Časopis Naše řeč
en cz

Jubilejní Slavica Pragensia o aktuálních otázkách jazykovědných

Jaroslav Machač

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Pořadatelé posledního, již sedmého svazku pražského slavistického sborníku Slavica Pragensia,[1] vydaného v roce 20. výročí osvobození, zařadili jak do části lingvistické (s. 1—109), tak i do části literárněvědné (s. 111—179) ve větší míře příspěvky souvisící těsněji nebo volněji s tímto jubileem. Nejde tu však, co se týče části lingvistické, o články a studie inspirované právě jen touto aktuálností jubilejní, nýbrž především aktuálností vědeckou a společenskou. Platí to konečně i o příspěvcích „nejubilejních“.

V naší zprávě o tomto sborníku se ovšem omezujeme jen na příspěvky jazykovědné a při tom podrobnější informaci přinášíme jen o těch, které se zabývají problematikou sledovanou naším časopisem.

V úvodní zásadní stati nazvané Studium bohemistiky a obecně jazykovědná problematika (s. 5—8) zamýšlí se Boh. Havránek kriticky nad zaměřením naší bohemistiky v posledních dvaceti letech a nad její další orientací. Hodnotí příznivě, že zároveň s rozvíjením velkých kolektivních úkolů, zejména lexikografických a dialektologických, umožněných vybudováním pracovních vědeckých institucí po r. 1945, rozvíjela se a prohlubovala i metodologická základna těchto úseků lingvistické práce. Projevem toho je stále těsnější sepětí naší lexikografie s lexikologií a rozšíření perspektivního pohledu české dialektologie při stále důslednějším zřeteli k společenskému vývoji.

Další úspěšný rozvoj bohemistiky a — vzhledem k jejímu klíčovému postavení — i rozvoj naší jazykovědy vůbec vidí však akad. Havránek v orientaci k obecně jazykovědné problematice a k ústřednímu lingvistickému úkolu, kterým je strukturní analýza gramatické a lexikální stavby jazyka a jeho fungování. K tomu je třeba kriticky využívat nejen výsledků a podnětů světové lingvistiky, jež zaznamenala velký pokrok, ale zároveň rozvíjet vynikající tradici domácí, které naše bohemistika a jazykověda zůstala podle Havránkova mínění v posledních dvou desítiletích hodně dlužna.

Při tom nelze bohemistiku chápat izolovaně — jako studium výhradně jediného jazyka. Mimo jiné i příklady z domácí historie jazykovědného bá[95]dání — Zubatý, Mathesius, Skalička — nasvědčují tomu, že jednak postup od obecné jazykovědné problematiky k analýze vlastního jazyka, jednak konfrontační studium pomáhají vidět celou řadu jazykových jevů a vztahů ostřeji. Třeba dodat, že právě v této souvislosti nemůže chybět jméno B. Havránka, autora této retrospektivní a zároveň programaticky zaměřené stati.

Obecně jazykovědné problematice základní povahy je věnován hned následující článek Vl. Skaličky Über die Bedeutung der grammatischen Elemente (O významu gramatických jednotek, s. 9—11). Zkoumá otázku, v čem leží protiklad mezi gramatickými a lexikálními jednotkami, pokud jde o jejich význam. Souhlasí s těmi, kdož tento protiklad vidí ve vyšší abstraktnosti gramatických jednotek nebo v jejich převážně syntaktické funkci.[2] Zároveň však uvádí doklady, že tento rozdíl nemusí být v míře abstrakce (singulár — číslovka jeden) a že také různé gramatické kategorie (např. vidy) nemají syntaktickou funkci, tj. neslouží k vzájemnému spojování lexikálních jednotek. Abstrakce a syntaktičnost jsou tedy důležitými součástmi gramatického významu, avšak je třeba hledat ještě třetí. Tu autor vyvozuje z rozdílů mezi jazyky, jak se projevují v souborech pravidel, podle kterých se slova (každého přirozeného jazyka) zařazují do určité třídy. Dochází tak k závěru, že „význam gramatických jednotek je spojením tří hlavních součástí: syntaktické, abstraktní a zařazující“.

Obsáhlá studie Al. Jedličky K charakteristice slovní zásoby současné spisovné češtiny (s. 13—27) je významným aktuálním příspěvkem k studiu současné české jazykové situace podmíněné závažnými společenskými změnami a vlivy v posledních dvaceti letech.

