Časopis Naše řeč
en cz

Nové vydání České mluvnice

Václav Křístek

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Nedávno vyšlo dlouho očekávané další vydání České mluvnice B. Havránka a A. Jedličky. Je to v pořadí již čtvrté[1] vydání této sympatické a velmi užívané[2], skutečně „základní jazykové příručky“, jak zní i podtitul jejího prvního vydání ve Slovanském nakladatelství (1951).

Česká mluvnice (dále jen ČM) je posledním článkem vývojové řady, představující nejlepší tradice naší jazykovědné bohemistiky, předznamenané jmény Jana Gebauera, Václava Ertla a Františka Trávníčka, a to nikoli jenom chronologicky posledním článkem, nýbrž též kvalitativním dovršením této řady. Prapočátek má ČM, jak známo, v teoretické a metodologické základně cvičebnic českého jazyka pro 1.—4. třídu tehdejších středních škol, které vznikaly v letech 1933—36 za vedení B. Havránka (autoři Havránek, Kopecký, Starý, Získal) a znamenaly výrazný krok kupředu v tvorbě učebnic mateřského jazyka. Hluboká znalost teoretická se v nich organicky spojila s bohatými zkušenostmi z metodiky vyučování mateřskému jazyku u nás i jinde v slovanském světě (např. nově bylo zavedeno třídění sloves podle prézentních tvarů, pojem neslovesného přísudku, nové pojetí jednočlenných vět atd.). I když už tehdy vycházely učebnice z jednotné koncepce (ze synchronního pohledu na systém současné spisovné češtiny), nebylo stručné mluvnické kompendium v téže době vydáno; Havránek, bezesporu vedoucí osobnost v uvedeném kolektivu autorů, toto kompendium připravil pro tisk až na počátku druhé světové války; bylo vysázeno, ale nevyšlo pro cenzurní potíže a požadavky, kladené za okupace na školní knihy, kterým autor nechtěl vyhovět. Z téhož důvodu nevyšly uvedené učebnice za okupace v novém vydání.[3] A z tohoto podkladu, rozšířeného o části zpracované A. Jedličkou, byla vydána jednak školská příručka — Stručná mluvnice česká pro střední školu, poprvé v r. 1950 (poslední její vydání, v pořadí dvanácté, je z r. 1969), jednak šíře koncipovaná základní příručka, Česká mluvnice, která vyšla v roce 1951. Její druhé vydání z r. 1960 bylo podstatně přepracováno. Autoři sami charakterizují toto vydání jako práci novou (vydání první mělo jen 264 stran, zatímco vydání z r. 1960 se rozrostlo skoro na dvojnásobek) a kon[35]cipují je jako příručku, „která by vyhovovala jak potřebám širší veřejnosti, tak základním potřebám vysokoškolských posluchačů a učitelů všech typů škol.“ Změnil se též nakladatel a dal knize novou, nyní již po třetí opakovanou podobu. Přesto však myslím, že je správné hodnotit všechna čtyři vydání jako celek, a to hlavně proto, že celková koncepce a zaměření příručky se v základě nezměnily. (O dílčích rozdílech mezi jednotlivými vydáními viz dále.)

Co je podle mého názoru pro tuto tradici příznačné a cenné zároveň? ČM je kompendium poskytující relativně úplné poučení o současném českém jazyce spisovném. Je to synchronní popis a výklad normy, postihující též dynamiku současného stavu (ve smyslu Mathesiovy pružné stability i ve smyslu dnes zdůrazňovaného pojetí vnitřní dynamiky v normě). Stručné poznámky historické jsou citlivě voleny a jejich smyslem není vlastní výklad historický, nýbrž historické osvětlení stavu současného, a to tam, kde takový výklad zřetelně přispívá k hlubšímu poznání daného jevu. Čtenář zde najde nejen partie tradičně do příruček tohoto typu zařazované, ale též např. v rámci hláskosloví poučení o současné spisovné výslovnosti, dále poučení o pravopise, o základních způsobech tvoření slov atd. Výklad o významu slovních druhů a tvarů je zařazen do části v širokém slova smyslu tvaroslovné, nazvané „Nauka o stavbě slov“ (kde se tedy probírají jevy z oblasti tvoření slov a sémantické i formální [flexívní] morfologie). Názory na organizaci této části mohou být sice různé, ale fakt je ten, že tato praxe se v dosavadních vydáních plně osvědčila a že je dnes běžná i v jiných podobných popisech současného jazyka, např. v Slovenské gramatice E. Paulinyho, J. Ružičky a J. Štolce. Plně se také osvědčily dodatky (zprvu dva — o slohu, autor A. Jedlička, a o vývoji jazyka, autor B. Havránek; od vydání z r. 1960 pak dodatky tři, kromě již jmenovaných další, psaný B. Havránkem, o slovní zásobě a významu slov, zařazovaný pak jako první); autoři chápou tyto dodatky jako uvedení do dané problematiky. Všechny však přinášejí poznatky zčásti nové, dosud jinde hlouběji nezpracované. Tak např. v dodatku o vývoji českého jazyka stojí za povšimnutí fakt, že přes jeho relativní stručnost je tu vývoj jazyka vlastně poprvé důsledně vykládán v souvislosti s vývojem společnosti, jíž jazyk jako společenský jev slouží a s jejíž činností je organicky spjat.

