Voprosy jazykoznanija o aktuálním členění

Ludmila Uhlířová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Uveřejnění čtyř statí o aktuálním členění v druhém čísle časopisu Voprosy jazykoznanija z r. 1972 je jedním z projevů soustavné pozornosti, která se problematice aktuálního členění (dále AČ) v SSSR věnuje již po několik desetiletí, a zejména v době současné. Tato doba, poznamenaná rychlým rozvojem gramatických teorií i rozvojem teorií, které rámec lingvistiky překračují (např. psycholingvistiky, sociolingvistiky, nauky o verbálních komunikátech[1] apod.), vede svým zájmem o sémantiku a text také k rozšiřování hranic teorie AČ a k jejímu intenzívnímu rozpracovávání.

Učení o AČ nemá dosud uzavřenou, hotovou a jednotnou koncepci. Vyvíjí se v rámci různých lingvistických směrů, často pod různými názvy. Roste také počet badatelů studujících jevy AČ, přibývá srovnávacího jazykového materiálu. Seznámení s různými názory a jejich konfrontace jsou tedy rozhodně užitečné.

Stati v časopise Voprosy jazykoznanija, o nichž zde chceme čtenáře informovat, jsou uspořádány tak, aby pokud možno vynikla různost pohledů na teorii AČ, aby se ukázaly různé možnosti a přístupy s cílem prostřednictvím diskuse o názorech různých postupně směřovat k sjednocení a celistvosti. Tři ze čtyř článků jsou od sovětských autorů Laptěvové, Nikolajevové a Pumpjanského, autorem čtvrtého článku je J. Firbas. O každém článku pojednáme nyní zvlášť.

Článek O. A. Laptěvové z Moskvy Nevyřešené otázky teorie aktuálního členění by bylo možno chápat nejspíše jako tvůrčí reakci na sympozium o AČ v Mariánských Lázních (1970),[2] jehož se autorka zúčast[95]nila referátem (nikoli však osobně). Jde v něm o kritický rozbor čtyř zásadních teoretických otázek AČ. Otázka první, k jaké rovině jazykového systému náleží AČ, není — jak autorka hned podotýká — jen nevyřešenou otázkou AČ, ale i problémem lingvistických teorií samých, toho, jak chápat jazykový systém. Její vyřešení má dosah jak pro teorii AČ, tak i pro teorii syntaxe. Tzv. gramatický pořádek slov a mnohdy těsná souvislost syntaktických a aktuálně členských kategorií vede k pojímání AČ jakožto jevu roviny gramatické, tj. jevu náležejícího větě (např. u Hallidaye, Raspopova, Krušel’nické). Na rovinu výpovědní, jejíž jednotky, výpovědi, mají konkrétní lexikální, kontextově podmíněnou náplň, řadí AČ např. F. Daneš. Někteří vztahují AČ přímo k oblasti struktury myšlenky, tj. za hranice jazyka, nebo postulují speciální logicko-gramatickou rovinu, vedeni faktem blízkosti členění soudu na subjekt a predikát a členění výpovědi na „dané“ a „nové“ (např. Panfilov). Uvedené koncepce — nabízejí se ovšem ještě další, Laptěvové však nejde o vyčerpávající výčet — odrážejí určitým způsobem reálné charakteristiky AČ, každá však vyzdvihuje jinou jeho stránku. Neznamená to, že by mezi nimi nutně byly rozpory, jsou spíše dokladem toho, že AČ je jev velmi složitý, náležející různým plánům jazyka. O existenci samostatné roviny AČ Laptěvová sama pochybuje. — Na druhou otázku, týkající se povahy elementárních jednotek AČ, odpovídá Laptěvová takto: Jediným relevantním příznakem jednotky AČ je „relativní stupeň jejího komunikativního (informačního) zatížení“. (Tímto pojetím se Laptěvová velmi přibližuje známému pojetí Firbasovu o stupních výpovědní dynamičnosti.[3]) Vztah k předcházejícímu kontextu není podstatný — je proměnlivý, někdy nulový. Proto snaha vždy rozdělit výpověď na „dané“ a „nové“ může vést k subjektivismu při interpretaci jazykového materiálu. Také existující dvojice termínů „dané — nové“, „východisko — jádro“, „téma — réma“ atd. odhalují různosti pojetí. Dichotomické dělení tedy Laptěvová opouští, avšak ani přístup, který pracuje se stupnicí, neodstraňuje subjektivní moment úplně. — Na třetí otázku, zda je AČ přítomno v každé výpovědi a v každém konkrétním typu textu, odpovídá záporně, zdůrazňuje však, že aktuální nečleněnost vět (výpovědí) nelze spojovat s jejich gramatickými kategoriálními vlastnostmi, zejména s jednočlenností. — Čtvrtá otázka se týká inventáře prostředků vyjádření AČ a jejich polyfunkčnosti: Hlavní prostředky AČ, totiž intonace a slovosled, nenáleží výlučně jen k AČ.

