Časopis Naše řeč
en cz

O dnešním stavu hranice typu kaše // kaša v přechodné oblasti českých nářečí jihovýchodních

Slavomír Utěšený

[Articles]

(pdf)

-

I.

Jihovýchodní česká nářečí ve středním úseku českomoravského pomezí a na jihu západní Moravy patří na rozdíl od celistvých okrajových českých nářečních skupin, jako jsou nářečí jihozápadní a severovýchodní, k okrajové oblasti přechodné. Tato nářečí zaujímají poměrně menší západní část širokého přechodného pásu mezi nářečími českými a hanáckými. Za jakési jejich jádro pak můžeme považovat území vymezené nejzápadnějšími moravskými jevy, na př. hranicí šč/šť, krátkým typem skala a nepřehlasovanými koncovkami měkkého sklonění typu slepica, slepicu, slepicouhrnec, hrnca, hrncu…, ona, ju, s ňou a pod. na straně západní a vlastní hanáckou hranicí (dlouhej//dlóhé) na straně východní.[1]

Podíváme-li se na Havránkovu přehlednou mapku rozdělení českých nářečí v Čsl. vlastivědě (na str. 154), je nám také na první pohled zřejmé, jak tato okrajová oblast souvisí s ostatními nářečními skupinami v Cechách. Jihlavský ostrov bývalého německého osídlení tu zřetelně dělil naši oblast na dva úseky. Menší, jižní, přiléhá k nářeční skupině jihozápadní, která tu zasahuje hluboko na západní Moravu. Větší, severní, po obou stranách zemské hranice od jihlavského ostrova k ostrovu svitavskému, souvisí pak s nářeční oblastí severovýchodní. Ta také některými svými jevy zasahuje severně od svitavského ostrova hlouběji na Moravu v úseku zábřežském. Zde se však pravidelně nesetkáváme s přechodnými jevy toho druhu jako u obou základních úseků předešlých, a nepočítáme tedy toto třetí místo, kde se stýká české a hanácké jazykové území, k vlastní jihovýchodní oblasti českých nářečí.

O našich nářečích se až dosud psalo s výjimkou práce Havránkovy především s hlediska bývalých zemských hranic. Tak Bartoš mluví jen o českém nářečí na Moravě, Hošek si zase všímá jen malého území polenského, polnického a bysterského v severním úseku, to jest těch přechodných nářečí, která jsou přímo na české půdě, a říká této skupince nářečí českomoravské. Trávníček zahrnuje všecka česká nářečí na Moravě pod jeden termín, nářečí moravskočeské (rozlišuje tu pak skupinu severní, západní [92]a východní).[2] Konečně Havránek užívá pro vlastní jádro přechodného území, které jsme tu podle něho blíže vymezili, názvu „přechodný pás českomoravský“.

Název nářečí jihovýchodní, kterého užil po prvé ve svých universitních přednáškách Vážný, lze tedy jenom uvítat. Jednak souhlasí s označením ostatních českých nářečních skupin, jihozápadní a severovýchodní, jednak se tak uvolňuje nedosti přesný termín „nářečí českomoravská“, který se ostatně ani příliš nevžil, pro možné označení celé skupiny českých a moravských nářečí vzatých jako celek.

 

[93]Řekli jsme si už úvodem, že charakteristickou známkou našich nářečí jsou především shodné koncovky v měkkém i tvrdém skloňovacím typu. Uvádí je na prvním místě ve svém díle Hošek a dochází k nim (po předběžném vymezení typických znaků hláskoslovných) v přehledném závěru o českých nářečích i Havránek (na straně 158 uvedeného díla). S hlediska vývojového vzniká tu závažná otázka, zda jsou tvary čepica, čepicu, čepicou a pod. pokračováním a zachováním staršího stavu, anebo zda představují analogicky dotvořený typ podle tvarů sklonění tvrdého voda, vodu, vodou a pod. Zvláště v případě koncového -a je ještě mnoho nevyjasněného. Dosud se obecně přijímá Gebauerův názor, že přehláska a—ě pronikla původně ve svém celku i na Moravu, ačkoliv snad ne tak důsledně, a že se teprve později, ovšem poměrně brzy nato, přehláska v koncovkách zrušila. Podobný názor zastává i Trávníček a Havránek[3]. Hujer[4] se svého času pokusil vysvětlit některé možné případy původního kolísání na konci slov jako dublety způsobené tvrdým nebo měkkým začátkem následujícího slova (tedy na př. duša byla // dušě je). Tyto tvary se později mohly vyrovnávat, na Moravě podle prvního, v Čechách podle druhého typu. A tak vlastně pouze Hošek[5] tvrdil, že se na Moravě uvedené tvary nikdy nepřehlasovaly, ale jeho argumenty nejsou dost průkazné. Celá tato věc však definitivně prokázána není a právě naše anketa tu snad může v něčem přispět k osvětlení této otázky tím, že zjistí územní rozsah jednotlivých typů zakončených na -a, po případě též některých slov, jejichž výklad je sporný, jako na příklad zkrácených tvarů mez, hráz, zem, seknic, ulic v moravských nářečích.

