Časopis Naše řeč
en cz

Synonyma a studium nářeční slovní zásoby

Josef Filipec

[Articles]

(pdf)

-

Zájem našich dialektologů platil doposud hlavně mluvnické stránce nářečí, a to především hláskosloví a tvarosloví. Pokud vznikaly nářeční slovníky, byly to většinou buď slovníky diferenční, anebo slovníky zachycující jádro slovní zásoby.[1]

Ve druhé fázi úsilí o zachycení nářeční slovní zásoby je však třeba postoupit dále. A to se může podle našeho názoru uskutečnit jen ve slovníku, který pokud možno vyčerpává slovní zásobu stejnorodé, homogenní nářeční oblasti.[2] Taková práce bude mít, jak ukážeme, i obecnější význam.

První pokus o úplný popis slovní zásoby malé oblasti pochází od Jana Kocvrlicha. Je to rozsáhlá seminární práce z r. 1933, nazvaná Hanácký dialekt tří vesnic okresu litovelského. Tato práce má ještě různé lexikografické nedostatky (je nyní uložena v dialektologickém odd. Ústavu pro jazyk český). V poslední době vzniklo několik podobných prací, které ovšem nejsou ještě uzavřeny.

[98]V takovém vyčerpávajícím slovníku musí být zachyceny i citové, expresivní výrazy a slova souznačná, synonyma. V této studii se soustředíme jen na synonyma, ale to neznamená, že se výklad nebude týkat zčásti také výrazů expresivních. Studie chce ukázat, že to, co se často označuje v dialektologii jako „synonyma“, zahrnuje vlastně tři různé jevy. Na základě jejich rozlišení je teprve možné určit vlastní synonyma.

Předtím však je třeba promluvit o některých předpokladech studia synonym, hlavně o nutnosti vyloučení zdánlivých synonym, o metodě, které si studium synonym vyžaduje, o některých činitelích, kteří přitom zasahují svým vlivem, a konečně o rozdílech mezi synonymy spisovnými a nářečními.

I.

Otázka synonym je jednou z důležitých otázek slovnikářské práce — myslíme-li na slovník, který má opravdu podávat co možná nejúplnější obraz slovní zásoby — a má značný význam pro vnitřní kvalitu slovníku.[3] Někteří autoři nářečních slovníků jsou si tohoto úkolu vědomi, ale upouštějí od něho obyčejně pro nedostatek času nebo z technických důvodů.[4]

Předpoklady studia synonym. Zdánlivá synonyma. K tomu, aby bylo studium synonym v nářečí úspěšné, musí být splněny jisté předpoklady. Především je třeba vystříhat se zdánlivých, nepravých synonym. Proto se musí materiál přesně rozlišit a určit, což klade požadavky jednak na sběratele dialektologa, jednak na metodu jeho práce, která je závislá na různých činitelích.

Sběratel dialektolog má sám mluvit nářečím nebo je aspoň velmi dobře znát. Zvláště důležitá je při studiu synonym detailní a přesná znalost věcná, bez které se ostatně neobejde žádný slovnikář. Právě sběratel, který se dost nesžil s věcným základem nářeční slovní zásoby, a to v nejrůznějších oblastech, [99]může se nevědomky dopustit celé řady nepřesností, na základě které mohou vznikat zdánlivá synonyma.

Na př. J. Fr. Hruška uvádí ve svém slovníku pod heslem šiška, že na Chodsku jmenují šišku, plod jehličnatých stromů, krákorka nebo šuta (v. heslo šůta a krákorka). V exempláři Hruškova slovníku, který je v dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český, je však přípis P. Fr. Teplého, archiváře v Malenicích nad Volyňkou, podle kterého znamená krákorka na Volyňsku pouze šišku ze sosny, šůta však šišku z jedlí a smrků. Nutnost takového věcně motivovaného rozlišení zdánlivých synonym se však může projevit i uvnitř jediného nářečí.

Podobné doklady najdeme také v díle V. Vážného Z mezislovanského jazykového zeměpisu, 1948. Na př. na str. 29 pod č. 143. Polský výzkum uvádí jen slovo capek (t. j. železný hák na konci oje), ale Vážného materiál rozlišuje mezi slovy p’esek a capek (totéž, ale jen u žentouru). V. tamže i str. 127 a pozn. 26 na str. 29 téhož díla.

 

Metoda sbírání synonym. Důležitá je dále otázka metody, způsobu sbírání materiálu. Při zjišťování synonym — podobně jako při každé přesnější a hlubší dialektologické práci — vyhovuje hlavně přímá metoda, a to zápis spontánní mluvené a slyšené řeči, zápis slov v typickém kontextu. To je důležité zvláště v případech, kde může zasáhnout vliv nějaké psychologické zábrany, na př. stud při citových výrazech. Ovšem i tato pracná a časově náročná metoda má své meze. Subjekt má totiž vždy možnost výběru jen jednoho synonyma, obyčejně prvního výrazu, na který si vzpomene. Proto je žádoucí, aby se sběratel jednak nespokojil zkoumáním jediného subjektu, jednak aby doplňoval metodu zápisu otázkami a navoděním vhodných situací.

