Jméno Čech

Ladislav Horák

[Articles]

(pdf)

-

Otázka původu a významu jména Čech zaměstnává českou jazykovědu již od počátku našeho obrození. Od napsání předmluvy k Pelclovým „Dějinám českým“, kde r. 1782 Dobrovský poprvé uvažoval o původu jména Čech, uplynulo téměř 180 let, aniž byl podnes jeho původ plně a za obecného souhlasu vyjasněn po stránce významové i formální. Výklad Dobrovského od slovesa četi, čiti (srov. počíti, počátek), opakovaný r. 1827 v „Časopise Českého muzea“,[1] nedošel souhlasu ani u Jugmanna, ani u Šafaříka. Jungmann se klonil k názoru, že jde o odvození od osobního jména Česlav; k němu se později přiklonil Jagić,[2] poněkud i Prusík, jenž vycházel z osobního jména Česta,[3] Šafařík[4] se nerozhoduje ani pro ten, ani pro onen ze starších výkladů, ale podává nový, myslí na původ od slovesa čaju, čekám.

Nesnáz působil nejen etymologický, ale zejména také věcný výklad slova, aby bylo ve spojitosti buď s nějakou význačnou vlastností povahovou, duševní nebo snad tělesnou, anebo s nějakou činností. Toho se právě nedostávalo podle úsudku Šafaříkova výkladu Dobrovského, který myslil na „onu slovanskou větev, jež byla přední, první učinila počátek velikého stěhování národa do západních krajin“ — avšak neuvedl žádný doklad. Ale po té stránce neuspokojoval Šafaříka ani výklad, který podával sám: slovo čekati se mu zdálo málo významným…

Mínění Šafaříkovo, které snad i pro jeho vlastní pochybnosti nebylo [291]později přijímáno, takže je L. Niederle[5] zaznamenává jen pro úplnost, cítě závadu v kmenové hlásce -k (ček místo čich nebo čiech), je však pozoruhodné i proto, že odmítá jméno Čech jakožto otcovské, tedy i praotce Čecha, a jeho přenesení na národ, a hledá jeho výklad ze jména obecného. „Jméno Čech“, praví, „jednak, soudě z místních a osobních jmen v jiných krajinách slovanských, starší jest než příchod lidu do Čech, jednak také, že otečná forma -ici, -ovici schází. Neboť že by každý jednotlivec osobní jméno vůdcovo neproměnné (bez ohnutí jeho k vyznačení rodovosti, příbuznosti) buďto sám sobě zarobil, budto od jiných dostal, je věc v historii bezpříkladná. Nikoli národ od otce čeledního nebo vůdce dostal jméno Čechové, nýbrž naopak: jednotlivé osoby z lidu přikládaly sobě později národní jméno Čech co příjmí (srov. Srb, Srbek, Lech, Lešek), takže za pravé přijíti sluší, že jako jméno Lech, Srb, Chorvát aj., tak i prastaré jméno Čech dříve bylo obecné, nežli národním a osobním se stalo. Ohledem na husté formy Čach vedle běžnějšího Čech mohlo by se slovo to odvozovati od kmene čaju, spero, exspecto (odtud čas, čáka, spr. čaka, p. p.), čakám i čekati, z něhož původně Čach, později Čech povstalo. Ale,“ dodává, netuše dosahu svého filologického výkladu, „takové jméno dobře pro jednotlivou osobu, nikoli však pro lid, národ by se hodilo.“

Před sto lety Šafařík ani kdo jiný nedovedl vysvětlit, jak by pojem »čekání« mohl vystihovat zvláštní charakter Čechů, a jeho výklad se proto neujal. Proto ani Perwolfův výklad,[6] připomínající ruské sloveso čechanui (‚bíti, bojovati‘) nedošel souhlasu. Zatím r. 1891 I. Hošek v „Časopise Matice moravské“ (15, 1891, s. 215n.) výklad Šafaříkův přímo odmítl, maje jej za nemožný jak pro zakončení jména osobní příponou -ch, jež prý „neexistuje“, tak pro všední význam základního slovesa. Uvažuje o vzniku jména Čech zkrácením ze jména člověk, ale v přeneseném významu ‚čeledín‘, tj. příslušník rodu, čeledi. K výkladu, že Čech = člověk, se přiklání i V. Novotný,[7] avšak jméno člověk bere v jeho vlastním významu. Když Al. Brückner[8] věcně i filologicky vyvrátil všechna tato domnění, označuje jméno Čech za [292]zkráceninu původu neznámého, vyslovil se v témž smyslu i V. Flajšhans. Ale r. 1925, kdy autor tohoto článku znovu vyzdvihl výklad Šafaříkův a poprvé jej i věcně zdůvodnil,[9] dřívější stanovisko opustil, přihlásil se k Šafaříkovi a shodně s autorem tohoto článku soudil, že místa se jménem Čechy v Čechách a na Moravě byla „sídla vojenských stanic vládnoucího kmene…“.

