Časopis Naše řeč
en cz

Problematika bohemismů v ukrajinštině

Mikoláš Zatovkaňuk

[Reviews and reports]

(pdf)

-

O česko-ukrajinských kulturně historických vztazích pojednávají především fundamentální práce A. V. Florovského, J. Macůrka a chronologicky pozdější kolektivní dílo Z dejín československo-ukrajinských vzťahov.[1] Jazykovým kontaktům češtiny a ukrajinštiny byly věnovány jednotlivé články nebo jen zmínky o této problematice v rámci prací syntetických. V nejnovější době se zájem o toto téma oživil na stránkách kyjevského lingvistického časopisu Movoznavstvo.[2] Příspěvky zabývající se česko-ukrajinskými jazykovými kontakty se orientují na historická období, v nichž byly kulturně historické faktory, jež působily při pronikání bohemismů do ukrajinštiny, zvlášť příznivé.

Ve 14. a 15. stol. byla takovou příznivou okolností příslušnost velké části Ukrajiny ke království polskému a k Litevskému velkoknížectví, kde se češtiny užívalo v různých funkcích, což souviselo s faktem, že byla slovanským jazykem již zformovaným, a dál s její expanzívní silou i v souvislosti s politickou prestiží českého státu v této době. Výzkumem bohemismů v středověkých listinách bylo prokázáno, že staroukrajinské listiny vznikaly na bázi staročeských. Badatelé J. Macůrek a L. L. Humecká jsou zajedno v tom, že lexikální a syntaktická struktura staroukrajinských výrazů jako a na lepšije svedoctvo tomu vsemu pečať majjestatu veleli jesmi privesiti (r. 1442) má svoji předlohu v obdobné české konstrukci a na lepšie potverzenie těch věcí svú pečet sem přivěsil k tomuto listu (r. 1384).[3] Nesmí být [156]ovšem podceňována skutečnost, že v některých případech nemusí být ukrajinské lexikální jednotky nebo syntaktické konstrukce, které jsou podobné českým, přejaty z češtiny, nýbrž mohou být výslednicí paralelního vývoje jazykových prostředků společných pro slovanské jazyky v dobách nejstarších. L. L. Humecká upozorňuje, že v každém jednotlivém případě je třeba bedlivě zvážit různou povahu zkoumaných ukrajinských slov, která se svou vnější podobou kryjí s českými; neprávem jsou podle ní za bohemismy považovány i některé jevy morfologické, jako např. koncovka -um v dativu plur. (ukr. namestkum); v ní je třeba spatřovat vývoj fonému /o/, který se v historické ukrajinštině a na půdě některých ukrajinských nářečí reflektoval jako /u/ a /i/ — volom, volum, volim (L. L. Humecká, op. cit. s. 94—95). Pokud jde o otázku, zda byl český vliv na jazyk ukrajinských listin přímý, nebo zprostředkovaný polštinou, je nutno říci, že ve 14. a 15. stol. se mohly projevovat jen vlivy přímé, neboť v této době byly polské listiny psány ještě latinsky. Tuto skutečnost někteří badatelé nebrali v úvahu.

O vyspělosti české právnické terminologie na území velké části Ukrajiny svědčí i jazyk tzv. litevských a wiślických statut (16. st.). I když byly tyto právní dokumenty do ukrajinštiny překládány z latiny, je mimo pochybnost, že překladatelé ovládali českou právnickou terminologii a používali jí. Seznam bohemismů zde zaregistrovaných najdeme v historiografických pracích Hermenegilda Jirečka, A. Jakovliva aj.[4] V. M. Rusanivskyj a J. F. Anderš prozkoumali statuta z hlediska lingvistického (op. cit. sub 2). Klasifikačně rozlišují bohemismy, které patří k právnické terminologii (např. ukr. vypovidaty — čes. vypovídati, ukr. ričnyk — čes. řečník, ukr. komornyk — čes. komorník aj.), k společenskopolitické slovní zásobě (ukr. valka — čes. válka, ukr. vladar — čes. vladař, ukr. supor — čes. soupeř aj.), k náboženské terminologii (ukr. biskup, kaplan — čes. biskup, kaplan aj.) a k slovům všeobecně užívaným (ukr. jednaty, nemoc — čes. jednati, nemoc aj.). Taková klasifikace umožňuje autorům odlišit přímé přejetí z češtiny, a to v podobě právnické terminologie z českých listin, od bohemismů zprostředkovaných mluvenou češtinou z ukrajinsko-polského bilingvního prostředí.