Pro současný spisovný jazyk — chápaný v duchu pražské školy jako společný jednotný normovaný útvar funkčně diferencovaný, realizující se v projevech psaných i mluvených — přijímá autor obvyklé časové vymezení 50—60 let, jak je přinášejí již známé Obecné zásady pro kulturu jazyka z r. 1932.[3] Doplňuje je však závažnou připomínkou, že v rámci tohoto časového období projevuje se další „vnitřní časové zvrstvení“, pociťované v konkrétních realizacích (adresátem projevu) jako generační rozdíl.

Jako východiska k postižení základních charakteristických rysů současné české slovní zásoby z hlediska její vnitřní vývojové dynamiky používá konfrontace lexikografického zpracování některých úseků v starším akademickém Příručním slovníku (PS) a v novém Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ). Na základě tohoto srovnání zjišťuje kvantitativní růst slovní zásoby (např. u písmene R téměř desetiprocentní). Je si ovšem dobře vědom, že (zejména kvantitativní) údaje získané z prostého srovnání těchto [96]dvou lexikografických děl třeba přijímat kriticky.[4] Používá provedené konfrontace jako pomocného podkladu pro samu lingvistickou charakteristiku pohybu v současné slovní zásobě. Upozorňuje, že mimojazykové podněty k tomuto pohybu mají v různých oblastech, v nichž se spisovný jazyk uplatňuje, různý charakter: zatímco v oblasti odborné jde především o prostou potřebu pojmenovat nové skutečnosti (často v rámci systemizace a normalizace příslušné terminologické soustavy) a v oblasti publicistiky o potřebu bezprostředně reagovat na politické a společenské dění, vznikají v oblasti umělecké nové lexikální prostředky „ze snahy o nové vidění skutečnosti“.

Při důsledném přihlížení k funkční diferenciaci pojmenovacích prostředků dochází pak autor k některým obecnějším i dílčím zjištěním, jak jazyk na specifikované požadavky a potřeby společenské komunikace reaguje, a to nejen vytvářením jednotlivých nových pojmenování izolovaných, ale zejména propracováváním určitých slovotvorných typů a postupů, využíváním určitých slovotvorných prostředků, jejich diferenciací a přehodnocováním.

Pokud jde o vzájemný vztah a vzájemné působení jednotlivých útvarů národního jazyka a jednotlivých stylových vrstev, zaznamenává pro současný stav a vývoj slovní zásoby spisovného jazyka charakteristický proces stylové neutralizace, a to jednak prvků hovorových, jednak prvků odborných a knižních, v němž vidí určitou paralelu k vyrovnávání běžně mluveného jazyka s jazykem spisovným v rovině hláskové a tvarové.

Do těchto souvislostí pak uvádí i proces tzv. univerbizace (tj. vytváření jednoslovných pojmenování z lexikálních jednotek víceslovných). Konstatuje zároveň, že univerbizační proces je při tom podmíněn nejen existencí, ale i hojným uplatňováním víceslovných pojmenování, zejména v odborném a oficiálním prostředí. (Od víceslovných pojmenování jmenných podléhajících univerbizaci odlišuje ovšem autor analytické konstrukce slovesně jmenné typu provádět výzkum, uplatňující se výrazně ve sféře odborné a zčásti publicistické, a dále kontextová spojení typu proces revoluce s oslabeným lexikálním významem řídícího členu, častá především v publicistice.) Jednoslovná univerbizovaná pojmenování nejrůznějších typů, vytvářená zejména v běžně mluveném jazyce, pronikají v hojné míře do jazyka spisovného, podléhají stylové neutralizaci, popř. vytvářejí s víceslovným pojmenováním synonymní dvojici nově stylově diferencovanou, při čemž původní vlastní spisovný prostředek nabývá často výrazně knižního (oficiálního) charakteru.[5]

Na druhé straně se stylově neutralizují i lexikální prostředky specificky odborné a knižní při postupující terminologizaci současné slovní zásoby. [97]Autor upozorňuje, že dnešní proces terminologizace slovníku má tedy právě opačný průběh i výsledek než v lexiku obrozenském. Obdobně to platí dnes í o stylové oblasti umělecké, pro kterou není příznačné vytváření specifického slovníku básnického (závažné je při tom i zjištění, že vlastním zdrojem uměleckých aktualizací jsou dnes především posuny a změny významové, nikoli vytváření a využívání specifických prostředků slovotvorných).

