Časopis Naše řeč
en cz

Konkurence krátkých a dlouhých variant participiálních tvarů v přísudku

František Štícha

[Articles]

(pdf)

-

V (českém) jazyce je mnoho různých prostředků, které si vzájemně nějakým způsobem konkurují.[1] Jsou to především hojné prostředky tvaroslovné (např. v případě v případu), rozmanité formy syntaktické (např. Rozhodl se odejít Rozhodl se, že odejde), nezměrné množství prostředků lexikálních (tj. lexikálních synonym, např. otvor, mezera, díra, štěrbina, škvíra, skulina, puklina, trhlina, prasklina, průrva aj.) i množství rozličných variací slovosledného uspořádání věty. Tyto nepřeberné prostředky poskytují možnost dokonalé a mnohotvárné komunikace, ovšem na druhé straně představují i mnohá úskalí, a nezacházíme-li s nimi obezřetně a uvědoměle, nejednou mohou způsobit i nemalé nedorozumění.

V našem článku se budeme věnovat konkurenci prostředků typu je/byl/bude zavřen/zavřený, přikryt/přikrytý, chlazen/chlazený v současné spisovné češtině. Ukážeme, jaké různorodé a leckdy protikladné aspekty jsou spjaty s užitím jednoho nebo druhého tvaru, tj. krátké (jmenné) nebo dlouhé (složené) varianty trpného příčestí (participia).

Tato konkurence je ovšem z hlediska tvaroslovného systému současného spisovného českého jazyka a z hlediska stylistické variantnosti specifickým dílčím jevem konkurence krátkých a dlouhých adjektivních tvarů vůbec. Avšak u adjektiv, která nejsou slovesného původu, je dnes užívání jmenných tvarů velmi omezeno a těchto tvarů v našem jazyce stále ubývá. Udržují se ještě v některých knižních obratech, např. Jsem toho dalek, Jsem si tím jist, Jste velmi laskav aj., [2]v některých vazbách, např. být ochoten k něčemu (proti být ochotný), být pln něčeho (proti být plný) aj., dále v případech jako být mlád, stár, zdráv, nemocen (ale jedině být hodný, vysoký, statný atd.) a konečně se tyto tvary zachovaly, ovšem již jako historické relikty, v ustrnulých příslovečných předložkových výrazech typu z čista jasna, na suchu, do daleka atd. (těchto případů je ovšem v českém jazyce poměrně značné množství).[2]

Nicméně konkurence, na níž se chceme v našem článku omezit, je z jistých podstatných hledisek, o nichž bude pojednáno, zcela specifickým problémem, vyplývajícím z poměrně složité „participiální povahy“ n/t-ových tvarů a jejich fungování v systému prostředků a vztahů současného českého jazyka.

Tvary typu zavřen, přikryt se tvoří z tzv. kmene minulého příponou -(e)n nebo -t, např. nes-l nesen, zavře-l zavřen, přikry-l přikryt atd. Tvary nesl, nesen (a ještě nesa, což je v dnešní češtině specifický neurčitý slovesný tvar, tzv. přechodník) jsou původní tzv. jmenné tvary přídavného jména utvořeného ze slovesa, tj. přídavného jména slovesného. Tyto tvary se původně, tj. v praslovanštině a zčásti ve staré češtině, spojovaly s pomocným slovesem býti, např. jest nesl, jest nesen, jest nesa a takto se podmětu věty přisuzoval nějaký děj viděný jako jeho vlastnost. Např. jest spadl původně znamenalo „je takový, že spadl, čili je spadlý“; jest nesen pak znamenalo „je takový, že je nesen, čili je nesený“ a jest nesa „je takový, že nese, čili je nesoucí“. Funkce těchto tvarů se postupem doby vyvíjela, a to u každého poněkud odlišným směrem. Tvary typu nesl přestávaly postupně fungovat ve spojení se slovesem býti jako pouhá přídavná jména a celé spojení typu jest nesl nabylo kategoriální gramatické funkce slovesného času minulého, tzv. perfekta, a toto složené perfektum bylo obdobou perfekta, které známe např. z němčiny (er ist gekommen = jest přišlý, tj. přišel). Dalším vývojem se pak dospělo k dnešnímu stavu, kdy se již konstrukce typu nesl jsem zcela syntetizovala.[3] Také tvary typu nesa nabyly časem výlučně slovesné platnosti a začalo se jich užívat k označování průvodních dějů, tj. dějů provázejících děje jiné, např. Nesa těžký náklad, podlamoval se v kolenou. Po verbalizaci tvarů typu nesl, nesa zůstala adjektivní funkce vyhrazena pouze jejich dlouhým (složeným, adjektivním) podobám — spadlý, nesoucí.

