Časopis Naše řeč
en cz

Nové výkladové slovníky slovanské

Alios Jedlička, Jaroslav Machač

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Vypracování slovníku současného spisovného jazyka s cíli normativními a informativními patří dnes k základním úkolům jazykovědným s velkou společenskou závažností. Slovní zásoba vyspělého moderního spisovného jazyka se za dnešních společenských podmínek rychle rozvíjí, obohacuje a mění a také vnitřně diferencuje. Její vědecký popis je nezbytným předpokladem pro její žádoucí regulaci. Je součástí kultury, kultivace spisovného jazyka (jeho důležité složky lexikální) a je důležitým prostředkem pro zvyšování kultury vyjadřování, sdělování. Proto věnují dnes všechna národní společenství velkou pozornost práci na výkladových slovnících národního spisovného jazyka a jazykovědci vidí ve vypracování takovýchto slovníků svůj významný národně společenský úkol.

Popis slovní zásoby jazyka je úkol vědecký. Moderní lexikografie propracovává metody slovnikářské práce a postupně se vytváří teorie lexikografická. Liší se slovníky podle velikosti (malý, střední, velký), podle svého zaměření, podle časového rozsahu slovní zásoby do slovníku pojaté ap. Vypracovávají se zásady pro výstavbu heslové stati, pro výklad heslových slov a významů, pro uvádění charakterizačních údajů a tzv. kvalifikátorů.

Při zpracovávání slovníků se dnes v největší míře uplatňuje práce kolektivní. Je to podmíněno i tím, že se obvykle vychází z obsáhlého, soustavně shromažďovaného lexikálního materiálu, jehož zpracování je velmi náročné. Kolektivní práce na slovnících má na rozdíl od zpracovávání gramatik svou dlouhou a dobrou tradici v mnoha zemích (u nás např. už téměř šedesátiletou od přípravných prací na vydání Příručního slovníku jazyka českého). Nesporný je její přínos pro kvalitu lexikografické práce, ale nelze přehlížet ani zpětný význam této práce pro rozvoj lingvistického myšlení, pro vytváření objektivních odborných postojů k jazyku.

Měli jsme už příležitost informovat čtenáře našeho časopisu o rozvoji lexikografie v slovanských zemích a o nových výkladových slovnících spisovných jazyků slovanských.[1] Také v informačním seriálu o studiu spisovných jazyků a o jazykové kultuře jsme se pravidelně zmiňovali o práci [103]na výkladových slovnících jako předpokladu a nástroji jazykové kultury.[2] Tentokrát máme možnost přivítat do rodiny slovanských slovníků první svazek slovinského výkladového slovníku Slovar slovenskega knjižnega jezika I (A —H) (Ljubljana 1970, stran 844), nový polský slovník jednosvazkový, Maly słownik języka polskiego, a Słownik frazeologiczny języka polskiego (2 svazky).

Slovník spisovného jazyka slovinského

Slovník slovinského spisovného jazyka vypracovává lexikografický kolektiv Institutu za slovenski jezik v Lublani; hlavní redakci tvoří profesoři A. Bajec a J. Jurančič, věd. pracovníci L. Legiša a Fr. Tomšič, spisovatel M. Klopčič (jako předseda) a St. Suhadolnik (jako tajemník)). Do Slovníku se promítla i práce komisí, a to pravopisné, ortoepické a tvaroslovné a komise intonologické. O společenském významu, který se novému slovníku přikládá, svědčí i to, že úvod, v němž se vyzvedá úloha slovníku v národním životě a v národní kultuře i v mezinárodním vědeckém kontextu slavistickém, napsali předseda Slovinské akademie věd J. Vidmar a ředitel Institutu za slovenski jezik B. Kreft.

Potřeba výkladového slovníku slovinského spisovného jazyka se pociťovala již dlouho. Vždyť poslední větší slovinský slovník, Pleteršnikův Slovensko-nemški slovar, vyšel před více než sedmdesáti lety (1895). Intenzívní příprava na vypracování slovníku začala v r. 1961, spolu s ujasněním koncepce vypracovat slovník současného spisovného jazyka; v r. 1964 byl vydán pokusný sešit, který přinesl ukázky vybraných zpracovaných hesel. V úvodě slovníku se konstatuje, že k definitivnímu ujasnění koncepce a k vyřešení problémů přispěla kritika pokusného sešitu a diskuse s domácími i cizími lingvisty, zvláště také s českými.[3]

