Časopis Naše řeč
en cz

Stylová diferenciace prostředků běžně mluveného jazyka jako problém překladatelský

Květa Koževniková

[Articles]

(pdf)

-

Obvykle bývají stylově příznakové prostředky posuzovány z hlediska interstylového jako určitý celek, což zpravidla vede k mylné představě o jejich vnitřní homogennosti. To platí i o prostředcích specificky běžně mluvených a hovorových. Pokusíme-li se pohlédnout na jejich soubor z hlediska jejich vztahů mezi sebou, odhalí nám tento pohled bohatou vnitřní diferencovanost, danou takovými vzájemně se prolínajícími vazbami, jako je příslušnost k určité jazykové rovině (hláskoslovně, morfologické, syntaktické atd.) a s ní spojený různý vztah ke spisovnosti, různá míra expresivity a také různá míra frekventovanosti, různý vztah ke společenským normám, k estetickým měřítkům, k hodnotám daným významovou stránkou, dále i různé zakotvení generační, sociální, dobové atd. Tyto prostředky nejsou přitom vázány v užití jen na jednu komunikativní sféru, naopak, mohou být využívány v několika komunikativních sférách. Jistě přirozeně tíhnou ke sféře běžného dorozumívání, která je jejich vznikovou základnou, ale bohatě se nadto uplatňují i ve sféře umělecké literatury, a to literatury původní i překladové. Už tím je ovšem dáno, že jejich stylistický ráz nemusí být identický, ale naopak může se i u téhož prostředku měnit podle toho, v které z uvedených oblastí funguje. Uveďme příklad z roviny hláskoslovně morfologické. V běžném hovoru v českých poměrech uslyšíme výpovědi typu Včera jsem byl s kolegama na fotbale, Radši vo tom nemluv, Úkoly mají rozdělený apod., tedy výpovědi obsahující nespisovné prvky, které se při pohledu interstylovém jeví jako silně hovorově snížené, avšak uvnitř běžného dorozumívání jsou zcela neutrální, nemají ani zvláštní hodnotu charakterologickou: jejich užití nic neříká o věku, vzdělání, profesi [114]mluvčích apod. Naproti tomu v původní umělecké literatuře dochází k jejich uměleckému přehodnocování a rozhojnění funkčních možností. Žánrově jsou především spjaty s dramatem a prózou, kdežto v poezii zůstávají stále ještě prostředkem vzácným a silně příznakovým[1]. V próze, o níž tu především bude řeč, pak nabývají nových funkcí a tím i nových asociačních hodnot. Např. v pásmu vyprávěče mohou mít signalizační platnost při stylizaci mluvenosti, ale mohou být využívány přímo jako estetické prostředky k velice střídmému a někdy až rafinovanému náznaku expresívní uvolněnosti. Mistrem v tomto směru je prozaik Ota Pavel:

… Mámo půlku Staré řeky za sebou a máme jí pomalu plné zuby.
A to nevíme, že nás spatřil se strážní věže komár. Ejhle, maso. Bude krev! Tak znělo jeho bzučení. Letí oznámit překrásnou novinu o dvou dvounohých svým okřídleným sestrám a bratřím. Napadli nás v miliónech. Jak bombardovací a stíhací letadla. Na špici měli kopí a ta do nás vráželi. Koušou jen samičky komářice, zatímco nekrvelační samečci poletují kolem a nahánějí hrůzu svým vysokým „bzíí!“ Prostě úkoly mají rozdělený. (Dlouhý Honza.)

Poslední věta textu jako by v náhlém hovorovém skluzu komentuje předchozí lehce ironickou, avšak plně spisovnou pasáž, tím se na okamžik vyprávěč aktualizuje pro čtenáře jako hovořící subjekt, ale zároveň se tím v ironizaci podtrhne i obecná platnost výpovědi úkoly mají rozdělený, jíž se vyprávěč jakoby přimkne ke kolektivu — takhle se to říkává, takhle my to běžně říkáme.[2]

Nespisovné prvky hláskoslovné a morfologické mohou v různém kombinačním záběru i různém kvantitativním zastoupení sloužit ovšem i jiným cílům — mohou podtrhovat žoviálnost, jindy signalizovat městské prostředí, nekultivované vyjadřování aj. V překladové literatuře pak dochází k dalšímu rozšíření jejich signalizačních funkcí, protože konají i službu metajazykovou, resp. metastylovou: mohou být zástupným signálem stylových poloh cizojazyčných systémů a takových jejich kategorií, jako je slang, žargon, ale mohou naznačovat i venkovské prostředí, nářečí apod., ba někdy i umělecký vyjadřovací primitivismus.[3] Proto výpovědi typu úkoly mají rozdělený plní v běž[115]ně mluveném projevu funkci jedinou, v umělecké literatuře původní však mohou plnit funkcí více, v literatuře překladové pak může být počet těchto funkcí dále rozhojněn, případně se tyto funkce nemusí zcela krýt ani počtem, ani povahou s poměry v původní literatuře.