Spletitější situace nastala u tvarů typu nesen, přikryt, tj. tzv. trpných příčestí. Ta nabyla totiž funkce dvojí, a to tím, že se jednak rovněž stala součástí systému tvarů slovesných (jako tvary typu nesl, nesa), a to tvarů pasívních, kromě toho ovšem potenciálně podržela [3]jako typ svou původní povahu adjektivní, tj. funkci a status slovesného adjektiva (participia).[4] Ve funkci adjektivní ovšem ještě vedle toho a především vystupují jejich podoby dlouhé (složené), tj. nesený, přikrytý. Těch se užívá zejména v přívlastku (některé sémantické typy mohou mít pouze tuto funkci — viz výklady níže), např. vlajka nesená vpředu; stůl přikrytý ubrusem, ale i — ovšem jen za jistých podmínek a okolností — též v jmenné části sponově jmenného přísudku věty, v přísudku jmenném (Kouření zakázáno) a v nominalizacích (být přikryt, jsa/byv přikryt). Vzniká tak situace vcelku poměrně značně komplikovaná. Pokusíme se v našem článku tuto situaci poněkud rozjasnit a nastínit její charakter obrážející se v současné spisovné češtině.

V minulých i některých současných jazykovědných publikacích majících charakter kodifikačních příruček (tj. mluvnicích a publikacích typu „O češtině pro Čechy“, „Jak psát dobře a správně“ ap.) se většinou dlouhým tvarům typu zavřený, přikrytý v podstatě nepřiznává — až na několik typových výjimek — možnost spisovného uplatnění jako jmenné části sponového přísudku věty. Nejostřeji vykazuje tyto tvary v dané syntaktické pozici z oblasti spisovného užívání jazyka V. Šmilauer, který i věty jako Tkáně jsou silně prokrvené zařazuje mezi své „zvláště drastické“ příklady skladebních nedostatků.[5] Ale už Dobrovský uvádí ve své mluvnici větu Sukně byla … od vrchu všecka naskrze setkaná jako větu, v níž je správně užito adjektiva.[6] B. Havránek uvádí další příklady spisovného užití dlouhého tvaru: město bylo pobořené, okna byla zazděná, ty věci jsou kradené; upozorňuje, že „v češtině spisovné se nyní tvary jmenné a složené liší významem, např. město bylo pobořeno — bylo pobořené…: tvary složené mají význam nominální, význam stavu, kdežto jmenné význam děje, ‚akce‘.“ V případech jako ty věci jsou kradené, tj. tam, kde se ve jmenné části sponového přísudku užívá dlouhé podoby nedokonavého trpného participia, jde podle B. Havránka o význam dovršeného stavu, význam rezultativní.[7] F. Trávníček tu mluví o „značné míře adjektivní povahy“ projevující se tím, že tato příčestí mohou být ve jmenném pří[4]sudku (ta kniha je psaná). Tento typ je u F. Trávníčka jediným dokladem užití dlouhé varianty trpného příčestí ve jmenném přísudku věty: ta kniha je psaná, tištěná, vázaná; vajíčka jsou vařená, smažená.[8] J. V. Bečka (Jak psát dobře a správně, Praha 1974) považuje za spisovné užívat těchto tvarů jen tehdy, „vyjadřují-li stav jako relativně trvalý znak bez ponětí děje (ať už probíhajícího nebo předcházejícího), např. Papouškové bývají pestře zbarvení (vedle zbarveni)“. A dále píše: „Také v sousedství tvarů adjektivních užijeme místo příčestí raději slovesného adjektiva, např. Látka je zvarhanělá a pomačkaná. Zdá se mi skleslý a unavený. Mimo tyto případy však není správné užívat tvarů s adjektivním zakončením místo příčestí, jak se to dnes pod vlivem jazyka lidového občas děje.“ Náš materiál[9] ovšem mj. ukazuje, že se to neděje občas, ale často. V Havránkově-Jedličkově České mluvnici (Praha 1960) se k tomu říká, že „jde-li o přídavné jméno, lze užít tvaru složeného“, aniž se věc nějak rozvádí či upřesňuje. Není tedy docela správné tvrzení K. Hausenblase,[10] že „spojení pracovna je uklizená není kodifikačními příručkami připouštěno jako spisovné“. Hausenblasův dodatek „v běžně mluveném jazyce je však obvyklé“ bude patrně třeba pozměnit a formulovat (vzhledem k dokladům a výkladům tohoto článku) jako „ale přesto je obvyklé i v jazyce spisovném“.

Kdyby šlo jen o to, rozlišit krátkými a dlouhými tvary označení děje (z pasívní perspektivy) od označení (z děje vyplynulé) vlastnosti, byla by situace poměrně jednoduchá a obdobná situaci typu Květy zvadly Květy jsou zvadlé. Rozlišovali bychom pak v jazyce tvaroslovnými prostředky situace exemplifikovatelné jako: Závory byly právě zvednuty Závory byly již zvednuté; Pěšina byla právě uhrabána Pěšina byla hezky uhrabaná; Strom byl vyvrácen vichřicí — Strom byl již dlouho vyvrácený; Knihy byly právě srovnány Knihy byly srovnané v levém rohu; Úkol byl právě splněn Úkol byl již splněný; Stůl byl právě natřen na zeleno Stůl je natřený na zeleno; Hrnec byl právě přiklopen Hrnec byl již delší dobu přiklopený atd.

