Časopis Naše řeč
en cz

Základní práce o mluvnici současné spisovné češtiny

Milan Jelínek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Vydání rozsáhlé souhrnné mluvnice spisovného jazyka bývá již samo o sobě významnou kulturní událostí. Moderní spisovné jazyky se totiž nemohou obejít bez podrobné kodifikace mluvnické normy, stejně jako se nemohou obejít bez pokud možná úplného shrnutí slovní zásoby v slovnících. Jinak by se těžce zajišťovala jednota spisovného jazyka a značně by bylo ztíženo vyučování spisovnému jazyku na školách. Náš spisovný jazyk byl po této stránce celkem ve výhodné situaci. Již v r. 1890 se mu dostalo vynikající, i když dosti archaizující kodifikace v „Mluvnici české“ od Jana Gebauera. Je příznačné, že šlo o mluvnici napsanou pro potřebu českých škol. O deset let později vydal J. Gebauer druhou, prohloubenou verzi své mluvnice pod názvem „Příruční mluvnice jazyka českého“ (1900) a určil ji ve shodě s její větší teoretičností učitelům a vůbec vzdělancům, kteří si již přinesli ze školy základní jazykovou průpravu. Gebauerovy mluvnice našly po autorově smrti hluboce poučené přepracovatele, a to „Mluvnice česká“ ve Václavu Ertlovi a „Příruční mluvnice“ ve Fr. Trávníčkovi.[1] Kodifikace spisovné češtiny [222]byla v nich zbavena některých zastaralých mluvnických údajů, ale v podstatě zůstala opřena o historickou metodu Gebauerovu. To sice na jedné straně vydatně přispívalo k chápání mluvnických jevů jako výsledku vývojového jazykového procesu, ale na straně druhé ztěžovalo pochopení současné normy jako systému: synchronní vztahy mezi složkami gramatické soustavy ustupovaly při historickém zpracování do pozadí před vztahy historickými. Nechceme tím ovšem říci — a bylo by to vůči autorům velmi nespravedlivé —, že historičnost mluvnic Gebauerových ubírala jim vědecké hodnoty, ba právě naopak, vysoce si je ceníme právě pro jejich historickou systematičnost.

Synchronní hledisko poprvé soustavně v popise mluvnické normy spisovné uplatnily „Cvičebnice jazyka českého“ pro první až čtvrtou třídu středních škol, zpracované za vedení B. Havránka L. Kopeckým, Ed. Starým a Al. Získalem (vyšly v letech 1933—1936). Cvičebnice se dobře osvědčily v školní praxi a prokázaly výhody synchronního výkladu mluvnické soustavy před výkladem historickým. Proto na ně po r. 1948 navázaly učebnice jazyka českého pro nižší stupeň středních škol i poprvé vlastně vypracované učebnice českého jazyka pro vyšší třídy tehdejších středních škol. Jejich mluvnické výklady se opírají o výklady „Stručné mluvnice české“ připravené B. Havránkem a Al. Jedličkou, vydané poprvé v r. 1950 (v r. 1960 vyšlo deváté, rozšířené vydání). Tato školní mluvnice byla vypracována B. Havránkem paralelně s mluvnickými poučeními v uvedených „Cvičebnicích“ a na počátku okupace vysázena, ale nemohla pak již vyjít. Podává velmi hutné shrnutí teoretických názorů uplatněných již v „Cvičebnicích“, ale zde skloubených v celek a zároveň co nejúsporněji popisuje mluvnickou normu soudobé spisovné češtiny (v 1. vydání měla jen 140 stran textu). Prohloubením a rozšířením těchto výkladů pak vznikla Česká mluvnice, poprvé vydaná v 1. 1951 (227 stran textu).