K české lexikografické tradici se zpracovatelé slovníku výslovně hlásí i na jiném místě v úvodě, když mezi slovníkovými díly cizími (slovníky současného spisovného jazyka středního typu), v kterých hledali oporu pro svou práci, zvlášť vyzdvihují Slovník spisovného jazyka českého. Je možno ještě dodat, že se v posledních letech rozvinula spolupráce mezi naším a lublaňským lexikografickým pracovištěm a vzájemná výměna pracovníků a že mezi členy lublaňského lexikografického kolektivu jsou mladší pracovníci, kteří byli stážisty na filosofické fakultě Karlovy university a v Ústavu pro jazyk český.

[104]Slovník spisovného slovinského jazyka je slovník středního typu; je rozvržen na pět svazků (celý slovník obsáhne asi 110 000 hesel). První svazek právě vyšlý má 20 402 hesel a 1 662 podhesel.

Nový slovník můžeme posuzovat jednak z hlediska teoretického, z hlediska přijatých a uplatněných teoretických lexikografických zásad, jednak z hlediska objektivnosti popisu současné lexikální normy, a tím z hlediska jeho úlohy v kultuře současné spisovné slovinštiny. Soustředíme se v krátkých poznámkách především na hledisko první.

Nebudeme se podrobně zabývat technikou lexikografické práce.[4] Můžeme jen obecně konstatovat, že technická složka nového slovníku je dobře a prohloubeně vyložena v úvodních instrukcích, a to jak z hlediska realizace přijatých lexikografických zásad, tak z hlediska praktického užívání uživateli slovníku.

Slovník spisovného jazyka slovinského podává popis lexikální normy současného spisovného jazyka. Pojem současného spisovného jazyka bývá vymezován podle historickospolečenských podmínek vývoje daného jazyka. Za současný spisovný jazyk slovinský se pokládá jazyk vyskytující se v literárním užití zhruba od začátku 20. století. Jde tedy o časové rozpětí značně rozsáhlé. Podle praxe jiných výkladových slovníků se však zaznamenávají i slova, která už nejsou součástí takto vymezené současné lexikální normy, ale setkáváme se s nimi v dílech významných autorů-klasiků národní literatury; plní ve slovníku funkci informativní.

Slovník spisovného jazyka slovinského se opírá o poměrně bohatý lexikální materiál (dnes asi 3 000 000 lístků), který se postupně doplňuje a rozhojňuje. Tak jako u jiných slovanských slovníků, není to materiál zcela jednotně pojatý, ale zpracovatelé usilovali o jeho reprezentativnost tím, že k jeho shromažďování a doplňování přistupovali s využitím různých způsobů excerpce (úplné, problémové, excerpce zvláštností ap.). Nejvíce je zastoupen materiál z beletrie (původní i přeložené), ale náležitá pozornost se věnuje i slovní zásobě odborné (zvláště výpisy z děl populárně odborných) a důležitým pramenem ve shodě se zásadami moderní lexikografie je i jazyk publicistiky (novin a časopisů). Kritériem pro uvádění prvků hovorových, slangových a nářečních je — podobně jako v českých slovnících — hojnější výskyt takto vymezených slov v psaných spisovných projevech. Pojetí hovorových prostředků (hovorovosti) není zcela ujasněno. Souvisí to patrně i s jazykovou situací slovinskou, s tím, že hovorová forma spisovná se teprve postupně vytváří a její problematika není dosud dostatečně teoreticky řešena. Svědčí o tom i fakt, že se pracuje s pojmem nižší vrstvy hovorové podobně jako ve Slovníku slovenského jazyka.

[105]Terminologie se do slovníku pojímá zhruba v rozsahu odborného rozhledu absolventů středních škol. Zpracování odborného názvosloví pro účely slovníku byl úkol neobyčejně náročný, ale zároveň pro kulturu spisovné slovinštiny nadmíru významný a závažný. Je třeba vyzvednout, že si zpracovatelé slovníku aktuálnost tohoto úkolu, jak společenskou, tak vědeckou, v plné míře uvědomili, a že jej promýšleli z mnoha hledisk. Vytvořili si potřebnou základnu excerpční a pracovali s širokým okruhem externích spolupracovníků a terminologických poradců z různých institucí, nesporně představitelů oborů vědeckých i technických. Také rozpětí zařazených oborů i z hlediska jejich aktuálního společenského významu odpovídá požadavkům kladeným dnes na moderní výkladový slovník.