[5]Takové rozlišování by bylo z jistého hlediska dosti žádoucí, neboť by odstranilo dvojznačnost, která někdy může vadit. Potom teprve bychom se mohli spolehnout na jazykovou formu, a kdybychom četli nebo slyšeli větu Před vloupáním byl zámek poškozen, interpretovali bychom ji jako „před vloupáním poškodili (neznámí pachatelé) zámek“, zatímco větě Před vloupáním byl zámek poškozený bychom rozuměli ve smyslu „na zámku byla škoda již před vloupáním“.[11] Za dané situace nám ovšem nezbývá nic jiného, než spolehnout se na kontext či na smysl věty. Kontext nám tu (tak jako jinde) zpravidla umožní rozeznat pravý smysl dané výpovědi; ovšem nemusí tomu tak být vždy, a to zase by nebylo dobré přehlížet. Také v některých případech není dané rozlišení potřebné, např. v situaci popisované větou … (elektrody svíčky) musí být umístěny ve spalovacím prostoru na takovém místě, aby byly v okamžiku zážehu obklopeny čerstvou zápalnou směsí nezáleží patrně na tom, zda směs je na daném místě přítomna „již“ před zážehem, anebo zda k obklopení směsí dojde „současně“ se zážehem, resp. tyto situace ani nelze nebo není účelné rozlišovat. Na druhé straně ovšem v potenciálních analogických situacích mohlo by být takové rozlišení, totiž rozlišení toho, zda daný děj má v daném okamžiku teprve nastat, nebo zda má již probíhat, eminentně důležité. Lze např. teoreticky vykonstruovat a představit si situaci, kdy při příjezdu vlaku na určité místo musí (již nějakou dobu) svítit na semaforu červené světlo, aby strojvůdce světlo viděl dříve, než na dané místo vjede, a mohl tak učinit potřebná opatření; pronesená nebo napsaná věta Při vjezdu vlaku do (na) … musí být rozsvíceno červené světlo představuje pak pro jednoznačné porozumění potenciální nebezpečí. Čtenář či posluchač si totiž mnohdy neuvědomí existenci dvojznačnosti jazykového prostředku a interpretuje si jej v tom smyslu, který je pro něj nejvíce nasnadě, což vždy nemusí být ten pravý.

Přestože dvojznačnost větných konstrukcí typu Již v šest hodin [6]bylo rozsvíceno světlo (tj. již svítilo, anebo teprve se rozsvítilo, teprve je rozsvítili), je nejednou při jazykové komunikaci spíše na obtíž, není ve své podstatě způsobena nějakou náhodnou shodou okolností (jak tomu v jazyce často bývá), nýbrž je vyvolána jistými vztahy a vlastnostmi jazyka, jazykové struktury. Lze dokonce dovodit, že tato dvojznačnost je právě pro svou podmíněnost systémovými a strukturními aspekty podstatnější jazykovou „překážkou“ komunikace než rozmanité jiné případy víceznačnosti takto nepodmíněné.

Dvojznačnost, k níž dochází v důsledku nevyhraněnosti systému jazykových prostředků k vyjadřování protikladu děj — vlastnost z děje vyplynulá, neprojevuje se ovšem všude stejnou měrou. Prakticky k dvojznačnosti nedochází při označování (relativně) trvalých stavů nebo situací přítomných v době sdělení, pro které je v gramatickém systému vyhrazena morfologická forma přítomného času. Spojení prézentního určitého tvaru slovesa býti s krátkou variantou trpného příčestí nedokonavé slovesné formy (je chválen, bit) je výlučným morfologickým prostředkem tvoření pasíva, čili morfologickým prostředkem vyjádření pasívní perspektivy dějové predikace. To je systémový jazykový fakt, nikoli pouhá rozlišovací tendence (o niž jde v některých jiných případech). Poněkud složitější situace je u spojení prézentního určitého tvaru slovesa býti s krátkou variantou trpného příčestí slovesné formy dokonavé (je pochválen, zabit). Ani tu ovšem nedochází k podstatné významové dvojznačnosti. Obecná funkce tohoto jazykového prostředku je totiž jednoznačná: označovat aktuální nebo (relativně) trvalý stav, resp. vlastnost entity označené podmětem věty vyplynulou z příslušného děje, např. výraz je unaven označuje vlastnost vyplynulou z děje označeného slovesem unavit. Potíž je v tom, že „vyplynulé z děje“ je možno chápat (více nebo méně v souladu s některými fakty reálných situací) buď pouze právě jako „z děje vyplynulé“, např. ve větě Je vyhlášena pohotovost (pohotovost vyplynula z vyhlášení), anebo lze též za jistých podmínek to, co vyplynulo z děje, chápat navíc jako vlastnost (Karel je unaven). V prvním případě jde tedy vlastně o pasívní perfektum, nikoli o sponově adjektivní přísudek. V našich mluvnicích byl dosud zastáván jiný názor na tuto věc. Soudilo se, že určitý prézentní tvar slovesa býti + krátká varianta trpného dokonavého příčestí je obecně sponově adjektivním přísudkem, aniž se zjišťoval rozdíl mezi případy typu Je vyhlášena pohotovost a Karel je unaven. Jazykovou hodnotu krátké varianty trpného dokonavého příčestí nelze ovšem obecně ztotožňovat s adjektivní funkcí. Věty jako Batohy jsou již vyzvednuty z úschovny, Zavazadla jsou již přivezena z hotelu ap. jsou typickými příklady označení dokonaného děje (perfekta).[12] Srov. příklady z beletrie: Nebyl to tyran a jeho úsměv [7]naznačoval, že kapitánovi jsou pochybnosti odpuštěny; Nakonec se podařilo oheň zdolat — ale za jakou cenu! Kamna jsou vyvezena na dvůr …

