Časopis Naše řeč
en cz

Výslovnost našich příjmení německého původu

Josef Beneš

[Articles]

(pdf)

-

Naše příjmení nevznikla vždy jen z původních českých slovních základů. Největší skupinu našich příjmení cizího původu tvoří příjmení původu německého. Příčina toho je zpravidla v tom, že němečtí příslušníci, kteří přišli do našeho území, po staletí zde žili v českém prostředí, zejména v městech, a počeštili se. Některá příjmení vznikla v českém prostředí také ze slov přejatých z němčiny, zejména u řemeslníků a horníků; mám na mysli příjmení jako Knap (z názvu rozmanitých tovaryšů), Kolmistr (z názvu význačného zaměstnance ve staročeské železárně), Šín (z názvu určité formy železa pro kováře), Kverka (z názvu člena těžířstva) a mnoho jiných. Také z nečeských vlastních jmen vznikala na naší půdě nečeská příjmení: z německých názvů patronů našich kostelů, jako Gotthart (Slaný, Český Brod), Otto (Deštná u Soběslavě), a krajových oblíbených německých světců, jako byl Wolfgang, zkráceně Volf (na Chodsku a Klatovsku). Také obliba německých domáckých podob křestních jmen se projevuje v příjmeních jako Hendrych, Venclík, Honzl ap. Ze středohornoněmeckých názvů hradů vznikla skupina našich příjmení jako Šternberk, Švamberk, Cimbura ap.

Velmi často však vznikala německá příjmení u Čechů tím, že právě v době ustalování příjmení od 17. století a po jejich uzákonění v 18. století se u vrchnostenských úřadů z velké části úřadovalo německy a úředníci překládali domácí česká příjmení, někdy ještě přezdívky, do němčiny. V druhé polovici 18. století byli např. v Kolíně úředník Rose, vlastně Růžička, a lékař Kraus, syn Jiřího Kadeřavého, jak se dočítáme ve Vávrových „Dějinách Kolína“ (II, s. 286, 303, 344). Příjmení překládaly zejména německy vedené vrchnostenské úřady: např. známý vůdce chodského povstání Jan Sladký-Kozina je po smrti zapsán v pozemkové knize jako Hans Süss (Roubík, Dějiny Chodů u Domažlic, s. 464). V některých obvodech byla česká příjmení, pokud jim úředníci rozuměli, překládána šmahem a mnohdy se ustálila v této německé formě. Někdy se české nepře[270]ložené příjmení přizpůsobilo německému: např. litomyšlský lesní kontrolor Seemann byl z rodu Zemanů (Jirásek, Z mých pamětí II, kap. XVI).

I

U nás, třebaže sousedíme s Němci a máme i dosti německých spoluobčanů a také jisté procento německých příjmení, a proto často německá jména vyslovujeme, byla věnována velmi malá teoretická pozornost jejich výslovnosti. Pozornost byla věnována jen příjmením ojedinělým, hlavně výslovnosti jména Zeyerova (srov. Naše řeč 19, 1935, s. 155n., 216n.).

Německá příjmení Čechů i Němců vyslovujeme — zhruba řečeno — česky: se zanedbáváním německých hláskových zvláštností, s českým přízvukem a s poměrně malými ústupky zvláštnostem německého jazyka. Podobně zacházíme i se jmény slovanskými, zvláště s ruskými. Výslovnost těchto dvou skupin příjmení se ustálila v české podobě asi proto, že jde o jména nám blízká: německá sami nosíme a slovanská se našim tolik podobají, ba mnohdy se s nimi dokonce shodují. (V německém projevu ovšem vyslovujeme německé příjmení způsobem německým.)

Obyčej některých jednotlivců nebo skupinek vyslovovat v českém kontextu přesně německy zdá se většině z nás nepřirozený. Spisovatel František Kubka v knize vzpomínek „Na vlastní oči“ vidí v Pastrnkově zvyku pronášet německá slova v nepozměněné podobě divadelnost a připomíná jeho výslovnost Hujerova příjmení formou [Hújr] (s. 41, 42). Podobnou libůstku vyslovovat v českém kontextu německá jména německy měl ve dvacátých letech prof. Hýsek.