Jako klad je třeba vyzvednout to, že se při výzkumu a popisu slovní zásoby, především její pravopisné, ortoepické a intonační stránky náležitě uplatňuje metoda ankety, tj. zjišťování názorů na uvedené stránky u vybraných uživatelů jazyka z celého jazykového území, ale se zvláštním zřetelem k normě lublaňské. Vhodně se do kritérií, jimiž se určuje hodnocení prostředků, začleňují i vlastní zkušenosti lexikografů při poznávání živého jazyka. Je možno přitom klást otázku, jak je zastoupen přímým poznáním současný mluvený jazyk. Většinou se i nová lexikografická díla opírají jen o materiál získaný excerpcí psaných textů. Využití záznamů mluvených (spisovných) projevů a metoda jejich zpracování dosud dostatečně nepronikla. Je to přitom v rozporu s obecně uznávaným podílem mluvených spisovných projevů v dnešní jazykové praxi a se zjištěním jejich významu pro vytváření současné spisovné normy.

Slovník slovinského jazyka plně respektuje reálnou skutečnost variantnosti spisovné lexikální normy. Zaznamenává na základě studia normy variantní prostředky, popř. variantní podoby (zvukové i pravopisné), variantní formy tvaroslovné ap. Dobře propracovány jsou zásady pro uvádění variantních pravopisných podob přejatých slov.

O propracování lexikografická teorie a o jejím uplatnění ve slovníku podává neklamné svědectví i kapitola o tzv. kvalifikátorech. Kvalifikátorem se rozumí ve shodě s dnešní teorií určení lexikálních jednotek (slov, slovních spojení a významů) z různých hledisk (stylového, frekvenčního ap.). Rozlišují se tyto druhy kvalifikátorů: mluvnické (určení slovního druhu), významové (přen.), terminologické (určení oboru), stylové (určení stylové vrstvy), expresívní (různé druhy expresívních odstínů významových), časové a frekvenční a speciální kvalifikátory normativní (výslovné označení nesprávnosti). Není pochyby o tom, že vypracování systému kvalifikátorů s opřením o soudobou lexikografickou teorii patří k velkým kladům slovníku. Konkrétní určení a hodnocení jednotlivých lexikálních jednotek podle těchto kvalifikátorů však přináší nesporně dosti problémů a může být i předmětem diskusní výměny názorů a rozdílů ve stanoviscích. Je pravda, že objektivní [106]kritéria nejsou zde vždy uspokojivě vyřešena, ale na druhé straně můžeme právě v úsilí o mnohostrannou a jemnou diferenciaci slovní zásoby v slovníkovem popisu vidět výrazný pokrok moderní slovinské lexikografie.

Moderní lexikografie vychází dnes z přesvědčení o existenci systémových vztahů uvnitř slovní zásoby. Problematika systému slovní zásoby není ovšem teoreticky ještě zcela uspokojivě vyřešena, ale i dosavadní výtěžky mají pro lexikografii značný význam. Při přesném popisu slovní zásoby jazyka je třeba zjišťovat a odhalovat rozmanité vztahy mezi jednotkami slovní zásoby. Jde o vztahy slovotvorné, vztahy slovnědruhové, různé vztahy významové (synonymní, antonymní, vztahy významové souřadnosti, resp. nadřazenosti a podřazenosti), o příslušnost jednotek k významovým okruhům a skupinám. V konkrétním zpracování slovní zásoby ve slovníku se toto poznání uplatňuje v tom, že se všechny uvedené existující vztahy musejí projevit v lexikografickém zpracování příslušných hesel. Znamená to, že je žádoucí důsledná koordinace takovýchto hesel, jejich jednotné lexikografické zpracování. Odchylky ve výkladu nebo vůbec ve zpracování systémově vázaných hesel (hesel spjatých rozmanitými systémovými vztahy) nesmějí být projevem nahodilosti nebo nedostatků ve zpracování, nýbrž mají být, pokud se v díle objeví, svědectvím o dílčích, často jemných rozdílech mezi jednotkami slovní zásoby. I této otázce věnovali zpracovatelé značnou pozornost a usilovali o to, aby zpracování hesel ve slovníku skutečně postihovalo vztahy existující mezi jednotkami slovní zásoby.