Obsahem článku Laptěvové je tedy klást zásadní otázky o teorii AČ, kriticky zvážit argumenty různých badatelů pro jednotlivá řešení i proti nim, v některých případech navrhnout řešení vlastní, avšak hlavně vyvolat další diskusi.

[96]Také T. M. Nikolajevová, autorka druhého článku, si klade stejnou otázku jako Laptěvová: kam vlastně řadit jevy AČ? Svou vlastní odpověď naznačuje již nadpisem stati Aktuální členění — kategorie gramatiky textu. Vychází z faktu, že AČ představuje jednotu obsahu a formy. Různost přístupů lze vysvětlit tím, co je pro daného badatele základní, zda forma, nebo obsah. Podle toho je možno hovořit o přístupu „především obsahovém“, nebo o přístupu „především formálním“. První z obou předpokládá, že AČ je přítomno ve všech (nebo téměř všech) větách, a hledá formální prostředky jeho vyjádření, zatímco druhý vychází z toho, že AČ je jen tam, kde je vyjádřeno formálně. První přístup sahá do historie až k port-royalské logice, kořeny druhého nachází autorka u Mathesia. Sama vymezuje AČ jako prostředek formální, a to jako jeden z prostředků náležejících do gramatiky textu. Teorie textu podle Nikolajevové studuje vztahy, které vznikají v procesu vytváření posloupností výpovědí. Tyto vztahy, vznikající teprve v textu, nikoli dané systémem jazyka, mohou spojovat i elementy uvnitř jedné výpovědi; musí být jednotně interpretovatelné a musí mít jediný systém vyjadřovacích prostředků. Podle toho tedy musí existovat gramatika textu se systémem svých specifických prostředků a systémem obsahových kategorií. AČ je možno zkoumat na základě jedné obecné kategorie textu, totiž kategorie vyčlenění (vydělení, rus. vydelenije) neboli postavení jednoho prvku textu proti jiným jeho prvkům. Toto postavení do opozice se může uskutečňovat jak v plánu syntagmatickém (opozice vůči prvkům v textu vyjádřeným), tak v plánu paradigmatickém (opozice vůči prvkům v textu nevyjádřeným). Autorka se podrobněji zabývá analýzou opozice v plánu paradigmatickém. Tak např. ve výpovědích Pavel to udělá, Do kina přijde Pavel (a ne někdo jiný), s větným přízvukem na slově Pavel, se zdůrazňuje nikoli vztah rématu k tematické části výpovědi, ale vztah ke zcela jinému prvku, který je paradigmaticky v opozici k zdůrazněnému, ale ve větě není přítomen. Do paradigmatické opozice tedy vstupují ty složky obsahu, které přesahují rámec opozice téma—réma uvnitř jedné výpovědi.

Výsledky konkrétní empirické analýzy textu přináší článek třetího ze sovětských autorů, A. L. Pumpjanského O logicko-gramatickém členění věty. Na materiále 5000 anglických oznamovacích vět z vědecké a technické literatury a 5000 jejich ruských ekvivalentů se porovnává ruský a anglický slovosled, resp. jeho tzv. informační úloha, což je vlastně jen jiné označení pro AČ. Vycházeje z Panfilovovy koncepce o logicko-gramatickém členění věty (věty různých jazyků vyjadřující tutéž „myšlenku“ mají na logicko-gramatické rovině tutéž strukturu; ta se dá zapsat pomocí logicko-gramatických kategorií, z nichž nejdůležitější jsou logický subjekt a logický predikát) analyzuje věty a jednotlivé větné členy v nich podle jejich logicko-gramatických funkcí. Větné členy náležející k logicko-gramatickému predikátu (neboli k rématu) jsou nositeli [97]tzv. hlavní informace a nazývají se silné členy na rozdíl od větných členů náležejících k logicko-gramatickému subjektu (neboli k tématu), které jsou nositeli tzv. pomocné informace a nazývají se slabé členy. Na základě lineárního rozložení hlavní a pomocné informace se vydělují hlavní typy logicko-gramatických vzorců vět v psaných anglických a ruských větách. Tak např. angl. věta The temperature was raised a rus. ekvivalent Temperatura podnjalas’ mají logicko-gramatický vzorec „slabý subjekt — silný slovesný predikát“. Autor dále zkoumá inventář logicko-gramatických vzorců v obou jazycích a oba inventáře porovnává. Shledává např., že v ruštině (ve vědeckém a technickém stylu) chybí vzorec „silný subjekt — oslabený slovesný predikát“, který je běžný v angl. větách typu New data were obtained by us.

