Několik poznámek k zčešťování cizích filmů

Milan Romportl

[Články]

(pdf)

-

Kritické hlasy filmových diváků, objevující se často v denním tisku a poukazující na nedostatky česky mluvených cizojazyčných filmů, jsou svědectvím, že v tomto způsobu přetlumočení filmových dialogů, v němž nemáme dlouhou tradici, nedosáhli ještě naší filmoví pracovníci potřebné dokonalosti. Je ovšem pochopitelné, že se při tomto způsobu převedení filmu stavějí autorům překladu v cestu nepoměrně větší překážky než při prostém opatření filmu titulky. Mluvilo se již dosti o umělecké a herecké stránce těchto převodů, vyskytly se i poznámky k jejich stránce jazykové. Chtěl bych tu připojit několik poznámek fonetických.

Jak je známo, vnímáme mluvený projev sice převážně sluchem, avšak současně, a to v míře větší, než by se na prvý pohled zdálo, také zrakem.[1] Určité zvukové prvky lidské řeči jsme si pak na[148]vykli spojovat s obrazem jistých pohybů mluvních orgánů. Dokud je tento obvyklý vztah obou prvků, zvukového a optického, zachován, téměř si jej neuvědomujeme. Dojde-li však k jeho porušení (je-li na př. špatně synchronisován v českém filmu obraz se zvukem a slovo přichází před odpovídajícím mu viditelným pohybem mluvidel nebo po něm), povšimneme si ho hned a pociťujeme je velmi nelibě.

Zdá se tedy, že i potíže při českém přetlumočování cizojazyčného filmu budou velmi značné. Kdybychom totiž měli zachovat požadavek shody obrazu se zvukem, musili bychom nahrazovat hlásky původní verse českými hláskami téže kategorie, t. j. takovými, při nichž viditelné pohyby mluvidel jsou téměř shodné s hláskami originálu. Znamenalo by to ovšem, že bychom došli k několika hláskovým kategoriím, většinou o velmi malém počtu hlásek, které bychom mohli pouze uvnitř této kategorie mezi sebou zaměňovat. Tak na př. samohlásky bychom rozdělili nejméně do dvou skupin podle nejnápadnějšího viditelného rysu jejich artikulace, t. j. spoluúčasti rtů při jejich tvoření (a, e, i na jedné straně, o, u na druhé), souhlásky pak do několika dalších kategorií, a to na př. do jedné hlásky obouretné (p, b, m), do další retozubné (f, v), dále jiné se spoluúčastí rtů (š, ž), zatím co do poslední, nejrozsáhlejší skupiny bychom zařadili ostatní souhlásky, při nichž nejsou pohyby artikulujících orgánů na prvý pohled tak zřetelné, abychom jejich záměnu pozorovali. Do těchto kategorií bychom pak ovšem musili zařadit i ty hlásky jazyka, z něhož překládáme, které čeština nemá. Tak na př. německé ö a ü bychom přiřadili k druhé skupině samohlásek (o, u, s účastí rtů), ruské y ke skupině prvé a pod.

Pokusíme-li se však podle těchto zásad přeložit cizojazyčný text tak, aby neztrácel svůj smysl, vidíme, že požadavek jejich zachovávání je prakticky nesplnitelný. Je samozřejmé, že čím více se mu budeme blížit, tím úspěšnější bude výsledek práce, avšak vidíme, že bude třeba k praktickým účelům stanovit pravidla převodu sice méně přesná, zato však snadněji splnitelná. Patrně se tu spokojíme tím, že budeme samohlásku nahrazovati opět samohláskou, souhlásku, po případě skupinu souhlásek opět souhláskou nebo souhláskovou skupinou. Budeme ovšem jistě spokojeni, podaří-li se nahradit souhlásku retnou (t. j. p, b, m, f, v), případně skupinu, v níž je taková souhláska obsažena, opět retnou souhláskou nebo skupinou ji obsahující, avšak ani tento požadavek nebudeme moci uplatnit zcela důsledně.

Prakticky znamená zásada vytčená v předchozím odstavci požadavek, aby byl v převodu zachován stejný počet slabik, jaký [149]měl originál. Nebudeme ovšem požadovat zachování stejného počtu, a to stejně dlouhých slov (nebo přesněji foneticky: přízvukových taktů), neboť hranice slov (taktů) se v normální výslovnosti a při normálním tempu mluvy na obraze nijak výrazně neprojeví. Jiný je ovšem případ, mluví-li herec zvolna a s důrazem odděluje slova. Toto členění projevu se projeví i na obraze, obyčejně také v doprovodné gestikulaci a je pak třeba k němu přihlížet.

Otázka doprovodných gest nás staví před další otázku. Dodáváme-li řeči důraz pohybem ruky, činíme tak současně s pronesením přízvučné (důrazné) slabiky. Gesto ruky, které by zdůrazňovalo slabiku nepřízvučnou, je v řeči nemožné. Jestliže tedy ve filmu, který je převáděn do češtiny, doprovází herec svou promluvu gestem, je třeba při převodu dbát, aby gesto připadlo na slabiku přízvučnou. Působí to obtíže zejména u překladů z jazyků, které nemají umístění přízvuku shodné s češtinou, tedy na př. z ruštiny. Uveďme malý příklad: Herec zdůrazňuje pohybem ruky poslední slabiku přitakávajícího „Chorošo!“ Jistě tu nebudeme moci překládat výrazy „Výborně!“ nebo snad „Tak dobře!“, které jsou sice správně trojslabičné, avšak zde nevyhovují, protože očekáváme gesto již na prvé, příp. druhé slabice, nikoli však na třetí, kde se objeví při synchronisaci obrazu s nově namluveným zvukem. Sáhneme tu spíše k překladu typu: „Je to tak!“, který, i když snad není zcela přesný, přece vyhovuje jak obsahově, tak i pokud jde o požadavky, které jsme tu vytyčili.

Pro dubbování filmu je tedy třeba připravit překlad nejen se zřetelem k obsahové přesnosti převodu a k jeho jazykové správnosti, ale i se zřetelem k určitým fonetickým požadavkům, které jsem se tu pokusil stanovit.

Jsem si vědom, že vytvoření převodu dokonalého po všech stránkách je velmi těžké a téměř nesplnitelné a že zůstanou vždy jisté nedostatky. Tím větší důraz je pak třeba klást také na dokonalou technickou stránku zvukového záznamu převodu. Není-li totiž dokonalá zvuková reprodukce při předvádění původní verse, je divákovi usnadněno porozumění pozorováním obrazu. Při přetlumočeném filmu však tato optická opora chybí, naopak obraz divákovi porozumění spíše znesnadňuje. Budou-li však jak zvukový záznam, tak i reprodukce technicky velmi dobré, nebude musit divák hledat oporu pro porozumění v napjatém sledování obrazu artikulace[2] a jeho pozornost nebude pak odváděna od vnímání vlastního obsahu a ideje uměleckého díla.

---

[1] Ve výjimečných případech (na př. u hluchoněmých při t. zv. odzírání) může se toto zrakové vnímání stát dokonce způsobem jediným.

[2] Je známá zkušenost, že nemusíme sledovat zrakem řečníka, mluví-li zřetelně. Jakmile však zeslabí hlas nebo počne mluvit nejasně, sledujeme jej očima, abychom mu snáze porozuměli.

Naše řeč, ročník 36 (1953), číslo 5-6, s. 147-149

Předchozí František Trávníček: Síla a krása Gottwaldova slova

Následující Kvido Hodura: Dr Antonín Profous zemřel