Na rozdíl od některých jiných výkladových slovníků současného spisovného jazyka neklade si slovinský slovník úkol být zároveň do jisté míry slovníkem synonymickým. Synonyma se důsledně zaznamenávají jen u přejatých slov, postihuje se tak dvojí vrstva slovní zásoby, domácí a přejatá.

To, jak se autorům slovníku (lexikografickému kolektivu, autorskému a redakčnímu) podařilo ze všech uvedených hledisk popsat a klasifikovat současnou slovinskou slovní zásobu při uplatnění zásad moderní lexikografie, není možno posoudit bez podrobného poznání problematiky vývoje spisovné slovní zásoby, jejího dnešního stavu a historických i dnešních společensko-kulturních podmínek jejího fungování. Problémy současné jazykové kultury jsou v dnešních jazycích často složité a jsou často předmětem diskusní výměny názorů i mezi odborníky-lingvisty. O problémy jazykové kultury se ovšem živě zajímají i kulturní a političtí pracovníci, celá kulturní veřejnost; vyjadřují nejednou svými výroky o jazyce své postoje k důležitému nástroji národního života a národní kultury, kterým je spisovný jazyk. Mezi odbornými soudy a názory lingvistů a mezi subjektivními soudy vybraných uživatelů spisovného jazyka mohou být — a také nejednou bývají — rozdíly i rozpory. Takové skutečnosti jsou známy z dnešního stavu i vývoje mnoha spisovných jazyků a i z bojů o jejich kulturu, u nás např. z polemik a diskusí o současné spisovné češtině v letech třicátých. Teorie spisovného jazyka [107]vypracovaná pražskou školou přikládá proto velký význam objektivnímu poznání skutečné normy spisovného jazyka současného, ať slovníkové, nebo mluvnické. Z toho vyplývá nesporný význam, který má vypracování výkladových slovníků současného spisovného jazyka nejen pro vědecké poznání (v širších souvislostech slavistických), ale i pro národní jazykovou kulturu. I z tohoto hlediska je nový Slovník slovinského spisovného jazyka nejen důležitým mezníkem v slovinské lexikografii i v slovinské jazykové kultuře, ale i významným vědeckým přínosem v lexikografii slovanské.

Alois Jedlička

Dva nové slovníky polské

Současně s posledními svazky velkého akademického Slovníku jazyka polského, kolektivně zpracovaného za hlavní redakce W. Doroszewského,[5] vyšly v Polsku dva slovníky menšího rozsahu určené širší veřejnosti: jednosvazkový výkladový slovník výrazně praktického zaměření[6] a speciální dvousvazkový slovník frazeologický.[7]

Souvislost mezi těmito třemi lexikografickými díly není jen časová. Velký jedenáctisvazkový slovník je pro oba slovníky menší nejen oporou v rozsáhlém materiále a jeho lexikálně sémantickém rozboru a popise, ale zřetelné shody nacházíme v mnohém ohledu i v otázkách koncepčních a ve vlastním zpracování. Není to ostatně nic překvapujícího: Všechny slovníky vyšly z jedné lexikografické dílny, hlásí se k lexikografické škole W. Doroszewského a okruhy jejich autorů se z velké části překrývají. Zvláštní místo mezi nimi svým podílem nepochybně zaujímá Stanisław Skorupka, zástupce hl. redaktora velkého slovníku jedenáctisvazkového, člen trojčlenné redakce Malého slovníku a autor slovníku frazeologického. Vedle důvodů věcných je nám i tato personální unie pobídkou k tomu, abychom poznámky o nových slovnících polských shrnuli v jedno.

Jednosvazkový Malý slovník (dále MS) obsahuje podle údajů v předmluvě asi 35 000 hesel, přibližně tedy čtvrtinu lexikálních jednotek zpracovaných ve velkém Slovníku jazyka polského (dále SJP). Na rozdíl od SJP, který zachycuje slovní zásobu v dvousetleté historické perspektivě, je zaměřen výrazně k současnosti. Pomíjí tedy slova starší a zastaralá, jakož i lokálně omezené výrazy nářeční. Značně je také omezen výběr slov pravidelně, paradigmaticky („sériově“) odvozovaných, jako např. abstraktních podst. jmen na -ość, přechýlených jmen ženských, zdrobnělin (substantivních i adjek[108]tivních), sémanticky nerozvinutých příslovcí odvozených od příd. jmen atd.; přísný výběr platí také pro předponová slovesa.