Pokusme se nyní alespoň zhruba charakterizovat hovorové prostředky vystupující v oblasti běžného dorozumívání v základním rozdělení podle příslušnosti k rovině hláskoslovně morfologické, k rovině syntaktické a k rovině lexikální.

Prostředky roviny hláskoslovně morfologické (varianty typu lépe líp, raději raděj, radši, on von, okno vokno atd., dále nový novej, s hruškami s hruškama, abychom abysme atd.), o nichž tu již byla řeč, jsou převážně podmíněny v užití právě jen situačně, u expresívního výraziva jsou někdy jedinou možnou formou (je to vejtaha), podobně v některých frazeologismech (do smrti dobrý).[4] Nejsou tedy samy o sobě nositeli nějakého zvláštního stylového efektu, jejich užití je ve středním stupni výskytu bezpříznakové, důsledné užití však nebývá časté.

Hovorové prostředky syntaktické se vyznačují různým stupněm otevřenosti vůči různým druhům sémantického naplnění i intonačního rozpětí, a to od úplné otevřenosti (u většiny způsobů parataktického řazení v syntaktické výstavbě) až k těsnému frazeologickému sepětí (např. To by tak hrálo!). Vzhledem k usouvztažňující funkci syntaxe vyvolává užití hovorové syntaktické konstrukce efekt jisté bezprostřednosti, myšlenkové dynamiky až citového vzruchu (Už ať jsi tady! A on ne a ne poslechnout. Že bych si to zrovna takhle představovala, to teda ne). Mluvčí jich užívají podle míry své individuální záliby v expresivitě a živosti projevu i podle stupně účasti citových hnutí.

Rovina lexikální je ovšem velmi výrazná a nejbohatěji stylově [116]diferencovaná, protože je ve své většině přímo vázána na vyjadřovanou skutečnost. V rámci tohoto příspěvku můžeme opravdu jen nastínit její bohatou vnitřní rozvrstvenost, pohybující se po ose hovorová vybranost — neutralita — hovorové snížení, a to s různým zakotvením sociálním, generačním atd.

Celkem bezpříznakové, neutrální, jsou prostředky, jejichž hovorovost je dána obsahově, tj. tím, že vyjadřují specifický význam vzniklý ve vztahu k běžným denním událostem, jevům, vztahům (např. ucuknout, netrpělivě se ošívat, popotahovat nosem, bytelná skříň aj.), nebo kde hovorovost je podmíněna dialogickou formou (prosím vás, to víte apod.). Podobně neutrální jsou některé výrazy, k jejichž hovorovosti přispívají některé slovotvorné postupy, zejména univerbizace (rajčata, minerálka, betonka aj.).

Naopak příznakově ve smyslu různě se stupňující hovorovosti s různým asociativním zázemím je pociťována skupina slov s expresivitou založenou na různém typu nápadnosti (čubrnět, vejrat, držgrešle, raťafák), z ní se pak vyčleňuje skupina s nádechem zastaralosti, jejíž znalost je často zprostředkována jen literárně a jež v reálném užití mívá proto ráz prostředku esteticko-ironizačního (namoutě, nevídáno, ba, ba, ale nešť, sebral jsem se a hajdy domů aj.). Jiný ráz má skupina s širokým a dále vnitřně diferencovaným vztahem k mluvě průměrné městské inteligence (to se nedá oddiskutovat, měl svůj obligátní klobouček, zůstal perplex apod.), okruh výraziva s folklórním lidově poetickým přídechem, estetismy, k.nimž patří i většina okazionalismů, slangismy a profesionalismy, vulgarismy atd. Každý z těchto prostředků může být v užití podmíněn jinou motivací.[5] Velice svéráznou skupinu tvoří synonyma k neutrálním lexikálním jednotkám označujícím běžné předměty, jevy i pojmy, kterou spojuje společný původ z němčiny (špunt, flek, flaška, špagát, fanka, holt, vypasovat, posichrovat atd.). Ta má zvláště složité podmínky užití i složitý trs asociací. Puristické tradice způsobily, že mluvčí s vyššími nároky na kulturu vyjadřování se buď užití jednotek této skupiny vyhýbají vůbec, nebo jich užívají záměrně k žertovnému snížení, případně ke snížení znevažujícímu až k vulgaritě. Obecně vystupují tyto jednotky ve spojení s výrazně familiárně pociťovanými situacemi buď jako — za daných okolností — neutrální prostředky (Kams dal tu flašku? Stačí jen to tak zheftnout) nebo s různým expresívním zabarvením, ze[117]jména u frazeologismů (psát do šuplíku, mít sicflajš). Vedle různého postavení v projevech jednotlivých mluvčích je tato skupina i různě zakotvena generačně — pro mladší generaci má v některých případech intenzívní přídech familiární zastaralosti a tím i poněkud posunutou expresivitu. Aktuální jsou i asociace s literárními kontexty (např. řada výrazů z oblasti vojenství je v těsném asociačním spojení s literaturou typu Haškova Švejka).