II.

Dnešní hranice typu kaše // kaša, kterou se budeme nyní blíže zabývat, probíhá, jak ukazují výsledky z dotazníkové akce pro česká nářečí jihovýchodní, asi takto: východně od Dačic, zprvu přímo na sever k Jihlavě a pak se skoro v pravém úhlu láme a běží dále v mírném oblouku východním směrem od Polné k Litovli a na Šternbersko.

Pro zjištění této hranice byla vyplňovatelům položena tato otázka: „Říká se u vás: čepice, jalovice, silnice, lavice, slepice, sukně, svině, večeře, duše, kaše, schůze, mez? Anebo: čepica, jalovica, silnica, lavica, slepica, sukňa, [94]sviňa, večeřa, duša, kaša, schůza, meza? Nebo se užívá tvarů obojích? A jak se jich užívá (staří, mladí nebo u téže osoby)?

První typ, slova zakončená na -ice // -ica, nám hranici po celé délce ukázat nemůže, protože na Boskovicku, Jevíčsku a Zábřežsku (jako ostatně na Hané vůbec) se říká vesměs čepka, jalufka, lafka, slipka.[6] Heslo silnice, stejně jako duše a sukně, pak mátlo vyplňovatele na hanáckém území (kde zní uvedená hesla silnica, dôša, sôkňa), takže odpovědi v tomto bodě nejsou vždy spolehlivé. U hesel silnice a duše se pak musí počítat i s tím, že to jsou slova kulturní vrstvy. (Podobně i schůze, která však přesto v území s typem -a zní skoro výhradně schuza). Výraz svině se nehodí pro stanovení běžné hranice -e // -a jako slovo silně expresivní. Zbývají nám tedy jako vhodná slova z této otázky jen večeře a kaše, ač i tu odchylky od běžného užití nejsou nijak vzácné. Zvláštní pozornosti si pak vyžadují odpovědi na heslo mez, meza- Podoba meza se drží houževnatě i na území jinak zcela českém; v několika případech se tu objevila i výslovně nepředpokládaná podoba meze.

Co se týče další části otázky, jak se vlastně typu kaše či kaša užívá, byli tu vyplňovatelé obzvlášť pečliví. Značná část odpovědí z území s typem kaša zdůrazňuje, že se tohoto typu užívá dosud výhradně, v převážné časti jsou pak odpovědi naprosto jednoznačné pro celý typ. (Tu ovšem jde často i o nepečlivou a pohodlnou odpověď.) Na mnoha místech však do této oblasti proniká typ kaše, a to ani ne tak frontálně, jako spíše do větších měst a u mladé generace i na venkově. Naproti tomu je území typu kaše ve svém celku prakticky neporušené (s výjimkou podoby lajc na severovýchodě a večeř na Humpolecku), zřejmě proto, že je to zároveň typ spisovný.

Vyplňovatelé z území typu kaša poznamenali někdy i jiné zajímavé údaje. Tak dobrá třetina odpovědí tu liší mezi usem mladé a staré (po případě střední) generace, obyčejně pro celý typ, někdy však i pro určitá slova. Rovněž je veliký počet odpovědí, které si uvědomují souhlas typu kaše se spisovnou podobou; zejména často se v této souvislosti upozorňuje na vliv školy. Hned na dalším místě co do počtu stojí povšechné poznámky o míře užívání toho kterého typu: více, méně, převládá atp. Ku podivu je dosti i odpovědí, podle nichž se užívá obojího typu bez jakéhokoli rozlišení. Tyto odpovědi jsou většinou z nitra území s typem kaša, a ne vždy jen z větších míst. (Ovšem také zde je třeba počítat i s nepečlivým vyplněním dotazníku.) Co do společenského rozlišení zdůrazňují některé odpovědi protiklad mezi jazykově konservativnějším ven[95]kovským obyvatelstvem rolnickým a městštější dělnickou třídou, po případě i inteligencí a živnostníky. V několika málo případech se přímo zdůrazňuje tradiční nářečí v starousedlických rodinách.