Toto omezení je plně ve shodě s posláním slovníku jakožto praktické příručky pro domácí uživatele. Potlačení zřetele k systémově tvořeným odvozeninám umožnilo zahrnout do výběru ve větší míře jiné složky slovní zásoby, a tak zvýšit praktickou informativní cenu slovníku. To se týká hlavně internacionalismů a vůbec vrstvy přejatých slov, která je v MS zastoupena velmi početně. Do značné míry může tak MS pomocně nahradit i speciální slovník cizích slov. Informativní zřetel vysvítá z toho, že z pravidelně tvořených odvozenin (např. z řady složenin typu -log, -logia, -logiczny, -logiczne) uvádí MS s větší nebo menší důsledností jen významově a slovotvorně základní člen, neregistruje odvozená široce vztahová adjektiva apod.

Úsporné je v MS souhrnné zpracování vidových dvojic slovesných v jednom hesle, jak je to běžné i v jiných slovanských slovnících menšího typu, zvláště dvojjazyčných (je to jediný, a to nepřímý způsob hnízdování užitý v MS). Společně se zpracovávají i slovesa z různých základů (např. doglądać / dojrzeć / doglądnąć) i supletivní dvojice typu brać / wziąć. Tento postup však není novinkou proti SJP; i tu se užívá tohoto zpracování, ovšem s bohatou dokumentací obou členů vidové dvojice. Postup použitý v MS (dokladová část obsahuje příklady jen na první člen vidové dvojice a také výklad se shoduje vidově jen s ním) může sice setřít eventuální rozdíly, popř. zvláštnosti v distribuci obou členů, avšak naopak zase výrazné rozdíly významové nebo gramatické (popř. lexikalizované a gramatikalizované) lze při tomto postupu a způsobu zpracování konfrontovat přímo, a tím i názorněji pro uživatele slovníku (srov. např. hesla nazwać / nazywać, nazwać się × nazywać się).

Na rozdíl od citátového SJP (doklady z literatury krásné, odborné i z publicistiky uvádí tento slovník i s citací díla a místa) je MS slovníkem příkladovým. Obdobně jako čtyřsvazkový český slovník (SSJČ) dokládá MS jednotlivá slova a významy kratšími typickými volnými spojeními, řidčeji podle potřeby i příklady větnými, a to nejen v části frazeologické (srov. např. daleki). Ve vyhraněných případech naznačuje MS (stejně jako SJP) i okruhy spojitelnosti slov v kontextu, a to zvláště u sloves (srov. např. broczyć / tylko w wyrażeniach: b. krwią… 2. o krwi: lać się…). Zpracování víceslovných lexikálních jednotek se teoreticky opírá o koncepci vypracovanou pro SJP (viz dále). Frazeologická spojení a víceslovná pojmenování terminologická připojují se v extrahované formě (bez kontextů) k příslušným významům heslového slova. Zvlášť se jako podnesla vytýkají předložková spojení typu po angielsku, z angielska, na boczku apod., fungující v jiné platnosti slovnědruhové a popř. též frazeologicky využitá.

Gramaticko-lexikální stránce vůbec věnuje MS značnou pozornost. Platí to právě o důsledně evidovaných změnách a posunech v slovnědruhové [109]platnosti lexikálních jednotek (srov. např. cierpiący, chory, boczkiem atd.), o zpracování reflexívních, neosobních a neosobně užívaných sloves, dále pak u jmen o propracovaných údajích o kategorii čísla: MS totiž neupozorňuje pouze na to, že se některé jmenné lexikální jednotky realizují pouze v množném čísle (jak to činí většina slovníků slovanských), ale obdobně jako SJP zaznamenává důsledně i výlučný výskyt singulárový. Jednotně je v MS propracována soustava tvaroslovných údajů a s výhodou se tu užívá formy odkazů na paradigmatické tabulky v příloze. I v tomto ohledu mohl MS navázat na svého velkého jedenáctisvazkového předchůdce.

