Časopis Naše řeč
en cz

Péče o jevištní výslovnost v SSSR

Růžena Buchtelová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Jestliže se v poslední době věnuje zvýšená pozornost otázkám jazykové kultury, zejména pak spisovné výslovnosti, měl by stejný zájem platit i kultuře mluveného slova na našich jevištích.[1] Mnozí z nás si sice uvědomují, že norma spisovné výslovnosti je pro současné divadlo významným činitelem, skutečnost je však taková, že se stále často setkáváme s případy, kdy norma spisovné výslovnosti není na našem divadle respekto[153]vána. Nejde pouze o ty případy, kdy zachovávání jejích požadavků by mělo být závazné, ale také o ony případy, kdy má sloužit jako neutrální pozadí pro eventuální odchylky ve výslovnosti, nutné tam, kde hra není psána spisovnou formou jazyka.

Odlišná situace je v SSSR, kde péče o problémy jevištní mluvy má dlouholetou tradici, i když nebyla vždy soustavná a nesla spíše známky subjektivního nazírání. Přesto je třeba říci, že tyto otázky byly a jsou stále ve středu zájmu sovětského divadla. Rozhodnutí o zřízení instituce, která by se soustavně těmito problémy zabývala, je jen logickým důsledkem zvýšeného zájmu odborné veřejnosti. Z podnětu příslušného ministerstva tak vznikla Metodologická komise pro otázky jevištní mluvy (Metodologičeskij sovet po voprosam sceničeskoj reči; dále jen MK), která je organickou součástí Sovětského divadelního svazu. Jejími členy jsou vedle jazykovědců (pracovníků Ústavu ruského jazyka AV SSSR) herci a divadelní pedagogové. V první fázi své činnosti se MK zabývá rozborem současného stavu výslovnosti na sovětských jevištích. K tomuto cíli byl zahájen orientační průzkum, jehož účelem je zjistit vztah mezi normou spisovné výslovnosti a výslovností jevištní, především skutečnost, do jaké míry současné divadlo tyto normy respektuje, popřípadě porušuje. Výzkum byl zahájen v Ústředním dětském divadle v Moskvě a z usnesení komise jím byli pověřeni pracovníci Ústavu ruského jazyka AV SSSR. Rozboru mají být z tohoto hlediska podrobeny jak hry klasického repertoáru, tak představení s náměty ze současnosti.

Hned na počátku výzkumu se ukázalo, že přes určitou konzervativnost současné jevištní výslovnosti, která — jak na to upozornil M. Romportl[2] — je zřejmě motivována snahou po větší důslednosti, např. tvrdá výslovnost zvratných částic s’, sja, výslovnost měkkého r před [ť], [ď], objevuje se zde řada dokladů na porušování spisovné výslovnosti, které není nijak motivováno uměleckým záměrem. První publikované výsledky výzkumu zachycují některé z těchto tendencí a zároveň zahajují diskusi o jevištní výslovnosti, která od r. 1963 probíhá ve sborníku Voprosy kul’tury reči.[3]

Cílem diskuse je zjistit, jaký je vztah divadelních pracovníků k spisovné normě i kodifikaci a jak veřejnost hodnotí různé typy odchylek jevištní mluvy od platné kodifikace. Sama diskuse je již úvodem k vlastnímu výzkumu, který se zaměřuje především na ty jevy, v nichž se projevuje největší rozkolísanost. Výzkum bude probíhat dvojím způsobem: jednak [154]již tradiční metodou dotazníkových akcí, které se snaží o objektivní zjištění současného úzu, jednak veřejnou anketou mezi pedagogy a studenty divadelních fakult. Výsledků pak komise využije k zpřesnění norem jevištní výslovnosti, přičemž bude vycházet ze zjištění současného stavu a bude zároveň přihlížet i k vžitým výslovnostním tradicím, udržovaným především mistry jevištní mluvy.

Hlavní těžiště práce MK však spočívá především v hledání nových forem péče o jazykovou kulturu vzhledem k jevištní praxi.

