Časopis Naše řeč
en cz

Jméno »Čech« a některá jiná

Václav Flajšhans

[Články]

(pdf)

-

Kněz Stan. Kozierowski uveřejňoval po dlouhá léta v Rocznikách Towarzystwa przyjaciół nauk v Poznani zevrubný seznam místních jmen z bývalého území velkopolského s pracným a hojným materiálem dokladovým. Nyní, v nové publikaci nového Institutu poznaňského, v ročnících časopisu Slavia occidentalis, sv. II—IV, 1922—1925, otiskuje výsledky, k nimž došel zpracováním svého, tak bohatě sneseného materiálu. Ukazuje tam podle dokladů historických, místních jmen, šlechtických erbů a genealogie rodů nejstarší osídlení území hnězdenského a souvislého s ním území kolem jezera Gopła.

Práce polské týkající se osídlení Polska jsou velmi hojné a velmi důkladné; již Bujak, Kętrzyński, Piekosiński, Semkowicz (abychom jen několik jmen uvedli) všímali si při zkoumáních těch také pilně jmen osobních a místních; práce Kozierowského jejich výtěžky doplňuje podstatně; ukazuje, že nejstarší toto území bylo kolonisováno a osazeno několika rody skandinavskými, několika odjinud z Polsky přišlými a také jedním rodem českým. Tohoto jeho posledního výkladu (Slavia occ. III—IV, 1925, str. 72—76) chceme si zde všimnouti — týká se také naší řeči přímo; zevrubné doklady nalezne čtenář u Kozierowského.

Českého původu, podle staré tradice, je rod Różyců nebo Porajů, již v XII. stol. pevně na území Hnězdenska zakořeněný. V tomto rodu, jehož zakladatelem byl prý Poraj, bratr sv. Vojtěcha, vyskytovala se hojně osobní jména Bodzęta, Boguchvał, Czestek (Czasław), Dobiesław, Jakób, Ninogniew, Ojerz, Spytygniew (Spytymir) a Zawisza. Hrad Spycimierz se připomíná [194]již r. 1136, Spytygniew šlechtic 1145, rovněž časně šlechticové Czestek, Dobiesław atd.

Tato osobní jména jeví podivuhodnou shodu se jmény pěti bratří sv. Vojtěcha, kteří podle zprávy Kosmovy k r. 995 byli pobiti na hradě Libici. Náš kronikář je (podle vydání Bretholzova 1923, str. 53) uvádí takto: »Sobebor, Spitimir, Bobrazlaw, Porey, Cazlau«; pozdější opisovač v letopisech Hradištsko-Opatovských (v Pramenech dějin č. II, 388a) je zkomolil takto: »Zobebor, Zpitimir, Probrazlau, Portu, Cazlau«. Latinské legendy o sv. Vojtěchu, Brunova a Kanapariova, těchto bratří sice vzpomínají, avšak nejmenují; zato však souhlasně uvádějí, že byli jen čtyři bratří v Libici pobiti, jak to ostatně Kosmas sám čtyři řádky předtím pověděl. První totiž u Kosmy jmenovaný ‚Soběbor‘ padl, jak víme z jiných pramenů, nikoli na Libici 995 (byl tou dobou v Polsku), nýbrž až r. 1004 na hradě pražském při ústupu polského vojska z Čech. Kronikář Dětmar nazývá ho ‚Zebizlovo‘ = »Soběslav«; je to varianta jména Soběbor, u nás rozšířená, snad správnější a starší.