Značnou pozornost věnuje pak autor otázce internacionalizace současné slovní zásoby, projevující se nejenom v prostém přejímání cizích, zvláště mezinárodních slov a v kalkování, ale i v stále častějším využívání cizích prvků při tvoření nových pojmenování, v širokém uplatňování tzv. hybridních formací, v oblasti frazeologie pak v přenášení určitých formálních a sémantických klišé z cizích jazyků. V souvislosti s tímto procesem dochází i zde k jisté stylové neutralizaci, totiž k oslabování protikladu domácí — přejaté slovo. Stylově se přehodnocují také nová hromadně vznikající hybridní slova (kromě typů výrazně příznakových, aktualizačních), a to právě vzhledem k hromadnosti výskytu, dané potřebami vyjadřování odborného a profesionálního, a mj. i vzhledem k tomu, že cizí komponenty u některých typů (např. mikro-, stereo-) nabývají už téměř předponového charakteru (lingvistická interpretace nevystačí zde s hledisky uplatňovanými pro tradiční slovotvorné postupy).

Vedle vytčení těchto základních procesů, které se v slovní zásobě (vzhledem k složitým vztahům mezi jednotlivými jazykovými rovinami i působením mimojazykovým) neuplatňují vždy přímočaře, uvádí autor stati i celou řadu dílčích poznatků a zjištění, jimiž zejména dokládá vázanost nově vznikajících prostředků na společenské pojmenovací potřeby.

Některé otázky mohly být v Jedličkově statí jen nastíněny, některé (např. vliv ruštiny, vzájemný kontakt česko-slovenský aj.) zůstaly vědomě při omezeném rozsahu studie stranou, jiné jsou při podrobnějším výkladu i bohatěji ilustračně dokumentovány. Podstatný přínos této studie je třeba vidět v tom, že je souborným pohledem na současnou českou slovní zásobu a její charakteristické rysy a tendence v jejím vnitřním vývoji, a zároveň pohledem, při kterém se mohl znalec období, v němž se novodobá česká slovní zásoba formovala, odvážit i paralel a konfrontací s vývojovými tendencemi staršími. Tím tato stať — podnětně využívající existence dvou velkých lexikografických popisů slovní zásoby (na nichž se autor sám podílel) — otvírá cestu k dalšímu podrobnějšímu studiu v této oblasti.

Problematikou vědomě nedotčenou v Jedličkově stati, totiž otázkou poměru češtiny a slovenštiny a české a ruské slovní zásoby se zabývají — i když v jiných aspektech — následující dva články sborníku. První z nich, stať V. Budovičové K problematike pomeru slovenčiny a češtiny ako východiska konfrontačného štúdia (s. 29—40) je motivován snahou nalézt objektivní základnu pro vědecké studium vzájemného poměru těchto dvou [98]jazyků, také jakožto nezbytného předpokladu pro další směr jazykové politiky v této oblasti.

Dialektiku poznání tohoto vzájemného vztahu vidí autorka v tom, že jde jednak o dva plně rozvinuté samostatné jazyky, jednak o jazyky geneticky velmi příbuzné, mající styčné plochy v celém svém historickém vývoji a v posledních 50 letech paralelně se vyvíjející v týchž společenských podmínkách. Z toho podle ní vyplývá, že oba jazyky je třeba srovnávat v jejich nadnářeční kompaktnosti a že konfrontační analýza musí být zaměřena i na postižení společných systémových zákonitostí a souběžných nebo protikladných vývojových tendencí.

Hlavní důraz klade autorka na to, že v jednotlivých oblastech užívání jazyka se spisovná slovenština uplatňovala ve svém historickém vývoji nestejnou měrou, a při tom odlišně od češtiny, což se výrazně projevuje i v jejím současném stavu i ve vztahu obou jazyků. K tomuto faktu historicky a společenský podmíněnému musí konfrontační analýza přihlížet primárně; vzájemné zkoumání obou spisovných jazyků třeba zaměřit diferencovaně podle jejich základních funkcí (autorka mluví o jazyce literárním, odborném a hovorovém). Jen z výsledků tohoto diferencovaného postupu možno vyvozovat závěry i pro jazykovou praxi, neboť mechanické přenášení kritérií a třídění z jednoho jazyka na druhý vede k přehlížení rozdílné hierarchie hodnot v obou jazycích.