Tak jako nedochází k dvojznačnosti v prézentu obou vidů, nedochází k dvojznačnosti ani u nedokonavé formy trpného příčestí všech časů. Z toho plyne, že dvojznačnost je pouze u dokonavé formy neprézentních časů (minulého a budoucího). Dlouhých tvarů trpných příčestí nedokonavých se užívá pravidelně v protikladu k tvarům krátkým k označování z děje vyplynulého osamostatnělého adjektivního významu v hojně zastoupeném typu Džbán je malovaný. Konkurence krátké a dlouhé varianty n/t-ového tvaru reprezentuje tedy v případech typu Sklo je broušeno Sklo je broušené jazykovou opozici děj — (z děje vyplynulá) vlastnost. Nedokonavého tvaru se tu užívá místo dokonavého pro zdůraznění významu nabyté vlastnosti v protikladu k významu pouhé dokonanosti děje.[13]

Jak jsme naznačili, krátkými a dlouhými variantami n/t-ových tvarů se důsledně nerozlišuje (tj. rozlišuje se pouze u vidu nedokonavého) označení děje od označení nabyté vlastnosti.[14] Příčinu je možno vidět zejména v tom, že z děje vyplynulá vlastnost připisovaná dokonavou slovesnou formou entitě označené substantivem je veličina v některých rysech podstatně nestejnorodá. Jistě je podstatný rozdíl, jde-li např. o vlastnost vyplynulou z děje samovolného — k jejímu označení se zpravidla užívá varianty dlouhé —, např. Vlasy byly slepené (vlastnost vyplynulá z děje označeného větou Vlasy se slepily), nebo o vlastnost vyplynulou z děje působeného nějakým vnějším konatelem, kdy se naopak užívá krátké varianty, např. Výrobek byl slepen z několika částí (vlastnost vyplynulá z děje označeného větou téže formy anebo její aktivní varianty s agentním podmětem). Podobně ve větě Byl zpocený užijeme dlouhé varianty, neboť nelze říci např. *Byl zpocen rychlou chůzí, ale jen Zpotil se rychlou chůzí; dále: Obloha je zatažená (zatáhla se), Látka je roztržená (roztrhla se), Závěrka je otevřená (otevřela se) aj. Naproti tomu např. ve větě Byl unaven užijeme ve spisovném jazyce zpravidla varianty krátké, neboť pro označení děje lze tu užít též pasíva: Byl unaven dlouhým pochodem (vedle Unavil se dlouhým pochodem).[15] Tento jev strukturní závislosti neplatí ovšem v těchto podmínkách obecně. Např. vlastnosti označované slovy shrbený, skloněný, skrčený ap. jsou vlastnosti vyplynulé z děje [8]označovaného ve větě reflexívem (shrbil se); přesto i v přísudku věty užíváme ve spisovném jazyce spíše jejich krátkých variant (je/byl/bude shrben, skrčen, skloněn). Je to nejspíše proto, že se v těchto případech rozlišuje aktuální stav (pro který se rezervuje zpravidla varianta krátká) a trvalá tělesná vlastnost (pro niž se rezervuje zpravidla varianta dlouhá).[16]

Obecně lze říci, že krátkých tvarů dokonavých sloves se kromě označování děje (z pasívní perspektivy) užívá i pro označení nabyté vlastnosti, a to zvláště (nebo pouze) tehdy, kdy daná vlastnost je nazírána jakožto výsledek děje (ať už bezprostředně předcházejícího, např. Chlapec je přikrčen, či nikoli, např. Zahrada je oplocena). Dlouhých tvarů se užívá (lze jich užít nebo je třeba jich užít) tam, kde je daná vlastnost nazírána jako vlastnost relativně víceméně osamostatnělá, tj. izolovaná od své dějové báze, např. Ráfek je naražený, Ubrus je umazaný, Slepice je oškubaná, Nápoje jsou vychlazené aj., přestože jde o vlastnosti vyplynulé z děje agentního (Slepice byla oškubána, …).