Viděli jsme, že každá ze tří statí, s nimiž jsme čtenáře ve stručnosti seznámili, je jiného rázu. Přesto však tvoří jistý celek, nejen tematicky, ale i tím, jak se jednotlivé články metodologicky doplňují.

Do tohoto celku velmi vhodně zapadá ještě článek Firbasův (umístěný před článek Pumpjanského) Funkce otázky v procesu komunikace. Po úvodním výkladu koncepce funkční perspektivy větné, která patří dnes k nejucelenějším a nejrozpracovanějším ve světovém měřítku, přistupuje Firbas k řešení jednoho dílčího problému v rámci této koncepce, totiž ke zkoumání tázacích vět. AČ otázky zkoumal již V. Mathesius;[4] zastával názor, že rématem doplňující otázky je tázací slovo, protože zastupuje neznámý element (réma odpovědi), zbytek otázky je téma. Názor Mathesiův korigoval F. Daneš;[5] poukázal na to, že réma otázky může být vyjádřeno i jiným prvkem věty než tázacím slovem. Rématem je např. do Brna v následujícím Danešově příkladě Zítra pojedeme do Prahy. Kdy pojedete do Brna?, kde tato slova jsou v protikladu k slovům do Prahy ve větě předcházející otázce. (K této problematice srov. též článek H. Křížkové v NŘ 51, 1968, 200—210.) Firbasovo řešení vychází z toho, že otázka odráží jiné vztahy mezi mluvčím a posluchačem než věta oznamovací, a proto i její AČ je třeba posuzovat jinak než AČ věty oznamovací. Zatímco ve větě oznamovací mluvčí něco sděluje posluchači, má otázka dva důležité sdělovací cíle: 1. vyjadřuje přání tazatele dozvědět se informaci od posluchače, 2. tazatel naznačuje, co je mu známo, a co naopak je třeba považovat za nové vzhledem k momentu výpovědi. Mathesius zdůrazňoval první z obou aspektů otázky, zásluha Danešova je v tom, že dospěl k lepšímu pochopení druhého. Firbas se pokusil o jejich syntézu.

Uveřejnění tří statí sovětských autorů dokazuje, že problematika AČ, která se dostává do popředí v kontextu celosvětovém, se i v SSSR těší [98]živému vědeckému zájmu[6] a že je třeba počítat s význačným podílem sovětské lingvistiky na jejím rozpracování. Charakteristickým rysem publikovaných prací je to, že se v nich vychází z velmi dobré znalosti československých prací o AČ (zejm. u Laptěvové a Nikolajevové). Respektují se názory Mathesiovy, Firbasovy, Danešovy i dalších našich předních badatelů (podrobně s nimi seznámila čtenáře časopisu Voprosy jazykoznanija např. Laptěvová již v r. 1963)[7] a v široké míře se reaguje i na materiály sympozia o AČ v Mariánských Lázních (rozmnoženo). Zařazením stati Firbasovy zdůraznila redakce časopisu význam těsné spolupráce československo-sovětské v této oblasti bádání.

---

[1] Srov. např. K. Hausenblas, Výstavba jazykových projevů a styl, Praha 1972, 184 s.

[2] Srov. zprávu v NŘ 54, 1971, 52.

[3] J. Firbas, Ze srovnávacích studií slovosledných, SaS 23, 1962, 161—174.

[4] Srov. V. Mathesius, Řeč a sloh, ve sb. Čtení o jazyce a poezii, Praha 1942, 11—102; 2. vyd. (samostatné) Praha 1966, 104 s., zejm. 54—55.

[5] F. Daneš, Intonace otázky, NŘ 33, 1949, 62—68.

[6] A to nejen v Moskvě a v Leningradě, ale i v dalších centrech, srov. např. I. P. Raspopov, Aktual’noje členenije predloženija, Ufa 1961, 161 s.; V. S. Jurčenko, O nekotorych voprosach aktual’nogo členenija frazy v sovremennom russkom jazyke, Voprosy slavjanskogo jazykoznanija, Saratov 1968, 67—87; N. P. Fomina, Vidy svjazi predloženija v kontekste, Voprosy germanskoj filologii i metodika prepodavanija inostrannych jazykov, vyp. 4, Pskov 1968, 18—25; O. B. Sirotinina, Porjadok slov v russkom jazyke, Saratov 1965, 172 s.; J. Martemjanov, Problem aktualnego rozczlonkowania, ve sb. O spójności tekstu, Varšava 1971, 21—46.

[7] O. A. Lapteva, Čechoslovackije raboty poslednich let po voprosam aktual’nogo členenija predloženija, Voprosy jazykoznanija 12, 1963, č. 4, 120—127.

Naše řeč, volume 56 (1973), issue 2, pp. 94-98

Previous František Hladiš: Nová mluvnice češtiny pro Poláky

Next Jiří Kraus: O frekvenci slov v polském tisku