Podíváme-li se na otázky výslovnosti našich příjmení německého původu historicky, zjistíme toto: Šířila-li se taková příjmení lidovou cestou ústně — tak tomu bylo hlavně ve starší době —, pak u nich dominuje obraz zvukový, šířila-li se knižně (úředně) — tak tomu bylo v době novější a je dnes —, pak obraz psaný. Pokud se tedy psaní našich příjmení německého původu ustálilo v dřívějších dobách, odrážejí — odmyslíme-li si jména zkomolená (Kočárek za Gottschalk ap.) a silně pozměněná (Kojzar za Kaiser ap.) — vlastně jejich tehdejší běžnou českou výslovnost: Kotvalt odráží takto vyslov[271]nost příjmení Gottwald, podobně je Kelbl a Khelbl za Kölbl. Fiřt za Fürst, Vízner za Wiesner, Gzel za Gesell.

II

1. Nejvýznamnější skupinou jsou příjmení s příponou -er. V starším jazyce bývala tato přípona přeměňována v -ar, v některých nářečích se tak děje posud. Věrný německý způsob jejich výslovnosti v českém kontextu zní nepřirozeně. Českou výslovnost tu podporuje i to, že české r zní při skloňování ve výslovnosti i těch lidí, kteří taková příjmení v 1. pádě nevyslovují česky.

Příjmení s příponou -er tvoří dvě skupiny lišící se nejen ve výslovnosti, ale i v počeštěné podobě psané, při skloňování, přechylování a tvoření přídavných jmen:

a) Skupinu s vyslovovaným -e-: Wagner (psáno i Vágner), Adler, Fischer (psáno i Fišer) … (V řídkých případech se tu píše dlouhé -é-; Ašér, Bomlér, Kitzlér…) Při skloňování (2. p. Wagnera…) a při přechylování (Fišerová…) i odvozování (wagnerovský) zde -e- zůstává.

b) Skupinu s -e- ve výslovnosti vynechaným: Rieger (srov. i psanou obměnu Rýgr), Zwicker (Cvikr), Huber (Hubr), Holländer (Holendr), Richter (Richtr), Glaser (Glázr). V skloňovaných tvarech, v přechýlené podobě a v odvozených slovech se toto -e- vynechává i v písmu (i u příjmení majících v 1. pádě původní podobu německou, psanou s -e-: Rieger, 2. p. Riegra…, Riegrová, riegrovský ap. — Co bylo řečeno o příjmeních jednoduchých, platí o takových podobách, i pokud jsou součástmi (komponenty) příjmení složených, jak ukazují příjmení Habermann (srov. i psanou obměnu Habrman), Zimmermann (Cimrman) aj.

c) Je tu i dosti kolísání a osobních zvláštností: Pravidla uvádějí u příjmení Wolker dvojí podoby skloňovaných tvarů (2. p. Wolkra i Wolkera, …) i odvozených slov (wolkrovský i wolkerovský…).

2. Příjmení na -ert se obyčejně vyslovují bez -e-, ale přesto pozorujeme tendenci rozlišovat ve spisovné výslovnosti podobu psanou s -ert od počeštěné podoby odrážející výslovnost bez -e-, srov. Baumert-Baumrt, Tschacker-Čakrt, Neubert-Najbrt, Reichert-Rajchrt, [272]Seifert-Sajfrt… Zdá se, že příjmení Albert a snad i některá jiná se vyslovují vždy s -e-.

3. Podobně je tomu u příjmení s příponou -erle: Anderle-Andrle (a Andrlík), Hammerle-Hamrle ap.

4. Podoby se zdrobňující příponou -el se obyčejně vyslovují bez -e-. Tuto výslovnost odrážejí i podoby těchto příjmení psané počeštěné bez -e-; srov. Appel (vedle toho psáno i Appl), Bartel (Bartl), Hampel (Hampl), Ettel (Etl), Hückel (Hykl) … (V příjmení Gesell a v jeho složeninách nejde o uvedenou příponu.) Platí to i tehdy, jsou-li takové podoby členy složených příjmení, jako např. Winkelhofer [vysl. vinklhófr] aj.

5. V příjmeních zakončených na -elt je tomu často obdobně, ale silně se projevuje i tendence vyslovovat -e- podle psané podoby v příjmeních, která se vyskytují i v psané počeštěné podobě bez tohoto -e-, srov. Appelt-Aplt, Göbelt-Geblt…

6. Přípona -en se v jednoduchých slovech vyslovuje plně (Haken, Kolben…), kdežto ve složeninách většinou pronikla výslovnost bližší německé, srov. i odraz toho v počeštěné podobě příjmení Haknšmíd; v grafice příjmení u nás rozšířených a zdomácnělých (Aschenbrenner, Ašenbryl, Weidenhofer, Weidenthaler, v příjmeních složených s Eisen- …) se však tento jev skoro neprojevuje a vyslovuje se [-en-].

