Časopis Naše řeč
en cz

K filmovému dabingu

Zdeňka Sochová

[Articles]

(pdf)

-

Dabování filmů je stále více rozšířený způsob předvádění jinojazyčného díla v domácím prostředí. Z důvodů komerčních, pro divákovo pohodlí, využívají některé národní kinematografie dabingu téměř výhradně (např. francouzská, anglická), u jiných je podíl filmů dabovaných a titulkovaných zhruba stejný (např. ve filmové produkci české a maďarské), jen výjimečně některé z nich dávají přednost titulkům (např. švédská). U některých druhů filmů je pak dabování jinojazyčných filmů přímo vynuceno důvody technickými, např. u filmů televizních, kde by titulky z dolní části obrazu „utíkaly“, nebo u filmů sedmdesátimilimetrových, kde speciální malování titulků je značně pracné a nákladné. Proto se dabování filmů věnuje čím dál větší odborná pozornost[1] a úroveň filmů dabovaných v češtině postupem času stále stoupá.

Filmový dabing je specifický druh filmového překladu. Přestože jeden z českých ekvivalentů dabingu je „přetlumočování“[2] a jde skutečně o ústní překlad, není to tlumočení v pravém slova smyslu. Postup je totiž takový, že dialogová listina původního znění se nejprve přeloží do jazyka cílového. Takto přeložený text dabující herec „přemlouvá“ — při současném sledování promítaného obrazu — tak dlouho, až se mu podaří co nejvíc se přiblížit originálu. Tento nejdokonalejší pokus a výsledek své práce namluví na zvukový snímek, který se pak dodatečně synchronizuje se snímkem obrazovým. Filmový dabing se tedy výrazně skládá z dvou pracovních fází, z nichž ani jedna nemá nic společného se skutečným tlumočením, jak by si snad část filmového publika představovala. Podobným, jen v druhé fázi technicky odlišným způsobem vznikají i překladové titulky.

Od tohoto typu jazykového prostředkování je třeba odlišit simultán[162]ní ústní překládání právě promítaného jinojazyčného snímku, tedy skutečné filmové tlumočení.[3] Přichází v úvahu při promítání starších filmů bez českých titulků v retrospektivních kinech, při nových ukázkových kopiích, předváděných před výběrovou komisí pro nákup zahraničních filmů a na filmových veletrzích, při promítání vzácných snímků ve filmových klubech apod.[4]

Filmové tlumočení a překládání jsou tedy dva různé způsoby prostředkovaného jazykového sdělování a každý z nich má svou vlastní problematiku, společnou i pro jiné texty, zvláště umělecké. Pro úspěšnou práci tlumočnickou nebo překladatelskou jsou rozhodující především osobní předpoklady příslušného pracovníka, při samozřejmé podmínce pokud možno dokonalého ovládání jak jazyka cizího, tak i mateřského. U filmového tlumočníka jsou to zvýšené nároky na rychlou reakci, jazykovou pohotovost, velký objem paměti, značnou šíři obecného vzdělání a znalost reálií, zvláště moderních, schopnost soustředění a vydržení.[5] Určující faktory pro tlumočení jsou zde vedle vlastního rytmu filmu obsahový typ dialogu a strukturní zvláštnosti jazyka východiskového (především syntaktické, slovosledné). Na druhé straně se však v rychlém tempu řeči přehlédnou drobnější nepřesnosti obsahové a ne zcela přiměřené vystižení stylových příznaků (slangových slov, vulgarismů apod.), i více méně náhodný výběr textových výseků, které jsou překládány (všechno přetlumočit nelze), pokud tlumočníkovi neuniknou klíčové pasáže, důležité k pochopení děje nebo situace.[6]

Pokud jde o vlastní filmový překlad — jak titulků, tak dialogů určených k dabování —, platí pro jeho dobrou kvalitu stejná základní hodnotící kritéria jako pro každý umělecký překlad vůbec:[7] stručně řečeno překlad nemůže být pouhým mechanickým jazykovým převodem, nýbrž musí adekvátně postihovat vlastní zobrazenou realitu ori[163]ginálu, tj. především specifické lokální a sociální prostředí; měl by ve značné míře vyjadřovat i stylové vlastnosti překládaného textu. Filmový překlad má však i některé své speciální rysy. Tak v překladu filmových titulků přistupuje k základním požadavkům navíc požadavek uměřeného, z hlediska obsahového pochopení i charakterizačního záměru filmu oprávněného výběru z původních dialogů nebo jejich zkrácení, zhuštění, popř. zjednodušení. U dabovaných mluvených textů je pak třeba přihlédnout ještě k dalším specifickým problémům, o nichž se zmiňujeme dále.

Co vlastně na dabovaných filmech při jejich zrodu, a tedy ve stadiu ještě značně nedokonalém, některým divákům vadilo?

O úspěšnosti dabování nerozhoduje totiž jen vlastní jazyková kvalita přemluveného filmu, ale také některé momenty psychologické, popř. i estetické. Je třeba si uvědomit, že zatímco u tlumočení a překládání je akt prostředkované jazykové komunikace naprosto jasný, specifičnost filmového dabingu je v tom, že „vypůjčený“ hlas má budit iluzi neprostředkovaného, jednojazyčného sdělování, má být nedílnou, organickou složkou celkového hercova projevu, má zkrátka působit dojmem pravosti, nefalšovanosti.[8] Všechno, co zdání této jednolitosti představované postavy narušuje, je neúspěchem a působí rušivě.