Jedním z příspěvků k ustálení norem jevištní výslovnosti bylo vydání souboru devíti dlouhohrajících desek, obsahujících kurs správné výslovnosti. Soubor byl vydán Sovětským divadelním svazem r. 1963 jako praktická příručka výuky správné výslovnosti pro herce a veřejné pracovníky. Průvodce k těmto deskám sestavila I. P. Kozl’janinovová, členka MK. Podle názvu knížky (Současná spisovná výslovnost) bychom předpokládali, že půjde o popis současné spisovné výslovnosti a o návod k jejímu správnému zvládnutí. Autorka se však zabývá pouze výslovností jednotlivých samohlásek a souhlásek, popřípadě souhláskových skupin a některých typů výslovnosti konce slov (otázka přednesu celých vět je zde již tradičně opomíjena). Bohužel i zde se převážnou většinou omezuje na pouhý výčet pravidel, přičemž u každého z nich uvádí několik příkladů, při jejichž výslovnosti se nejčastěji chybuje; vzhledem k celkovému zaměření příručky bude sotva možné využít jí v širším měřítku. Přes tyto výhrady můžeme ji však hodnotit jako dobře míněnou pomoc hercům a jako příspěvek k výuce uměleckého přednesu. Z tohoto hlediska bude jistě užitečný i slovník, který v současné době připravují členové MK: mají v něm být zachycena slova domácí i přejatá, a to jejich výslovnost i přízvuk. Také tento slovník, který je doposud v rukopise, bude určen pro specifické potřeby herců. V podstatě bude vycházet z kodifikační příručky R. I. Avanesova a S. I. Ožegova, Russkoje literaturnoje proiznošenije i udarenije (Moskva 1960); vzhledem k tomu, že vyjde z materiálu, který byl již prověřen praxí, bude možno jeho kodifikační charakter zesílit.

Mohli bychom zde uvést ještě řadu dalších příkladů svědčících o soustavné péči o běžné aktuální otázky kultury mluveného slova, např. pravidelné semináře o správné výslovnosti a technice řeči pro kulturní pracovníky, pořádání konferencí o aktuálních otázkách jevištní řeči apod. Je zřejmé, že jak v celkovém zaměření, tak i ve způsobu řešení některých dílčích otázek je obsažena řada podnětů i pro naši činnost.


[1] V této souvislosti upozorňujeme na diskusi o výslovnosti spisovné češtiny ve vztahu k herecké tvorbě (srov. časopis Divadlo z r. 1956, s. 862), která našla jen malou odezvu u naší kulturní veřejnosti (o průběhu diskuse srov. zprávu J. Ondráčkové, K diskusi o jevištní mluvě, NŘ 40, 1957, s. 55—57). — S menším zájmem se setkaly výzvy k diskusi o výslovnosti spisovné češtiny, které uveřejňovala Ortoepická komise Ústavu pro jazyk český ČSAV v časopise Divadlo, Literární noviny, Naše řeč, v r. 1960. — V r. 1966 vydalo nakladatelství Orbis sborník Slyšet se navzájem (60 hlasů o uměleckém přednesu). Sborník připravil Vladimír Justl; srov. zprávu o něm zde na s. 149n.

[2] M. Romportl, K tendencím vývoje ruské výslovnostní normy, Čs. rusistika 3, 1958, s. 108—114.

[3] Srov. sborník Voprosy kul’tury reči 4, 1963, s úvodem do diskuse O jevištní řeči (s. 137); dále L. N. Kuzněcovová, Ortoepické poznámky k výslovnosti v Ústředním dětském divadle, s. 138n., a S. M. Kuzminová, „Boris Godunov v Ústředním dětském divadle, s. 144n.

Naše řeč, volume 50 (1967), issue 3, pp. 152-154

Previous Růžena Buchtelová: Slyšet se navzájem

Next Antonín Tejnor: O kultuře mluvených projevů