Vedle této linie synchronního zpracování českého mluvnického systému, úzce spjaté s potřebami našich škol, probíhá v českém mluvnictví ještě jiná linie, vyznačující se nemenší odbornou vyspělostí a zaměřená především na potřeby naší kulturní veřejnosti. Je reprezentována mluvnicemi Fr. Trávníčka, a to nejprve jeho zhuštěným popisem tvaroslovné normy spisovné češtiny ve „Stručné mluvnici české“, která vznikla v r. 1941 rozšířením mluvnického přídavku k 2. vydání „Slovníku jazyka českého“ (1941),[2] a pak základním dílem — obšírnou dvoudílnou „Mluvnicí spisovné češtiny“, poprvé vydanou v 1. 1948 až 1949.[3] Trávníčkova mluvnice je zatím nejze[223]vrubnějším popisem a výkladem mluvnické normy soudobé spisovné češtiny, zejména její stránky syntaktické. Autor popisuje při zachycování mluvnické normy z největší části současný stav a k němu připojuje historické poznámky. Jen v části slovotvorné a při třídění sloves v části tvaroslovné dal přednost — na různých místech v různé míře — pohledu historickému.

Snad jsem vylíčil příliš zeširoka situaci českého mluvnictví, do které přichází nová Česká mluvnice Bohuslava Havránka a Aloise Jedličky.[4] Považoval jsem to však za nutné, abychom mohli správně ocenit její význam a abychom ji mohli zařadit do jedné ze tří linií českého mluvnictví, reprezentovaných jmény J. Gebauer, Fr. Trávníček a B. Havránek. Nová mluvnice Havránkova a Jedličkova znamená bezesporu vyvrcholení té linie synchronní kodifikace spisovné češtiny, která byla zahájena Havránkovými „Cvičebnicemi jazyka českého“ v r. 1933 a která má tedy téměř třicetiletou tradici. Sami autoři v závěrečné poznámce uvádějí, že základem jejich díla je „Česká mluvnice“ z r. 1951. Ovšem kniha je zcela přepracována a tak podstatně rozšířena, že lze právem mluvit o práci nové. Tak je především rozšířen a v některých částech nově pojat úsek o hláskosloví a pravopise, značně jsou doplněny a revidovány údaje tvaroslovné, takže se soustavně popisují a vykládají ty jevy, které jsou jednotlivě zaznamenány v pravopisném slovníku školního vydání Pravidel českého pravopisu (z r. 1958) a ve vycházejícím Slovníku spisovného jazyka českého. Tím se nám dostává téměř úplné informace o hláskoslovné a tvaroslovné normě současné spisovné češtiny a v účelně voleném výběru se dočteme i o normě pravopisné.[5] Proti vydání z r. 1951 jsou velmi podstatně rozšířeny a prohloubeny výklady o významu tvarů jmenných i slovesných a je přepracována i rozšířena část o skladbě. Dva dosavadní dodatky — „O slohu“ (od Al. Jedličky) a „O vývoji jazyka českého“ (od B. Havránka) — byly rozhojněny o nový dodatek třetí, „O slovní zásobě a o významu slov“, jehož autorem je B. Havránek. Nezůstaly beze změny ani první dva dodatky: byly doplněny některými novými údaji a zpřesněny po stránce formulační. Autoři snad příliš skromně poznamenávají, že všechny dodatky jsou pouhým uvedením do příslušných oborů. Výklady ovšem nepřekračují rámec poznatků základních; je to zcela ve shodě se záměrem autorů podat v těchto oborech jen nejdůležitější informace a vzbudit tak zájem o poučení ve speciálních příručkách.

