Nová česká studie jazykově zeměpisná

Jan Chloupek

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V roce 1960 vyšla v Nakladatelství ČSAV druhá knižní jazykově zeměpisná studie zpracovaná v Ústavu pro jazyk český v Praze, totiž Nářečí přechodného pásu česko-moravského od Slavomíra Utěšeného (256 stran).[1] Je jisto, že toliko jazykový zeměpis, jedna z metod zkoumání místních (geografických) nářečí, umožňuje zjistit a vyložit nářeční rozrůznění v širokém územním pásu mezi vyhraněným nářečním typem hanáckým a — třeba jen relativně — ucelenými oblastmi českých nářečí v užším smyslu. Jazykový zeměpis totiž nastupuje jako výhradní metoda dialektologické práce tam, kde jsme pro rozsáhlost prostoru rezignovali na podrobný výzkum všech mluvnických jevů. Jako nejvýhodnější pracovní postup se osvědčuje i tam, [229]kde hluboká rozrůzněnost nářečí znemožňuje badateli podat rozbor nářeční struktury a odvrací jeho pozornost k různým variantám geograficky podmíněným: autor postupující jinou metodou by si tu musil položit otázku, zda ještě vykládá jedno nářečí; je přitom dobře známo, že zpracovat několik nářečních systémů, třeba příbuzných a úzce spolu souvisících, v jedné monografii není ani technicky možné. Nadto se jazykový zeměpis uplatňuje ještě i tam, kde už nelze zachytit úplný nářeční systém, protože se tradiční nářečí vlivem vyšších jazykových útvarů, na prvním místě vlivem jazyka spisovného, postupně už ve svém celku rozrušilo. (Jako druhotná, pomocná metoda, nebo spíše jen jako badatelské hledisko, přichází ovšem jazykový zeměpis k slovu všude tam, kde se poměrně jednolitá struktura nářečí štěpí do různých místních variant.) Sám jazykový materiál zkoumaný metodou jazykově zeměpisnou je tedy obyčejně jiný než materiál vykládaný v nářečních monografiích usilujících o postižení celého nářečního systému: proto musíme přiznat jazykovému zeměpisu právo hledat odpověď na jiné otázky, než na jaké odpovídají systémové monografie.

V našem případě velký rozsah zkoumaného území, nezvládnutelný jinou metodou než jazykově zeměpisnou, umožnil autorovi studie srovnávat jak místní varianty vybraných jevů, tak i tyto jevy samy v různých etapách jejich historického vývoje; přesto však znalost nářeční problematiky české i moravské vedla Utěšeného k tomu, že se dívá na zkoumaná nářečí vcelku z vyšší perspektivy, že je totiž pojímá vývojově a že vidí jejich místo v mnohopramenném a mnohoramenném proudu národního jazyka.[2] Vytyčil-li si autor sám nedávno požadavek,[3] že dialektologie se může „úspěšně rozvíjet jen za předpokladu, že se uplatňují systémově funkční kritéria při studiu jazykových struktur v jejich totalitě, vzájemné vázanosti i mnohotvárné variabilitě“, v mnohém směru jej splnil. Ke své práci přistoupil také bohatě poučen, a to jak jazykově zeměpisnými studiemi zahraničními i domácími, tak i přímo předchozí studií Voráčovou, která byla Utěšenému po mnoha stránkách, vzorem, a kterou pak mohl předčit v jedné důležité věci: že zkoumané jevy už daleko systematičtěji spíná s vývojem celého národního jazyka, že je zasazuje do strukturních souvislostí (srov. např. bystrý výklad o dnešním stavu petáckého typu na jižním Litomyšlsku, s. 182). Ku prospěchu věci není tedy práce Utěšeného tak metodicky „čistá“ jako vyhraněně jazykově zeměpisná studie Voráčova. Lze říci, že v tomto smyslu se studie Utěšeného přimyká k obsáhlé monografii J. Běliče, Dolská nářečí na Moravě [230](Praha 1954), která si sice klade za cíl zachytit a vyložit celý hláskoslovný a tvaroslovný systém tohoto výrazně přechodového nářečního pásu, která však, jsouc monografií oblastní, nemohla se vyhnout ani zřeteli jazykově zeměpisnému (i když tu stránka jazykově zeměpisná nebyla středem badatelova zájmu). J. Bělič zde podal úplný výklad nářečního systému, vřadil nářečí do vývoje celého národního jazyka, zachytil územní rozrůzněnost nářečí a ukázal na další vývojové perspektivy dosud ještě pevné nářeční struktury. Utěšený nemohl sice podat úplný výklad systému zkoumaného nářečí, přece však s úspěchem usiluje o splnění dalších tří z těchto metodických požadavků moderní dialektologie.[4]

Koncepce studie je důkladně promyšlena a také při výkladu jednotlivých jevů vychází Utěšený z nejnovějších poznatků. Nelze ovšem snadno odstranit nedostatky tkvící v samé podstatě metody: např. nutně deduktivní ráz dotazníku, totiž to, že se dotazník sestavuje před výzkumem, v době, kdy o zkoumaném nářečí není možná ještě mnoho známo. Utěšený sám lituje, že do dotazníku[5] nebylo zařazeno heslo připíjat/připíjet, a přiznává, že některá hesla nebyla volena vhodně (s. 122). Kromě toho „nářeční jevy, byť sebedůležitější, na něž nebylo v dotazníku pamatováno, musí nutně ustoupit do pozadí“ (s. 29). Tu by asi zbývalo jediné: rozjet se po zkoumané oblasti a zachytit zeměpisné rozložení důležitých jevů aspoň v řídké síti.

