Z nových prací stylistických

Věra Formánková, Alois Jedlička, Josef Hrbáček

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Stalo se zvykem, že se nové práce stylistické začínají skeptickým konstatováním, že dosud není jasno v základních otázkách stylistické teorie, že zde existuje pojmově terminologický zmatek ap. Toto stereotypní konstatování není podle našeho názoru v souladu se skutečným stavem naší teoretické práce stylistické. Jestliže máme závažné pokusy o stylistickou systematiku, je-li připraven prací terminologické komise návrh na ustálení stylistické terminologie, je to jistě svědectvím, že stylistické bádání již překonalo potíže souvisící s propracováváním vědeckého přístupu k otázkám stylistickým. Na druhé straně je ovšem pochopitelné, že každá nová teoretická práce stylistická se bude znovu zamýšlet nad základními pojmy a že bude usilovat o to, posunout bádání kupředu. Skeptické hlasy, kterými se uvádějí i některé studie v recenzovaných publikacích, platí spíše jen pro vztah k stylistickým otázkám v širší odborné veřejnosti a také v kruzích školských.

Novými pracemi stylistickými se přihlásila v poslední době především slovenská jazykověda. V periodicky vydávaných sbornících Jazykovedné štúdie přibyl další, už osmý svazek, tentokrát věnovaný cele problematice stylistické.[1] Obsahuje jak příspěvky, jejichž váha je v obecných výkladech teoretických nebo v aplikaci nových metod na stylistické bádání, tak ty, které se soustřeďují na charakteristiku stylových vrstev jazykových prostředků nebo na rozbory některých stránek jazyka a stylu uměleckých děl.

Otázky jazyka a stylu moderní slovenské prózy byly projednávány na konferenci ve Smolenicích v r. 1964. Dnes už máme v rukou pěkně vypravenou knížku,[2] která přináší jak referáty, tak diskusní příspěvky na konferenci přednesené.[3] Z české strany se na diskusi podíleli Fr. Daneš (O nespisovných prvcích a hodnotících kritériích, Krása jazykového projevu), K. Hausenblas (Různá stanoviska k textu a k jeho rozboru, O „formalismu“, jazykové kritice a lecčems jiném) a Al. Jedlička (Záměr autora, Jazyk a styl, Poznámka o slangu).

[22]Již podruhé se v poslední době vrací k stylistické tematice monotematickým zaměřením svého čísla časopis Československá rusistika (10, 1965, č. 2). Tentokrát zahrnuje příspěvky charakteru programového (o konfrontačním studiu v oblasti publicistické), pojmově problémového i rozborového (s materiálem z běžně mluvené ruštiny).

Potřebného oživení se dostává i studiu jazyka a stylu dětské literatury. V našem přehledu si všimneme dvou publikací: slovenské monografie M. Ivanové-Šalingové Hľadanie výrazu a sborníku brněnské pedagogické fakulty Otázky stylu a žánru v literatuře pro mládež. Než i po těchto pracích zůstává mnoho otázek souvisících se studiem stylu literatury pro mládež otevřených.

Stylistika v Jazykovedných štúdiích

Expresivitou jako jednou z nejvýraznějších vlastností moderní umělecké prózy se zabývá František Miko, Expresívnosť výrazu v umeleckej próze, Poznámky k štýlu Chrobákovej poviedky Návrat Ondreja Baláža.

Pro exaktní vymezení pojmu expresivita a pro jeho zařazení do soustavy slohových vlastností projevu vychází autor od nejobecnějších pojmů jazykové stylistiky (styl, prostředek, stylistické hodnocení prostředku). Pro objektivní hodnocení slohových vlastností řeči rozlišuje strukturní a modifikační rovinu jazyka; modifikační rovinou rozumí stylistickou soustavu jazykových prostředků, jejím základem je modifikační funkce jazykové diferenciace. K vymezení jednotlivých vlastností stylu, které se realizují v oblasti jazykových prostředků, zavádí pojem a termín druhy výrazu.[1] Rozumí jím soubor aktuálních nebo potenciálních jazykových prostředků, které mají stejnou stylistickou hodnotu, a tím i stejnou distribuci v textu. V přehledných schématech podává pak výčet a hierarchické vztahy druhů výrazu obecně a výběr a uplatnění těch druhů výrazu, které charakterizují jednotlivé funkční styly. Pro dílčí soustavu druhů výrazu uplatňovaných v jednotlivých oblastech dorozumívání (hovorové, odborné, publicistické a umělecké) rozlišuje čtyři tzv. základní výrazové matrice. Sjednocením základních výrazových matric podle matematické teorie množin dochází k pojmu maximální matrice. Ta se uplatňuje v jazykové praxi jako celku, je repertoárem všech výrazových možností jazyka. Naproti [23]tomu minimální matrice představuje minimum v každém druhu výrazu, které je společné všem speciálním matricím. Autor ji pokládá za základ pro stylistické hodnocení, protože je to reálná stylistická skutečnost — výrazové pozadí, které existuje ve vědomí mluvčích pro různé uplatnění jednotlivých druhů výrazu, zachycené ve speciálních výrazových matricích. Pojem neutrální styl jako východisko pro hodnocení autor odmítá a ukazuje na jeho rozpornost a nereálnost.