[224]Položme si nejprve otázku, komu je nová mluvnická práce určena a jak splňuje nároky toho čtenářského prostředí, s nímž autoři při volbě obsahové náplně i stylu zpracování počítali. Podle jejich výslovného vyjádření má sloužit „jak potřebám širší veřejnosti, tak základním potřebám vysokoškolských posluchačů a učitelů všech typů škol“ (s. 417). Je nesporné, že si autoři takto vymezeným okruhem čtenářů značně ztížili svou úlohu. Velké vzdělanostní rozpětí předpokládaných uživatelů mluvnice totiž vyžaduje, aby byly výklady na jedné straně podány co nejpřístupněji a pokud možná nejúplněji, a na straně druhé aby vyhověly i vyšším nárokům např. učitelů češtiny nebo vysokoškolských studentů připravujících se pro učitelské povolání. Autoři si obtíže vyplývající z dvojího úkolu v plné míře uvědomili a snažili se podat řešení co nejvhodnější. Jako výsledek jejich úsilí vznikl ucelený, velmi dobře rozvržený a stylisticky vyvážený[6] výklad mluvnické soustavy dnešní češtiny, který poslouží stejně dobře zájemci z řad neodborníků jako odborníkovi. Snad by bylo možné vypustit některé opravdu elementární údaje, zejména z části hláskoslovné, nebo je ještě více zhustit, ale tím by vznikly mezery v úplnosti popisu stavby dnešního jazyka. A úplnost díla toho druhu, jaké představuje mluvnice Havránkova a Jedličkova, je zcela nezbytná, nemá-li ztratit povahu základní příručky. Přitom autoři vědomě postupují tak, že navazují na znalosti čtenářů získané na všeobecně vzdělávací škole. Proto dávají přednost jazykovědným termínům užívaným v školních učebnicích a z větši části se při několika možnostech výkladu téhož mluvnického jevu přiklánějí vědomě k pojetí shodnému se školní výukou. Jejich pozice je tu podstatně usnadněna tím, že měli — zejména to platí o B. Havránkovi — značný vliv na koncepci našich školních učebnic. Povaze práce odpovídá i to, že autoři vykládají vlastní názory a zpravidla nediskutují s odchylnými názory autorů jiných. Upozorňují však na příslušnou odbornou literaturu, většinou nejnovější, za každým oddílem. I když jsou tyto údaje dosti bohaté, přece jen v nich někdy postrádáme úplnější odkazy na práce napsané před r. 1945.

Aby mluvnice vyhověla i náročnějším čtenářům, podávají autoři vedle výkladů základních, nezbytných ke znalosti spisovného jazyka, i výklady sloužící k rozšíření a prohloubení těchto poznatků. Styl je tu poněkud zhuštěnější a ve větší míře je tu uplatněna speciální jazykovědná terminologie. Tyto části mluvnice jsou odlišeny i graficky: proti garmondu základních statí užívá se v nich menšího typu písma, tzv. borgisu. Kromě toho jsou do textu zařazeny i petitové odstavce, v nichž jsou uvedeny k domácím jazykovědným termínům paralelní [225]termíny mezinárodní, poznamenány některé nepodstatné jednotlivosti, vysvětleny historické souvislosti, uvedeny odkazy apod. Volba těchto tří typů písma a v jejich rámci účelné střídání antikvy a kurzívy, dále prokládání důležitých slov a slovních spojení a uplatňování tučných typů může sice vzbudit námitky milovníka grafického umění, ale získá svou přehledností bezvýhradný souhlas uživatelů mluvnice. Výhoda grafického řešení mluvnických výkladů v gramatice Havránkově a Jedličkově vysvitne zvláště ve srovnání s mluvnicí Trávníčkovou.

Abychom si učinili představu, jak účelně je uspořádána nová mluvnice po stránce grafické, projdeme letmo počátek III. oddílu, věnovaného tvarosloví (s. 76n.). Nejprve je v úvodním úseku podána garmondem definice slova. Pak následuje borgisem tištěná připomínka o tom, že slovem může být i jediná hláska. Znovu se přechází na garmond v odstavci pojednávajícím o oddělování jednotlivých slov v písmu. Pak je borgisem vytištěn text o slovním přízvuku a o přemístitelnosti slov v textu. Po těchto úvodních výkladech je zařazen první tematický úsek, v kterém je vysvětlen termín „význam věcný“. Nejprve je velmi zhuštěně podán základní poznatek a ve shodě s celou grafickou úpravou knihy vytištěn garmondem. Je pak prohlouben stručným výkladem gnoseologickým, pro který autoři zvolili borgis. Celý úsek je ukončen garmondovým odstavcem o vztahu slovní zásoby k mluvnické soustavě. V druhém tematickém úseku, věnovaném výkladu termínu „význam mluvnický“, se nejprve tento termín definuje. Definice je ovšem ve shodě s celou koncepcí knihy vytištěna garmondem. K tomu je připojena petitová poznámka o tom, že se mluvnické významy nazývají také mluvnickými kategoriemi. Volba petitu je zcela oprávněna, protože poznatek o mluvnických kategoriích není důležitý pro běžné uživatele spisovného jazyka, musí ho však znát odborník. A tak se účelně střídají tři typy písma a umožňují čtenářům rychlou orientaci v textu.