Z mimojazykových činitelů, jejichž vliv zasahuje jednotlivé subjekty, jsou důležité rozdíly generační, věkové. Při tom se nejedná jen o zřejmý rozdíl mezi starou a mladou generací, ale vlastně o čtyři věkové a názorové kategorie, totiž o děti, příslušníky mladé a staré generace a také o lidi středního věku, u nichž docházívá k míšení výrazů mladé a staré generace.[5]

S věkovými rozdíly souvisí individuální rozdíly, rozdíly v osobním založení subjektů, dané jejich povahou, pozorovatelskou schopností, samotářským nebo družným způsobem života, vzděláním a četbou, pobytem mimo domovskou oblast, pohlavím atd.[6]

[100]Vedle individuálních činitelů se projevují významně činitelé kolektivní. Tu jde o vliv způsobu života, zaměstnání, třídní příslušnosti a p. Sociální prvky se tu pak spojují s geografickými často v pevnou jednotu. Sociální rozdíly však se projeví teprve v obci, t. j. ve vesnici, městečku a městě.

Za základ studia úplného nářečního slovníku je třeba zvolit stejnorodé, homogenní nářečí nebo jeho část, jejíž přibližné hranice se určí podle místních poměrů vzájemným srovnáním jazyka jednotlivých sousedních obcí. V tomto celku, který se někdy také označuje jako podřečí (malá homogenní nářeční jednotka), lze určit jádro a okraj.[7] Taková skupina obcí bývá schopna jisté expanse, na druhé straně ovšem přijímá též podněty vycházející ze sousedních center a hlavně z jazyka spisovného. Tady je právě vidět, jak tento způsob práce může doplnit pracovní výsledky jazykového zeměpisu, jazykový atlas, jehož síla je ve výběru, v synthese a přehlednosti, který však vytváří strohý systém, zachycující většinou jen intelektuální prvky výrazové.[8]

Studium slovníku, o který nám jde, musí tedy mít spolehlivé předpoklady metodické, osobní, místní a jiné. I ono se opírá o usus, který se vyvinul v jisté oblasti, i když tento usus není nikdy tak vyvážený jako usus ve spisovném jazyku. Na rozdíl od spisovného jazyka má totiž oblast nářečí a tím spíše podřečí vždy slabší centrum a je také ve větší míře místně diferencována.

 

Rozdíl mezi synonymy spisovnými a nářečními. Pokud jde o synonyma ve spisovném jazyku a nářečí, je mezi nimi jistý rozdíl. Synonyma ve spisovném jazyku se liší významem (práce — námaha) a slohově, oblastí užití (práce — robota), v nářečí jde však hlavně o diferenciaci podle jednotlivých činitelů, které jsme uvedli (věk, individuální rozdíly, zaměstnání a p.). To ovšem neznamená, že by tady rozdíly v užití vůbec nepřicházely v úvahu.

Tak na př. v polských obcích oravských se užívá slov nag’i i goly a jejich fonetických variant, ale v Oravě v Jasenové se říká „prišli sme na holu̯o“ proti „mā sa ako nahī v tṝňi“. (V. Vážný, cit. dílo, 241.)

Tento rozdíl v diferenciaci spisovných a nářečních synonym se projevuje i jinak. Synonyma spisovného jazyka se často význa[101]mově odliší, i když jde jenom o významové odstíny, a tento jejich význam se ustálí. U nářečních synonym nemá toto odlišení nikdy takový rozsah a takovou závaznost (v. dále synonyma slova nos).

Nikdo v obci se jistě nemůže vyrovnat ve znalosti bylin lidovému bylinkáři nebo znalcům lesa a p. Na druhé straně ovšem i ti, kdož neznají věci a předměty jisté životní oblasti ani pojmenování těchto věcí a předmětů, mohou se o nich domluvit. Děje se tak buď pomocí opisu nebo skrze pojmenování významově blízká, obyčejně druhově nebo rodově nadřazená (rosnatka-ta muchožravá bylina), která mluvčí ovládá. Taková náhradní synonyma, která vlastně synonymy nejsou, mají svou obdobu i ve spisovném jazyku.

Tyto případy, které můžeme přiřadit k zdánlivým synonymům, je zase třeba odlišit od vlastních synonym. Setkáváme-li se s nimi v nářečí častěji, je to proto, že nářeční zásoba slovní nevyčerpává některé oblasti života do té míry jako spisovná a že spisovná slovní zásoba je proti nářeční abstraktnější.

To jsou tedy některé rozdíly mezi spisovnou a nářeční slovní zásobou a mezi spisovnou a nářeční synonymií.

II.

Přehlédneme-li nyní materiál nářečních slovníků s hlediska předchozího výkladu, ukáže se, že se do pojmu synonym vlastně zahrnovaly tři různé jevy.