I když článek V. Budovičové nebyl zamýšlen jako příspěvek do diskuse o kultuře spisovné slovenštiny (o níž v NŘ sama autorka referovala[6]), ani jako přímá reakce na ni, tematicky k ní patří. Tato diskuse, která na širším fóru zdravě ventilovala do té doby latentní[7] spor o spisovnou slovenštinu a její současné vývojové tendence, distancovala se především od apriorních tezí o sbližování našich národních jazyků, sama se však v některých projevech apriorním přístupům neubránila. Tím cennější je v této souvislosti věcná úvaha, která se snaží v prvé řadě o vytčení metodologických zásad pro vlastní srovnávací studium obou navzájem tak blízkých jazyků.

Následující článek Jos. Vlčka K porovnání slovní zásoby v ruštině a v češtině (s. 41—49) se zabývá vytčením základních proporcionálních poměrů ve složení ruské slovní zásoby vzhledem k češtině. Vlček dochází při tom k roztřídění (jednoslovných) lexikálních jednotek v ruštině a v češtině do těchto pěti základních skupin: 1. slova odlišná hláskovým složením, která nemají vlastní významový ekvivalent v druhém jazyce a realizují se v něm popř. jen jako slovo citátové (boršč, knedlík), 2. slova odlišná hláskovým složením (kanikuly - prázdniny), 3. slova podobná hláskovým složením [99]i významem (škola), 4. taková slova s různou stylovou platností (mašina, vojna, vesna), 5. slova podobná hláskovým složením, ale rozdílná významem, česko-ruská homonyma (rus. trup, ‚mrtvola‘ × čes. trup, ‚tulovišče‘). Autor uvádí i percentuální údaje o podílu těchto jednotlivých skupin v ruské slovní zásobě (od 1—5): 3 %, 22 %, 60 %, 7 %, 8 %.

Při popisu a charakteristice těchto skupin užívá i další vnitřní diferenciace — ovšem spíše namátkové — a zejména u slov významově i hláskově shodných, která tvoří 60 % ruské slovní zásoby, poukazuje na rozdíly v jejich distribuci, v tom, jak se uplatňují v kontextových spojeních volných a vázaných i ve sdružených pojmenováních atd.; u slov mnohovýznamových k tomu přistupuje obvykle také rozdílnost významové struktury.

Přínos tohoto příspěvku, a to nejen pro metodiku vyučování ruštině a pro teorii překladu, jak autor sám uvádí, ale i pro lepší poznání slovní zásoby obou jazyků a jejich vnitřních vztahů vůbec — může být značný, postoupí-li se od obecné klasifikace zde podané k podrobnějšímu zkoumání jednotlivých aspektů autorem naznačených a zahrnou-li se do této problematiky vedle pojmenování jednoslovných i víceslovné lexikální jednotky.

Rusistiku ve sborníku zastupují vedle srovnávací rusko-české studie Vlčkovy ještě dvě práce syntaktické. M. Kubík ve stati nazvané K voprosu klasifikaciji složnopodčiňonnych předloženij v russkom jazyke (K otázce klasifikace ruského podřadného souvětí, s. 51—62) podává kritiku tradičního třídění podřadných souvětí z hlediska „obsahového, resp. logického“. Nadřazuje tomuto členění hledisko strukturní a dělí podřadná souvětí do dvou základních typů podle toho, zda hlavní věta obsahuje nebo neobsahuje element určující, vymezující připojení závislé vedlejší věty; označuje je (podle našeho mínění ne právě nejvhodněji) jako typ jednočlenný a dvoučlenný. Aplikace na širším materiálu[8] ukáže, zda tento přístup ke klasifikaci ruských (a ovšem nejenom ruských) podřadných souvětí je adekvátnější tomuto předmětu než třídění tradiční (vycházející ze základního syntaktického charakteru vedlejších vět), nebo zda je jen jedním z možných pohledů.

Článek P. Adamce K voprosu o transformacionnom analyze predloženij bez nominativa i s nejadernym nominativom v sovremennom russkom jazyke (K transformační analýze vět bez nominativu a s nejádrovým nominativem v současné ruštině, s. 63—79) pokouší se o transformační výklad těchto vět a dochází k nové diferenciaci tzv. osobních a neosobních vět v ruštině a ukazuje na jejich spojitost.