A nyní k rozvržení práce jako celku. Kniha je uvedena velmi stručným, ale užitečným vymezením některých základních jazykovědných pojmů (s. 3—12). Mohlo by se namítnout, že v mluvnici není třeba podávat výklad o poměru mezi řečí a jazykem, o vztazích mezi češtinou spisovnou, obecnou a místními nářečími, o slovníku a lexikologii, o stylech spisovného jazyka apod. Ale s uvedenými pojmy se běžně operuje v dalším textu, a proto je třeba o nich pojednat. Ostatně mluvnická tradice u nás i jinde prokázala účelnost takového uvedení do základního jazykovědného pojmosloví. Dokonce bychom nenamítali nic ani proti tomu, kdyby úvodní část byla ještě širší. Ovšem v mluvnici Havránkově a Jedličkově jsou některé obecně pojmy a poznatky z negramatických oblastí jazykovědy rozvedeny v připojených dodatcích.

O účelnosti dodatků (s. 346—416) jsme již mluvili. Mají význam především pro neodborníky, ale i odborník v nich najde nově formulované poznatky a postřehy. Bude ovšem třeba, aby jazykověda v co nejkratší lhůtě dala naší společnosti obecně přístupné příručky [226]o slovní zásobě spisovné češtiny, o slohu a o vývoji českého jazyka Předpoklady pro to jsou v četných studiích dílčích,[7] a pokud jde o vývoj českého jazyka, i v syntetické práci Havránkově.[8]

Jádrem nové mluvnice je ovšem popis a výklad soustavy prostředků soudobé spisovné češtiny (s. 13 až 345). Látka je rozdělena do čtyř oddílů: v prvním se pojednává o hláskosloví a spisovné výslovnosti (s. 13—44), v druhém o pravopise (s. 45— 5), v třetím o tvarosloví (s. 76—247) a ve čtvrtém o skladbě (s. 275—345). Postupují tedy autoři tradičním způsobem od hlásek k prostředkům skladebným. Pokud jde o první oddíl, je v něm odděleně podáno poučení o spisovné výslovnosti. Ortoepie sice těsně souvisí s hláskoslovím, takže by jednotlivá ortoepická pravidla mohla být uvedena na příslušných místech výkladů hláskoslovných, ale důvody praktické mluví pro to, aby byla pravidla spisovné výslovnosti vyčleněna do samostatného úseku. Druhý oddíl, věnovaný pravopisu, nepatří vlastně do mluvnice. Pravopis je v podstatě technická jazykovědná disciplína, která podává soubor pravidel o písemném zaznamenávání spisovného jazyka. Je ovšem pochopitelné, že s mluvnicí těsně souvisí a že znalost pravopisu je neméně důležitá než znalost mluvnické normy.[9] Proto je výhodné poučovat o pravopise i v mluvnicích, a naopak uvádět základní údaje hláskoslovné a tvaroslovné i v pravopisných příručkách. Obsah třetího oddílu vystihuje lépe než nadpis „Tvarosloví“ podtitul „Nauka o stavbě slova“. Do tohoto oddílu je totiž zahrnut nejen popis tvaroslovné soustavy spisovné češtiny, ale i výklad o významu tvarů (označovaný v jiných mluvnicích podle Gebaurovy tradice jako „významosloví[10]) a popis prostředků slovotvorných. I když postup podle jednotlivých druhů slov a jednotné uspořádání výkladů (nejprve o významu slovního druhu a o způsobu jeho tvoření, pak o významech tvarů a nakonec o skloňování, popř. časování) zajišťuje snadnou přehlednost, přece jen se mi zdá výhodnějším oddělit údaje tvaroslovné v užším smyslu od údajů slovotvorných. Ale o tom nechť rozhodnou sami uživatelé mluvnice. V posledním, čtvrtém oddílu je podán zhuštěně popis a výklad skladebné soustavy spisovného jazyka. Uspořádání [227]látky je tu celkem tradiční, jen tzv. významosloví je přeřazeno do oddílu tvaroslovného.