Ve sféře běžného dorozumívání pozorujeme tedy v češtině složky standardní a nestandardní. Ke složkám standardním, tj. obvyklým, patří z hovorových prostředků[6]: alespoň částečné užívání hláskoslovných a tvaroslovných nespisovných variant, v syntaxi volba hovorových konstrukcí široce otevřených vůči různým obsahovým a lexikálním náplním, tj. konkrétně především parataxe, ve slovní zásobě zejména hovorové jednotky představující korelát významů specifických pro běžné vyjadřování, dále tzv. dialogismy a některé univerbizační jednotky. Všechny ostatní hovorové prostředky v celé své široké paletě patří ke složkám nestandardním, jejichž užití je regulováno mírou citového zaujetí mluvčího a jeho osobní mluvou utvářenou faktory sociálními, generačními, vzdělanostními i osobními schopnostmi stylové aktivity.

Nestandardní složky jsou přitom sekundární ve vztahu ke standardním, a tedy na ně vázány. Nelze si představit např. silně expresívní a vulgární vyjadřování, které by zároveň dodržovalo tvarovou a hláskovou spisovnost (leda jako náročnější esteticko-expresívní postup).

Co z uvedených faktů vyplývá pro překladatelskou problematiku?

Jistě by měl překladatel uměleckých děl do češtiny počítat s touto přirozenou stylovou situací v oblasti běžně mluveného dorozumívání. Musí však zároveň počítat i s estetickými konvencemi umělecké literatury původní, utvářenými v rámci psané kultivované podoby jazyka. Zde je poměr v užívání hovorových prostředků standardních a nestandardních posunut, a to někde až k poměru opačnému, což znamená převládnutí složek nestandardních. Ty jsou totiž buď svými zřetelnými konotacemi, nebo svou hodnotou expresívní zvláště vhodným materiálem k realizaci určitých uměleckých cílů. Zjednodušeně [118]lze říci, že slouží buď evokaci řečové autentičnosti, signalizaci mluvenosti i hovorovosti, nebo jako přímý prostředek esteticko-expresívního působení. Při překladu z cizí literatury vstupuje ovšem navíc do hry i metajazykové, nebo lépe metastylové zaměření, tedy potřeba naznačit cizí stylové poměry reálné i esteticky opracované danou cizí literaturou.

Z problémových okruhů, jež v těchto souvislostech pro moderní překladatelství vznikají, uvedu jen několik.