1. Subjektivní slovní varianty. Jde tu zvláště o označení věcí a jevů ne dost známých nebo ne dost přesně a ustáleně pojmenovaných a připouštějících tedy kolísání. Některá z těchto pojmenování se vyskytují jen u jistých mluvčích, jsou pro ně příznačná.[9] Z těchto materiálových možností se živí a osvěžuje jako z pramenů jazyk společenských skupin, jazyk rodiny, jedné nebo více obcí, nářečí. Část jich však zůstává isolována, nestává se součástí kolektivního usu a zaniká. Tyto doklady lidové tvořivosti se týkají neterminologické, ale i terminologické slovní zásoby. Mezi prvními je převaha familiárních a citových označení věcí a jevů.[10]

[102]Uvádím tu synonyma slova nos, která se vyskytovala u nás doma. Nářeční živel zastupovala v naší rodině hlavně „stařenka“, matčina matka, která prožila život ve Vlkoši u Přerova. Matka převzala tento základ, ale do jejího slovníku přešla také slova z městského prostředí olomouckého a později místní prvky z obcí Hoštic a Honětic u Zdounek, okres Kroměříž. Matka i „stařenka“ byly jazykově tvůrčí. To tedy znamená, že se v rodinném obyčeji vyskytovala vedle místních hanáckých slov jednak také slova obecně hanácká, jednak slova ze sousedních oblastí (val., slov., laš.), jednak ještě také — ovšem sporadicky — výrazové prvky subjektivní. S tohoto hlediska je třeba posuzovat další příklady.

Bartoš uvádí z těchto slov jen frňák, opovržlivé označení velkého nosu, ale i nosu vůbec (v. i Kott a Malina). Slovo raťafák označuje PS jako vulgární označení nosu, zvláště velkého (literární doklady jsou ze Šimáčka, Bassa a Lid. novin; slovo uvádí též Malina a zajímavé je, že se vyskytuje též na Plzeňsku, v. Skřiv. Plz. 80). Slovo fifák, souvisící asi se slovem fífať (Bartoš: pískati), znamená ostrý, špičatý nos, charakterisující zvláště zvědavého člověka (musí ten svůj fifák do všeho vrazit; uvádí Malina a Kott Dod.); klifák je označení pro zahnutý, zobanovitý nos (uvádí Kott Přísp. II., ale z jihozápad. Čech). Dále se u nás vyskytovalo též slovo frgula, zabarvené žertovně (uvádí je Malina) a další dvě slova, která jsem jinde nenašel, totiž frgál, souvisící snad se slovem frgáł ve významu placka (Bartoš), a žertovné i opovržlivé slovo zhášák, znamenající větší nos s mohutnými dírkami (připomíná kornoutovitý nástroj ke zhášení kostelních svící).

Zvláště poslední slovo můžeme směle přičíst na vrub subjektivního tvoření. Všechna tato slova jsou tedy významově diferencována, ale mohou znamenat také nos vůbec a pak jsou silně citová, expresivní.

Jako další příklad lze uvést původně vlastní jména dobytčat, z nichž některá časem zobecňují (teluša, sivák a p.).

2. Vlastní synonyma. To jsou slova téhož nebo podobného významu, užívaná jistým jazykově homogenním podřečním nebo nářečním celkem, a to s objektivní platností a poměrně ustáleně. Na rozdíl od subjektivních slovních variant tvoří součást slovní zásoby jistého kolektivu, který se vyznačuje jistým jazykovým povědomím. Je ovšem samozřejmé, že usus je v této oblasti vždy rozkolísanější než ve spisovném jazyku (v. dříve).

Příčiny tohoto jevu jsou v podstatě trojí. Jsou jazykové i mimojazykové.

[103]a) Především jde o příčiny vyvolané různým křížením a prostupováním individuálních činitelů a jejich kolektivním zaměřením (o tom dříve). Prvky, které byly původně vytvořeny anebo přizpůsobeny jednotlivci a které pro ně byly příznačné, přecházejí do usu jisté oblasti, uchovávajíce si často původní diferencovanost. Zmínil jsem se už o příčinách věkových, generačních.

Tak lidé středního věku znají řeč svých otců, ale přibírají i prvky mladé, dorůstající generace. Na př. podle zjištění polských dialektologů se říká ve Ždiaru idom do gur (vyšetřován 79 letý subjekt), podle Šimoviče idom do gur i na kosor (20letý subjekt), podle V. Vážného idom do gur, do Tater i na kosor (42letý subjekt).[11]

Nebo na Chodsku, na Doudlebsku a vůbec na okraji jihozápadních českých nářečí užívají staří slova pokrvadlo, mladí slova puklice a příslušníci středního věku obou těchto slov.

Ovšem starý subjekt zachovává vedle běžných výrazů též zastaralé, mladším už neznámé (na př. ve Ždiaru slovo vutka, neužívané mladými, vedle palenka). U mladých zase bývají vedle běžných slov spisovná, zvláště jsou-li zasaženi vlivem škol. To jsou ovšem jen některé z mnoha možností.

b) Další příčiny, které se tu projevují, jsou příčiny vyvolané pohybem slovní zásoby ve větších nářečních oblastech (ty jsou hlavním předmětem studia jazykového zeměpisu) a příčiny vyplývající ze styku nářečí a spisovného jazyka.

Příčiny prvního druhu záleží v tom, že původně uzavřené historické oblasti se hospodářským a společenským vývojem jazykově sbližují, hranice mezi nimi se stírají a ruší a nastává výměna slov mezi mluvčími sousedních nářečních oblastí, výměna vyvolaná převzetím věcí nebo snahou zaměnit slovo jiným.[12]

Příčiny druhého druhu záležejí v tom, že nastává vzájemné působení mezi nářečími a jazykem kulturního centra, jazykem spisovným. Tomuto pohledu se tedy jeví synonyma jako slova mezinářeční a nadnářeční (lidová, obecná).[13]

Podle Hruškova slovníku jsou na př. synonymy slova suden, sudno (PS uvádí i podobu sudeň) a mísník, t. j. stojan na nádobí s almárkou dole. Ale slovo suden, sudno je podle PS dialektické, kdežto slovo mísník lidové, t. j. vztahuje se k větší nářeční oblasti. Bartoš je označuje jako západomoravské a je doloženo z Preissové, H. Dvořákové, Jahody a Literárních novin. V jižních Čechách žije též na Voticku.