Posoudili jsme celkové uspořádání mluvnice a měli bychom nyní přistoupit k rozboru jednotlivých mluvnických oddílů. To by si však vyžádalo mnoho místa, protože by bylo nutno konfrontovat kodifikaci podanou v „České mluvnici“ se zpracováním v jiných mluvnicích, monografiích a článcích. V hodnocení oddílu hláskoslovného a tvaroslovného bychom museli podle pravdy konstatovat, že kodifikace v nové mluvnici předčí popis hláskosloví a tvarosloví podaný jinými mluvnicemi. Autoři se přitom sice opřeli o dosavadní tradici syntetických mluvnických prací i o mluvnické studie věnované jednotlivým jevům, ale uplatnili ve značné míře vlastní pojetí, zejména ve výkladu významů jmenných a slovesných tvarů. Promyšlené a přehledné jsou i údaje, které přináší oddíl skladebný, ale co do úplnosti zůstává za oddílem hláskoslovným a tvaroslovným. Celkem lze říci, že autoři odevzdali naší společnosti opravdu reprezentativní kodifikaci mluvnické normy soudobé spisovné češtiny, kodifikaci, která bude mít významnou úlohu při dalším upevňování našeho spisovného jazyka i při rozšiřování okruhu jeho aktivních uživatelů.

Jako celek je „Česká mluvnice“ dílo vysoké úrovně teoretické a má značné přednosti praktické. Účelně se v ní spojuje teorie s praxí. K některým jednotlivostem lze ovšem mít připomínky. V úvodní kapitole by si např. více pozornosti zasluhovala otázka obecné češtiny a spisovného jazyka hovorového, neboť v řešení této otázky se dosud mezi českými jazykovědci nedosáhlo potřebné jednoty.[11] Je třeba výrazněji odlišit obrazné vyjádření od uměleckého obrazu a k základním funkčním stylům připojit styl publicistický (srov. na s. 8 a 373). Pokud jde o pravidla ortoepická, doporučoval bych připustit jako spisovné výslovnostní dublety moravské podoby [povězme, nařežme] vedle dosud uznávaných spisovných podob [pověsme, nařešme]. Považuje-li se za spisovnou výslovnost slov inkoust, plakát a akát se souhláskou k i g, měl by se zavést i dvojí způsob psaní těchto slov. V tvaroslovných výkladech by se mohl zachovat vedle termínu tvar složený i již vžitý termín tvar opisný nebo opsaný.[12] Vedle tvaru ru[228]kou pro 2. pád množ. čísla uplatňuje se běžně v hovorovém jazyce tvar ruk. Neměli bychom mu přiřknout domovské právo ve spisovném jazyce tak, jak jsme to učinili s tvarem noh? Domnívám se, že tvary s koncovkou -ěme, -ěte v 1. a 2. os. množ. čísla rozkaz, způsobu u sloves vzoru „bere“ končících na retnici nelze označit jako zastarávající. Ve větě dávám ti to rád jde v daném případě o děj nenásobený, nikoli násobený. Předložka proti je nevlastní, třebaže se v historickém vývoji sblížila s předložkami vlastními. Nepůvodní předložka oproti je dosti rozšířena v stylu publicistickém a odborném a nepociťuje se jako zastaralá. Takovýchto připomínek by bylo možno uvést více, ale jsou většinou diskusní povahy. Vůbec se při četbě „České mluvnice“ přímo vtírá myšlenka, že bychom měli více v „Naší řeči“ diskutovat o kodifikaci jednotlivých mluvnických prostředků, a tím si ujasňovat otázku jejich spisovnosti či nespisovnosti. Je to nutné zvláště ve spojitosti s úsilím o sblížení spisovného jazyka v užším smyslu a jazyka hovorového.