Tyto široce založené úvodní teoretické úvahy umožnily autorovi stanovit charakteristické rysy výrazové matrice uměleckého stylu a přejít k otázkám expresivity.

V moderní próze je expresivita projevem tendence k subjektivní výstavbě textu. Autor vymezuje pojem expresivity v umění, v řeči a v jednotlivých oblastech dorozumívání, aby mu vyplynula specifičnost expresivity v uměleckém vyjadřování. Posuzuje ji na základě protikladu elementárních slohových vlastností, akčnosti a obraznosti řeči, zkoumá její složité vztahy k subjektivnosti. Dále usiluje o přesnější vymezení pojmu expresívnost na rozdíl od pojmu emocionálnost — ta se mu jeví jako zvláštní, stupňový případ expresivity.[2] Nakonec vymezuje vztah expresivity k ostatním druhům výrazu, zkoumá její místo v sektoru akčnosti, zážitkovosti (v terminologii, kterou zavádí). Postižení rozdílných rysů expresívnosti a impresívnosti jako dvou pólů uměleckého vyjadřování umožňuje autorovi vymezit expresivitu i z tohoto hlediska.

Ve druhé části rozebírá Miko Chrobákovu povídku z hlediska využití expresívnosti výrazu, a to jak pokud jde o její realizaci v textu, tak i o její význam v povídce. Podrobným rozborem téměř celého textu, na některých místech slovo za slovem, věta za větou, z hlediska expresivity s neustálým poukazováním k širším souvislostem se autorovi podařilo dojít k závěrům platným jak pro styl této Chrobákovy expresionistické prózy, tak pro expresivitu výrazu využívanou v umělecké próze vůbec.

Zatímco těžiště příspěvku Mikova je v obecných výkladech teoretických, můžeme v druhém příspěvku pojednávajícím o expresívnosti (Jozef Mistrík, Expresívnosť syntaktických konštrukcií v kontextě) vidět přínos především v jemném rozlišování a utřiďování jevů zahrnovaných pod pojem syntaktické expresivity a ve šťastné jejich příkladové dokumentaci. J. Mistrík využívá práce J. Zimy o expresivitě slova a přenáší jeho rozlišení inherentní, adherentní a kontextové expresivity i na expresivitu syntaktickou. Ve svém příspěvku se soustřeďuje na rozbor expresivity, které nabývají syntaktické konstrukce v kontextu. Rozlišuje trojí způsob nabytí expresivity: kontrastem vnější podoby nebo stylistických vlastností konstrukce, subjektivním pořádkem slov a transpozicí, přehodnocením modálnosti. Uvnitř těchto tří skupin pak uvádí výstižné příklady především z umělecké literatury, [24]ale také z publicistiky na konkrétní projevy těchto obecných případů, např. na kontrastní šířku výrazu a osamostatnění větného členu, na jednočlenné věty v kontrastu ke konstrukcím dvojčlenným, opakování konstrukcí i modálních typů ap. Pokud jde o základní pojem, pokouší se J. Mistrík diferencovat významově termíny expresívnost (prostá vnější podoba prvku) a expresivita (vlastnost prvku s jistou aktivitou, s jistým stylistickým účinkem), podle mého názoru z hlediska terminologického ne zcela zdařile.

Rozpracováním pojmů jazykový projev a individuální styl se zabývá Mária Ivanová-Šalingová v článku Z problematiky dvoch štylistických kategórií. Tam, kde charakterizuje kategorii styl jazykového projevu, se obecně zmiňuje o dosavadních nedostatcích stylistické teorie, např. o zaměňování pojmu individuální jazyk a individuální styl aj. Dále se zamýšlí nad pojetím kategorie styl jazykového projevu. Za jeho základní strukturní složky pokládá složku ideově obsahovou, jazykovou a kompoziční. Proto si v dalších výkladech všímá poměru mezi jazykem a stylem projevu, vztahů mezi jazykem a stylem na jedné straně a obsahem na straně druhé a konečně vztahu mezi jazykem a stylem projevu a jeho kompozicí. Snaží se vidět všechny složky v jejich vzájemných vztazích a přihlížet ke všem souvislostem jazykovým i mimojazykovým, do nichž se tyto složky dostávají.

