Časopis Naše řeč
en cz

Slyšet se navzájem

Růžena Buchtelová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V úvodu ke sborníku Slyšet se navzájem, který vyšel koncem r. 1966 v nakladatelství Orbis, je vyjádřen záměr pořadatele sborníku Vl. Justla soustředit v jedné knize hlasy českých básníků, teoretiků, interpretů, režisérů a dramaturgů o uměleckém přednesu. Samotný název knihy nechce jen zdůraznit vztah přednašeč — posluchač, ale i jednotu všech, kteří se hlasové realizaci uměleckého textu věnují, tj. jak profesionálů, tak amatérů.

Velká pestrost ve výběru témat sborníku naznačuje mnohostrannost a do jisté míry i komplikovanost otázek týkajících se uměleckého přednesu. Také samotné články jsou různého rázu: vedle článků o zásadních problémech vztahujících se k uměleckému přednesu (např. příspěvků J. Mukařovského, M. Červenky, Fr. Daneše, J. Levého, K. Ohnesorga atd.) jsou tu i stati velmi speciální a omezené na konkrétní problematiku (L. Bachman, Jeden příklad; J. Hořec, Jazz a poezie; E. Langová, Literární pořady v televizi apod.), vedle příspěvků přinášejících nový materiál i stati přehodnocující dosavadní poznatky. Není proto možné vystihnout ve stručné zprávě všechny tendence projevující se v současné době v teorii i praxi uměleckého přednesu; zmíníme se zde tedy jen o nejdůležitějších.

Je samozřejmé, že při uměleckém přednesu jde o zvukovou realizaci jazykového materiálu: základní a rozhodující prostředky přednašeče jsou tedy jazykové. Často byly v této souvislosti vysloveny názory, že existuje rozpor mezi realizací mluveného projevu podle zásad hlasové techniky a ortoepie a mezi vlastní tvůrčí prací se slovem. Jinak řečeno, jestliže trváme přísně na zásadách spisovné výslovnosti, omezujeme tím tvůrčí svobodu umělcovu, který bude vždycky určitým způsobem svůj přednes stylizovat.[1]

Této problematice jsou věnovány tři příspěvky sborníku. Fr. Daneš (Vyslovnostní norma z hlediska funkční jazykovědy) upozorňuje, že moderní teorie spisovného jazyka předpokládá výraznou a bohatou funkční stylovou diferenciaci ortoepických norem a že dostatečná zásoba diferencovaných výslovnostních prostředků a schopnost jich přiměřeně užívat podle situace apod. jsou nezbytným podkladem jakékoli tvůrčí práce. K. Ohne[150]sorg (Bez čeho nelze začít) se zamýšlí nad tím, jak různé způsoby artikulace nebo realizace hlásek přispívají k zvukové stylizaci promluvy. V této souvislosti poukazuje na to, že realizace promluvových úseků se zvukovou podobou odchylnou od způsobu běžného se dá použít jako účinného stylizačního nebo charakterizačního prvku.[2] K. Rektorisová na základě svých bohatých pedagogických zkušeností uvádí, že bez technicky vyspělé dikce není možno dospět k umělecké pravdivosti a přesvědčivosti přednesu.

Obecnější problematiky uměleckého přednesu se týká především základní, dnes již klasická stať J. Mukařovského O recitačním umění, převzatá z prvního dílu jeho Kapitol z české poetiky (Svoboda 1948, 2., doplněné vydání) s připojeným dovětkem z r. 1966, dále závažný příspěvek M. Červenky O jednom napětí veršové struktury, J. Hrabáka K problematice volného verše a nedávno zesnulého J. Levého Formální klíč. Podle základního zákona veršové struktury je základní významovou i zvukovou jednotkou básně verš a celistvost verše je v prvé řadě dána intonací jako rytmotvorným činitelem. Jednou z hlavních otázek přístupu k textu by měl být rytmus básně. Dodržování rytmické osnovy a zvukové jednotnosti verše (to charakterizuje podle Mukařovského soudobý recitační styl) nijak neoslabuje přednašečovu možnost zdůraznit význam a intonaci básnického textu. Systém rytmických a stylistických prostředků vytváří samostatnou strukturu, jejíž jednotlivé složky jsou mezi sebou často v protikladu. Jeden takový protiklad, který se uskutečňuje ve zvukovém plánu jazyka, je námětem příspěvku M. Červenky. Autor zde poukazuje na rytmickou závaznost verše jako samostatné zvukové struktury, proti níž stojí tendence nejmenší jednotky, tj. slova, k významové a zvukové samostatnosti. Realizace tohoto napětí ve zvukovém materiálu se projevuje na jedné straně jako intonační splývavost a na straně druhé jako sklon k vytváření ostrých předělů ve výstavbě věty. Při správné realizaci mluveného projevu se musí přihlížet k oběma těmto tendencím.

Řada těchto teoretických požadavků se obráží v praxi. Dnes už je samozřejmé, že v oblasti umělecké tvorby nelze spoléhat na cit, intuici, ale na teoreticky zdůvodněný přístup (M. Hölzel, Dialektika recitačního umění). Z teoretických příspěvků také jasně vyplývá požadavek tzv. tvůrčího přednašeče, který i při vlastním dotváření uměleckého díla pozorně vychází z daného textu: tento oprávněný požadavek je přijímán téměř všemi praktiky.