7. Předpony v němčině nepřízvučné stávají se v naší výslovnosti německých příjmení přízvučnými a vyslovuje se v nich na rozdíl od výslovnosti německé psané -e-. vyslovujeme Gebauer, třebaže se ve smíšených Úbyslavicích říkalo [Gbaurovic], jak dosvědčuje Marie Gebauerová v „Rodinných vzpomínkách na Jana Gebauera“ (I, s. 95). Ovšem v dřívějších dobách, kdy se příjmení přejímala podle slyšené podoby, byly z němčiny přejaty podoby bez -e- a takto i psány, srov. Gzell, Hergsell, Brejgžel (za Bräugeselle) ap.

8. V řeči lidí znalých němčiny, a to i těch, kteří vyslovují naše příjmení německého původu jinak docela česky, přihlíží se někdy k německé výslovnosti hlásek ö, ü v příjmeních jako Böhm, Götz, Ölschläger, Zöllner…, Hübel, Hübner, Hübsch, Hübschmann…, třebas labializaci ani tito lidé příliš nezdůrazňují. Z této skutečnosti nelze však vyvozovat závěry pro spisovnou výslovnost; ta na[273]hrazuje hlásky češtině cizí hláskami nejblíže příbuznými, tj. za ö se vyslovuje [e], za ü [i]. (Podobně se ve francouzských příjmeních u nás nevyslovují francouzské nosovky, v ruských příjmeních se nedbá výslovnosti ruského y.) Počeštěná výslovnost se odráží i v druhotných podobách těchto příjmení psaných počeštěně; srov. příjmení psaná Bém, Elšlégr, Celner; ta se ovšem všeobecně vyslovují bez zřetele na původní německé znění i u lidí znalých němčiny.

9. V příjmeních Beutl, Deutsch, Neubert, Neumann, … Bräuer, Häusler… se dvojhláska psaná eu, äu vyslovuje podle spisovné německé výslovnosti [oj]. Takováto příjmení se však ve starší době přejímala podle nářeční německé výslovnosti také v podobách Bajtl, Dajč, Najbrt, Najman…, Brajer, Haisler… a vyskytují se i takto psaná.

10. Délky německých samohlásek, pokud není v písmě vyznačena písmenou h nebo spřežkou ie, zvykli jsme si nedbat: výslovnost [dóbner] (za psané Dobner), [ében] (za psané Eben), [hófbauer] (za Hofbauer) působí afektovaně. Avšak v příjmeních přejatých a počeštěných dříve podle slyšené podoby je samohláska často s původní německou délkou (ovšem pak i zachycenou v písmu) — viz nejen dvojice Böhm a Bém, Hahn a Hán, John a Jón, Juhn a Jůn, ale i Gabler a Gábler, Gach-Gách, Hering-Héring, Hübl-Hýbl, Ölschläger-Elšlégr, Joachimsthal-Joachymstál…

11. Na švu původních složenin se ráz zpravidla zanedbává, protože Čech jejich původní složenost necítí; je v mnoha takových příjmeních zastřena; např. jména Leraus a Frühauf se čtou [le-raus], [frý-hauf].

III

1. Při výslovnosti se aspirace, přídech, není-li fixována písmenem h nebo ch, dnes zpravidla zanedbává. Pokud se ještě udržuje, je to zpravidla doznívání starší české výslovnosti některých slov s kch pod vlivem německým.[1] Ono zanedbávání aspirace jeví se i v tom, že příjmení s počeštěným pravopisem jsou psána (a ovšem i vyslovována) bez ní: Kebl, Kelner, Kodl, Kýn. Někdy je však přídech [274]i v česky psaných podobách zachycen a pak vyslovován: Khail, Khelbl, Kheler, Khelner, Khodl, Khýn…

2. Grafém -ck- se čte německým způsobem [k] v příjmeních u nás odedávna vyslovovaných (třeba Pick). V příjmeních méně obvyklých, např. Vecker, se vyslovuje česky [vec-ker].