V plné míře opírá se MS o SJP i v složce výkladové. Přejímá většinou z velkého slovníku významové členění heslových slov a jen v ojedinělých případech zjednodušuje, popř. zpřesňuje nebo i opravuje výklady převzaté ze SJP. Důsledněji zjednodušuje — v souhlase s rozsahem slovníku — popis významové stavby mnohovýznamových slov s bohatým vnitřním členěním významů. Synonymické ekvivalenty v MS nejsou zvláště vyznačovány a odlišovány od vlastních výkladů, synonyma bývají často jejich součástí, u slov slohově příznakových (ve shodě s běžnou lexikografickou praxí) výklady nahrazují. I při existenci speciálních polských synonymických slovníků,[8] byl by patrně běžný polský uživatel slovníku uvítal zvláštní propracování synonymické složky v MS; jeho mnohostranný význam pro jazykovou praxi by se jen zvýšil.

Právě jazykové praxi v širokém slova smyslu je MS určen. Bude jí nepochybně dobře sloužit a dočká se mnoha vydání. Omezené množství lexikálního materiálu v slovníku zachycené, výsek slovní zásoby představující obecný lexikální standard současné polštiny, jako celek snadněji zvládnutelný než rozsáhlý, více než stotisícový soubor uložený v SJP, bude jistě i autory MS lákat k dalšímu prohlubování popisu polské slovní zásoby, zvláště v složce výkladové.

Skorupkův dvousvazkový Slovník frazeologický jazyka polského (dále SF) je slovníkem speciálním, tvořícím sice s oběma slovníky výkladovými komplementární celek, zároveň však dílem zcela samostatným a svébytným. Autor využívá materiálu uloženého v jedenáctisvazkovém slovníku, zároveň však vychází i ze zpracování rozsáhlého materiálu vlastního (jen soupis pramenů zabírá 64 stran úvodu). Přidržuje se (i terminologicky) klasifikace slovních spojení podané v úvodu k SJP (s. XXXVI s.), avšak zjednodušuje ji pro potřeby slovníku a zároveň zpřesňuje (ve smyslu svých teoretických studií věnovaných otázkám frazeologie) připojením zřetele formálního.

Ve srovnání s jinými frazeologickými slovníky jinojazyčnými, u nás dobře známými, blíží se slovník Skorupkův pojetím spíše německému slovníku Agricolovu[9] v aspektu teoretickém i praktickém než např. ruskému Frazeo[110]logickému slovníku vydanému za redakce A. I. Molotkova.[10] Různé pojetí frazeologických slovníků vyplývá ovšem z různého chápání frazeologické složky slovní zásoby,[11] jejíž problematičnost láká k stále novým teoretickým analýzám. Zmíněný ruský slovník se zaměřuje především na plně lexikalizovaná frazeologická spojení) po stránce významové, popř. i gramatické nerozložitelná), naproti tomu Agricola, opíraje se o pojetí zdůrazňující relativnost jednotlivých typů, vychází od velmi frekventovaných spojení volných (podle naší tradice „typických“) přes typy přechodné k spojením těsným (dále ještě různě diferencovaným).

Mezi těmito dvěma různými přístupy, teoreticky stejně oprávněnými, zvolil Skorupka ten, který jednak postihuje neustálý dynamický proces v slovní zásobě, jehož výsledkem je vznik víceslovných lexikálních jednotek, jednak (v lexikografickém zpracování) podává názornější obraz o využití slova v kontextu vůbec.

Hesla FS obsahují tedy nejen ustálené víceslovné lexikální jednotky frazeologické a terminologické, v různém stupni lexikalizované, ale i nejběžnější volná spojení, do nichž jednotlivá plnovýznamová slova vstupují a která jsou stálým potencionálním zdrojem vlastní frazeologie v užším slova smyslu. V zpracování hesla dodržuje autor v úvodu naznačené schéma založené na trojstupňovém třídění slovních spojení: volných, ustálených a pevných. Pro větší přehlednost a snazší orientaci uvádí u sémanticky bohatších heslových slov i jejich významy (srov. např. góra, glowa, brać / wziąc, dać / dawać). Jinak se výklady uvádějí jen u vícevýznamových spojení ustálených a u spojení pevných. Rozsah slovníku umožňuje v těchto případech i dokumentovat jejich užití v literárních textech citáty. V poměrně bohatém výběru uvádí FS i přísloví a obdobné útvary větné.

Na rozdíl od MS čerpá Skorupkův FS materiál i z období staršího; prameny, jimiž jsou převážně díla klasiků polské literatury, zahrnují časový úsek od poloviny 18. století do současnosti. Podle slov autorské předmluvy zařazují se však jen spojení obecně srozumitelná a dosud živá.