Slovesné adjektivum označující z děje vyplynulou vlastnost není ovšem, jak jsme již naznačili, funkčně vyhranitelné na bázi jakéhokoliv děje. V první řadě status adjektiva nemohou mít nt-ové tvary slovesné v těch případech, kde se jejich původní „participiální“ povaha (tj. funkce stejnou měrou vyjadřovat děj i vlastnost) zcela morfologizovala a kde tvary vyjadřují týž děj jako tvary určité nebo l-ové (nese, nesl, přinesl), jenže z pasívní perspektivy (je nesen, byl nesen, byl přinesen).

Dokonavé n/t-ové tvary mají status adjektiva nepochybně v případech jako Karel je oholen(ý) a umyt(ý); Hráz je provalená ap., ale lze o něm mluvit i v takových případech jako např. Zpráva byla tou dobou (již) rozhlášena/(á). Jedním z významů této věty je, že zpráva, kterou rozhlásili před zmíněnou dobou, byla tou dobou již známa, a tuto „okolnost“ lze považovat rovněž v jistém smyslu za (relativní) vlastnost. (Zpráva je totiž nějaká informace, která byla napsána nebo ústně sdělena, a zprávy jsou tedy [na]psané, [na]tištěné, [vy]hlášené ap.). Protože je podstatný rozdíl mezi větami, resp. větnými významy typu Zpráva byla tou dobou (již) rozhlášena/(á) a větami (větnými významy) typu Pozvánky byly již rozeslány, označujícími pro[9]běhlý proces, a protože hranice mezi stavovým pasívem typu Je vyhlášena pohotovost a „nabytou vlastností“ typu Závěrka je otevřená není obecně určitá, nelze v zásadě odmítat užití dlouhého tvaru adjektivního ani v případech, kdy adjektivní funkce není dostatečně podložena lexikalizací n/t-ového tvaru (např. vstupenka je utržená aj.).[17]

Z podaných důvodů je snad patrné, že se nelze ztotožnit s názory těch lingvistů, kteří považují za správné užívat dlouhých tvarů pouze v těch případech, kdy se vyjadřuje stav jako (relativně) trvalý znak bez ponětí děje (podtrhl F. Š.), nebo též v sousedství tvarů adjektivních (srov. Bečka, o. c., Haller, o. c.). Náš materiál ukazuje na značnou apriornost a neopodstatněnost takových požadavků.

Charakter adjektiva „par excellence“, tj. adjektiva relativně osamostatněného od příslušného děje je dán — mohli bychom říci — jistou kvalitou odrazu daného děje v příslušném objektu reprezentovaném na větné rovině substantivním podmětem; jde patrně o takovou kvalitu, která je inherentní „odchylkou“ ve struktuře, resp. charakteru daného objektu, a má tedy objektivní a materiální charakter: něco je vyleštěné, zbroušené, rozbité, rozříznuté, vyklenuté, upěchované atd.; někdo je umazaný, nachlazený, podrážděný, rozzlobený, rozmazlený atd. Naproti tomu v případech typu Zavazadla jsou již přivezena jde o relační „vlastnost“ adherentní, nemateriální, resp. nematerializovanou, která není ničím jiným než dokonaným dějem. Hodnota inherentní, materializované z děje vyplynulé vlastnosti se ve speciálních případech obráží ve větné struktuře tím, že jejím potenciálním členem je „zřetelové“ určení, např. Hrnec je přiklopen(ý) pokličkou (proti Hrnec je již postaven na kamna).

Lze nyní říci, že dlouhých adjektivních variant n/t-ových tvarů se užívá v přísudku věty k označení především takových z děje vyplynulých vlastností, které jsou konstituovány jako objektivní, vnitřní, inherentní vlastnosti daného objektu. V takových případech často nelze užít tvaru krátkého, a to zejména u sloves nedokonavých: nábytek je leštěný, výrobky jsou odlévané, bankovky jsou značené, hala je krytá, koláče jsou cukrované, jablka jsou tříděná atd. Je-li ovšem věta rozvita nějakým prostředkovým určením, lze užít i varianty krátké, např. Stěny jsou zdobeny ornamenty s rostlinnými motivy. Jak patrno, nezáleží mnoho na tom, zda tu existuje nebo neexistuje „po[10]nětí“ děje. Ve větě Hala je krytá je vztah k slovesnému ději zcela potlačen, kdežto ve větě Nápoje jsou chlazené „ponětí“ děje v jisté míře zůstává.

U dokonavých sloves je v daném případě jen větší či menší tendence k užití tvaru dlouhého: Gumy byly nahuštěné (Dušek); Je pořádně nachlazený (Otčenášek); Ráfek je v některém místě naražený; Každá kůže byla označená pořadovým číslem (Dušek); Asfaltka byla čerstvě pokropená, tráva u chodníků osprchovaná od prachu, chodníky umyté (Dušek); Kdekdo byl už nějak poznamenaný (Frais); Byla trochu utopená (silnice) mezi lesními stráněmi (Dušek); Ochladla, když zjistila, … že ani nejsem pokřtěná (Otčenášek); Proto se odlévají ze speciální šedé slitiny a jsou rozříznuté, aby mohly pružit; … od vrcholku je rozkrojená jako bochník selského chleba (Frais).