1. Otázka využití specificky českých možností hláskoslovných i morfologických nespisovných variant v překladech prozaických děl. Zdá se, že jsou nezbytnou ústrojnou a nutnou doprovodnou složkou všude tam, kde text nějakým způsobem substituuje slangové, argotické vyjadřování. Naprostá důslednost však není výhodná, jestliže text sám o sobě neobsahuje dostatečně výrazné a barvité prvky. Vždy je tu totiž nebezpečí jednotvárnosti, postupu stylově sice snižujícího, avšak esteticky stereotypního. Už to naznačuje úskalí, která vyniknou zvláště tehdy, když se z dokreslujícího prostředku stává hlavní nástroj náznaku stylové roviny. Vzhledem ke specifičnosti českých poměrů nemohou být tyto prostředky přímo zadány, nasměrovány originálem, ať už jde o němčinu, ruštinu, francouzštinu, angličtinu atd., a tak překladatel vychází z vlastního odhadu hovorové potřeby textu, jeho „hladiny mluvenosti i hovorovosti“, i z estetické únosnosti. Tu je patrně třeba vždy zvážit poměry dané těmito základními vztahy: typ vyprávěče — typ postav — prostředí — typ obsahu dané pasáže — konkrétní lexikální jednotka, v níž by měl daný ukazatel vystupovat — stupeň důsledného užití v rámci kontextových mikrocelků i makrocelků. Pro ilustraci rozvedu jen některé body: např. reflexívní typ obsahu, zejména v pásmu vyprávěče, tíhne přirozeně spíše ke spisovnosti, podobně intelektuální obsahy v hovoru postav z řad inteligence, jsou-li zabarvovány nespisovným snížením, mohou nabýt kvality, jež někdy je v rozporu s estetickým záměrem originálu. Překladatel se tedy nemůže obracet ani přímo k jazykové realitě mimoliterární, ale ani počítat jen s konvencemi literatury původní. Vždy však jde o to, aby překladatel nevybočil z úzu běžného jazyka i literatury natolik, že strhne čtenářovu pozornost nežádoucím směrem. U jednotlivých lexikálních jednotek je z hlediska spisovnosti vždy důležitá jejich nejobvyklejší podoba. Čteme-li např. v překladu Je zlitý pod obraz, Rád bych věděl, jestli má někdo takový pech jako já apod., je spi[119]sovná podoba silně expresívního frazeologického obratu ve zřetelném rozporu s běžným územ mluveným i literárním. Očekávat ovšem od překladatele, že bude zacházet se stylistickými prostředky stejným způsobem, jako to činí literatura původní, je patrně nereálné. Vzhledem k specifické úloze překladu navodit českými prostředky představu o stylové organizaci cizího uměleckého textu by takový požadavek ani neodpovídal povaze překladatelovy jazykové činnosti. Např. ono do textu plynule zasazené, rafinované rozkřísnutí asociací, jež tu bylo demonstrováno na uvedeném příkladu z Oty Pavla (tj. navození výrazové běžnosti, ale i subjektivně zdůrazňující citové účasti jedinou nespisovnou výpovědí Úkoly mají rozdělený, umístěnou v kulminačním vrcholu motivického celku), by se sotva jako postup mohlo objevit v textu, který není všemi svými složkami těsně spjat s domácím českým prostředím.

2. S uvedenou problematikou souvisí i překladatelova volba stylistických prostředků řízená metastylovými cíli překladového textu. Zcela přirozeně je překlad ovlivněn originálem, a to v mnoha směrech. Porovnáním překladových textů z různých literatur, avšak obdobného tematicko-stylového zaměření, bychom snadno zjistili, že texty přeložené z různých jazyků se v mnohém rozcházejí; nekryjí se ve frekvenci, ale ani ve výskytu expresívních lexikálních prostředků a frazeologie, ani v základních významech, které v textech musí být zastoupeny. Průměrný překladatel totiž jen málokdy sahá k sémantickému zužování, rozšiřování nebo i k posunu, eventuálně k sémantickým přeskupováním, které by mu rozhojnily překladatelské možnosti tak, aby mohl uplatnit i barvité neběžné prostředky (např. lže si do kapsy, otočil se na obrtlíku) a kompenzoval jimi místa, kde je nucen text proti originálu ochudit vzhledem ke stylovým nebo sémantickým mezerám jazyka překladu proti jazyku výchozímu. Navíc bychom při takovém porovnání překladů z různých jazyků zjistili, že překladatel velice často vytváří přímé stylové spojnice ve směru originál — překlad, ale nerespektuje přitom dosti stylovou plynulost vznikajícího textu. Plynulostí (nikoli jednolitostí!) je tu míněna esteticky působící souhra stylistických zbarvení jednotlivých prvků textu, a to i tehdy, jsou-li navzájem kontrastní. Říká-li např. postava z 19. stol. Padej, ať už tě nevidím, šérami, a dej si na mě bacha, může znít tato výpověď stylově ústrojně jen tehdy, odpovídá-li její řešení celkové aktualizační nebo ozvláštňující koncepci překladu, jinak tu vznikají ostré stylové hrany (padej — expresívní inovace poslední doby spíše [120]slangového zbarvení, šérami — oslovení ukazující spíše na starší společenskou konverzaci a porušením citátově správného pravopisu cher ami zesilující slangové zabarvení, dej si na mě bacha — běžný, familiární až snižující frazeologismus). Dosažení stylové plynulosti si také často překladatel znemožňuje tím, že řeší náznak mluvenosti i hovorovosti jen na úrovni lexikální, ačkoli má přece k dispozici i prostředky syntaktické. Proto někdy dochází i k nežádoucímu rozporu mezi syntaktickou výstavbou, řešenou neutrálně nebo i knižně, a barvitým hovorovým lexikem, což opět znamená stylově nevyvážený celek.