Po porážce husitů u Lipan a po jejich ústupu z Moravy a Slovenska se mnozí z husitských bojovníků octli ve službách polských králů a v kozáckém vojsku na Ukrajině, kde aplikovali husitské vojenství (podrobněji o tom pojednává A. V. Florovskij, op. cit.). Působení husitů v Záporožské Seči potvrzuje mimo jiné i kozácká vojenská terminologie českého původu typu ukr. rušnycja, hakivnycja (čes. ručnice, hákovnice); v současné ukrajinštině je první slovo běžně užívané a stylisticky neutrální (= čes. [157]puška, rus. ružjo), druhé se vyskytuje v umělecké literatuře jako historismus. Výzkum česko-ukrajinských jazykových kontaktů souvisejících s působením husitů na Ukrajině a Jeronýma Pražského na území bělorusko-ukrajinském je v úplných začátcích.

Nejvíce slov českého původu, jež se stala součástí současné ukrajinské slovní zásoby, proniklo do ukrajinštiny v 17. a začátkem 18. st.; i když v pobělohorském období české země přestaly hrát samostatnou politickou úlohu, celá řada bohemismů v té době již pevně zakotvila v polštině a jejím prostřednictvím intenzívně pronikala do formující se spisovné ukrajinštiny. Na rozdíl od listin, kde převažovaly bohemismy terminologické, patří v kozáckých kronikách 17.—18. st. bohemismy k všeobecně užívané slovní zásobě. Rozlišují se vlastní bohemismy polského původu (ukr. např. brama pol. brama čes. brána, ukr. dbaty ← pol. dbać čes. dbáti, ukr. vjazen ← pol. więzień ← čes. vězeň) a počeš. latinismy i germanismy polského původu (ukr. virš, hymn, klaštor, vaha, herb aj.).[5] Důležitým kritériem potvrzujícím polský původ takových slov jsou jejich hláskoslovné distinktivní rysy tam, kde jsou prokazatelné; např. polská afrikáta dz v ukrajinské obdobě českého vláda a polského władza má dvě varianty — vlada i vladza. Kozácké kroniky nejsou jediným pramenem pro výzkum česko-polsko-ukrajinských jazykových kontaktů; vhodným materiálem pro zkoumání této problematiky je i běžně mluvená ukrajinština (např. lidové komické hry, tzv. intermedie). Z toho však neplyne, že v tomto období pronikaly bohemismy do ukrajinštiny jen prostřednictvím polštiny. Důkazem trvající autority češtiny ve východoslovanské oblasti je známý Leksykon slavenorosskij i imen tlkovanije od Pamvy Beryndy (1. vyd. Kyjev 1627), v němž se pro výklad významů církevněslovanských a knižních slov užívá mimo jiné také češtiny, jako např.: círk. slovan. PĚTEL: česky i rusky kohut … RAZLOJ: dolina, česky udol …, ČPAH: … česky tobola aj. P. J. Horeckyj se domnívá, že použití češtiny při vysvětlování církevněslovanských slov v uvedeném slovníku je náhodné a souvisí s domnělým původem autora P. Beryndy z ukrajinských nářečních oblastí hraničících s Maďarskem a Slovenskem.[6] Domníváme se, že Beryndův původ nemohl být hlavním důvodem pro použití češtiny v jeho výkladech; aby tyto výklady byly funkční, musel u uživatelů slovníka počítat s jejich obeznámeností s češtinou.