Tendence k užití dlouhé varianty je též v případech, kdy n/t-ový tvar má platnost označení vlastnosti „okolnostní“, resp. „polohové“, např. Závory byly zvednuté (Dušek); Řeka jal se hledat sekeru, jež bývala zaťatá ve špalku (Vančura); Střepina je zaseknutá v rohovce; Vagón byl odsunutý na druhé koleji (na rozdíl od pasíva: Vagón byl odsunut na druhou kolej) ap. Taková vlastnost není sice vnitřní kvalitou daného objektu, nicméně je přesto materializovaným důsledkem děje.

Adjektivní varianty se užívá pravidelně u takových n/t-ových tvarů, které se svým významem již značně vzdálily příslušnému motivujícímu slovesu, např. Je roztěkaný, stísněný, přepjatý, otevřený (povahou); mazaný, zabedněný, anebo tam, kde daný tvar adjektivní nemá odpovídající tvar slovesný, např. Byl celý ustrašený, ubrečený aj. (neexistují slovesa ustrašit, ubrečet).

Krátkých variant n/t-ových tvarů se užívá pro označení především takových z děje vyplynulých vlastností, které jsou nazírány jako výsledek odpovídajícího děje, nikoli jako vlastnost v adekvátní míře osamostatněná: Všechny lístky jsou vyprodány (úzus); Spojka je vložena mezi motor a převodovou skříň; Cesty vysypané plavým říčním pískem byly uhrabány, zameteny (Dušek); Jednotlivé díly jsou spolu slisovány; Poblíž kamen už bylo rozloženo Petrovo lůžko (Otčenášek); Vedle něho ležely černé desky nadité papíry a k nim byla přivázána dřevěná krabice (Otčenášek); … jizvy. Je jich mnoho, sbíhají se a rozbíhají, jako bych byl popsán jakýmsi neznámým písmem (Frais); [11]Jejich povrch bývá někdy obalen krupičkami roztaveného kovu; Ve snách se jim zjevila zahradní večerní restaurace, všechny židle byly rozestavěny na zeleném trávníku kolem stolů, mezi kmeny stromů byly nataženy dráty (Hrabal).

K užívání krátké podoby n/t-ového tvaru fungujícího v přísudku věty jako adjektivum přispívají patrně i některé „jazykové asociace“: protože dlouhé adjektivní tvary v případech jako Vlajka je nesená vpředu, Žák byl pochválený „znějí“ nespisovně (kromě toho, že jsou ve spisovné češtině v daném významu vskutku neústrojné), užívá se ve spisovných, zvláště psaných projevech často krátkého tvaru i tam, kde by bylo lze užít dlouhé podoby, např. Její zřítelnice byly neobvykle zvětšeny.

Shrnuji: V současném českém jazyce mají n/t-ové tvary trojí funkci: (1) označovat probíhající proces v pasívní perspektivě; (2) označovat dokonaný děj (Je vyhlášena pohotovost; Zavazadla jsou přivezena — jde o pasívní perfektum); (3) označovat (z děje vyplynulou) vlastnost.

Nedokonavými n/t-ovými tvary se ve spisovném českém jazyce označuje jednak probíhající proces (z pasívní perspektivy), a to jejich krátkými (původem jmennými) variantami (v přítomnosti: je chválen, v minulosti: byl pochválen, v budoucnosti bude chválen), jednak se jimi označuje, a to jejich dlouhými variantami, z děje vyplynulá vlastnost (v přítomnosti: je malovaný, v minulosti byl malovaný, v budoucnosti: bude malovaný). Adjektivní funkce je ovšem ztotožnitelná pouze s těmi nedokonavými n/t-ovými tvary, které jsou derivovány ze sloves označujících děje, jež nějak druhově charakterizují zasahovaný objekt; např. vajíčka jsou malovaná (a bílá), pivo je točené (a lahvové ap.), nikoli však např. náklad je zvedaný aj.

Dokonavými n/t-ovými tvary se ve spisovném českém jazyce označuje rovněž jednak probíhající proces, a to krátkými variantami, ovšem pouze v čase minulém a budoucím (byl/bude pochválen); v čase přítomném lze označit jen již proběhlý proces jako děj dokonaný (je přinesen). V pasívní konstrukci minulého času a času budoucího je na rozdíl od konstrukcí aktivních obsažen i význam plusquamperfekta a 2. času budoucího, známý např. z němčiny nebo angličtiny: konstrukcí byl přinesen lze označit jednak proces proběhlý v době, o níž se podává sdělení, anebo proces, který proběhl před onou dobou a v té době byl dokonán (V šest hodin byl/bude přivezen nový náklad. V tu [12]dobu byl/bude náklad již přivezen). Dokonavými n/t-ovými tvary se označuje nabytá vlastnost, a to vlastnost, která není pouhým stavem dokonaného děje — tehdy je i oprávněné užití dlouhé, zřetelně adjektivní varianty.

Necháme-li nyní stranou ty případy, kde n/t-ový tvar užívaný v přísudku věty se vyskytuje pouze v krátké podobě, jsa součástí (tzv. opisného) pasíva (je/byl/bude přinesen), lze pozorovat v podstatě čtyři druhy konkurence daných dvou variant.