Prostota a jednoduchost výkladu je svědectvím o hlubokém promýšlení faktů jak z hlediska jazykovědné teorie, tak také z hlediska metodického. Mohli bychom to dokumentovat např. na pasáži o slovesném vidu (v posledním vydání na s. 220-230) nebo na následujícím výkladu o slovesném rodu a slovesech zvratných: jsou to vzorné ukázky toho, jak na malé ploše lze důkladně a plasticky vyložit jevy poměrně složité, a to z pohledů nových. Podobně je tomu také v některých částech skladby, ale i v dodatcích atd. Velikým kladem příručky je důsledný zřetel metodický, v němž se zrcadlí bohaté učitelské zkušenosti obou autorů. S tím souvisí i typografická úpra[36]va textu, který je vskutku přehledný, výrazný a při studiu instruktivní. Vhodným způsobem se autoři vyrovnávají s jinými názory na některé probírané jevy. Pokud jde o názory závažné, uvádějí je, ale zpravidla s nimi nepolemizují. Čtenář však není nikdy na pochybách, kterému výkladu dávají autoři přednost.

Není vždy řečeno všechno. Jednak to nedovoluje příručkový charakter mluvnice, jednak je to zřetelně i úmysl: je dána nápověď, jež neodborníkovi postačuje, avšak odborníka podněcuje k dalšímu studiu. Orientaci v tomto studiu usnadňuje svědomitě zpracovaná literatura a bibliografie předmětu, připojovaná důsledně na závěr všech význačnějších oddílů.

Co bylo řečeno, platí v zásadě o všech čtyřech dosavadních vydáních ČM. Přesto však znamená každé nové vydání ve srovnání s předcházejícím vylepšení, ať již to plyne z přijatých připomínek recenzentů[4], nebo často též z dalšího promýšlení výkladů autory samými. Značný pokrok je možno zaznamenat, jak už bylo řečeno, u verze druhé; ale také vydání z r. 1963 se proti vydání z r. 1960 dosti změnilo. Byly zdokonaleny některé formulace (např. výklady o slovesných tvarech nebo některé výklady ze skladby), literatura předmětu a bibliografické poznámky byly dovedeny do doby odevzdání rukopisu pro tisk. Naskýtá se tedy otázka, co je nového v tomto posledním vydání ČM z r. 1970?