Zbývají tedy jenom čtyři bratří, jako mučedníci libičtí padlí: Spytimir, Pobraslav, Porej a Čáslav. Jméno ‚Pobraslav‘ je doloženo toliko ve dvou rukopisech Kosinových XIII. stol.; v rkp. štokholmském, od Čecha psaném na poč. XIII. stol., nazývá se ‚Dobroslav‘; v rkp. lipském, nejstarším, je psáno ‚Dobrazlav‘, v rkp. budyšínském, z téže asi doby, ‚Bobrazlau‘ — ostatní pozdější rukopisy mají zkomoleniny těchto posledních variant. Mohli bychom tedy říci, že není jisto, slul-li Dobroslav či Pobraslav. Místních jmen od Pobraslav odvozených, v Čechách ani jinde nemáme; jméno samo nemá — mimo tato chybná čtení rukopisu od Nečechů psaných a mimo pozdější chybný opis v análech Opatovických — jiných dokladů, ani českých ani slovanských. Naproti tomu jméno Dobroslav je dobře a hojně doloženo staročesky, polsky, srbsky i chorvatsky, má hojné odvozeniny (Dobroslava, Dobroslavice atd.), zejména pak jsou dobře doloženy formy zkrácené (Dobroch, Dobroš, Dobroše atd.) také v místních jménech českých. Palackého Popis (a Ottův Slovník) uvádějí Dobrošov (dvojí) a Dobrošovice na území kdysi slavníkovském; v posledním Lexikonu obcí přistupují k tomu ještě Dobroše a Dobrošov v Chebsku, neznámého stáří. Tím vším (myslím) ukazuje se, že je třeba dáti přednost čtení nejstarších a od Čechů psaných rukopisů »Dobroslav« — a jméno Pobraslav odkázati do chybných čtení rukopisných, tak hojných právě ve jménech osobních.

[195]Mezi osobními jmény polského rodu Porajů nenajdeme ovšem jména Pobraslav, ale také nikoli Dobroslav. Místo něho nalézáme staré a hojné doklady pro Dobeslav (Dobiesław) také v místních jménech a v hojných odvozeninách. Tato forma, doložená také starorusky a starochorvatsky (‚Doblislav‘), je však toliko varianta, jinou příponou odvozená, jména ‚Dobroslav‘. Staroslověnské »doblj’«, »dob’«, »dob’j’« je totiž paralelní forma k ‚dobr‘, rozšířená zvláště na východě slovanském. Toto polské jméno Porajovců se tedy přímo hlásí k českému ‚Dobroslavu‘ a zaručuje mu zároveň přednost.

Podobnou variantu nalezneme u jména Spytimír. Polští Porajovci mívají jméno osobní Spytigněv, u našich Přemyslovců velmi oblíbené. Ale i tu je zajímavé, že v nejstarším zápise letopisů fuldských k r. 872 slove kníže český Spoitamor (= Spytimêr) a že teprve později za německou druhou část složeniny (-mêr) nastupuje slovanské -hněv. A tak jako polští Porajovci mívají vedle ‚Spytihněv‘ kratší domácká jména ‚Spytek‘ atp., zrovna tak nalézáme podnes v Čechách na území kdysi slavníkovském místní jména Spyta, Spytice a Spytovice.

Polská forma Poraj ukazuje, že nejasné rukopisné ‚Porey‘ předposledního Slavníkovce třeba čísti ‚Porěj‘, později ‚Pořěj‘ — a nikoli Porej. Místní ‚Pořejov‘ je v Čechách na Tachovsku.

Nejzajímavější je však jméno poslední, Čáslav. Hlásí se k němu ovšem česká jména místní na území slavníkovském Čáslavky, Čáslavsko a staroslavná Čáslav. U polských Porajovců nalézáme jméno Czesław a místní Czesławice (1426), často Czestek (1200—1487) a místní Czestkowo (v XV. stol.) Tato poslední rovnají se patrně českým Částek a Částkovice (na území kdysi slavníkovském; Částkov se vyskýtá několikrát v Čechách, na jihu, na západě i na východě; na východě na území kdysi slavníkovském, na jihu rovněž v území snad kdysi slavníkovském a na západě mimo vlastní území české). Vedle Czestek je též doloženo staropolsky Częstek — ale i tak rozdíl českého Ča- proti polskému Cze- upomíná na rozdíl dvou variant u slovesa čakati a čekati.