R. 1905 Fr. Vacek v „Sociálních dějinách českých doby starší“, zvláště v kap. II., sledoval a zkoumal význam názvu Čechové v nejstarších pramenech historických (viz zvláště s. 25 a 31) a zjistil, že jsou jím míněni důsledně jednak urození, jednak neurození, ale svobodní „muži“, tj. bojovníci celé země, zákonití reprezentanti šlechty včetně štítníků-bojovníků druhého řádu, stařešina země a reprezentanti šlechty, svobodníků a duchovenstva (počtem téměř tří tisíc), a že tedy význam jména, je-li i etnický (ač Kosmas kmen Čechů ve výčtu kmenů neuvádí), je neméně a určitěji ještě sociální; a to ve 12. až 13. stol. To je poznatek zásadní důležitosti. Z něho vyplývá význačný bojovnický charakter „Čechů“, který rostl promítán do minulosti, a lze jej doložiti velmi drasticky dějinami ještě 11., 12. a 13. stol. i neslýchanou pověstí Čechů po širém sousedství i v západní a jižní Evropě. Tento bojovnický význam jména Čech vysvítá i z textu slovanské legendy Vostokovovy: „Češi, muži česъsky, čachovьskya“, tj. bojovníci.[10] Vacek v kap. VII. odkazuje na zprávy cizích kronikářů a připomíná: „Po boku vévody spatřiti lze od počátku počet svobodných ‚Čechů‘, kteří k němu svazkem družné oddanosti se upoutavše, jeho věrnými byli nazýváni. Jest to týž zjev a útvar sociální, jenž v popise germánských řádů z pera Tacitova sluje ‚comitatus‘, později pak u Franků má jméno ‚trustis dominica‘. Vévodská družina Čechů čili kmetstvo českého vévody bylo původně sborem osvědčených bojovníků, jichž služeb potřeboval vévoda ne tak na ochranu země, jako spíše k výboji a k výpravám za hranice země. V pramenech dějin českých přicházejí zmínky o nich dosti často, avšak s tím rozdílem, že cizí autoři, prohlédajíce k bojovnické stránce kmet[293]ství, nazývají členy vojvodské družiny ‚milites‘, kdežto domácí zpravodaji užívají promiscue názvů ‚comites‘ a ‚milites‘. Ti, kdož z menších svobodných lidí zakázali se knížeti ke službě bojovnické, bývali od něho vkládáni do hradů buď za posádku, nebo aspoň za strážné mužstvo hradu (pohradné) a hlídače politických vězňů tam chovaných. Kromě správních hradů náležely knížeti jako zeměpánu hrady a hrádky, v různých stranách země položené, dílem totiž bývalé hrady správní, dílem pohraničně strážnice“… (541n.).

Nelze ani dosti zdůraznit světlo, jaké tyto postřehy vrhají na minulost naší země a její ústavy, neboť je zřejmo nejen z Tacita, že podobné družiny tvořily jádro vojsk již i Marobudových, Katvaldových, Sámových atd. a že to byli jejich členové, kteří rozrostlí počtem, rozsazení po nesčíslném množství strážnic zemských a hrádků zabezpečovali vládu a řád země a v této službě nalézali v době míru zaměstnání i obživu. Právem tedy píše Vacek již na s. 21: „Nám zamlouvá se domněnka o vzniku jeho (tj. jména Čech) ze staroslovanského čajati - čekati: čech byl muž jsoucí na čekané (na stráži), čekatel“.

Odtud není daleko k přesvědčení, že v původních vladařských a vůdcovských družinách jádrem byla mládež, stálý dorost, chtivý dobrodružství, zásluh, kořisti, vyznamenání. Výslovně je to doloženo nejen o milánské výpravě knížete Vladislava, ale i u Tacita: „Vůdcové se starají vždy o statnou družinu, ježto je ctí a silou býti vždy obklopen velkým davem vyvolených jinochů; a je veliká řevnivost i mezi druhy, kdo zaujme první místo u náčelníka.^“[11] Poučení o těchto družinách podali ostatně již r. 1894 v 8. svazku „Ottova Slovníku naučného“ (s. 48 a 55: druh, družina) K. Kadlec a Th. Zygel, ale Vacek na ně nenavazuje.