Všechny tyto rozdíly se ovšem mapovat nedají a na našich mapách, které se pořizují jako předběžný obraz dnešního stavu českých nářečí pro vlastní přesný terénní výzkum, jsme se tedy pokusili aspoň o zachycení hlavních věcí, to jest o znázornění rozdílů generačních, o zaznamenání smíšeného použití obou typů bez patrného rozlišení a konečně i o zjištění nejčastějších odchylek v některých slovech. Ačkoliv dotazníkový materiál není a ani nemůže být ve všem naprosto spolehlivý, ukázala se nám tu v některých případech územní souvislost i u těch jevů, které zprvu nevzbuzovaly naši důvěru.

K celkovému průběhu hranice -e // -a, která se od isoglossy slepice // slepica[7] stanovené přibližně Havránkem liší jen v podružných věcech, můžeme pak dnes říci asi tolik: Jižní úsek této hranice je stále vcelku pevný. Do hanáckého území tu proniká spisovný typ zejména ve větších městech a potom na Znojemsku v souvislosti s pohybem obyvatelstva v pohraniční oblasti. (Ale i v bývalém zabraném území máme z Dačicka jednoznačně mez, z Jemnicka meza).

Střední úsek je zřejmě v pohybu. Celková linie typu kaša na českém území ustupuje a nedosahuje už zejména na Polensku těch hranic, které zjistil ještě Hošek. Pevněji se drží úsek polničský a bysterský, ač i tady lze pozorovat jistý frontální ústup typu kaša. Český typ kaše však silně proniká, zvláště u mladé generace, i v celé přilehlé části Moravy, v okrese žďárském a bystřickém, zhruba až po hanáckou hranici, takže se dá předpokládat, že územní hranice -e // -a se tu časem rozplyne. Velmi houževnatě se tu drží jen starší tvar meza, po případě meze, a to nejenom ve všech jmenovaných úsecích v Čechách, ale dokonce v několika místech i dále za tuto hranicí směrem do Čech. Ojedinělé krajní body výskytu tohoto tvaru jsou: Štoky, Havlíčkova Borová, Paseky u Skutče. Výraz sviňa se ojediněle vyskytne místy dokonce ještě i dále na západ — jako nadávka a hanlivý výraz to ovšem může někdy být i expresivní jazykový novotvar.

Od bývalé zemské hranice východně od úseku bysterského, asi v trojúhelníku mezi Brněncem, Boskovicemi a Jevíčkem, je pak hranice typu -e // -a velmi nezřetelná. Zde došlo na více místech k chybám vyplňovatelů, které jsou způsobeny především tím, že tu už soupeří obojí typ uvnitř jiné nářeční normy — hanácké, [96]takže vyplňovatelé si někdy opravdu nebyli dost jisti, a ideálně si dotvářeli hanácký typ i v tomto bodě: poněvadž je nepřehlasované kašô, s kašó, je tedy také kaša. Nejlépe je toto váhání vidět na velkém počtu škrtů a přepisů v dotazníku. Stalo se to v několika případech i na Zábřežsku a znám to sám z vlastní zkušenosti. K nepřehlednosti situace přispívá dále i to, že právě zde hranice typu -ice // -ica, aspoň ve slovech, která volil náš dotazník, unikla částečně do slovníku. Hanácký typ slipka, jalufka přechází tu i do oblasti s typem kaše. Konečně i podle jednotlivých slov jsou tu poměrně značné rozdíly, takže tu zatím definitivní hranici vést nemůžeme. K tomu nám zatím chybí i bližší zprávy z Konicka a Litovelska, kam naše hranice pokračuje a kde se právě Trávníčkovy údaje rozcházejí s Havránkovou isoglossou slepica // slepice nejpodstatněji. (Trávníček zahrnuje do oblasti kaše i Náměšť[8], Havránkova hranice jde celkem souběžně s jižním okrajem svitavského ostrova na Jevíčsko.) Podle našich údajů se zdá, že hranice typu kaše se připojuje v bysterském úseku k svitavskému ostrovu, a teprve zase od Brněnce směřuje přímo na jihovýchod k Boskovicům (zhruba společně s hranicí typu centrálně hanáckého); pak se obrací více na sever a směřuje na Konicko k německému ostrovu brodeckému. I tady nabývá všude typ kaše zvolna půdy, zejména ve směru od Brněnce na Boskovice, ale i leckde v údolí Svitavy. Nasvědčuje tomu zejména to, že se hojně vyskytá analogický novotvar meze v celé jižní části moravskotřebovského okresu a pak že výhradně užívá tvaru meza i tam, kde spolu jinak typ kaše // kaša soupeří.