Autoři vyslovují na závěr své knihy přání, aby jejich mluvnice byla dobrým vkladem do naší kulturní revoluce. Nemusí se obávat, že by svého cíle nedosáhli. Jejich „Česká mluvnice“ bude opravdu, jak sami vymezují její cíl, „šířit hlubší poznání našeho národního jazyka, založené na marxistickém chápání dialektického vztahu jazyka k myšlení a jazyka ke společnosti“. Stane se nezbytným průvodcem pro všechny, kdož chtějí bezpečně zvládnout a hlouběji pochopit mluvnickou normu svého národního jazyka.


[1] Úplný název obou mluvnic zněl Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské (1. vyd. v r. 1890; poslední, deváté vydání, upravené V. Ertlem, v r. 1926); Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé (1. vyd. v r. 1900; poslední, šesté vydání, upravené Fr. Trávníčkem, v r. 1939). — Vedle toho vypracoval J. Gebauer pro nižší stupeň škol Krátkou mluvnici českou (1894); později ji přepracoval V. Ertl.

[2] Mluvnice obsahuje vedle tvarosloví i dosti podrobné poučení o výslovnosti hlásek a slov.

[3] Její poslední, třetí vydání vyšlo v r. 1951.

[4] Vyšla ve Stát. pedagogickém nakladatelství v Praze na konci r. 1960. Vlastní text má rozsah 416 s., poznámka autorů, rejstříky, seznam zkratek a obsah zabírají dalších 71 s.

[5] Úplnost tu není potřebná, protože autoři mohou odkázat na Pravidla českého pravopisu.

[6] Jen dodatek O slovní zásobě je stylisticky náročnější.

[7] Viz jejich bibliografii v České mluvnici na s. 366n. a 384n.

[8] Vývoj spisovného jazyka českého, Čs. vlastivěda, ř. II, Praha 1936, s. 1 až 144. Zde je uvedena na s. 217—220 i bibliografie příslušné literatury. Škoda, že nebyla v mluvnici doplněna. — Tuto starší práci však dodatek o vývoji českého jazyka vhodně doplňuje tím, že přináší první marxisticky pojatý syntetický obraz vývoje spisovného jazyka českého.

[9] Celkem běžně se u neodborníků setkáváme s tím, že dokonce ztotožňují pravopis s mluvnicí.

[10] Viz např. v Trávníčkově Mluvnici spisovné češtiny II, s. 1021n.

[11] Srov. naposled J. Bělič, B. Havránek, Al. Jedlička, Fr. Trávníček: K voprosu ob „obichodno-razgovornom“ češskom jazyke i jego otnošenii k literaturnomu češskomu jazyku, Voprosy jazykoznanija 1961, č. 1, s. 44n.; tíž autoři: K otázce obecné češtiny a jejího poměru k češtině spisovné, Slovo a slovesnost 22, 1961, s. 98n.

[12] Sami autoři užívají termínu opisný na s. 219. — Autoři však jasně terminologicky rozlišují tvar složený a tvar opisný, termínu opisný užívají o opisném tvaru trpném a pak o typu mám uvařeno, tedy o útvarech volnějších, než je minulý čas (přišel jsem). BHk.

Naše řeč, ročník 44 (1961), číslo 7-8, s. 221-228

Předchozí Ivan Honl: Souvislosti místopisného názvosloví s geologickým složením půdy

Následující Jan Chloupek: Nová česká studie jazykově zeměpisná