Toto dějinné osvětlení ušlo úplně Jar. Sutnarovi, když r. 1908 ve „Zborniku u slavu V. Jagića“ (s. 612) narazil na překvapující fakt, že slovinština má pro obecný pojem ‚chlapec‘ a pro příslušníka českého národa jediný a společný výraz: čeh i Čeh. Přechází prostě ke slovesu česati, slovinsky čekati vedle česati ‚trhati‘ a matně se dohaduje významu ‚člověk‘. Dokonce r. 1929 (v čl. „Dva problémy Dobrovského: [294]1. O původu jména Čech, 2. Datování Křišťana“) ve „Sborníku ke stému výročí smrti J. Dobrovského“ dřívější plodný námět úplně odmítá a nahrazuje jej novým: z Fredegarova přívlastku Crocus pervagans ‚tulák‘ a z francouzského názvu Čechů a stejně i cikánů Bohemien usuzuje, že Kosmův Bohemus (Čech) znamená ‚člen potulného kmene (národa)‘ Jméno Čech prý je utvořeno z němčiny, a to z obecného jména zech (zeche) ‚pořadí pořádek, spolek lidí k účelům společným‘, Čech pak je ‚starosta, člen spolku‘. Odvrhl tedy Sutnar úplně slovinský a patrně praslovanský původ a význam jména čech a míní dokonce, že i to pochází z německého nářečního Zech-hut ‚obecní pastýř dle pořadí‘.

Svou úvahou jsme se dobrali, jak se domníváme, původu a významu etnického jména Čech, majícího své počátky už v době praslovanské. Zbývá dodat, že r. 1940 Z. Kalandra v časopise „Slovo a slovesnost“ (roč. 6, s. 90n.), bera v úvahu zeměpisné rozšíření jména Čech (Čach) s oporou Bernekrova výkladu čech = suchý, schnouti, odvozuje jméno etnické od pomístního, tj. Čechy byla místa rázu stepního; k článku zaujal v témž čísle (s. 104) B. Havránek stanovisko odmítavé. Přehledně navázal na starou diskusi i Jar. Spal.[12] Ale již r. 1939 vyzdvihuje R. Jakobson[13] staročeské obecné jméno Čad - čád ‚chlapec‘ (čada - čáda ‚děvče‘), ovšem bez historického zdůvodnění.

Obecné jméno chlapec mělo a podrželo ovšem i svůj původní význam; ve významu ‚mladý bojovník‘ pokleslo pak na výraz spíše argotový, jemuž jazykověda vůbec nevěnovala pozornost. Tak snad by bylo lze vysvětlit jistě nikoli snadné odvozování jména Čech Šafaříkem a nověji přes námitku Hoškovu také Flajšhansem od kořene čaju, čekati; to je dodatečně po stránce významové opřeno faktem, že ‚čekání‘, tj. strážení, bylo skutečně vlastním mírovým zaměstnáním Čechů - bojovníků.

Poznámka redakce

Autorovy vývody — navazující na Šafaříkův výklad jména Čech — jsou nesporně zajímavé, redakce je však zdaleka nepovažuje za řešení definitivní.

---

[1] Čech nebo Čechové, odkud tak slují?, Časopis Českého muzea 1, 1827.

[2] Archiv für slawische Philologie 10, 1883, s. 218.

[3] Původ jména Čech, Zprávy Královské společnosti nauk, třída fil.-hist., 1885.

[4] Slovanské starožitnosti, 1863, 2, s. 459n.

[5] Slovanské starožitnosti, 1927, 3, s. 202.

[6] Slawische Vőlkernamen, Archiv für slawische Philologie 7, 1883, s. 618.

[7] České dějiny, 1910, 1, 1, s. 235.

[8] Český časopis historický 24, 1918, s. 42.

[9] L. Horák, Příruční dějiny národa českého, 3. vyd. 1925, s. 63; V. Flajšhans, Náš jazyk mateřský, s. 56; Jméno „Čech“ a některá jiná, Naše řeč 9, 1925, s. 193n.

[10] Sborník staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile, uspořádal J. Vajs. Praha 1929, s. 15, 22.

[11] Tacitus, De origine… Germanorum, český překlad Kott, Bibliotéka klasiků řec. a řím., 1862, s. 13n.

[12] Jar. Spal, Původ jména Čech, Naše řeč 36, 1953, s. 263—267.

[13] Slaw. Rundschau 1939, č. 6.

Naše řeč, volume 44 (1961), issue 9-10, pp. 290-294

Previous Josef Beneš: O názvech slovesných děl

Next Jaroslav Popela: Nová česká původní práce z obecné jazykovědy