Domníváme se, že ani pokud jde o otázky autorkou sledované, není situace ve stylistice tak neuspokojivá, jak autorka soudí. Např. rozlišování jazyka a stylu má už ve stylistické teorii své místo hlavně z důvodů pracovních.[3]

Ačkoli autorce jde o to, odstranit dosavadní nedostatky v chápání základních kategorií, sama některé otázky zamlžuje a komplikuje. Mluví např. o nevhodnosti termínu obsah, pro jeho mnohoznačnost a významovou zatíženost, ale sama ho užívá synonymně s termínem téma. Domníváme se, že rozlišovat tyto dva pojmy je užitečné i ve stylistice.

Ve druhé části práce věnuje autorka pozornost složitější kategorii individuální styl. Chápe ho jako kategorii vztahovou, a to v rámci jazykového stylu. Při výkladu svého pojetí se opírá o protiklad specifického a obecného, který existuje v pojmu styl vůbec[4] a charakterizuje ho jako výslednici dialektického rozporu a napětí mezi všeobecnými, normalizujícími a individualizujícími, subjektivizujícími tendencemi. Z hlediska tohoto protikladu pak probírá slohotvorné činitele subjektivní a objektivní, ovlivňující individuální styl, s odvoláním na pražskou lingvistickou školu, která do naší stylistiky tento pojem zavedla. Mezi objektivní činitele počítá autorka i druh projevu. Tento názor je jistě zajímavý, ale podle našeho soudu i diskusní.

[25]Za zamyšlení stojí také rozsah pojmu individuální styl, jak jej autorka vymezuje: „Individuálny štýl je atribútom jazykových (rečových) prejavov každého hovoriaceho individua, tvorí nevyhnutnú zložku všetkých prejavov, nielen literárnych, umeleckých, ale aj hovorených, odborných, publicistických atď.“ Toto vymezení je jistě možné, a zkoumáme-li právě kategorii individuální styl, přímo se nabízí. Je ovšem otázka, zda nebo do jaké míry je z hlediska stylistiky užitečné. Budeme-li individuální styl chápat jako součet, popř. soubor všech vlastností a jim podřízených prostředků ve všech oblastech dorozumívání (za předpokladu, že existuje jedinec, jehož jazykové projevy se ve všech oblastech realizují), bude to kategorie příliš široká, nepoužitelná např. pro identifikaci individuálního stylu v jedné z dorozumívacích oblastí. Vyjdeme-li naopak jen z toho, co je v určitém individuálním stylu společné pro všechny dorozumívací oblasti, bude to kategorie velmi omezená, a opět asi pro stanovení individuálního stylu neprůkazná. Jako markantní a asi dost krajní příklad je možno uvést diametrálně odlišný individuální styl uměleckých a odborných děl K. J. Erbena.

Za úvahu by stálo, chápat individuální styl v rámci jednotlivých funkčních stylů a hledat vztahy a shodné rysy individuálního stylu v různých funkčních oblastech; ty se ovšem nemusí vždy projevit. Sama autorka, když mluví o variabilitě individuálního stylu, uvádí jako doklad variabilitu jen uvnitř tvorby literární. Také závěr práce, kde autorka nadhazuje otázky o postavení individuálního stylu v rámci stylu funkčního a ukazuje na rozdíly tohoto vztahu v jednotlivých funkčních stylech, naznačuje, že funkčně diferencovaný přístup k individuálnímu stylu by byl asi užitečnější.

Miloslav Darovec se zabývá v článku K otázke slohových postupov a slohových útvarov problematikou dosud skutečně málo propracovanou. Autor vymezuje obsah pojmů slohový postup a slohový útvar i jejich vzájemné vztahy a uvažuje o vhodnosti termínů, jimiž se tyto pojmy tradičně označují. Klade si otázku, jaké místo zaujímají jevy označované těmito termíny ve stylistickém systému, zejména jaký je jejich vztah k pojmu objektivní jazykový styl. V této otázce polemizuje s K. Hausenblasem,[5] který zařazuje slohové postupy do roviny objektivních stylů. Darovec namítá, že k pojmu slohový postup se dochází abstrakcí od mimojazykové složky jazykových projevů. Souhlasí se zařazením pojmu slohový postup do lingvistické stylistiky jen v tom případě, vstupuje-li slohový postup do vztahu s prostředky objektivních jazykových stylů. Z problematiky slohových útvarů patří podle Darovce do lingvistické stylistiky pouze jejich kompoziční stránky, ovšem jen tehdy, pokud funkci kompozičních prostředků plní prostředky jazykové.

Z autorových podnětných úvah, vyznačujících se úsilím o pojmovou a terminologickou přesnost, logicky vyplývá požadavek, aby se tyto otázky z dů[26]vodů praktických i teoretických soustavně sledovaly v rámci relativně samostatné disciplíny, která by mohla být přiřazena k lingvistické stylistice.