Na první pohled se rozsah knihy nezměnil proti vydání z r. 1963. (Vydání z r. 1963 má 562 stran textu, vydání nové dokonce o dvě stránky méně.) Ovšem toto poslední vydání je vytištěno z nové, a to úspornější sazby a je ve skutečnosti o celé dva autorské archy větší (35,14 proti 37,21 AA). Dva nové autorské archy jsou vyplněny hlavně cennými doplňky literatury (do r. 1968, kdy byl upravený text dán do nakladatelství); je však možno zaznamenat četná formulační vylepšení a doplňky jiné. Tak např. partie pravopisné jsou dovedeny k stavu, který zachycuje revidované vydání Pravidel českého pravopisu z r. 1966 (psaní předložek a předpon s a z). Mezi vzory pro skloňování podstatných jmen středního rodu se znovu uvádí (a jistě správně) vzor „kuře“, jak se za to v recenzi přimlouval Fr. Kopečný. Ve skladbě najdeme několik upřesnění, např. v učivu o syntaktických (větných) dvojicích (jsou voleny mj. názornější příklady); na s. 386 je nový výklad vět typu Jestliže v dětství ji držela na uzdě má matka, omezoval ji později můj příjem (z Olbrachta). Podle nového výkladu jde o věty uvozené spojkou jestliže, -li (srov. výklad o nich v článku Fr. Daneše, Konfrontační souvětí se spojkami jestliže, zatimco, aby, když, NŘ 46, 1963, s. 113n.), jež nemají podmínkový význam a vyjadřují vztah kontrastně konfrontační, který [37]je druhem vztahu odporovacího. V dřívějším pojetí byly takové věty vykládány jako omezovací s významem zřetelovým, u nichž částečně proniká i význam přípustkový. Stálo by snad za poznámku, že se s takovými větami setkáváme nejen v projevech umělecké kritiky a publicistiky, ale stále častěji i ve výkladovém stylu odborném. Části o složitém souvětí jsou vhodně doplněny některými grafickými schématy, osvětlujícími názorně vztahy mezi větami. V dodatku o slohu podává A. Jedlička na základě svých nových prací terminologická upřesnění o stylových oblastech, stylových vrstvách, typech a prostředcích (srov. např. nejnovější Základy české stylistiky, SPN Praha, 1970, s. 15n.). Podobně i v dodatku o slovní zásobě a významu slov je upřesněn pojem a termín univerbizace a multiverbizace (srov. např. Jedličkovu studii Univerbizace a multiverbizace v pojmenovacích strukturách, Slavica Pragensia 11, 1970, s. 93n.).

V tiráži knihy se mj. uvádí, že náklad tohoto vydání ČM je plných dvacet tisíc výtisků. To samo o sobě ukazuje, jak je tato příručka oblíbena a jaká byla po ní poptávka. Ale nezdá se, že by takový náklad byl (kromě snad ze zřetelů obchodních) výhodný. I když je současná potřeba knihy velká, bude zájemců sotva tak mnoho. Znamená to tedy, že knižní trh bude dosti dlouho plně saturován a je malá naděje, že by ČM mohla během 3—4 let vyjít znovu. Zkušenosti ukázaly, že příručka tohoto typu měla by mít periodicitu zhruba tří, čtyř let, aby mohla být stále doplňována nejnovější literaturou a v detailech stále upravována v souladu s nejnovějšími výtěžky jazykovědného bádání. Přihlédneme-li k výrobním lhůtám (asi dvouletým), je tento požadavek ještě více oprávněný.

Příštím rokem bude mít ČM za sebou již dvacetiletou cestu. Ne každá příručka má takový úspěch. Snažil jsem se ukázat, že tento úspěch je plně zasloužený. Vítáme toto nové vydání ČM a přejeme jí do budoucna, aby i nadále jako dosud „šířila hlubší poznání našeho národního jazyka, založené na marxistickém chápání dialektického vztahu jazyka k myšlení a jazyka ke společnosti, a tím účinně pomáhala i vědomé péči o jazyk národní“.


[1] B. Havránek—A. Jedlička, Česká mluvnice, Praha SPN, 1970, stran 560.

[2] Podle výsledku ankety „Názory na úpravu českého pravopisu“, organizované v r. 1968 Ústavem pro výzkum veřejného mínění při ČSAV a Ústavem pro jazyk český ČSAV, dá se dovodit, že po Pravidlech českého pravopisu a po Vášově—Trávníčkově slovníku (kterého se hojně užívá podobně jako Pravidel) je Česká mluvnice nejužívanější jazyková příručka.

[3] Podle přímého sdělení B. Havránka.

[4] Srov. Milan Jelínek, Základní práce o mluvnici současné spisov. češtiny, NŘ 44, 1961, s. 221n.; Frant. Kopečný, Česká mluvnice, SaS 23, 1962, s. 46n.; týž, Druhé vydání České mluvnice, SaS 25, 1964, s. 136n. Pro nakladatelství recenzovali ČM Jaromír Bělič, Eugen Pauliny a Frant. Svěrák. Nejzávažnější připomínky podal zejména ve své první recenzi Frant. Kopečný.

Naše řeč, volume 54 (1971), issue 1, pp. 34-37

Previous Alois Jedlička: Aktuální problémy jazykové kultury

Next Ludmila Uhlířová: Nový syntaktický sborník