Nejběžnějším typem konkurence jsou ty případy výskytu obou variant daného slovesného tvaru v přísudku věty, kdy užitím jedné nebo druhé varianty nedochází ke změně významu ani k výraznějšímu přesunu k jednomu ze dvou pólů protikladu děj — vlastnost. Užitím dlouhé varianty se podtrhuje v takových případech relativní osamostatnění z děje vyplynulé vlastnosti, zatímco krátká varianta se více váže na její dějový původ. Často tu též hrají svou roli různí činitelé stylistické a formální povahy. Nejvýraznějším z těchto činitelů je aspekt „harmonie tvarů“ (který se stal v některých jazycích dokonce principem systémovým, např. v maďarštině princip harmonie kvalit vokálů nebo i ve slovenštině tzv. rytmický zákon, podle něhož ve slově nemohou být za sebou dvě slabiky dlouhé), tj. snaha zachovat v koordinačním spojení oba tvary buď krátké, nebo dlouhé, a to někdy i tam, kde se jinak dané varianty neužívá, např. … třebaže jsem tetován a staten[18] (Frais).

První typ konkurence daných variant n/t-ového tvaru je tedy konkurencí v běžném lingvistickém úzu, tj. ve smyslu variantnosti: Dvířka chlívků byla vyvrácena (Otčenášek) — Kovové kříže v jejich záhlaví jsou … úplně vyvrácené (Otčenášek); Ovšem, není to tak docela vyloučené (překlad Ibsena) — Snad by to teď nebylo vyloučeno (překlad Ibsena); První kvartety nejsou ještě vyhraněny ani formálně, ani v invenci jejich styl není ještě jasně vyhraněný; Tyto typy dědičnosti jsou vázány na autozómy To prohlášení bylo … vázané výhradně na sluneční pohodu (Otčenášek); Byl jsem dokonale unavený, jen usnout (Dušek) — pocítil, že už je sám unaven (Řezáč); byly stočeny pod podlahou hostince (Hrabal) — byly tam stočené a spaly (Hrabal); Děvče bylo rozčilené (Dušek) — Teď nebyl rozčilen [13]a mluvil vážně (Řezáč); Její prsty byly tím dlouhým sevřením už takřka ochrnuté (Řezáč) — jeho hlasivky byly ochrnuty (Řezáč); Byl pečlivě oholen (Dušek) — Byl oholený, voněl kolínskou (Dušek); Přední a většinou i zadní kolo je odpruženo Přední i zadní kolo dnešních motocyklů bývá dobře odpružené; Všechny obchody byly zavřené (Dušek) — Promiňte, dveře na chodbu byly jen přivřeny (překlad Ibsena); Když šel člověk do práce, byl zaprášený (Dušek) — Objal ji a políbil, neohlížeje se na to, že je zaprášena (Řezáč).

Existence dvou variant n/t-ového tvaru se někdy využívá k odlišení vlastnosti vyplynulé z děje samovolného od vlastnosti vyplynulé z děje agentního: Byla sevřena v jeho objetí Jeho hrdlo bylo příliš sevřené (Řezáč); Protivník je zlomen Větev je zlomená; Smlouva je uzavřena Rána je zavřená; Cukr je rozpuštěný Schůze je rozpuštěna; Provazy jsou silně utaženy — Uzel je utažený; krátkého tvaru lze někdy užít jen na označení procesu, zatímco dlouhou variantou označujeme vlastnost: Některá z trysek musí být povolená nebo vyšroubovaná Tryska musí být povolena (zde jde i o různý význam modálního slovesa: pravděpodobnost × nutnost).

Tím se již dostáváme k třetímu typu konkurence, jíž je protiklad děje a vlastnosti odrážející se v jazykovém systému jako protiklad funkce adjektivní a funkce slovesné; vlastnost přitom může být i důsledek děje agentního: Byla podrážděná (Dufek) — Bývala vždycky nepochopitelně podrážděna, když na ni promluvil (Řezáč); Viděl jsem, jak jsou ti slabší zděšení (Hrabal) — Rozsypaly se klávesnice, že jak já, tak těch pět tisíc diváků jsme byli zděšeni (Hrabal).

Posledním typem konkurence je významové rozlišení: Okno bylo otevřené / otevřeno Jednání bylo otevřené (čestné); Vězeň je spoután — Domácnost, která stojí na dluzích, je jakoby spoutaná; Odsouzenec je obrácen do sebe Židle byly obrácené vzhůru nohama (Hrabal); Je tím velmi zaujat Je zaujatý; Jeho hlas je vyrovnaný — Pod přístřeškem bylo vyrovnáno do hranic dříví na topení (Dufek); Je připraven na všechno Oběd je již připraven / připravený.Na závěr nám zbývá ještě upozornit, že v některých ojedinělých případech se nevhodně užívá dlouhé, adjektivní varianty, kdy n/t-ový tvar je součástí pasíva: Zvuky kanadských a švédských motorových pil … byly doplňované zvukem zahrádkářské superpily (Hrabal); Stlačená směs nad pístem, která byla před okamžikem zažehnutá, začíná hořet; Píst má být proto před montáží ohřátý alespoň na 100 °C (zde by ostatně bylo vhodnější užít reflexívní konstrukce Píst [14]se má proto před montáží ohřát).[19] Je dost možné, že na pronikání dlouhých tvarů i do konstrukcí pasívních má určitý vliv také slovenština, která krátké varianty n/t-ových tvarů nemá.