Ján Horecký v stati Štylisticko-štatistické hodnoty jednej básnickej zbierky využívá nových metod z oblasti aplikované matematiky pro postižení celkového slohového charakteru Mihalkovičovy sbírky Ľútosť. Tato studie se začleňuje do řady prací, které usilují o to, překonat dosavadní subjekti­vismus v hodnocení slohových vlastností jazykových projevů a objektivními metodami dosáhnout objektivně platných závěrů.

S jistými výhradami v jednotlivostech používá autor metod vypracovaných Giraudem, Yulem, Herdanem a Spangem-Hanssenem a v jedenácti tabulkách podává čiselné údaje týkající se analyzované sbírky. Všímá si jí jako celku i poměru jejích dvou okruhů. Uvádí údaje o poměru slov a slovních tvarů, o rozložení variety (tj. míry využití jednotlivých slovních druhů) ve větách, o rozložení některých slovních druhů v celé sbírce i v každém z obou jejích okruhů. Na některých místech je srovnává s údaji získanými rozborem díla Karvašova a Fábryho.

Údaje takto získané jsou naprosto objektivní a pro rozbíranou sbírku mají absolutní platnost. Práce, která musela být na získání těchto údajů vynaložena, byla jistě velmi náročná. Proto závěr, který sám autor uvádí, „Ale aj tak treba zdôrazniť, že sú to hodnoty získané rozborom málo rozsiahleho materiálu, pri väčšom rozsahu by mali závažnejšiu platnosť. Ani porovnanie, ktoré sme mohli miestami uviesť…, nemá zatial väčšiu cenu, lebo ide o žánre i autorov úplne rozdielnych. Dúfame však, že časom sa navrhnutými metódami podarí zhodnotiť väčšie básnické diela i ďalších autorov, a tým sa dosiahne spoľahlivá základňa pre ich štatisticko-štylistické hodnotenie.“, působí poněkud skepticky.

Aktuální otázku, problematiku hovorového stylu spisovné slovenštiny,[6] osvětluje ve svém příspěvku Jazykové prostriedky hovorového štýlu spisovnej slovenčiny Št. Peciar; soustřeďuje se přitom na charakteristiku hovorové stylové vrstvy. Východiskem jsou mu obecné úvahy pojmoslovné a terminologické. Jeho vymezení základních pojmů (funkční styl, resp. stylový typ, stylová vrstva) se v podstatě shoduje s výsledky převážné části dosavadních prací českých a slovenských lingvistů. Za velmi užitečné pokládáme ve shodě s E. Rieselovou, jíž se Peciar rovněž dovolává, rozlišení stylové oblasti, stylové sféry, kterou vymezujeme v podstatě stejně jako L. Doležel stylový typ v starší studii v Slově a slovesnosti 1954. Rovněž vytčení pojmu běžně mluvená řeč jako přechodného přijímáme se souhlasem. Právě u běžně mluvené slovenštiny by bylo možno mluvit o třech oblastních variantách, nikoli však u hovorové slovenštiny, jak to činí M. Šalingová, jejíž stanovisko Št. Peciar správně odmítá. Ve shodě se Slovníkem sloven[27]ského jazyka pracuje Peciar i s pojmem nižší hovorová vrstva; do této vrstvy zařazuje prostředky nespisovné. To dosvědčuje, že hovorové projevy je možno realizovat jednak spisovným jazykem (a pak jde o hovorový styl spisovné slovenštiny), jednak útvary nespisovnými, a dále to, že je mezi hovorovou vrstvou spisovnou a prostředky nespisovnými plynulá hranice, kterou je v jednotlivých konkrétních případech velmi nesnadné vést (dokazují to i některé příklady Peciarem uváděné). Souhlasíme však s tím, že integrální součástí hovorového stylu spisovného jsou jen prostředky v rámci spisovné normy; s tím pak souvisí složitá otázka jejich správné kodifikace.

Stylovou platností jazykových prostředků, a to tvaroslovnými dvojtvary ve skloňování podstatných jmen ve slovenštině, se zabývá L. Dvonč (K štylistickým rozdielom v dvojtvaroch podstatných mien). Shrnuje ve svém detailním rozboru všechny případy dvojtvarů i leckdy rozdílné názory na ně v dosavadním zpracování a dochází k správnému závěru, že ze srovnání s jinými slovanskými jazyky, zvláště také s češtinou, vyplývá, že je v nich stylové rozlišování dvojtvarů častější než ve slovenštině.