3. Sílí tendence nečíst z jako [c] ve jménech psaných německým pravopisem: slýchám např. příjmení Zollmanová vyslovovat a číst různými lidmi se [z], nikoli s [c]. Tato tendence se už dříve projevila při ustalování výslovnosti příjmení Zeyer (srov. Naše řeč 18, 1934, s. 95n., 126n., 160, a 19, 1935, s. 155n., 216n.).

4. V české výslovnosti se na rozdíl od hornoněmecké pečlivě rozlišuje mezi souhláskami znělými a neznělými, takže se také samozřejmě liší výslovnost příjmení s původní německou grafikou se znělými souhláskami od příjmení psaných podle hornoněmecké výslovnosti s neznělými souhláskami, jako je tomu ve dvojicích: Beer-Peer, Bissinger-Pisingr, Bittner-Pitner, Brandl-Prantl, Bukl-Pukl, Danner-Taner, Danzer-Tancer, Draxler-Traxler. Dvojice typu Graupner-Kraupner, Grob-Krob, Gottwald-Kotvalt atd. jsou případ zvláštní, protože g není, zejména v některých nářečích, českou hláskou.

5. Obtíže působí výslovnost příjmení se souhláskou s. Snad všeobecně se dbá německé znělé výslovnosti uprostřed slov, např. Böser se čte se [-z-]. Někteří lidé při skloňování příjmení Vajs vyslovují místo etymologického s znělé z (Vajse [vysl. vajze] aj.).

Odraz německé výslovnosti se jeví v psaní počeštěných příjmení, a to jak uprostřed slov: Haase-Háze, Haser-Házr, Hauser-Houzar; Hansl-Hanzl, Císler-Cízler, tak i na konci (vlivem nepřímých pádů): Hons-Honz, Bruderhans-Bruderhanz, Zeis-Cajz, Hampeis-Hampejz… V pečlivé české výslovnosti se členy dvojice jako Hons (2. p. Honse) a Honz (2. p Honze) pečlivě od sebe odlišují; samozřejmě se tak nemůže dít, je-li -s- mezi samohláskami. Náslovné S- v příjmeních vyslovuje většina nezněle; tato výslovnost měla původně oporu i v bavorsko-rakouské výslovnosti většiny někdejších našich Němců. Je snad zajímavé připomenout, že některá sem patřící příjmení byla dříve přejata se středoněmeckou výslovností (slezskou) se [z] a tak se také počeštěně píší. Srov. Zíbrt (Siebert), Zilvar (Sil[275]ber), Zumr (Sommer) … (byla patrně přejata v severovýchodním našem území).

6. Zvláštní obtíže působí výslovnost skupin souhlásek: při málo pečlivé výslovnosti se zjednodušují (Blechschmied-[plešmíd]), splývají (Goldschmied se čte [golčmíd], Durst- [duřt], Hochhaus- [hochaus]), nastává česká spodoba, rušivá zejména ve švu složených slov ([kadzbach] za psané Katzbach). Ovšem příjmení, v nichž se tyto změny odrazily v jejich počeštěném psaní, čteme pak ve shodě s jejich psanou podobou: Plešmíd, Kirchajzl, Hochaus, Duřt, Fiřt…

7. Lidem, kteří neumějí německy, působí veliké potíže výslovnost dlouhých našich německých příjmení. Komolí je vynecháváním zejména vnitřních skupin hlásek, třeba místo Feuereisel říkají na Žižkově [farajzl], místo Klingenberger je [klimbergr] ap. Činili tak i naši předkové, a proto v mnoha případech přešla tato výslovnost i do jejich psané podoby.

Naše příjmení německého původu působí někdy potíže nejen při psaní (jak psát slyšené jméno, zda počeštěným či původním německým způsobem a s kterými odchylkami od obvyklého pravopisu), ale také se leckdy projeví kolísání ve výslovnosti u příjmení, která podržela původní německý způsob psaní. Je to způsobeno také tím, že se zvukové stránce této skupiny našich příjmení nevěnovala náležitá péče teoretická ani didaktická.


[1] Viz V. Mathesius, K výslovnosti cizích slov v češtině, Slovo a slovesnost 1, 1935, s. 96n.

Naše řeč, volume 43 (1960), issue 9-10, pp. 269-275

Previous Přemysl Hauser: Složená podstatná jména s první částí samo-

Next Hermína Plevačová: O původu slova silice

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1