[104]Jako další příklad uvedu zase z rodinného nářečního povědomí synonyma spisovného udeřit, uhodit někoho. Většina z nich je doložena i ze sousedních oblastí. Je to hipnót, kterého se užívá hlavně v rozkaz. způs. (Bartoš uvádí z Přerovska hypnút) a ve spojeních hipni ho!, hipni mu jednu!, dimnót, vyskytující se ve větách, jako: Že tě dimnu! Mám tě dimnót?, kde znamená pořádně, doopravdy uhodit (uvádí je Malina a Kott Dod., a to ze Slovácka), dále řnót (Tak tě řnu!) — s nádechem jisté mírnosti a s melodií vyhrůžky, která nebude splněna (Bartoš uvádí lašské řnuć, řnu, podobně Kott a Malina) — a piznót (Bartoš uvádí z Valašska; v. i Kott Dod., Malina).

Můžeme tu dále uvést sloveso pleščit (Bartoš: pľeščit ze Slovácka; též Malina a Kott), které je obměnou spisovného plesknouti a v podobě pleštiti je doloženo z Preissové, V. Mrštíka, Čapka-Choda a j., mignót (Bartoš uvádí z Valašska m’égnúť; Kott Dod. mignót s jiným významem), řidší mlaščit, které uvádí Bartoš z Valašska (mľaščiť, též Malina) a střelit (Bartoš uvádí z Kuldy, PS je označuje jako lidové). Obecnější je také nářeční obměna lidového flinknouti (PS), totiž flingnót (Kott Dod., Malina, Hruška!), a jeho varianta flágnót (fláknout; v. Bartoš fľačiť, Malina flágnút, Hruška, Kott Dod.; tu vidět i zajímavé krajové rozdíly ve významových odstínech: Malina uvádí význam silně udeřit po hubě, Hruška uhodit tuze do hřbetu).

Nářeční, ale jen svou hláskovou podobou (Bartoš uvádí jako slov., val., han.) je uderit (Uder ho! Uderíl mje!), varianta spisovného udeřiti. Slovesa máznót, které uvádí Bartoš z Valašska (maznúť) a vsolit (Bartoš uvádí jako lašské: vsoliť) jsou vulgární expresiva, objevující se i v dílech krásné literatury. Sloves vsolit a střelit se užívá obyčejně ve spojení: Že ti jednu vsolím, střelím a p. (ve spisovném jazyku bývá i spojení typu „vsolit políček” a p.). Expresiva jsou tu ve velké převaze. To platí o všech ostatních synonymech, na př. o čáhnout (Kott Dod.), líznout (PS lid.), bacit (fam. a dět., v. PS a Bartoš), seknout, říznout, napálit (všechna podle PS expr.), pohladit (PS žert.), lajznout (PS vulg., u nás spíš žert.), plácnout (PS jako spis. bez označení), bácnout (PS neuvádí). Všech těchto sloves se mohlo u nás užít na př. ve spojeních Mám tě lajznót? Že tě lajznu!

Kromě toho se však mohlo užít i dalších sloves, ale jen ve spojení typu: Že ti jednu přišiju! Jsou to slovesa přišít (PS uvádí s označením expr.), vpálit, dát, utřít, vrazit, přilepit, napařit, (u)plivnót (PS neuvádí žádné z nich v tomto významu). Jen slovesa uhodit se u nás neužívalo, to mělo ráz vysloveně knižní.

c) Konečně jde o příčiny dané významem slov a citovým postojem mluvčího ke skutečnosti. Podle toho je možno určit hlavní druhy těchto synonym. Jsou to především synonyma expresivní, citová. Tato synonyma jsou velmi hojná a někdy daleko převažují počet synonym citově neutrálních, je však mezi nimi hodně subjektivních a jsou značně rozkolísána.

V. Vážný uvádí jen z obce Wielka Lipnica čtyři další synonyma k slovu pangart, totiž zb’yraňec, nojder, bǫk a bęben (Z mezislovanského jaz. zeměpisu, 90). Expresivní synonyma jsou sice hojná, ale často bývá obtížné jejich zjišťování. Při něm totiž působí často stud (zvláště u pojmenování tělesných funkcí) a jiné důvody. Další doklady se najdou mezi materiálem, který tu na různých místech uvádím.

Patří sem slova zhrubělá, vulgární, nadávky a slova žertovná. Podle typu výrazu jsou to přirovnání, obrazy, zvláště metafory, eufemismy a dysfemismy. Tu pak jde často o souznačná slovní [105]spojení a opisy, které jsou pro svou rozvětvenost předmětem samostatného zkoumání (mnohá z nich sebral J. Zaorálek ve svých Lidových rčeních).