Rozborům některé stránky jednotlivých literárních děl jsou věnovány práce Gejzy Horáka, Jána Oravce a Jozefa Ružičky. G. Horák si vybral pro svůj příspěvek Obsahová a formálna analýza Zechenterovej slovnej hry charakteristický rys stylu tohoto autora, který jevil o jazyk živý a uvědomělý zájem. G. K. Zechentner-Laskomerský těžil z různých deformací vztahu mezi věcí a slovem množství podnětů pro oživení svého uměleckého jazyka slovními hříčkami. G. Horák shromáždil bohatý a zajímavý materiál a utřídil ho podle kritérií jazykových i mimojazykových. Závěrem pak stručně charakterizuje způsoby, jakými Zechentner své hříčky vytvářel, a všímá si jejich důsledků pro individuální jazyk autorův i jejich funkce a účinu.

Jazyková charakteristika osôb v Tajovského hre Ženský zákon je název a předmět stati J. Oravce. Autor probírá jednu postavu po druhé a zjišťuje jazykové prostředky, jimiž Tajovský vyjadřuje základní povahové vlastnosti jednotlivých postav. Závěrem pak uvádí prostředky, které jsou všem postavám společné.

Je pravda, že zvláště v dramatu tendujícím k realismu můžeme podle replik usuzovat na charakter postav. Ovšem většinou se náš úsudek opírá o to, co postavy říkají, o věcný obsah jejich výpovědí. A protože jazykové prostředky, zejména gramatické povahy, jsou zpravidla mnohoznačné, působí jejich výčet u jednotlivých postav dost roztříštěně. Jako příklad je možno uvést apoziopézi. U jedné postavy vyjadřuje rozrušení, strach, nedobré tušení, rozpaky, výčitku, u druhé pak tajnůstkářství. Autorovi se sice v textu podařilo najít ty prostředky, které poskytují údaje o povahových vlastnostech jednajících postav, jde ovšem více o rozbor obsahový než jazykový.

[28]Podobnou otázku jako J. Oravec řeší ve své studii Rečová charakteristika postáv v Jašíkovom románe Mŕtvi nespievajú J. Ružička. Všímá si postav v souvislosti s kompozicí a vychází ze základního protikladu řeč autorská a různé formy řeči postav. Jednajících postav je v románě mnoho; J. Ružička je dělí do tří skupin. Jednotlivé skupiny jsou charakterizovány hlavně lexikálními prostředky z různých slovníkových vrstev. Projevy dospělých civilistů jsou většinou bezpříznakové, skupina vojáků je charakterizována vulgárními a slangovými prostředky, nejvýrazněji je po stránce jazykové propracována postava poručíka Kľaka; také řeč mládeže se vyznačuje zvláštními slovníkovými prostředky. Některé jednotlivé postavy ze všech skupin mají pro svou individualizaci tzv. řečovou značku. Autor si všímá také neobvyklého využití nářečí, a to jako prostředku exkluzívnosti, a různých funkcí němčiny a češtiny. Závěry, které J. Ružička z rozboru vyvozuje, jsou přesvědčivé a přispívají k poznání Jašíkova stylu.

Věra Formánková a Alois Jedlička

Stylistika v Československé rusistice

K prohloubení stylistického rozboru na teoretickém základě chce přispět časopis Československá rusistika, jehož 2. číslo 10. ročníku (1965) je téměř celé věnováno stylistické problematice. Protože jde o práce obecnějšího zaměření, předpokládáme, že budou zajímat i čtenáře Naší řeči.

Dnešní stav stylistického bádání a perspektivy dalšího vývoje stručně naznačuje B. Ilek ve stati Úkoly a perspektivy stylistického bádání (71—74). Konstatuje, že dnes se do popředí dostávají otázky metodologie stylistického bádání. Zvýšený zájem se projevuje o styl umělecké literatury a stylistika se sbližuje s poetikou. K zpřesnění stylistického studia jazykových projevů uměleckých i jiných bude účelné doplňovat přístup, který vidí těžisko uměleckého stylu v specifičnosti autorova způsobu vidění světa, hojnějším využíváním popisných, kvantitativních, popř. i experimentálních metod.

K. Koževniková v promyšlené studii o umělecké reprodukci běžně mluveného jazyka v literatuře (K voprosu chudožestvennogo vosproizvedenija vyskazyvanij povsednevnoj ustnoj reči v literaturnom proizvedenii, s. 74—83) ukazuje, že běžně mluvený projev je v umělecké literatuře vždy stylizován, a to jak ve své dialogické formě a zvukových vlastnostech, tak v lexikální a syntaktické stavbě. Časový sled replik dialogu nelze v psané [29]podobě přesně reprodukovat, dialog musí být přizpůsoben vyjadřovacím možnostem psané formy. V grafickém plánu dochází nezbytně k neutralizaci zvukových vlastností řeči a to je nutno kompenzovat stylizací lexikálního a syntaktického plánu. Slovníkové a skladebné vlastnosti by nebylo vhodné přesně reprodukovat ani z toho důvodu, že některé vlastnosti mluvené řeči vyplývající z individuálnosti psycholingvistického procesu (anakolut, nezřetelné a nejasné vyjádření apod.) by oslabovaly sdělnou hodnotu textu. Přesná reprodukce běžně mluvené řeči je mimo možnosti tzv. reprodukčního postupu zpracování fabule. Autorka rozeznává tři postupy předávání informace v uměleckém díle: referativní (fabulační postup podávaný z hlediska vypravěče), reprodukční (fabulační postup podávaný z hlediska postav), komentářový (tj. komentář k reprodukovaným pasážím). Přestože komentářový postup značně doplňuje reprodukci mluvené řeči, může autor vyvolat v čtenáři pouze iluzi mluveného dialogického projevu, nemůže vytvořit (a není to ani účelné) jeho kopii.