Zvláštní typ závislosti na jazyce originálu je dán stylistickým statusem určitých prostředků v češtině. Např. uvedená lexikální skupina typu holt, vycajchnovat se, helfnout aj. se právě v překladech z němčiny uplatňuje, myslím, vcelku málo, podvědomě snad i proto, aby tu nevznikal dojem neumělosti překladu nebo i záměrného karikování. Vůbec asociační pole této skupiny je tak složitě spojeno s českým prostředím, s jeho pestrým historickým zázemím, že je tím zužována možnost využití v překladu, na druhé straně je právě tím tento lexikální okruh překladovým zdrojem zejména pro nižší hovorové roviny se sociálními asociacemi. Při volbě hovorového prostředku je tedy vždy aktuální i to, v jakém poměru je jeho asociační zakotvení k širším společenským vztahům českého prostředí k prostředí cizímu.

Hovorovost — ve smyslu příslušnosti prostředku k běžnému vyjadřování i ve smyslu výrazové uvolněnosti a expresivity — tedy není, jak vidíme, kategorií jednolitou: její rysy se jinak utvářejí v běžně mluvené komunikaci, jinak ve sféře původní umělecké literatury a jinak v literatuře překladové. Pro překladatele není možné vydávat striktní pravidla nebo normy. Stylistika by však mohla pomoci především důkladnou analýzou stylových poměrů v příslušném jazyce a porovnáním vztahů mezi sférami neuměleckými a uměleckými.


[1] Na tento fakt upozorňuje K. Hausenblas, Čeština v dílech slovesného umění, sb. Kultura českého jazyka, Liberec 1969, s. 95—96.

[2] Úloze tzv. obecné češtiny v próze O. Pavla na pozadí současného kontextu české prózy je věnován jemný rozbor A. Sticha, K obecné češtině v současné krásné próze (Ota Pavel), NŘ 58, 1975, s. 215n.

[3] Např. k překladu díla F. X. Kroetze, Horní Rakousy, napsaného v jihoněmeckém nářečí, překladatelka V. Saudková poznamenává: V překladu nebylo lze použít vhodného, ekvivalentního českého dialektu, proto překládáno v poloze obecné hovorové češtiny (Světová literatura 1977/4). V převodech eskymácké poezie se tímtéž způsobem organizace textu pokusil překladatel L. Novák, Můj kajak je daleko vod země (Světová literatura 1961/2) vystihnout jednoduchost myšlenkového světa jejích autorů. Omezujeme se tu jen na konstataci těchto postupů, budiž však na okraji poznamenáno, že zejména u převodů eskymácké poezie jsou do textu zcela zřetelně vnášeny konotace „civilizační“, jež jsou nutně v rozporu s autentickým primitivismem textu. (Zpěv stařeny. / Hodně hlav mám vokolo sebe. / Hodně vočí mám vokolo sebe. / Eště dlouho budou mě poslouchat ty uši? / Eště dlouho budou se na mě dívat ty voči?…atd.).

[4] Srov. např. Al. Jedlička, Spisovný jazyk v současné komunikaci, Praha 1974, s. 106—107, J. Hronek, Obecná čeština, skriptum UK, Praha 1972.

[5] Zajímavou klasifikaci těchto motivací podává V. V. Devkin, Nemeckaja razgovornaja leksika, Moskva 1973, s. 237—9.

[6] Ostatní, nehovorové prostředky a komunikativně podmíněné jazykové rysy běžně mluvených projevů ponechávám ovšem stranou, srov. K. Koževniková, Komunikační podmínky běžně mluvených projevů, AUC, Slavica Pragensia XIII, 1971, s. 95.

Naše řeč, volume 62 (1979), issue 3, pp. 113-120

Previous Ludmila Švestková: Korenda — klepna

Next Vlasta Červená: K lexikálním kontrastům v české slovní zásobě

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1