Vidíme tedy, že se dlouho ještě v polské větvi Slavníkovců držela jména čtyř mučedníků libických v jistých variantách — a že se podnes ještě česká místní jména z těchto osobních odvozená úzkostlivě vyhýbají území vlastních Čechů, kteří pod velením Boleslavovým připravili tak strašný konec vládě libické. A je zajímavé, že rod Porajů, dodnes kvetoucí v Polsku, neměl mezi svými členy ani Vojtěchů ani Soběslavů (nebo Soběborů), [196]z nichž první se stal českopolským světcem a druhý padl jako první Čech ve službách polských. —

Ale ještě zajímavější věc ukazují doklady Kozierowského u jména Čáslav-Česlav-Čestek. Místo těchto jmen jsou totiž doloženy (r. 1405, 1487 a j.) zkráceniny Čech: Jan Czech z Świnar, Jan Czech z Siekierek atd., vesměs z rodu Porajů. Je to první positivní doklad, dotvrzující dnešní obecně předpokládaný výklad kmenového a národního jména Čech.

Bude tomu napřesrok již sto let, co se o výklad jména Čech pokusil mistr Dobrovský, a nebylo od té doby téměř slovanského a českého filologa, aby byl na tomto jméně nezkoušel své síly. Ale pomalu vítězí mínění, po prvé tuším v Jungmannově Slovníku přednesené, že toto jméno je laskající zkratka z nějakého jména osobního složeného, nejspíše Česlav. A Jungmann uvádí již paralelu Přeslav—Přech, snad nezcela vhodnou, ale můžeme ji nahraditi dnes mnohými jinými, nepochybně doloženými.

Historicky a topograficky se pokusil před 40 lety Prusík opříti jméno Čech o místní Ctiněves = Čstinaves; od předpokládaného jména zakladatele Čsta, Česta zkrácenina Čech. Ale je to ovšem jenom výklad ad hoc; dokladů není. A jiné pokusy, stále a stále se opakující, jsou opřeny jazykově i topograficky ještě méně. Jediný, velice zevrubný, krásně doložený a přesně i správně si vedoucí výklad v tomto směru je pořád ještě výklad Šafaříkův 1837 v Starožitnostech (2. vyd., II, 457—460), jenž však si netroufá otázku rozhodnouti.

Šafařík také prvý ukázal, že se vedle jména Čech v textech slovanských vyskýtá forma Čach-. V češtině (a v polštině) tato forma ovšem není doložena; ale je doložena v odvozeninách jmen místních a osobních. ‚Čachbor‘ dokládá z r. 1354 Gebauer; vedle toho uvádí zaniklou dnes osadu Čechbořice u Vys. Mýta H. Jireček (Vys. Mýto, 36, 2); Čechov-Čachov, Čechovice-Čachovice vyskytují se podnes a čteme je vedle sebe již v dokladech XIV. století; taktéž Čechtice a Čachtice (na Slovensku později podle maďarského hláskosloví Čajtice) atd. A co nejzajímavější: všechna tato (a další, jako Čechy, Čechůvky) jména místní jsou mimo území původního kmene českého a skoro všechna na území kdysi slavníkovském.

Šafařík ovšem jména od Čech-, Čach- odvozená, na území polském, slovenském atd. se vyskytující, pokládal za svědectví, že jméno Čech-, Čach- je starší než čeština, praslovanské již, řekli bychom dnes. Soudíme ovšem nyní jinak; pokládáme ta [197]místa za sídla českých osadníků nebo válečných zajatců a místa taková v Čechách a na Moravě za sídla vojenských stanic vládnoucího kmene, z čehož přirozeně plyne, že takových jmen na území původně českém nebylo. — —

Práce Kozierowského ukazuje, že při výkladu jmen osobních a místních třeba bráti v úvahu také historii a topografii; že je možno i jinou cestou přijíti k výkladu slov etymologicky záhadných — a proto zde na ni upozorňuji.

Naše řeč, ročník 9 (1925), číslo 7, s. 193-197

Předchozí V Zábřehu — v Zábřeze

Následující Dva kusy dobytka