Stať O. Kafkové K lineárnímu typu řadění větných členů a celků v mluvené ruštině (83—88) je příspěvkem ke studiu syntaxe běžně mluveného jazyka; na důležitost tohoto studia upozornil u nás před časem K. Hausenblas.[1] Autorka ukazuje některé typické vlastnosti nestylizovaných běžně mluvených projevů, které vyplývají z jejich nepřipravenosti (z tzv. neucelené výpovědní perspektivy). Jsou to hlavně tyto: souřadné spojení (parataxe), mluvnicky nevyjádřené kladení větných celků vedle sebe (juxtapozice), uvolnění a oslabení syntaktických závislostí ve větě, vytýkání a přičleňování větných částí. Je nutno poznamenat, že tyto vlastnosti nejsou specifikou běžně mluvených projevů pouze ruských a mohly by být vyvozeny i z materiálu českého nebo jiného. Z obecné povahy slohotvorných činitelů vyplývá, že mnohé slohové rysy jazykových projevů jsou také obecné, přesahují hranice národních jazyků, a proto se domníváme, že by bylo užitečné při analýze mluvených projevů v konkrétním jazyce lišit nejen to, „co je dáno mluvenou podobou, od toho, co je podmíněno konstelací dalších stylotvorných faktorů“, ale i to, co je podmíněno specifikou daného jazyka, od toho, co je ve výstavbě nepřipravených mluvených projevů (ale samozřejmě i jiných) společné více jazykům.

M. Ivanová-Šalingová ve stati K problematike štylistického zafarbenia (88—92) navrhuje přesněji rozlišovat pojmy a termíny stylistický příznak, stylistické zabarvení a stylistická hodnota. Stylistický příznak je vlastnost výrazových prostředků určité stylové vrstvy a tato vlastnost tvoří podle mínění autorčina (opírajícího se o názor Ch. Ballyho) významovou složku těchto prostředků. Stylistické zabarvení ně[30]jakého prostředku závisí naproti tomu na stylistických vlastnostech daného textu. Stylistickou hodnotu chápe autorka šíře jako stylistickou vlastnost určovanou jak stylistickými příznaky, tak stylistickým zabarvením a ještě dalšími faktory (ideově obsahovou složkou, kompozicí aj.). Stylistické hodnoty nabývají v konkrétním projevu i prostředky stylově neutrální.

Názvem O domovské příchuti pojmenování (92—97) navazují autoři tohoto stylisticko-lexikologického příspěvku O. Leška a A. Wurm na výklad V. Mathesia (ve sborníku Čtení o jazyce a poesii, s. 32n.), ale „domovskou příchuť“ chápou poněkud jinak než Mathesius, jako prostředek evokační aktualizační stylizace. Kdežto Mathesius pojímal „domovskou příchuť“ spíše jako stylistický příznak pojmenování (přibližně ve smyslu hořejšího vymezení stylistického příznaku u Ivanové-Šalingové), Leška a Wurm ji chápou jako výsledek rozporu mezi lexikálně systémovou příslušností pojmenování a jeho konkrétním užitím: „Jakmile se pojmenování dostane mimo své ‚přirozené milieu‘, evokuje je a tu se hlásí k slovu jeho ‚domovská příchuť‘.“ Zajímavé je pak srovnání rozdílů ve využívání pojmenovacích prostředků s „domovskou příchutí“ v ruštině a v češtině.