O česko-ukrajinských kulturních a literárních vztazích v 19. a na začátku 20 st. existuje už dosti značná odborná literatura.[7] Jazykové česko[158]-ukrajinské kontakty tohoto období však teprve čekají na své zpracování. Jako materiál pro jejich výzkum poslouží ukrajinské překlady Kollárova díla, Rukopisu královédvorského a Rukopisu zelenohorského, prací Karla Havlíčka-Borovského (Křest sv. Vladimíra, Král Lávra aj.), dramatického díla J. Vrchlického a jiných českých spisovatelů i publicistů; cenný materiál přináší rovněž epistolární literatura tohoto období. O jednotlivých výpůjčkách z češtiny u ukrajinských autorů 19. st. se zmiňuje I. Paňkevyč (op. cit.) a B. Struminskyj:[8] dyvalo (čes. divadlo) u J. Kobrynského, pojim (čes. pojem), tvar (čes. tvar) u I. Holaveckého aj. Pro studium vlivu češtiny na jazyk ukrajinské umělecké literatury 19. st. se nabízí i literární tvorba O. Kobylanské a její korespondence. Formující se jazyk ukrajinské publicistiky hledal oporu v polštině, v ruštině, ale i v češtině, jak o tom svědčí příklady z prací M. A. Žovtobrjucha o jazyce tisku a o vzniku ukrajinské publicistické i právnické terminologie (časopys — čes. časopis, vydavatel — čes. vydavatel, pryloha — čes. příloha, obižnyk — čes. oběžník aj.). Tentýž autor upozorňuje na významnou úlohu českých lexikografů a češtiny při sestavování ukrajinské varianty politickoprávnického slovníku Juridisch-politische Terminologie für die slawischen Sprachen Österreichs. Deutsch-ruthenische Separat-Ausgabe (1851);[9] byl to první ukrajinský dvojjazyčný slovník tohoto druhu. Německo-českého slovníku J. F. Šumavského používal O. Patryckyj při práci na prvním německo-ukrajinském slovníku neterminologickém (Deutsch-Ruthenisches Handwörterbuch, Lemberg 1867). Vliv češtiny na ukrajinskou slovní zásobu v 19. st. se projevoval především na Západní Ukrajině, což souviselo s příslušností tohoto území k Rakouskému císařství a později k Rakousko-Uhersku, ale pronikal i do Východní Ukrajiny, jež patřila carskému Rusku; o českých předlohách některých nových ukrajinských slov mluví autor prvního rusko-ukrajinského slovníku (Opyt russko-ukrainskogo slovarja, Kijev 1874) M. Levčenko v stati věnované terminologické problematice; uvádí příklady jako ukr. nerost (rus. mineral), movnycja (rus. gramatika), zemlepis (rus. geografija), stroj (rus. mašina) aj.[10] P. Jefymenko navrhoval nahrazovat některé internacionalismy slovy českého původu (rus. kvadrat — ukr. četverec; rus. akušer — ukr. babyč, srov. porodní babička)[11] a M. Osadcja ve své mluvnici ukrajinštiny (1862) užívá termínů ukr. prysudok, pidmet pod vlivem české gramatické terminologie. Není bez zajímavosti, že český historik starší české literatury a [159]vydavatel jejích památek Josef Jireček napsal brožuru Über den Vorschlag das Ruthenische mit lateinischen Schriftenzeichen zu schreiben (1859), v níž propracoval návrh ukrajinského pravopisu na základě latinky s použitím českých písmen.

Dodejme, že se část bohemismů polského původu dostala do ukrajinštiny prostřednictvím ruštiny (např. ukr. duchovenstvo, kuchnja, misčanyn, obyvatel’, pistolet). Bezprostředně z češtiny byla do ruštiny převzata celá řada termínů sportovních, které si pak osvojila i ukrajinština (např. rus. sljot — ukr. zlit — čes. slet, rus. vis — ukr. vys — čes. vis).[12]

Jako příklady gramatických bohemismů lze uvést ženskou rodovou charakteristiku některých internacionalismů podle češtiny a předložkové syntaktické konstrukce ovlivněné češtinou: ukr. perioda (nyní zastaralé) — rus. period — pol. period; ukr. žurnalista rus. žurnalist — pol. dziennikarz; ukr. pošlju pro pomoč (v současné ukrajinštině a v ruštině i běloruštině se v této konstrukci užívá předložky po nebo za).

Jasně se tu rýsují tři období, v nichž při pronikání bohemismů do ukrajinštiny působily nestejné kulturně politické faktory v takřka stejné jazykové situaci, kterou můžeme nazvat lingvodistantní, kdy se kontakty mezi jazyky a etnogeografickými celky uskutečňují „na vzdálenost“ prostřednictvím překladů z vysílajícího jazyka (čeština) do přijímajícího jazyka (ukrajinština) nebo prostřednictvím jiných jazyků (polštiny, ruštiny). Pokud jde o sféru použití bohemismů, můžeme z dosavadních výzkumů usuzoval, že je to především odborný jazyk a terminologie právnická, společenskopolitická, jazykovědná, technická i sportovní a také antroponyma.[13] Jen menší část slov českého původu v ukrajinštině zdomácněla a stala se součástí slovní zásoby současného spisovného jazyka. Ostatní fungují jako archaismy nebo historismy a obohacují jazykový repertoár národního jazyka. Zřejmě nejdůležitější úlohu ve formování středověké psané ukrajinštiny měla čeština 14.—15. st.[14]

Při dalším propracovávání problematiky bohemismů v ukrajinštině se mimo jiné nabízí otázka vlivu češtiny na aktivizaci ukrajinských jazykových prostředků, jež mají obdobu v češtině (např. přípona čes. -ština, [160]-čina, srov. ruština, němčina — ukr. 19. st. ruščyna, ale i původní ukr. Charkivščyna, Kyjivščyna, čes. Charkovsko, Kyjevsko) a zdomácňování českých slov po stránce formální, tj. přizpůsobování jejich hláskového skladu zvukové struktuře domácích slov.[15]


[1] A. V. Florovskij, Čechi i vostočnyje slavjane, I, Praha 1935, 527 s., II, Praha 1947, 548 s.; J. Macůrek, Dějiny východních Slovanů, Praha 1947, I, 284 s., II, 214 s., III, 210 s.; sb. Z dejín československo-ukrajinských vzťahov, SAV, Bratislava 1957, 624 s.