I když je třeba ocenit, jak poctivě se Utěšený vyrovnává s českou kritikou jazykově zeměpisné metody a jejích výsledků — např. nezaznamenává jen jazykový průměr vesnice, nýbrž vyhledává jevy z archaické vrstvy, z tradičního nářečí, a vylučuje nějakou „statistickou“ hodnotu izoglos (s. 30), dále např. obhajuje systémovou závažnost rozdílu mezi dvojhláskami ej, ou v Čechách a jednoduchými samohláskami é, ó na Moravě —, měl i tuto kritickou literaturu jmenovitě uvést, protože jej přivedla k hlubšímu chápání věcí, a o to v jazykovědné práci jde. Měl ji výslovně uvést i proto, že polemický zápal jej někdy vede k tvrzením protichůdným (na s. 35 popírá, že by izoglosa — dodávám: jedno jaká — byla jen užitečnou schematickou pomůckou nářečního třídění, a na s. 29 tento názor, zastávaný i referentem, přijímá; na s. 6 se vlastní práce charakterizuje jako „jakýsi regionální nářeční atlas“, na s. 29 je autor jiného názoru: přitom, zdá se, studie opravdu takovým krajovým atlasem je, i když v ní komentáře k mapkám přerůstají formu doprovodného poznámkového aparátu a jsou mapkám více než rovnocenným partnerem).

[231]V „Úvodu“ práce vymezuje autor zkoumané území čtyřmi hlavními liniemi: a — typ rána/rana, A — do školi/do škole, B — dlouhej/dlóhé a b — ribu/rebo; tyto izoglosy vždy představují zároveň hranici celé skupiny jevů. Potom je zasazuje do přírodního a kulturního rámce (zde by bylo potřebné výslovně zdůraznit rozhodný vliv společenského styku obyvatelstva, pátráme-li po bezprostřední příčině vlivu jednoho nářečí na druhé), probírá dosavadní literaturu předmětu a informuje čtenáře o nářečním výzkumu v této oblasti. V oddíle „Samohlásky“ zachycuje rozdíly v samohláskové soustavě (v obsahu chybně v sestavě), pojednává o rozdílných typech délky a krátkosti samohlásek, o výsledcích přehlásky, o změně í v ej po sykavkách, ř a l a o průvodních samohláskách u slabičného l, r i v redukci typu vobəlí, kaplčka. Oddíl „Souhlásky“ popisuje změny obouretného w, výskyt protetického h, rozdílné výsledky starších měkkostních poměrů, změny souhláskových skupin, spodobu znělosti a ráz.

Kromě bystrých celkových charakteristik samohláskové a souhláskové soustavy jsou jednotlivé kapitoly tu obšírnějším, tu stručnějším komentářem k mapám. 26 mapek v příloze je uspořádáno podle kapitol knihy; reprodukují schematicky v přibližně desetinásobném zmenšení nejdůležitější údaje pracovních map uložených v archívu dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV v Praze. Některé jevy jsou — podobně jako už u Voráče — zachyceny dvojí izoglosou: jedna představuje hranici řídkého výskytu jevu, druhá hranici výskytu hustého. Zeměpisný průběh nářečních jevů (izoglosy) zaznamenává autor převážně liniemi, kdežto u původních velkých pracovních map se ukázala jako výhodná technika bodového značkování. V jistých situacích se v mapkách uplatňuje i technika plošného šrafování oblastí; bodových značek se užívá jen pro případné další odlišení.[6]

V krátkém „Závěru“ autor shrnuje jazykovou situaci ve zkoumané oblasti. Pronikání českých inovací na Moravu bylo velmi intenzívní (typy dlouhej, řích, čet, herbáví, třílet, křítek, konckej, schoda). Moravské inovace v opačném směru se uplatňovaly slaběji (typy vrac, hádět, pořídkou). Svérázné vlastní typy místního nářečí na Vrchovině vidí autor v obměnách neslu, nesel (popř. i v zaniklém nesil), jež vznikaly v přechodném pásmu soupeření českého nes a moravského nesl. Některé nářeční rysy moravské (např. uvedené typy vrac, hádět, pořídkou) se drží na Vrchovině, zvláště pak na Zábřežsku (zde např. typy na polu, kořeň), houževnatěji než rysy české — to ovšem platí o tradičním nářečí; zato ve vývoji interdialektů právě naopak rysy moravské ustupují před obecnou češtinou, která se sem šíří všemi svými markantními znaky. Kromě rozdílů česko-moravských probíhají Vrchovinou i předěly jiné (severovýchod - jihozápad, českomoravská oblast - sousední oblasti). Do tohoto vzájemného působení místních nářečí zasahuje ještě [232]tlak spisovného jazyka, který některé jevy upevňuje, některé zatlačuje a některé sám vyvolává. To všechno činí jazykovou situaci v této oblasti nadmíru složitou. V různorodém odstupňování zde doznívají různosměrné vlny jednotlivých celkových i dílčích změn šířících se ze sousedních území, a zároveň se tu tyto slábnoucí vývojové podněty střetávají a neutralizují, opět jako výslednice soupeřících proudů (s. 223).