Srovnávací hledisko je rovněž tématem stylistického příspěvku bohemisty A. Sticha Ke konfrontačnímu studiu publicistického stylu v češtině a v ruštině (97—103). Nepropracovanost a z toho plynoucí neujasněnost otázky, co je podstatou publicistického stylu, ztěžuje konfrontační studium tohoto stylu. Autor, vycházeje z funkčního pojetí pražské školy, odmítá jak nejazykové pojetí publicistického stylu, které vidí jeho podstatu jen v plnění různých aktuálních společenských úkolů, tak výklady, které vymezení podstaty publicistického stylu nahrazují výčtem praktických požadavků z hlediska jazykové kultury (srozumitelnost, přehlednost apod.) a žádá, aby publicistický styl byl zkoumán z hlediska své charakteristické funkce, tj. agitačně (propagačně) informativní. Z tohoto hlediska vyplývá nutnost zjišťovat repertoár jazykových prostředků, které v textu neslouží pouze zprostředkování informace, nýbrž pomáhají ovlivňovat adresáta, aby se názorově ztotožnil s autorem. Stich pak obecně klasifikuje prostředky sloužící ovlivnění adresáta a vypočítává okruhy problémů, na něž by se mělo zaměřit konfrontační studium publicistického stylu. Ze situace, v níž zatím studium publicistického stylu je, vyplývá převážně programový charakter této podnětné stati.

Vcelku lze souhlasit s míněním prof. B. Ilka vysloveném v úvodní stati, že studie uveřejněné v tomto recenzovaném čísle Čs. rusistiky „jdou správným směrem detailního stylistického rozboru“.

Josef Hrbáček

[31]Jazyk a styl literatury pro mládež

Už delší dobu oprávněně vzbuzuje značný zájem jazyk a styl literatury pro mládež.[1]

Těmito otázkami se zabývá také slovenská práce Márie Ivanové-Šalingové Hľadanie výrazu.[2] Na základě rozboru téměř 50 knih si klade autorka za cíl postihnout stylovou mnohotvárnost v současné slovenské literatuře pro mládež. Kniha je určena především zájemcům ze široké veřejnosti, rodičům a pedagogům.

Autorka se věnuje nejdříve tematickému rozvrstvení a jeho poměru ke stylu. V podstatě v souladu s tematickým rozvrstvením pak zkoumá díla, která navazují na tradici (literárního realismu nebo lidové slovesnosti), v další kapitole si všímá stylu literatury čerpající náměty z minulosti, potom posuzuje tvorbu využívající starých osvědčených kontextových postupů, do nichž však pronikají v menší míře i kontextové postupy tzv. moderní. V poslední kapitole se pak zabývá literaturou nejnovější, současnou jak z hlediska tématu, tak i z hlediska jeho zpracování.

Autorka přistupuje chronologicky k stylovým problémům, nikoli k jednotlivým dílům. Jak už rozvržení práce ukazuje, kříží se v práci hlediska stylová a tematická. Nepříznivě se to projevuje zejména v kapitole Obrazy minulosti a štýl, která tvoří zvláštní tematickou skupinu možno říci „historické“ beletrie, z hlediska stylového i tematického ovšem velmi různorodou.

Těžiště knihy je v nejrozsáhlejší kapitole Hľadanie výrazu, věnované literatuře, která využívá nejrozmanitějším způsobem tzv. moderních prostředků. Autorka je posuzuje z hlediska jejich funkce. Ukazuje na stylovou rozmanitost i uvnitř této skupiny a hledá základní společné tendence. Jsou zde zajímavé postřehy, např. o pronikání skazových prostředků do názvů knih ap. Autorka si všímá i specifických rysů příznačných pro tvorbu pro mládež, např. přehodnocení jazykověvýchovné funkce vzhledem k literatuře poplatné starším normám ap.

Přestože je kniha určena široké veřejnosti, nebo právě proto, nemělo by se v ní vyskytovat to, co se v odborné literatuře zásadně odmítá. Jsou to např. závěry o díle M. Figuli Mladosť, které nevyplývají z předchozího roz[32]boru (92), nebo výroky, ostatně velmi sporné, jako např.: „No využitie takýchto výrazov (sportovního slangu v knížce se sportovní tematikou — p. a.) by vyžadovalo predbežné štúdium jazyka športovcov a športových fanúškov“, jimiž Šalingová jako by omlouvala autorku jedné z knih, že píše o tom, co dokonale nezná. Přitom skutečnost, že se v díle nevyužívá sportovních slangových výrazů, může být záměrná a nijak nemusí vyplývat z neznalosti.

Problematice literatury pro mládež je věnován také sborník pedagogické fakulty University J. E. Purkyně v Brně Otázky stylu a žánru v literatuře pro mládež. Vedle statí literárněvědných obsahuje tři práce věnované také otázkám jazyka a stylu. V první z nich, Johnův Rajský ostrov jako přímé vyprávění (skaz), se opírá Ludvík Pokorný o nárys slohové analýzy literárního díla, jak ji podává L. Doležel,[3] nejen v pojetí, ale často i ve formulacích, takže práce je značně poplatná předloze a místy jde jen o uvádění dokladového materiálu z Johna do zkráceného Doleželova textu.