Přímým osobním zkušenostem básníků, interpretů, režisérů a dramatiků v této oblasti jsou věnovány dvě třetiny publikace. V převážné většině těchto příspěvků se uplatňují výrazně dvě tendence, jen zdánlivě protikladné: na jedné straně je to užívání jazykových prostředků, tradičně pociťovaných jako básnické (což souviselo s tím, že nebyla brána v úvahu odlišnost umě[151]leckého přednesu od projevu hereckého), na straně druhé zjištění, že básnickému projevu odpovídajícímu současnosti musí odpovídat i přiměřený postoj při hlasové realizaci. Mnohdy pak dochází k rozporu mezi prostředky, kterými vytváří básnický jazyk autor, a prostředky, jichž užívá recitátor: často se mluví v oblasti umělecké tvorby o tzv. hledání podtextu, které ve skutečnosti vede k deformaci textu.

S rozvojem rozhlasu a televize přistupují k problémům vlastního uměleckého přednesu i problémy jiné, zdánlivě s probíranou tematikou nesouvisející. Tak např. se ukazuje, že své zvláštní nároky na umělecký přednes má rozhlas, jiné opět televize. V rozhlase je přednašeč odkázán pouze na svůj hlas, na možnost využít hlasových možností k odlišení různých zvukových kvalit veršů. Často se v této souvislosti vyskytují názory, že herecká a vůbec profesionální zkušenost je zde na překážku. I když je samozřejmé, že podstatu uměleckého přednesu nemohou ani rozhlas ani televize ovlivnit, bude přece jen zapotřebí přizpůsobit v mnohém techniku a některé vlastnosti přednesu vlastnostem technického zprostředkovatele (v tomto případě mikrofonu, kamery). Na druhé straně by však právě rozhlas díky svým technickým možnostem mohl udělat mnohem více pro nové pojetí uměleckého přednesu. Zatím se však často setkáváme se standardním přednesem uváděným převážně s průvodní hudební složkou, která mnohdy působí na posluchače rušivě. V takových případech má mít hudba výrazně dokreslující poslání, ačkoli často slyšíme opak: nerespektuje ani umělecké dílo, mnohdy ani přednašeče (J. Horčička, Poezie a rozhlas). Otevřeným problémem zůstává i interpretace poezie v televizi. Pomineme-li otázku, zda poezie do televize vůbec patří (R. Lukavský), je i vlastní inscenace značně nesnadným úkolem. „Slovo básníka se často zdá těm, kteří ho inscenují, málo. Snaží se proto vytvořením syntetického tvaru působit hlouběji. Vytváří se nálada pomocí hudby, dekorací, zvuků, aranžování“ (J. Bělka, Když otevřeme knihu). Výsledný dojem je pak nepřirozenost, strnulost uměleckého projevu. Rovněž není lehké nalézt vhodné způsoby k tlumočení moderní poezie experimentálního typu (B. Grögerová, J. Hiršal, Několik slov o fonické poezii; J. Hořec, Jazz a poezie).

Na závěr ještě několik připomínek k celkové úpravě sborníku. Uspořádání knihy je vedeno snahou po vytvoření celků, které jsou si po stránce obsahové blízké a jsou oddělovány hlasy básníků. Tomuto záměru napomáhá i výrazná grafická úprava. Popularizační úlohu sborníku podporují dvě přílohy. První z nich, Z dějin českého uměleckého přednesu od A. Scherla, informuje čtenáře o nejvýznamnějších tradicích uměleckého přednesu. Druhá příloha přináší dva významné scénáře posledních let; autory scénářů jsou Radim Vašinka (Vyšinutá hrdlička) a Vladislav Vančura - Jaroslav Dudek (Rytíř). Přes nepopiratelnou hodnotu obou scénářů je sporné, zda jejich zařazení do sborníku, které je zdůvodňováno jako praktický přínos pro ty, kdož se zabývají otázkami uměleckého přednesu, svůj [152]účel splnilo a celkovou orientaci sborníku poněkud nenarušilo. Propříště by snad bylo vhodnější uvažovat o samostatném vydání některých literárních pásem, na jejichž vzniku se podílely i významné umělecké osobnosti, jako např. Holz, Burian a další.

Výběr studijní literatury k problematice uměleckého přednesu, který sestavil J. Hraše, doplňuje sborník s cílem sloužit hlubšímu studiu daného tématu.

Sborník sám je především materiálem a jako takový ukazuje možnosti dalších výzkumů: někde i výslovně upozorňuje, co bude ještě třeba v oblasti uměleckého přednesu vykonat. Problémů není jistě málo: vedle těch, na které jsme upozornili v této zprávě, je to např. nebezpečí manýrismu (J. Červinka, Kýč v uměleckém přednesu), důležitost pauzy a jejího správného použití (L. Dvorský, K významu pauzy), význam přednesu prózy (V. Hudeček, Forma kontra obsah; V. Fišar, O próze v přednesu) aj. Je tedy možno shrnout, že první svazek sborníku je velmi dobrým začátkem a připravovaný druhý díl Viola aneb slyšet se navzájem podruhé (má vyjít v r. 1969) na něj jistě úspěšně naváže.


[1] Srov. diskusi o jevištní výslovnosti v časopise Divadlo 7, 1956, s. 862n.

[2] Srov. o tom M. Romportl, K otázce spisovnosti větně fonetických prvků, zejména intonace, SaS 22, 1961, s. 1—8.

Naše řeč, ročník 50 (1967), číslo 3, s. 149-152

Předchozí Ladislav Dvorský: Odsouvání hlásek při recitaci (Příspěvek k rozboru současného recitačního stylu)

Následující Růžena Buchtelová: Péče o jevištní výslovnost v SSSR

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1