Názor některých badatelů, že všechna synonyma jsou svým původem expresivní, ovšem neobstojí. Zakládá se na podceňování racionálních, intelektuálních zdrojů jazyka. Právě obtížnější otázka neexpresivních, citově neutrálních synonym je velmi důležitá, ačkoliv v praxi se oba druhy nejčastěji prolínají. Mezi neexpresivními synonymy rozeznáváme dvě skupiny. Do první patří synonyma, která tvoří součást neterminologické slovní zásoby, synonyma druhé skupiny pak patří k terminologické slovní zásobě.[14] Synonyma první skupiny jsou běžná, citově neutrální slova, synonyma druhé skupiny jsou názvy nářadí, nástrojů, odborných hospodářských činností a p. V této oblasti je ovšem nejméně synonym, ale nedá se tvrdit, že by tu nebyla vůbec (podobně je tomu i v odborném jazyce spisovném, kde ovšem mají synonyma svou zvláštní povahu).

Příklady neterminologické slovní zásoby: Slovesa šókat se a otahovat se (Bartoš a Malina nezaznamenávají žádné z nich, jen slovo otáhavý, váhavý; Kott uvádí adv. šókavě s významem zdlouhavě, v. Kott Dod.), na př. ve větách: Co se tam šókáš? Co se tam tak dlóho otahuješ? nebo Nešóké se tam! znamenají ‚dlouho prodlévati, zdržovati se, meškati se‘. Významově blízké je také sloveso ochmárat se (Bartoš uvádí ochmárať se s významem ‚okouněti, váhavě dělati‘ jako valašské): Už zase se ochmáráš!

Příklady terminologické slovní zásoby: Z venkovského prostředí Hoštic a Honětic u Zdounek na Moravě (okres Kroměříž) znám slovo mlatevňa vedle stodola (Bartoš pod heslem stodola; též Malina).

Z chlapecké mluvy znám slova angrešl a chlupáč (Bartoš: angrešt, angrešľ, chlupáč a j. obměny): Dem na angrešle! Tato slova ovšem nemusí být synonymy, pokud označují, jako na př. na Klatovsku, dva různé druhy, totiž „chlupatý“ a obyčejný angrešt.

Každý z obou odborných názvů, které jsou běžné nářečním mluvčím, zabírá ovšem jinou oblast. Jeden bývá jen podřeční, druhý obecnější nebo spisovný.

3. Tautonyma. Naznačili jsme už, že synonyma homogenní oblasti, tvořící součást její slovní zásoby, korespondují se slovy téhož, někdy však zčásti odlišného významu, která tvoří součást slovní zásoby sousedních i odlehlejších, tedy rozdílných homogenních oblastí. Tato slova nelze ztotožňovat se synonymy ve vlastním smyslu, protože mluvčí jednotlivých oblastí je cítí na pozadí domácí slovní zásoby jako cizí. Jde tedy vlastně o názvy lišící se podle oblastí; pro takové názvy se dnes vžívá termín tautonyma.

Na doklad toho, jak mluvčí jedné oblasti cítí uzavřenost vlastní slovní zásoby, uvádím citát z J. Š. Baara: (Stará Holubka vysvětluje sousedkám [106]v Klenčí, že na Podřipsku se mluví jinak.) „…Vona (děvečka) vám říká punebí půda ha půdě podlaha… Kvasnice jmenuje droždí ha záprašku — jíška. Co sou ve storole hambalka ha záteň, neví. Místo věder má konve, dížce přezdívá putna ha naší putnu jaktěživa neviděla.” (Naše pohádky, 1921, 31.)

Poznámka

K pojmu tautonym v. Vladimír Šmilauer: Zásoba slovní a význam slov. Učební texty vysokých škol, 1951, 13: „Od synonym rozlišujeme tautonyma, t. j. slova téhož významu, ale nevyskytující se v týchž individuálních slovnících (rozlišená místně)“. — K tomu je třeba dvou poznámek. Za prvé viděli jsme už, že i věcný význam těchto tautonym může být místně individualisován a posunut, takže nejde vždy nutně o slova stejného významu. Dále pokud jde o individuální slovník, rozlišuji zde mezi slovníkem individua a slovníkem kolektivu na území nářečně homogenním.

Ztotožňování všech tří druhů synonym v širším smyslu můžeme najít u mnoha badatelů. Upozorňuji tu aspoň na jedno místo z Gilliéronova díla Généalogie des mots qui désignent l’abeille d’après l’atlas linguistique de la France, 1918, 360.

Naproti tomu jiní jazykovědci si byli vědomi toho, že dřívější všeobecné označení synonymum zahrnuje rozdílné jevy. Jeden z nejstarších mně známých hlasů k této otázce je od ruského filologa I. I. Davydova, který nepokládá nářeční názvy téhož předmětu za synonyma, ovšem staví se tím na opačně jednostranné stanovisko (O slovare russkich sinonim. — Izv. po otd. jaz. i sloves., t. V, vyp. 1, 1856, 291.

Potřebu rozlišení tady zřejmě cítí V. Vážný, který mluví v této souvislosti o krajových synonymech a vedle toho o „synonymních“ názvech motýla.[15]

Tautonyma tvoří vlastní oblast studia jazykového zeměpisu, který umožňuje svými metodami jejich vzájemné srovnávání. Jejich konfrontace s historickými, věcnými, místními a jinými podmínkami znamená nutnou a nevyčerpatelnou zásobárnu poučení o zákonitostech proudění slovní zásoby na území jistého národa a poskytuje spolehlivý základ pro výklad slovních i významových změn.[16] Právě tento postup umožňuje žádoucí celkové chápání isolovaných faktů a sledování vývoje celého lexikálního systému.

