kapitol. Vedle tradičních, jako např. Vývoj slov, O cizích slovech ap., tu nalézáme i poeticky pojmenovaný oddíl V zahradě lidové poezie.

Nejobsáhlejší část tvoří kapitola nazvaná Lexikální drobnosti neboli „životopis“ slov bulharských i přejatých. Líčí se v ní hláskoslovný i slovo[161]tvorný vývoj jednotlivých výrazů, často tematicky seskupených (např. omnibus, tramvaj, železnice, vlak ap.). Autor se věnuje i tzv. zakořeněným chynám a slovům, která se nedoporučují (mersi z fr. za domácí blagodarja), upozorňuje na původ i na rozličná úskalí frazeologických spojení apod. Mnohé poznámky — kritické i souhlasné — se týkají i nových slov a pojmenování, v současnosti nejvíce přejímaných z ruštiny. S. Ilčev nemluví o jazyku a o slovní zásobě pouze jako odborník, ale i jako člověk s hlubokou úctou k mateřštině. Zaměřuje se na to, co se v učebnicích a ve slovnících běžně neuvádí a co je aktuální. Jeho knížka tak alespoň vzdáleně připomíná u nás kdysi tak oblíbené výběry z rozhlasových jazykových koutků.

Šestý svazek knižnice (K. P. Popov — V. S. Popova, Vaprosi na ezikovata stilistika, 1975, 109 s.) se soustřeďuje na podání stylistického komentáře k některým jevům mluvnickým (převážně k užívání slovesných tvarů) a lexikálním (hlavně k synonymii). Převažujícím zřetelem svazku je snaha být čtenáři rádcem v jeho praktických problémech stylizačních.

Osmý svazek (V. Murdarov, Sljato, polusljato, razdelno pisane, 1976, 100 s.) přináší užitečný pohled na jednu z nejobtížnějších kapitol slovanských pravopisů, na psaní složených slov. Svazek obsahuje úvodní výklad a abecední rejstřík nejčastějších složenin.

Autor svazku, v souhlase s kodifikačními a didaktickými cíli příručky, soustřeďuje se převážně na typické a hlavní případy složenin substantivních a adjektivních. I v bulharštině — podobně jako v češtině, slovenštině, ruštině ap. — počet těchto složenin velmi rychle narůstá, zvláště v stylu prakticky odborném a publicistickém. Projevuje se tu zřejmá, i když ne vždy oprávněná snaha postihnout jedním slovem pojmenovávané jevy v celé jejich mnohotvárnosti a úplnosti. Ta ovšem často vede k tomu, že se vztahy mezi složkami těchto složenin stávají málo zřetelnými. Výklad příručky bere v úvahu hlediska významového vztahu mezi složkami složenin a tím se hlásí k pravopisným zásadám platným v ruštině,[1] z níž ostatní slovanské jazyky mnohá složená substantiva a hlavně pak adjektiva přejímají. K základním pravopisným typům se v bulharštině řadí spojení (1. složka určující + základová (kominočistač, bledovioletov, kulturnomasov), které se vždy píše dohromady s výjimkou případů, kdy určující složkou je číslice nebo písmeno, (2.) složka základová + určující, psané se spojovníkem (zamestnik-direktor, arehitekturno-chudožestven; s první složkou zkrácenou: monarcho-fašistski), nebo zvlášť, chceme-li zdůraznit významovou samo[162]statnost složek (specialist filolog), (3.) rovnoprávné složky (plan-programa, češko-ruski, sivo-zelen), které se píší se spojovníkem.[2]

Desátý svazek knižnice je věnován bulharské interpunkci (R. Nicolova, Balgarska punktuacija, 1978, 100 s.). Pro nás je zřejmě nejzajímavější první část publikace, nazvaná Zásady bulharské interpunkce. Začíná stručným historickým přehledem, z něhož se dovídáme, že bulharská interpunkce vycházela nejprve ze zvyklostí uplatňovaných v církevněslovanských textech, později na ni měla značný vliv ruština a ruská gramatická tradice. Hlavní zásady ruské interpunkce se však nepřijímaly zcela důsledně, a proto docházelo k některým kompromisům. Autorka vychází ze Ščerbova rozlišování dvou základních typů interpunkce v evropských jazycích (německého a francouzského) a konstatuje, že bulharská, stejně jako ruská, česká, polská aj. patří k typu německému. Nynější platná kodifikace bulharské interpunkce pochází z r. 1945. Podle autorky zachycuje převážně syntaktické členění textu a jen v menší míře členění zvukové. Zajímavá jsou zjištění, jak se využívá interpunkčních znamének v jednotlivých funkčních stylech. Nejširší uplatnění se ukazuje ve stylu uměleckém, kdežto ve stylu odborném se zase častěji funkčně uplatňují různé grafické podoby některých znamének, především závorek a uvozovek, která se stávají součástí matematické symboliky. Publicistický a administrativní styl vykazují v bulharštině zvýšenou frekvenci pomlček.