I při této historické perspektivě klade FS důraz na vystižení lexikální normy současného spisovného polského jazyka. Kvalifikuje shrnutý lexikální materiál jak z hlediska časového (tj. z hlediska dobového výskytu), tak i z hlediska spisovnosti a nespisovnosti s bohatou diferenciací stylových charakteristik, jakož i dále z hlediska frekvenčního. Předností FS je i důsledné [111]uvádění vazeb, a to nejenom u sloves, ale také u podstatných a přídavných jmen, zvláště dějových. Bohatý výchozí materiál i stálá průběžná konfrontace s dvojím lexikografickým zpracováním obecné slovní zásoby polštiny v SJP a v MS, v slovníku zřetelně patrná, jsou pro vystižení lexikální normy jistě spolehlivou základnou a oporou.

Skorupkův FS je dalším významným obohacením polské lexikografie. Její rozvoj a rozsah je udivující a imponující. Zahrnuje dnes už ve svých dílech ukončených i rozpracovaných všechny základní typy (abecedních) slovníků: historický Slovník staropolský a slovníky 16. a 17. století, výkladové slovníky současného jazyka různého typu, slovníky nářeční, autorské (např. slovník Mickiewiczův), onomastické i další slovníky speciální. Udivující a imponující je ovšem (pro nás) i početnost polských kolektivů lexikografických.

Dva různé slovníky polské, o nichž jsme zde podali zprávu, jsou však svědectvím toho, že práce polské lexikografie není samoúčelná. Jednosvazkový Malý slovník jazyka polského stane se jistě pro širší vrstvy uživatelů spisovné polštiny nejen hlavním zdrojem poučení v otázkách lexikálních, ale i základní mnohostrannou jazykovou příručkou vůbec. Skorupkův Frazeologický slovník pak uspokojí i nejnáročnější požadavky těch, kteří hledají poučení o slovní zásobě z profesionálního zájmu. Tím obě díla jistě významně přispějí k zvýšení obecné úrovně jazykové kultury v Polsku.

Jaroslav Machač


[1] J. Sedláček, Výkladové slovníky spisovných slovanských jazyků, Naše řeč 44, 1961, s. 51n.

[2] Srov. Naše řeč 52, 1969, s. 220n.

[3] Obsáhlý posudek pokusného sešitu vypracovaný lexikografickým kolektivem Ústavu pro jazyk český byl uveřejněn v čas. Jezik in slovstvo 9, 1964, s. 254n., tamtéž pak i diskusní odpověď redakce pokusného sešitu (s. 262n.) a replika autorů posudku (10, 1965, s. 22n.).

[4] Touto složkou nového slovníku se podrobněji zabývá posudek vypracovaný členy lexikografického kolektivu Ústavu pro jazyk český, viz Slavia 40, 1971, č. 4.

[5] Słownik języka polskiego I-XI, hl. red. Wit. Doroszewski, Wiedza powszechna, Warszawa 1958-1969.

[6] Mały słownik języka polskiego, red. Stan. Skorupka, Hal. Auderska, †Zofia Lempicka, Wiedza powszechna, Warszawa 1968, XXIV+1034 s.

[7] Stan. Skorupka, Słownik frazeologiczny języka polskiego, I-II, Wiedza powszechna, Warszawa 1967-1968, 788+905 s.

[8] Právě Skorupkuv Słownik wyrazów bliskoznacznych vyšel již v několika vydáních. Srov. recenzi o 3. vyd. v NŘ 44, 1961, s. 57—62.

[9] Erhard Agricola, Wörter und Wendungen (Wörterbuch zum deutschen Sprach gebrauch), VEB Bibliographisches Institut, Leipzig 1962, 792 s. Srov. recenzi v SaS 28, 1965, s. 298n.

[10] Frazeologičeskij slovar russkogo jazyka, red. A. I. Molotkov, Sovetskaja enciklopedija, Moskva 1967, 543 s.

[11] Odkazuji tu na svůj čl. K lexikologickému pojetí slovních spojení v SaS 28, 1967, s. 137n., kde jsou tyto různé přístupy obecně naznačeny.

Naše řeč, volume 54 (1971), issue 2, pp. 102-111

Previous Emanuel Michálek: K jazykovému odkazu mistra Jana Rokycany

Next František Cuřín: Druhý svazek sborníku o česko-německých vztazích

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1