A nyní, jaké jsou příčiny tohoto jevu. Tyto příčiny jsou dány funkcí věcí, hojností jejich výskytu, t. j. frekvencí a citem, afektem, který je provází. Týkají se vlastně všech tří druhů slov zde rozlišených, zvláště však tautonym.

Tak slova, která jsou pojmenováními věcí nebo jevů běžných, častých, majících vysokou frekvenci, projevují víc stálosti než pojmenování věcí a jevů řídkých, málo častých, která se mění a specialisují od oblasti k oblasti, [107]od místa k místu, ba i od mluvčího k mluvčímu. Mezi první patří na př. názvy pro důležitá domácí zvířata, zvláště chovná a jatečná, dále názvy obecně rozšířených a známých rostlin, hmyzu a p., k druhým patří na př. jména samců (zdůrazněna pohlavní příslušnost; v. Bartoš, slovo býk), zvířat, hmyzu a rostlin, které nejsou ani užitečné, ani nebezpečné, a tedy ani dost přesně a obecně známé. Jakubinskij tu staví proti sobě na jedné straně názvy obecné a názvy celých předmětů a na druhé straně názvy částí a podrobností (cit. dílo, 8). Ovšem tady se mohou jednotlivá pozorování dost lišit. Tak na př. Bartoš uvádí dosti hojná tautonyma k pojmu „chroust“, který je u nás obecně znám (Dialektologie moravská I, 1886. — Slovník věcný, 322).

Vedle frekvence a funkce věci působí i jiní činitelé, zvláště afekt. Významná je i ta okolnost, že citová pojmenování některých věcí nalézají hojná synonyma v pojmenováních věcí nějak podobných, s nimiž asociují a p. Jde tu o atrakci, vyvolanou dynamickými pojmenováními. Do této souvislosti lze zařadit i názvy novějších plodin, na př. brambor.

V předcházejícím výkladu jsme tedy rozlišili tři druhy synonym v širším smyslu a ukázali jsme, že jejich studium má význam pro studium nářeční slovní zásoby a pro studium nářečí vůbec. Protože máme na mysli také zpracování synonym v nářečních slovnících, všimneme si v závěru této otázky, která souvisí s otázkou typu nářečního slovníku a s otázkou založení archivu nářečních slov.[17]

III.

Typy nářečních slovníků a založení archivu nářečních slov. Máme-li na mysli jen zpracování vlastních synonym, pak je tu nepochybně základním typem podrobný slovník homogenní nářeční oblasti, který ovšem nutně obsáhne také mnohé subjektivní slovní varianty, hlavně ty, které přecházejí do širšího usu. Naproti tomu tautonyma souvisí zase spíše s požadavkem věcného slovníku (řadění významové), který by jednou podal přehled o slovním bohatství všech nářečí, tvořících oblast jednoho jazyka. Je samozřejmé, že k úkolům, k jejichž řešení vedou uvedené typy nářečních slovníků, je třeba zaměřit též excerpci nářečního materiálu a uspořádat podle toho archiv tohoto materiálu.

S archivního hlediska je dále nutný abecední seznam všech nářečních slov vůbec (řadění slovní), na základě kterého by jednou mohl vzniknout nářeční thesaurus. Tento archiv by pak obsahoval všechny tři druhy slov, která jsme uvedli, ovšem s náležitým jejich rozlišením.

Úvaha o dalších možnostech při založení nářečního archivu jakož i o tom, jak těchto možností využít při pozdějším zpracování [108]nářečních slovníků, překročuje rámec naší studie. Upozorníme však ještě aspoň na některé zajímavé otázky, souvisící s naším thematem.

Slovníky homogenních nářečních oblastí vytvoří předpoklady pro přesné vzájemné srovnání spisovné a nářeční slovní zásoby, a to jednak pokud jde o pojmenování základních skutečností, jednak pokud jde o jejich synonymické odstínění. Na jejich základě bude pak možné i vzájemné srovnání slovní zásoby jednotlivých oblastí a odtud vyplynou jistě i zajímavé poznatky týkající se synonymie specifické pro každou oblast i synonymie vůbec.

A konečně se zmiňme ještě o třetí důležité pracovní možnosti, proveditelné právě na základě abecedního soupisu všech nářečních slov. Pak se totiž opravdu ukáže místní rozsah každého slova, jde-li o slovo podřeční, nářeční, regionální, lidové, obecné, a ukáže se i to, zda jde o slovo spisovné nebo nespisovné. A tato okolnost, důležitá pro rozsah našich slovníků, zvláště též spisovných, bude tím důležitější pro synonymický slovník spisovného jazyka, pro výběr hesel v něm a pro posouzení vývojových tendencí a činitelů určujících běžnost významu a rozsah užití jednotlivých slov.