[1] Konkurencí rozumíme nejen synonymii a variantnost, nýbrž i paradigmatické fixování systémových jazykových významů, např. systémový jazykový vztah děje „o sobě“ a děje vyvolaného externím činitelem je fixován v paradigmatu rodových forem (Vzbudil jsem se Byl jsem vzbuzen). Podobně jazykový vztah označení děje a označení vlastnosti z děje vyplynulé se fixuje v dvojčlenném paradigmatu participiálních tvarů (Nápoje jsou chlazeny Nápoje jsou chlazené), ovšem pouze u příčestí nedokonavých, a i v tomto smyslu lze mluvit o konkurenci.

[2] O této problematice viz podrobné pojednání v čl. F. Kopečného Má tvarové rozlišování přídavných jmen určitých a neurčitých v přísudku význam stylistický nebo mluvnický? NŘ 37, 1954, s. 165—172.

[3] Viz k tomu F. Kopečný, Základy české skladby, Praha 1958, s. 95n.

[4] V souvislosti s postavením těchto tvarů v systému tvarů slovesných a s jejich funkčním postavením ve struktuře slovesných rodů bude patrně vhodnější nadále v souladu s tradicí mluvit v případech jako je chválen, byl pochválen o (složeném) tvaru slovesa (po)chválit, nikoli o výrazu sponově adjektivním.

[5] Srov. stať V. Šmilauera v knize O češtině pro Čechy, Praha 1960.

[6] Viz Podrobná mluvnice jazyka českého v redakcích z r. 1809 a 1819, Praha 1940.

[7] Viz Genera verbi v slovanských jazycích II, Praha 1937, s. 124.

[8] Mluvnice spisovné češtiny, Praha 1951, s. 1438—9.

[9] Jde o asi 230 n/t-ových tvarů užitých ve větách excerpovaných z několika děl soudobé beletristiky, z jedné knihy odborné, z novin a časopisů. Kromě toho se v některých případech opíráme o nesporný běžný úzus.

[10] V čl. Slovesná kategorie výsledného stavu v dnešní češtině, NŘ 46, 1963, s. 13—28.

[11] M. Sedláček v sloupku nadepsaném Učíme se česky v deníku Práce ze dne 20. 4. 1974 uvádí, že dlouhými a krátkými tvary se někdy rozlišuje proces a stav a dokládá to větou Před vloupáním byl zámek poškozen / poškozený. Naproti tomu ve větě Brambory byly zasázené na ploše 1270 ha dlouhou variantu považuje za nespisovnou. Tento adjektivní tvar je ovšem nespisovný, resp. nesprávný pouze v platnosti označení proběhlého děje (tj. v případě, že je součástí trpného rodu), ale v dané větě může mít daný tvar platnost též „stavovou“ čili přívlastkovou a tu pak nelze (jak ukážeme dále) dlouhou variantu zásadně odmítat jako nespisovnou.

[12] F. Kopečný ve svých Základech české skladby (Praha 1962) na s. 98 mluví o dvou „perfektálních typech“ v českém jazyce: prvním je konstrukce typu mám uvařeno a druhým obecně české jsem nastouplý. Srov. k této problematice též čl. K. Hausenblase, o. c. v pozn. 10.

[13] Srov. F. Kopečný, Slovesný vid v češtině, Praha 1962, s. 53n. a s. 62.

[14] K termínu a pojmu „nabytá vlastnost“ srov. čl. K. Hausenblase, o. c. v pozn. 10.

[15] K tomu srov. F. Štícha, K syntakticko-sémantické konkurenci aktivních, participiálních a reflexívních konstrukcí, SaS, v tisku.

[16] Srov. čl. J. Hallera, Příčestí v doplňku, NŘ 26, 1942, s. 59—64.

[17] V SSJČ jsou např. tvary unavený, umazaný, roztržený uvedeny jako samostatná hesla, tvary umytý, utržený aj. však nikoli.

[18] Přestože v tomto případě jde především pochopitelně o jazykový vtip, jde nicméně o projev tvorové harmonie, neboť tento vtip se o ni opírá, je na ní svým způsobem založen.

[19] Srov. F. Štícha, K užívání a významu dvojí formy trpného rodu v současné spisovné češtině, NŘ 62, 1979, s. 57—71.

Naše řeč, volume 63 (1980), issue 1, pp. 1-14

Previous Jaroslava Hlavsová: Dítě, děti, dětský

Next Běla Poštolková: K užívání termínů v současné beletrii

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1