V druhé, nejrozsáhlejší části jsou podrobně vyloženy zásady užívání jednotlivých znamének a doloženy četnými příklady. Autorka se snaží postihnout různé funkční uplatnění znamének, např. rozeznává pomlčku zastupující, oddělující, ohraničující, rozčleňující a vysvětlující. Ve stručné, ale užitečné části třetí se věnuje pozornost různým kombinacím znamének. Zdá se, že v bulharských textech se kombinace znamének vyskytují častěji než v češtině. Čtvrtou část publikace tvoří tabulky, z nichž je možno rychle získat přehled o jednotlivých pravidlech kladení interpunkčních znamének ve větě jednoduché a v souvětí. Závěr je pak věnován interpunkci v přímé a nepřímé řeči.

Poněkud zvláštní postavení mezi spíše prakticky zaměřenými svazky knižnice zaujímá obecný přehled bojů za čistotu bulharštiny (7. sv.: M. Moskov, Za čist balgarski ezik, 1976, 92 s.). Od bulharské mluvnice [163]Neofita Rilského (1835) až po současnost charakterizuje autor významné spisovatele, jazykovědce a pokrokové novináře, kteří bojovali za čistotu bulharštiny, zvláště pak její slovní zásoby. Mnohé citované výroky, stejně jako ukázky zamítaných slovníkových a slovotvorných variant, které se v závěru uvádějí, se mohou zdát mnohému čtenáři, zvláště zahraničnímu, příliš puristické (např. jednoznačně se zamítá dubleta generacija ve prospěch výrazu pokolenie, konferansie ve prospěch objavitel atp.). Autorův postoj se však dá vysvětlit, přihlédneme-li k tomu, že v bulharštině se dlouhá léta uplatňoval silný vliv turečtiny, řečtiny, částečně i francouzštiny a němčiny, nověji na ni působí zvláště ruština.

Na závěr chceme vyslovit názor, že péče o kulturu jazyka a jazykového projevu je v Bulharsku zřejmě velmi citlivě sledována širokou veřejností. To je znát nejen na stránkách Moskovovy knížky, ale projevuje se to i v celkovém zaměření všech svazků knižnice. Důležité je zejména to, že všechny tyto nepříliš rozsáhlé, ale pečlivě připravené knížky vedou čtenáře k zamyšlení nad nejrůznějšími jazykovými otázkami a zároveň mu podávají určité poučení. A pro autory, zvláště mladší generace jazykovědců, je tu velmi dobrá příležitost ověřit si síly pro přípravu prací rozsáhlejších a obecnějších.

---

[1] Srov. Slitno ili razdeľno? (pod red. D. Rozentala), Moskva 1972.

[2] Pro češtinu se pravopisnými důsledky vyplývajícími z šíření těchto složenin zabývá např. M. Dokulil, K tvoření vztahových adjektiv od dvouslovných pojmenování, Jazykovedné štúdie 12, Bratislava 1974, s. 113n., a M. Knappová, Politickoekonomický nebo politicko-ekonomický?, NŘ 54, 1971, s. 141 n. Současné řešení je kodifikováno ve Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Praha 1978, s. 780—781. Podle něho se dohromady píší složeniny určovací (staročeský, literárněvědný, pestrobarevný), se spojovací čárkou složeniny se složkami ve vztahu slučovacím nebo vzájemném (zemědělsko-lesnický, církevně-státní); zvlášť, jako dvě slova, pak případy, u kterých nedošlo k těsnému splynutí obou složek, z nichž první je zakončena na -ě/-e (lidově demokratický).

Naše řeč, volume 63 (1980), issue 3, pp. 160-163

Previous Mikoláš Zatovkaňuk: Problematika bohemismů v ukrajinštině

Next Eva Müllerová: Deset let jazykového koutku v deníku Práce