Zpracování synonym v slovníku homogenní nářeční oblasti. V dosavadních nářečních slovnících se synonyma sice někdy zachycují, ale neuvádějí se ve vzájemnou souvislost, takže naprosto zapadají. Ve slovníku homogenní nářeční oblasti, a to v jeho dokonalejším typu (jaký tane na mysli na př. prof. V. Vážnému), jde také o vzájemnou konfrontaci jednotlivých synonym, o výklad jejich významu a určení jejich významové specifičnosti, tedy o příspěvky k určení synonymických řad. Je jasné, že takové pojetí slovnikářské práce přispěje značnou měrou k vytvoření kvalitativně nového typu slovníku. Bude to v tomto ohledu obdoba obecného slovníku (na př. Quilletova)[18] Na rozdíl od tohoto slovníku však doporučujeme uvádět synonyma nikoliv až na konci hesel, nýbrž hned za výkladem příslušného významu. Tím se totiž vyloučí možnost výběru nevhodného synonyma. Otázka, jak vyřešit případy, kdy jedno slovo má v různých významech totéž synonymum, bude pak už věcí technického opatření. Synonymum, vztahující se k více významům, může se opatřit čísly těchto významů nebo odlišit typy tisku a p.

Význam studia nářečních synonym pro studium synonym vůbec. Význam studia nářečních synonym však přesahuje rámec nářečí a nářečního slovníku. Není možno a není ani třeba rozvádět tuto [109]otázku podrobně. Ukážeme aspoň její dosah pro definici synonym.

Synonyma se obyčejně definují jako slova významu buď zcela stejného, nebo i zčásti odchylného, podobného. Někteří jazykovědci se domnívají, že jde vlastně jen o druhou z těchto možností. Studium nářečních synonym se stává užitečnou revisí názorů o spisovných synonymech a ukazuje, že nejsou vyloučeny ani případy prvního druhu. Mezi skupinou subjektivních variant, vlastních synonym a tautonym můžeme vidět častý přechod. Zvláště je tento přechod mezi tautonymy jednotlivých oblastí a slovní zásobou nadnářečních celků na jedné straně (tu se nadhazuje zajímavá otázka slovní zásoby obecné češtiny) a na druhé straně mezi oblastí tautonym a spisovnou slovní zásobou. Je známo, že synonyma spisovného jazyka vznikají mimo jiné také přenášením z nářečí (často je sledujeme napřed v literárních dílech).[19] Pochopíme to na základě předchozích výkladů, uvědomíme-li si, že na př. některá tautonyma jedné oblasti se mohou stát na základě jistých svých vlastností součástí slovní zásoby sousední oblasti nebo i více oblastí, kdežto jiná tautonyma mohou z této slovní zásoby zase ustoupit.

Tak synonymy slova krásný jsou slova šumný, pohledný a podobný. Slovo šumný označuje Bartoš jako valašské a lašské, máme je však doloženo i literárně z M. Příleské, Sezimy, V. Martínka, J. Johna a zvláště z Petra Bezruče. Je i na Podluží (J. Noháč, J. Folprecht). Slovo pohledný uvádí Bartoš ze Žďárska, Hodura z Litomyšlska, Kott Dod. i z Hané, ve svém slovníku dokonce jako běžné (Us.) a doklady máme z Preissové, Lid. novin, Příleské, Pittnerové, V. K. Jeřábka. L. Čivrného a z Práce. Slovo podobný ve významu ‚hezký, krásný’ je dialektické; PS je dokládá jen z Jiráska.

Tyto i jiné doklady tedy svědčí o přechodu mezi nářečími, o přechodu mezi tautonymy a vlastními synonymy a také o přechodu mezi nářečními a spisovnými synonymy.

Studium nářečních synonym má však ještě další význam pro zpřesnění definice synonym. Na základě rozlišení tří druhů slov, zahrnovaných dříve pod pojem synonym, a na základě určení vlastních synonym proti tautonymům je totiž jasné, že za synonyma máme považovat slova různé formy a významu buď podobného nebo téměř stejného, užívaná jistým společenským celkem v konkretním jazyku. Právě tento dodatek, který jinak obyčejně chybí definicím synonym, umožňuje přesné pojetí tohoto jazykového jevu i ve spisovném jazyku[20].


[1] K slovníkům prvního druhu můžeme počítat z vynikajících slovníků Bartošův Dialektický slovník moravský, 1906, str. 566 a Hruškův Dialektický slovník chodský, 1907, str. 127.

K slovníkům druhého typu patří především slovník Adolfa Kellnera v druhém díle Východolašských nářečí, 1949, str. 123—336.

[2] O hlavních metodách nářečního studia i o problematice nářečních slovníků informuje dosud nejlépe kritická studie B. Havránka K české dialektologii, Listy filologické 51, 1924, 263—271, 337—358. V. zvl. str. 344—347.

[3] Odkazuji na svůj referát o synonymech v jednojazyčném slovníku, pronesený na celostátní lexikografické konferenci v Bratislavě 6. června 1952. Referáty přinese Jazykovedný sborník SAVU, v. též Slovo a slovesnost 13, 1952, 185.