Obecným příspěvkem k problematice transformačních pravidel je článek J. Jelínka A Linguistic Aspect of Transformation Rules (Lingvistická interpretace transformačních pravidel, s. 81—86). Autor v něm dochází k závěru, že je možná lingvistická interpretace transformačních pravidel [100]u Leese, neboť zde jde o nominalizaci, tedy o lingvistický jev,[9] zatímco u Chomského a Harrise jsou „pouze technickou součástí algebraického systému“.

Článek P. Piťhy K analýze koordinačních spojek při strojovém překladu z češtiny je stejně jako stať Kubíkova výtahem z dosud nepublikované monografie a k podrobnějšímu výkladu a dokumentaci by bylo třeba více místa. I tak je však tento článek důkazem, že analýza jazykových jevů pro potřeby strojového překladu, vyžadující maximálně možné explicitnosti, může přinést cenné výsledky pro úplnější poznání jazykové skutečnosti (ať už se na vlastní perspektivy strojového překladu hledí optimisticky, nebo skepticky). Piťhova práce naznačuje jemnější a podrobnější diferenciaci vztahů, které jednotlivé souřadicí spojky vyjadřují; přihlíží zároveň i ke kombinacím vyjadřovaných vztahů, daných poměrem významů spojovaných výrazů a vět, a k různě odstupňovaným projevům rudimentárního lexikálního významu u některých spojek.[10] K vlastnímu výkladu je připojen předběžný návrh instrukční sítě pro rozbor souřadicích spojek a příklady k jejímu použití v odborném (matematickém) textu určeném k strojovému překladu.

Poslední, Horálkova stať Teorie překladu výsledky a výhledy (s. 103—109) je sice svou tematikou i umístěním ve sborníku na rozhraní části jazykovědné a literárněvědné, avšak právě zdůrazněním lingvistických zřetelů v teorii překladu hlásí se sama do části prvé.

Retrospektivní úvod k stati konstatuje, že rok 1945 byl mezníkem (přinejmenším alespoň kvantitativním) spíše pro vlastní překladovou literaturu než pro teorii překládání. Ovšem nové společenské poměry a konkrétně chápání literatury jakožto nástroje společenské přestavby, uplatňující se od začátku 50. let, nezůstalo bez vlivu na teorii překladu. Zdůrazňování ideologických zřetelů sblížilo ji s literární vědou a v souhlase s dobovými stanovisky (převládajícími i v Sovětském svazu) ustoupily lingvistické zřetele do pozadí. Změnu v postavení jazykovědy přinesl však v posledních letech rozvoj teorie informace. Tu vidí autor naši situaci o to příznivější, že se naše teorie překladu nikdy úplně nezřekla „pozitivního dědictví“ funkční jazykovědy, neboť v ní právě pro uplatňování funkčního pojetí nacházela oporu.

Dále pak Horálek přechází k teoretickým otázkám. Zabývá se Bühlerovou koncepcí tří základních funkcí jazyka a její kritikou podanou Mathesiem.[11] [101]Připojuje se k Mathesiovým výhradám k tzv. funkci zobrazovací a doporučuje spíše hovořit o funkci znakové, neboť jazykový projev (v poměru k obsahu sdělení) není zobrazením, ale znakem. Zobrazovací funkce přísluší jazykovým prostředkům v promluvách, nikoli promluvám samým. Právě v rozpracování této otázky vidí autor velký přínos pro teorii překladu. Zásadně k Bühlerově koncepci připomíná,[12] že jeho pojetí se zřetelně vztahuje k jazykovým projevům, nikoli k jazyku jako systému. Také jazyk jako systém má své funkce hlavní — dorozumívací a mentální — a funkce vedlejší; jednou z vedlejších funkcí je funkce literární (to se vyvozuje z faktu, že literární jazyk umožňuje projevy v neliterární formě nemožné, a dále že v určitém jazykovém prostředí může jako spisovný jazyk sloužit i jazyk cizí — jak tomu bylo např. i u nás s latinou).

Zabývaje se otázkou estetické funkce jazyka, jak ji známe z pojetí a rozpracování Mukařovského, vrací se Horálek (jako často při svých teoretických úvahách na toto téma) k problému přeložitelnosti a nepřeložitelnosti uměleckých děl a k otázce s tím souvisící, totiž k určité vázanosti estetické funkce také na jazykový systém.[13]

V poznámce k teoretickým pracím J. Levého připomíná, že si jejich autor otázku přeložitelnosti, popř. jejích mezí ani neklade. Vytýká mu dále to, že překladatelství uvádí přespříliš do analogie s reprodukčním uměním.[14] Oba tyto nedostatky prací Levého vyplývají podle Horálka z jejich protilingvistické koncepce.