V zábřežském úseku, který patří cele k oblasti typu kaše, zaznamenávají dotazníky v obcích Hoštejn, Kosov, Lupěné, Jestřebí a Skalička též typ kaša, buď výhradně, anebo aspoň pro některá slova u starší generace. Zajímavé však je, že vyjma nespolehlivé zjištění ze Zvole a Pivonína, uvádí se tu výhradně podoba mez. Možná, že se tak přiblížila k svému rozřešení i stará otázka, jde-li v případě tohoto malého území ve smíšeném podhoráckém typu severomoravské hanáčtiny (Havránkův typ C2) o zachování staršího stavu nebo o rys přenesený sem teprve pozdější kolonisací z nitra Moravy[9]. Není důvodu proto, že by se zde nemohla udržet podoba meza, která se jinde na linii celkového ústupu typu kaša drží právě nejpevněji. Naopak jestliže zde přistěhovalci zastihli už zkrácený tvar mez, nemuseli původní příslušníci tohoto nářečí, kteří se pomalu asimilovali k řeči nových kolonistů, tento tvar analogicky [97]přetvořovat v meza. Je tedy pravděpodobnější, že toto území typu kaša je pozdějšího původu.

Mapy, které jsou uloženy v archivu Ústavu pro jazyk český, nemůžeme bohužel ve zmenšeném měřítku reprodukovat do všech podrobností. Alespoň zběžně se však nakonec musíme pro úplnost zmínit o tom, jak je rozšířeno odchylné užívání jednotlivých sledovaných slov uvnitř oblasti typu kaša. Nejčastější je na tomto území výskyt podoby duše (skoro souvisle na př. na Kunštátsku, hojně také na Velkomeziříčsku). Velmi často (zejména na Třebíčsku a Boskovicku) se vyskytuje podoba silnice. Hodně odchylek má dále i večeře (na Dačicku) a kaše (na Boskovicku). Poměrně nejméně se na našem území zdůrazňuje podoba schůze. Jistě tu spolupůsobilo i souznačné zakončení s podobou meza, která, jak jsme viděli, vlastně jediná odolává spisovné a nářečně české podobě tak, že pro ni můžeme stanovit na středním úseku přímo zvláštní hranici.


[1] O česko-hanáckém přechodném pásu viz blíže B. Havránek, Nářečí česká, Čsl. vlastivěda III, v kapitole Nářečí česká a hanácká, str. 120—127.

[2] Fr. Bartoš, Dialektologie moravská II, Nářečí hanácké a české; I. Hošek, Nářečí českomoravské, I. Podřečí polenské, 1900, II. Podřečí polnické, 1905; Fr. Trávníček, Moravská nářečí, 1926, kap. I., str. 6—8: Nářečí moravskočeské.

[3] J. Gebauer, Historická mluvnice I, 118—120; Fr. Trávníček, Příspěvky k českému hláskosloví, 1926, str. 61 n., viz i téhož autora Historická mluvnice československá, str. 74; B. Havránek v uved. spise, str. 124.

[4] O. Hujer, K české přehlásce a v ě, Listy filologické 34, 1907, 216—224.

[5] I. Hošek, České Museum filologické VIII, 1902, 203 n.

[6] Ojediněle zaznamenává dotazník podobu slepka, slípka i v Čechách (slepka na Jindřichohradecku, slípka na Českotřebovsku).

[7] B. Havránek v uved. spise, str. 122.

[8] Fr. Trávníček, Moravská nářečí, str. 10.

[9] J. Jančařík, Listy filologické 58, 1931, na str. 292, pozn. 1.

Naše řeč, volume 36 (1953), issue 3-4, pp. 91-97

Previous Jaroslav Voráč: K jazykovému zeměpisu Čech

Next Josef Filipec: Synonyma a studium nářeční slovní zásoby

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1