Práce Jaroslava Fencla Jazykový humor knihy Karla Poláčka Bylo nás pět se snaží v první části vyložit knihu z hlediska literární vědy a zařadit ji do Poláčkovy tvorby, v druhé se zabývá jejím jazykem. Autor si všímá prostředků, které jsou zdrojem jazykového humoru, a nakonec připojuje samostatný oddíl nazvaný Jazykový humor. Svědčí to o neujasněnosti základního přístupu k materiálu. Vyskytují se tam i nepřesnosti v hodnocení jednotlivých prostředků, např. slovo méblák mezi výrazy „z dětské hovorové hantýrky a … školského argotu“ (59). Autor pracuje někdy s příliš obecnými a nejasnými výrazy, např. „slova lidově šťavnatá“ v protikladu k ustálenému termínu slova knižní (64). Jeho hodnocení nese někdy stopy subjektivismu, např. „postavy jsou typizovány právě pomocí úžasně výstižného jazykového projevu“ (58), „ohavná hantýrka cirkusového vyvolávače“ (60).

Jazyk knihy Heleny Šmahelové Velké trápení rozbírá ve své práci Bedřich Hekl. Klade si otázku, proč je kniha Velké trápení tak oblíbena, a odpověď na ni hledá v rozboru různých stránek díla. Zabývá se kompozicí (zde probírá rozvržení děje, kompoziční, stylistické a kontextové postupy, větnou stavbu aj.), jednajícími postavami (zjišťuje, že charakteristika postav jazykem je zdařilá u dětských hrdinů, kdežto u dospělých působí nevěrohodně), dále věnuje pozornost jazykovým i kompozičním prostředkům citovosti projevu, základním uměleckým prvkům (prostředky motivované, aktualizované, obrazné i kvality zvukové). Závěrem odpovídá na otázku položenou v úvodu a shrnuje pozitivní hodnoty rozebíraného díla.

Na několika místech vystupuje autor jako obhájce této knihy proti kritice. Kromě jediného případu na s. 91, který je možno identifikovat — jde o studii A. Sticha ve sborníku Rozpory a výhry dnešní dětské knihy — není [33]zřejmé, s kým autor polemizuje. A nadto výtky, které vztahuje Hekl na Šmahelovou, jsou doloženy u Sticha materiálem z jiného autora.

Závažným nedostatkem celé práce je, že nerozlišuje jazykověstylistické prostředky díla od prostředků ostatních. Svou náplní zabíhá tedy práce do mnohem větší šíře, než odpovídá názvu. A tak, přestože zájem o jazykové a stylistické otázky literatury pro mládež je potěšující, realizace tohoto zájmu v posuzovaném sborníku není bez závažných nedostatků.

Věra Formánková

---

[1] Jazykovedné štúdie VIII. Spisovný jazyk — štylistika, Bratislava 1965.

[2] Jazyk a štýl modernej prózy, Bratislava 1965.

[3] Referovali jsme o této konferenci podrobně v Naší řeči 47, 1964, s. 299; proto se dnes spokojujeme jen s upozorněním na knižní vydání materiálů z konference.

[1] S tímto pojmem pracuje a podrobně ho charakterizuje ve své dřívější práci Aktuálnosť v próze literárneho realismu, Litteraria VII, Bratislava 1964.

[2] V této souvislosti reaguje na pojetí J. Zimy, Expresivita slova v současné češtině. Studie lexikologická a stylistická, Praha 1961.

[3] Viz např. L. Doležel, O stylu moderní české prózy, Praha 1960, s. 23: „Zkoumají se zákonitosti a tendence výběru jazykových prostředků, hledají se zdroje, z nichž spisovatel čerpal své vyjadřovací prostředky. Tuto etapu můžeme shodně s dosavadní teorií a praxí stylistickou (podtrženo námi) nazvat rozborem jazyka díla…“

[4] Viz L. Doležel, c. d. s. 17.

[5] Viz K. Hausenblas, K základním pojmům jazykové stylistiky, SaS 16, 1955.

[6] Srov. zprávu o konferenci o mluvené podobě slovenštiny zde na s. 39n.

[1] K. Hausenblas, O studiu syntaxe běžně mluvených projevů, Otázky slovanské syntaxe, Praha 1962, 313—323. Srov. též P. Sgall - A. Trnková, K metodám zkoumání běžně mluvené češtiny, Naše řeč 46, 1963, 28—35.

[1] V červnu 1965 se konala na Slovensku konference věnovaná této problematice. Zprávu o ní přineseme, jakmile budou publikovány materiály.

[2] Vydalo nakl. Mladé letá, edice Otázky detskej literatúry, Bratislava 1964.

[3] Viz L. Doležel, O stylu moderní české prózy, Praha 1960.

Naše řeč, volume 49 (1966), issue 1, pp. 21-33

Previous František Všetička: Jazyk a styl J. Š. Kubína

Next Jan Petr: Studium národních spisovných jazyků a jazyková kultura