Vcelku lze považovat studii Utěšeného za užitečnou práci velmi dobré teoretické úrovně. V této souvislosti však nelze nepřipomenout to, že bez podkladů nářečních monografií podávajících výklad celého systému může jazykově zeměpisná práce vyvolat řadu námitek — třeba nejednou nespravedlivých — a v praxi pak je v každém případě mezerovitá. Pokud jde o studii Utěšeného, máme systémový popis nářečního jádra jen z jedné strany, z moravské (Frant. Kopečný, Nářečí Určic a okolí, Praha 1957) — český protipól tu chybí. Ne vždy se podaří (jako se jistě podařilo Utěšenému) vidět jevy zkoumané jazykově zeměpisnou metodou v jejich systémových souvislostech. I Utěšený konstatuje, že „jako v celé své stavbě i v hláskosloví jsou dialekty na přechodu mezi českou a hanáckou nářeční oblastí v základě jednotné a stabilní, podobně jako většina českých nářečí vůbec“ (s. 223). To je opravdu důležitý závěr a bylo by zapotřebí, aby autor při něm nezůstal. Od Utěšeného lze nyní očekávat, že brzy zpracuje druhý díl práce, totiž tvarosloví, charakteristiku slovníku a textovou přílohu (ze syntaxe nebude nic?). Potom se k studiím Utěšeného v Naší řeči vrátíme a blíže si všimneme toho, co přinášejí pro poznání dnešního stavu a vývoje českého národního jazyka na rozmezí dvou dřívějších historických zemí; pak se pokusíme vysledovat i všechny souvislosti metodické.[7]

---

[1] První studií byla Česká nářečí jihozápadní Jaroslava Voráče (Praha 1955). Viz o ní referát Pavla Jančáka v Naší řeči 39, 1956, s. 233n. O posuzované práci Sl. Utěšeného vyšla zatím zevrubná recenze Fr. Kopečného v Slově a slovesnosti 22, 1961, s. 130n.

[2] Nutnost širokého pohledu na nářečí stále zdůrazňuje Boh. Havránek, naposledy v článku K historické dialektologii, Slovo a slovesnost 16, 1955, s. 153n.

[3] Viz Slovo a slovesnost 19, 1958, s. 126.

[4] Sl. Utěšený Běličovu monografii recenzoval, srov. Naše řeč 38, 1955, s. 222n.

[5] Dotazník pro česká nářečí jihovýchodní, připravil Vl. Šmilauer. Přes některé dílčí nedostatky mají české dotazníky ve srovnání s některými zahraničními vysokou úroveň.

[6] Nelze nepřipomenout, že autorův výkladový styl je někdy až příliš zhuštěný, s nahromaděním několikastupňových závislostí, jako např. v Poznámkách ke čtení mapek (s. 249): „Pro vlastní jazykové téma mapek je na rozdíl od výhradní bodové značkové techniky velkých pracovních map užito převážně techniky lineárního znázornění hranic rozšíření jednotlivých nářečních jevů a… též techniky plošného šrafování oblastí s rozšířením některých zvláštních jevů…“

[7] Z drobných připomínek uvádím jen tyto: Složeným termínem anglických fonetiků high - front - narrow (česky: vysoká - přední - úzká) není příliš vhodně charakterizováno jemnické a jihlavské i/y, je-li nižší, zadnější a otevřenější než i obecně české (s. 43). — Je-li neutralizace délky zvláště v koncovkách jev fonologický, může se foneticky realizovat i polodélkou? Polodélka v protikladu ke krátkosti je fonologicky délka, a tak bychom tu sotva ještě mohli mluvit o neutralizaci délky (s. 52). — Bylo by záhodno objasnit, co chápe Utěšený jako frekventovaná slova formální, jež podléhají v rychlejším proudu řeči větším proměnám (s. 199). — Někdy Utěšený jen příliš letmo nadhazuje domněnky velikého dosahu, např. že intervokální rotacismus — což ostatně není šťastný termín — není bez vztahu k bavorskému nářečnímu sousedství (s. 213). — Snad bylo možno opravit některé nedostatky stylistické, např. vyvíjející se prakticky přede všemi… (s. 159, proloženo mnou, J. Ch.), ojedinělé neodborně formulace, např. hláska i zabarvená do e (s. 44), prohřešky pravopisné, např. přesto všechno místo přes to všechno (s. 149), a nejednotnosti v užívání pravopisných dublet.

Naše řeč, volume 44 (1961), issue 7-8, pp. 228-232

Previous Milan Jelínek: Základní práce o mluvnici současné spisovné češtiny

Next Antonín Vašek: Brněnská konference o srovnávacím studiu slovanské skladby