Výběr herce určeného k dabování je proto velmi důležitý, herec musí kromě vlastních profesionálních kvalit splňovat ještě některé další předpoklady. Názor některých umělců, že dabující herec se má herci původní verze podobat i celkovým tělesným vzhledem, protože lidé fyzicky si podobní mají prý i podobný hlasový projev, se nám zdá neopodstatněný a pro praxi upřílišený.[9] Nezbytná je však psychologická věrohodnost vypůjčeného hlasu co do jeho výšky (hloubky), síly a melodické modulace (rozumí se ovšem přirozená melodie řeči v dabovaném znění, nikoli napodobování melodie původního jazyka).[10] Při výběru hlasu pro domácí verzi nelze také zapomínat na [164]jednu významnou okolnost, totiž na barvu hlasu dabujícího herce. Herci s příliš výrazným charakteristickým hlasovým zabarvením se pro dabing zpravidla nehodí.[11] Představované postavě vtiskují svůj osobitý hlas natolik, že ji mohou v divákově vnímání překrýt nakonec i vizuálně. Tím se ovšem úplně stírají koloritní a typizační hodnoty originálu.

Z přísných fonetických požadavků, vznášených na dokonalou dabovanou verzi (např. nahrazování hlásek původní verze českými hláskami téže kategorie, dodržování i původního počtu slov apod.), lze v praxi trvat jen na zachování stejného počtu slabik a mluvního tempa.[12] Protože však mluvený projev vnímáme nejen sluchem, nýbrž i zrakem, je třeba se vyvarovat nápadných neshod zvuku s obrazem. Týká se to zejména posledních slabik na konci věty nebo větného úseku, před pauzou vůbec, kdy si disharmonii mezi viditelným pohybem mluvidel (rtů a čelistí) a slyšeným slovem dobře uvědomujeme a pociťujeme ji nelibě.[13] Neméně důležité je umístění důrazu nebo větného přízvuku v dabované verzi ve shodě s doprovodným gestem hercovým. Nedostatky tohoto druhu vyniknou zejména v detailním záběru.

Autentičnost postavy narušují i individuální artikulační a modulační návyky lokálně zakotvené (např. příliš úzké samohlásky herců z nářečního území hanáckého, někdy naopak široká výslovnost e, typická pro Prahu a okolí, krajová melodická modulace apod.). Nespisovný výslovnostní styl je ovšem funkčně oprávněný, pokud se ho užívá s uměleckým záměrem charakterizovat např. příslušníky nářečních oblastí, různých sociálních vrstev, zájmových skupin atp.

Z několika našich poznámek je vidět, že filmový dabing je jeden z nejnáročnějších druhů uměleckého překladu vůbec a že jeho jazyková stránka si zaslouží i trvalý odborný zájem jazykovědný.


[1] Článek byl inspirován podnětnou diskusí o filmovém dabingu, vedenou režisérem Ludvíkem Žáčkem ve filmovém klubu Ligna počátkem března t. r.

[2] Srov. Slovník spisovného jazyka českého I, Praha 1960, s. 272, a Fr. Daneš, Dubbovati, NŘ 34, 1950, s. 116n.

[3] Srov. J. Wirl, Grundsätzliches zur Problematik des Dolmetschens und Übersetzens, Wien-Stuttgart 1958.

[4] Mnohem nesnadnější je pak mezijazykové tlumočení z jednoho cizího jazyka do druhého, zejména z neznámého jazyka východiskového prostřednictvím českých titulků, jak je to běžné na velkých mezinárodních filmových festivalech.

[5] Je zajímavé, že podle výzkumů pracovního lékařství i statistických výsledků Mezinárodní organizace tlumočníků a překladatelů se pro tuto práci hodí lépe ženy (mezi tlumočníky jsou ženy na světě proti mužům ve dvoutřetinové většině).

[6] Že jde o výkon psychicky i fyzicky velmi náročný, svědčí např. zkušenosti kabinové tlumočnice na karlovarském filmovém festivalu; srov. K. Pošová, Je to zábava nebo dřina?, Záběr 3, 1970, č. 18, s. 7.

[7] Srov. J. Levý, Umění překladu, Praha 1963.

[8] Je to z velké části otázka zvyku: na vizuální „podvody“ (hercova maska, paruka, v běžném životě umělý chrup apod.) jsme zvyklejší.

[9] Pak by byl např. V. Voska odsouzen k doživotnímu dabování M. Mastroianniho. — Srov. naproti tomu vynikající výkon E. Cupáka v roli Soamese v televizním zpracování Galsworthyho Ságy rodu Forsytů, který dovedl vyjádřit i stárnutí hrdinova hlasu.

[10] Estetické názory na výšku hlasu filmového hrdiny mohou být různé. Např. pro Číňany je charakteristickým hlasem hrdiny vysoký tenor. Pro evropský umělecký vkus by však spojení vysokého tenoru s fyzickou robustností dabované postavy působilo směšně.

[11] Výrazný témbr měl např. národní umělec J. Vojta. Jeho hlas je v povědomí diváků a posluchačů spjat především s vytvářením postav typicky českých.

[12] Srov. M. Romportl, Několik poznámek k zčešťování cizích filmů, NŘ 36, 1953, s. 147n.

[13] Např. v dabovaném francouzském filmu Nepřemožitelná Leontýna říká herečka: „Je l(e) dirai à ma tante!“ V českém překladu „Řeknu to tetičce!“ působí rušivě větší čelistní úhel při vyslovení nízké francouzské nosovky ã proti středovému českému e, nehledě dál i k odchylnému místu slovního přízvuku.

Naše řeč, volume 54 (1971), issue 3, pp. 161-164

Previous Jaroslav Kuchař: K přechylování příjmení Krejčí

Next Adolf Kamiš: Jazykovědná problematika RKZ

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1