Přechází pak k teorii funkčních stylů, která v překladatelské teorii i praxi nalezla uplatnění v mnohem větší míře než teorie jazykových funkcí. V souvislosti s tím se dotýká i současného pohybu ve spisovné češtině, a vyslovuje názor, že pronikání hovorových prvků do spisovného jazyka i pronikání obecné češtiny do jazyka uměleckých děl neznamená oslabování nebo rozpad spisovné normy. Užívání obecné češtiny v uměleckém jazyce (i v překladech) neztrácí svůj funkční charakter. Čeština jako ustálený jazyk s vyspělou literární tradicí je ve výhodě (např. proti slovenštině) v tom, že umožňuje právě při své „vrstevnatosti“ vytváření jazykových charakteristik dobových i sociálních ve velké míře.

Závěrem vyslovuje autor stati názor, že ve vývoji teorie překladu lze čekat další sblížení s moderní jazykovědou, a vítá pokusy zkoumat kvality překladových textů novými metodami, jak je vypracovává psycholingvistika, i podněty matematicky orientované stylistiky.

[102]Lingvistická část slavistického sborníku, o němž jsme zde podali zprávu, je tedy, jak je vidět, velmi rozmanitá: obsahuje stati zabývající se základní obecně jazykovědnou problematikou i dílčí detailní analýzou konkrétních jazykových jevů, stati rozvíjející nově postupy tradiční i takové, které akceptují nejnovější jazykovědné výboje. Snad již v tom lze spatřovat svědectví, že postuláty vytčené pro další rozvoj naší bohemistiky a jazykovědy vůbec v úvodním článku Havránkově jsou realistické a reálné. Ostatně autor úvodního článku sám o tom nepochybuje.


[1] Acta Universitatis Carolinae, Philologica, Slavica Pragensia VII, 1965, 182 s.

[2] Pro první pojetí uvádí jako příklad A. A. Reformatského Vvedenije v jazykoznanije, 1960, s. 200n., pro druhé P. S. Kuznecova O principach izučenija grammatiki, 1961, s. 12n.

[3] Srov. sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, 1932, s. 246n.

[4] K jeho výhradám dodáváme, že se tu mohou do určité míry zkreslujícím způsobem projevit mj. i různé zřetele při výběru, zejm. přísná vázanost PS na excerpční materiál proti systémovějšímu pohledu SSJČ na jevy potenciální.

[5] Srov. i zde čl. Zd. Sochové K slovotvorné a stylové charakteristice mluveného jazyka, s. 81n.

[6] Srov. Naše řeč 48, 1965, s. 41—49.

[7] Patří k paradoxům naší doby, že tuto diskusi rozvířil novinářský článek v Kult. životě, a nikoli jazykovědné konference věnované z významné části i této problematice — liblická (1960) a bratislavská (1963).

[8] Studie je výtahem z rukopisné monografie autorovy Struktura i sistema složnopodčiňonnogo predloženija.

[9] Srov. R. B. Lees, The Grammar of English Nominalizations, International Journal of American Linguistics, 26, č. 3.

[10] Autor se při tom opírá též o výsledky, k nimž došly zejm. naše souborné syntaktické práce, zvl. Šmilauerova a Kopečného. Jeho paušální soud, že „běžné slovníky tu silně nivelizují“ vychází spíše z nivelizujícího pohledu na úkoly „běžných“ slovníků.

[11] K. Bühler, Die Sprachtheorie, Jena 1934; V. Mathesius, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 227n.

[12] Podrobněji toto své pojetí autor vyložil v čl. K otázce tzv. vedlejších jazykových funkcí, SaS 21, 1960, s. 4—7.

[13] Srov. např. K. Horálek, K otázce přeložitelnosti, SaS 24, 1963, s. 161—164, dále diskusní příspěvek na liblické konferenci ve sb. Problémy marxistické jazykovědy, Praha 1962, s. 135 aj.

[14] Podrobněji rozvádí obdobnou námitku K. Hausenblas v čl. Překládání a teorie literatury, Česká literatura 1965, s. 158n.

Naše řeč, volume 49 (1966), issue 2, pp. 94-102

Previous Josef Skulina: O šíření obecné hanáčtiny

Next Slavomír Utěšený: Dialektologie v učebnici o vývoji jazyka

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1