[4] A. Kellner, cit. dílo, 124. — Zajímavý je též hlas autorů nedokončeného dosud Slovníku podřečí francouzského Švýcarska, který cituji v překladu: „Mnozí čtenáři budou jistě litovat, že nenalézají v slovníku synonymie. Plánovali jsme tento dodatek slovníku, ale museli jsme uznat, že připojení úplné a soustavné synonymie k článkům slovníku nebylo prakticky uskutečnitelné… Ukázalo se, že by bylo mnohem lepší vydat po dokončení slovníku samostatný seznam synonym…“ (L. Gauchat, J. Jeanjaquet, E. Tappolet, E. Muret: Glossaire des patois de la Suisse romande I. 1924—33, 14).

[5] O nutnosti rozlišit generační výrazy píše R. I. Avanesov: Očerki russkoj dialektologii. Časť pervaja. 1949, 260. — Konfrontaci subjektů ze staré, střední a mladé generace vidíme ve Vážného revisi výsledků atlasu polského Podkarpatska v díle Z mezislovanského jazykového zeměpisu, 1948, 22. K tomu též č. 98, 457 a j. tamže.

[6] V. Vážný, cit. dílo, 164.

[7] Dauzatovo pojetí podřečí je poněkud odchylné a výlučné, na př. i proti Gauchatovi, v. Les patois, 1927, 30.

[8] Stručná charakteristika atlasu v díle K. Jaberg, J. Jud: Der Sprachatlas als Forschungsinstrument, 1928, 238.

Zajímavá jsou Dauzatova slova o francouzském atlasu: „Především tento přísný systém nás zbavuje při studiu nářečí synonym, variant, přesných odstínů“ (La géographie linguistique, 1922, 10).

[9] Upozorňuji na velmi zajímavý hlas významného ruského dialektologa D. Zelenina, Otčet o dialektologičeskoj pojezdke v vjatskuju guberniju, Sborn. otd. russ. jaz. i sloves., sv. 76, č. 2, 1903, 15.

[10] Doklady, které dále uvádím, srovnávám obyčejně s doklady těchto slovníků: Příruční slovník jazyka českého, dosud A—U, 1935—1953. Závěr slovníku je zatím uložen v rukopisu v Ústavě pro jazyk český v Praze. — Zkratka PS. Podle PS uvádím i různé zkratky.

Fr. Trávníček: Slovník jazyka českého, 4. vyd., Praha 1952. — Zkratka Tráv.

Fr. Bartoš: Dialektický slovník moravský 1906. — Zkratka Bartoš.

Fr. Št. Kott: Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický. S dodatky celkem 7 sv., 1878—1893. — Zkratka Kott.

Příspěvky k česko-německému slovníku zvláště grammaticko-fraseologickému, 1896. — Zkratka Kott Přísp. I.

Druhý a třetí příspěvek k témuž slovníku z let 1901—1906. — Zkratky Kott Přísp. II. a Kott Přísp. III.

Fr. Št. Kott: Dodatky k Bartošovu dialektickému slovníku moravskému, 1910, str. IV + 166. — Zkratka Kott Dod.

Ignát Malina: Slovník nářečí mistřického, 1946, str. 165. — Uvádím jako Malina.

Jarmila Skřivánková-Šimerková: Odchylky a zvláštnosti řeči v Plzni a na Plzeňsku. II. — Český lid 25, 1925, str. 35—39, 75—80, 120—123, 146—148. Zkratka Skřiv. Plz.

[11] Cit. dílo č. 154, s. 29, též 131—2. Další příklady v. tamže, č. 369, str. 41.

[12] K tomu L. Jakubinskij: Neskol’ko zamečanij o slovarnom zaimstvovanii. Jazyk i liter., tom I, vyp. 1—2, 1926, 1—19. — V. též vývody Ad. Kellnera o nářečích smíšených a přechodných, referát Slovo a slovesnost, 13, 1952, 103.

[13] Avanesov k tomu praví: „Často je možné zapsat v jedné a téže osadě fakty, vztahující se v podstatě k různým nářečím. To se vysvětluje tím, že dnes není takových území, jejichž nářečí by nebyla v jisté míře pod vlivem spisovného jazyka nebo některých sousedních nářečí…“ Očerki…, 254.

[14] Avanesov, Očerki, 179.

[15] V. Vážný: Z výsledků semasiologické a jazykově zeměpisné studie, o jménech motýlů v slovenských nářečích, Věstník ČAVU 53, 1944, 67—68. Slovenské lidové názvy šídla a vážky, ČČF 1, 1942—3, 103—115.

[16] V. Vážný: Príspevky k slovenskému dialektickému slovníku, Sborník Matice slovenskej 2, 1924.

[17] Významný příspěvek k tomuto thematu napsal už ruský slovnikář V. I. Dal’ v práci O narečijach russkogo jazyka. Po povodu opyta oblastnogo velikorusskogo slovarja, 1852, 66—9.

[18] Dictionnaire Quillet de la langue française I — III, 1946.

[19] J. Zubatý, Synonyma. OSN XXIV, 1906, 496a.

[20] Za cenné připomínky děkuji zvláště univ. prof. Dr Vlad. Šmilauerovi a Dr Jar. Voráčovi.

Naše řeč, volume 36 (1953), issue 3-4, pp. 97-109

Previous Slavomír Utěšený: O dnešním stavu hranice typu kaše // kaša v přechodné oblasti českých nářečí jihovýchodních

Next Pavel Jančák, Zdeňka Sochová, Jaroslav Voráč: Soupis prací univ. Prof. Dr Václava Vážného k jeho šedesátinám v červenci 1952