[2] M. S. Rohal, Polska mova jak džerelo českych leksyčnych zapožyčeň v ukrajinskych litopysach kincja 17 — peršoji polovyny 18 st., Movoznavstvo 1968, č. 3, s. 34—40; V. M. Kusanivskyj, J. F. Anderš, Leksyka českoho pochodženňa a staroukrajinskomu perekladi Vislickoho i Krakivsko-Vartskoho statutiv, Movoznavstvo 1978, č. 6, s. 23—29.

[3] Celou řadu příkladů tohoto typu uvádí J. Macůrek v práci K dějinám česko-ukrajinských a česko-rumunských vztahů 2. pol. 14. a 1. pol. 15. století, Slovanské historické studie, III, Praha 1960, s. 164n.; viz také B. Havránek, Expanse spisovné češtiny od 14. do 16. století, sb. Co daly české země Evropě a lidstvu, I, Praha 1940, s. 53; L. L. Humecka, Čy vplyvala staročeska mova na movu ukrajinskych hramot 14—15 st.? Movoznavstvo 1967, č. 4, s. 94; I. Svjencickyj, Zachidnoukrajinski hramoty 1415 st., Pytanňa ukrajinskoho movoznavstva, Lvov 1957, s. 3. O vlivu češtiny na jazyk Skorinovy bible vydané v Praze v letech 1517—1519 viz A. I. Žurauski, Historyja belaruskaj litaraturnaj movy, I, Minsk 1967, s. 143—144.

[4] Hermenegild Jireček, Svod zákonov slovanských, Praha 1880; A. Jakovliv, Vplyvy staročeskoho prava na pravo ukrajinske lytovskoji doby 15—16 v., Praha 1929.

[5] Viz M. S. Rohal, op. cit. v pozn. 2.

[6] Viz P. J. Horeckyj, Pamva Berynda i joho Leksykon slavenorosskij, časop. Ukrajinska mova v školi, 1956, č. 2, s. 25—26.

[7] Viz cit. sb. Z dejín československo-ukrajinských vzťahov a příslušnou bibliografii tamtéž; I. Paňkevyč, Ukrajinsko-české kulturní styky v 19. a na začátku 20. st., Čs. rusistika 1958, č. 1, s. 19—37; Sto padesát let česko-ukrajinských literárních styků, Praha 1968, 478 s.

[8] B. Struminskyj, Českyj vnesok u novitňu ukrajinščynu, Varšava, rukopis, 44 s.

[9] M. A. Žovtobrjuch, Mova ukrajinskoji presy (do seredyny devjanostych rokiv 19 st.), AN URSR, Kyjiv 1963, s. 220—221; týž: Stranica iz ukrainsko-česskich jazykowych svjazej, sb. Voprosy teorii i istorii jazyka, Leningrad, univ., 1963, s. 120—126.

[10] M. Levčenko, Zametka o rusinskoj terminologii, časop. Osnova, Peterburg 1861 ‚ijul‘, s. 183—186.

[11] Tamtéž 1862, VIII, s. 45.

[12] Začátkem 20. st. se v ruských školách, v armádě a ve veřejnosti šířilo tělovýchovné hnutí inspirované českým Sokolem; v Rusku působili i čeští instruktoři tělocviku, kteří v značné míře ovlivnili ruskou tělovýchovnou terminologii, viz Je. I. Melnikov, K voprosu o češskich elementach v sovremennom russkom jazyke (Sportivno-gimnastičeskaja leksika), Čs. rusistika 1961, č. 3, s. 140—150. Propagátor českého Sokola na Západní Ukrajině V. Lavrivskyj již v r. 1892 přeložil do ukrajinštiny stanovy Sokola a českou tělovýchovnou terminologii.

[13] Ukrajinská příjmení českého původu jako ukr. Kučera, Novak, Bydlo aj., viz M. Omelčenková, Česko-ukrajinské styky, Praha 1928, s. 8.

[14] Srov. J. F. Anderš, Do pytanňa pro česko-ukrajinski movni zvjazky najdavnišoji doby, sb. Slovo i trud, Kyjev 1976, s. 66.

[15] O vlivu ukrajinštiny na jazyk českých obcí na Ukrajině pojednává kandidátská disertace Z. I. Mjačinové, Očerk jazyka češskogo sela Malaja Zubovsčyna na Ukraině (Fonetika, Morfologia, Leksika), Minsk 1974, 30 s. (autoreferát kandidátské disertace).

Naše řeč, volume 63 (1980), issue 3, pp. 155-160

Previous Alena Polívková: Jazyk pro všechny

Next Alena Polívková, Miloslav Sedláček, Jiří Kraus: Populární bulharská knižnice o jazyce

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1