Časopis Naše řeč
en cz

Přehled vývoje českého jazyka s hlediska marxistického

Bohuslav Havránek

[Articles]

(pdf)

-

[1]Jazyk český, jako každý jazyk, se během staletí vyvíjel a tím se v jednotlivých svých složkách (v stavbě mluvnické, v zásobě slovní a ve zvukové podobě) měnil.

Měnily se také vývojem úkoly jazyka, především se značně rozšířily; měnil se také vztah jazyka k národnímu celku; jazyk původně jednoho nářečního typu převládl a postupně se stával jednotným jazykem celonárodním, jazykem národnostním a konečně jazykem národním (spisovným a obecným).

Výklad toho, proč se jazyk po všech těchto stránkách mění, podává nám jasně teprve marxistická nauka o jazyce, skvěle osvětlená právě nedávno pracemi samého Stalina[2].

Jazyk je podle nauky marxistické jevem společenským. Lze stručně říci slovy Stalinovými, že „mimo společnost není jazyka“, a dále rovněž, že bez jazyka by společnost přestala existovat, rozpadla by se. Všechny společenské jevy slouží společnosti, a speciálně jí slouží jazyk. Podle práce Stalinovy „jazyk slouží společnosti jako prostředek styku mezi lidmi, jako prostředek výměny myšlenek ve společnosti, jako prostředek, který lidem umožňuje vzájemně se dorozumět a organisovat společnou práci ve všech oblastech lidské společnosti, jak v oblasti výroby, [82]tak i v oblasti hospodářských vztahů, jak v oblasti politiky, tak i v oblasti kultury, jak ve veřejném životě, tak i v životě soukromém“.

Z toho dále plyne těsné sepětí jazyka s každou činností lidskou. „Jazyk je spjat s výrobní činností člověka bezprostředně, a nejen s výrobní činností, ale i s každou jinou činností člověka ve všech oblastech jeho práce, od výroby k základně, od základny k nadstavbě. Proto obráží jazyk změny ve výrobě ihned a bezprostředně a nečeká na změny v hospodářské základně.“ „Tím se dá především vysvětlit, proč se jazyk, vlastně jeho zásoba slovní, téměř neustále mění. Nepřetržitý růst průmyslu a zemědělství, obchodu a dopravy, techniky a vědy vyžaduje od jazyka doplňování slovníku novými slovy a výrazy nezbytnými pro jejich činnost. A jazyk, bezprostředně obrážeje tyto potřeby, doplňuje svůj slovník novými slovy, zdokonaluje svou mluvnickou stavbu.“

„Proto se slovní zásoba jazyka, která je velmi citlivá k jakýmkoli změnám, neustále mění… Nemění se zrušením všeho starého a vytvořením nového, nýbrž doplňováním existující slovní zásoby novými slovy, jež vznikla v důsledku změn sociálního řádu, vývoje výroby, kultury, vědy atd. Nehledě na to, že ze slovní zásoby odumírá také určitá část zastaralých slov, přibývá k ní mnohem více nových. Co se týče základního slovního fondu, ten se udržuje ve všem podstatném a užívá se ho jako základu slovní zásoby jazyka. To je zcela pochopitelné. Není vůbec zapotřebí rušit základní slovní fond, jestliže tohoto fondu bylo s úspěchem užíváno v řadě historických období.“

Mluvnická stavba jazyka, vypracovávaná po staletí, stala se neodlučnou součástí jazyka a mění se ještě pomaleji než základní slovní fond. Mění se ovšem také během doby, zdokonaluje se, zlepšuje a zpřesňuje svá pravidla a obohacuje se novými pravidly. Základ mluvnické stavby se však zachovává po dlouhou dobu, neboť může, jak dokazují dějiny jazyků, s úspěchem sloužit společnosti po řadu období.“

„Je nutno mít za to, že prvky současného jazyka mají svůj původ už v šerém dávnověku, před epochou otroctví. Byl to jazyk jednoduchý, s velmi chudým slovním fondem, měl však již svou mluvnickou stavbu, sice primitivní, avšak přece jen mluvnickou stavbu. Další vývoj výroby, vznik tříd, vznik písemnictví, zrození státu, který potřeboval pro svou správu více méně soustavný písemný styk, rozvoj obchodu, jenž soustavný písemný styk ještě více potřeboval, vynález tiskařského lisu, rozvoj literatury — to vše vneslo velké změny do vývoje jazyka.“

Jazyk se tak vyvíjí v těsné souvislosti s vývojem společnosti, které jazyk slouží. „Proto jazyk a zákony jeho vývoje lze pochopit jen tehdy, zkoumá-li se v nerozlučné spojitosti s dějinami společnosti, s dějinami lidu, kterému zkoumaný jazyk patří a který je tvůrcem a nositelem tohoto jazyka.“

S postupným vývojem společnosti od rodů ke kmenům, svazům kme[83]novým, národnostem a národům vyvíjejí se jazyky od jazyků rodových ke kmenovým, dále k jazykům svazů kmenových a k jazykům národností. „S těmito jazyky existovaly dialekty, místní nářečí, avšak jednotný společný jazyk kmene nebo národnosti převládal a podřizoval si je. — Později s příchodem kapitalismu, s likvidací feudální roztříštěnosti a s vytvořením národního trhu se národnosti vyvinuly v národy a jazyky národnostní v jazyky národní.“

„Všude, na všech vývojových stupních byl jazyk jakožto prostředek společenského styku lidí společný a jednotný pro společnost, sloužil stejně členům společnosti, nezávisle na jejich třídním postavení.“ Také dnešní „jazyky národní nejsou třídní, ale jsou celonárodní, společné pro příslušníky národa a jednotné pro národ.“

 

Vznik lidské řeči sahá do šerého dávnověku, do samých počátků existence člověka. Jakmile lidé začali vytvářet společnost, totiž uvědomovali si, že se jim ve spojení s jinými jedinci lépe pracuje, lépe bojuje o existenci, lépe získává potrava, objevila se potřeba dorozumívat se. Tento společný zájem při práci vynutil si prostředek dorozumívání lepší, než byly posunky, gesta a primitivní zvuky; tímto lepším prostředkem, nástrojem dorozumívání byly artikulované zvuky spojené s významovým obsahem — lidská řeč.

Při pracovním procesu v primitivní pospolitosti zdokonalovala se lidská řeč společně s lidským mozkem a smyslovými orgány. Jen výrazovými prostředky řeči bylo možno poznávat přírodu a zkušenosti si plně uvědomovat, uchovávat je a sdělovat; tak se počalo rozvíjet lidské vědomí a myšlení. Po celý lidský vývoj i podnes se zřejmě projevuje vzájemná souvislost řeči a veškerého myšlení lidského, jak výstižně praví Stalin: „Jazyk, který je bezprostředně spjat s myšlením, zaznamenává a ustaluje ve slovech, v slovních spojeních a větách výsledky činnosti myšlení, úspěchy poznávací činnosti člověka a umožňuje takto výměnu myšlenek v lidské společnosti.“

Byl to ovšem z počátku jazyk s velmi chudou zásobou slovní a také se zcela primitivní stavbou mluvnickou; rovněž společenský celek, který užíval stejných prostředků jazykových, byl jen malý. Od těchto počátků až k jazyku takové podoby, jako je dnešní čeština, uplynul velmi dlouhý vývoj, trvající statisíce let. Doba vývoje češtiny (od kdy totiž můžeme mluvit bezpečně o češtině podle skutečných dokladů jako o jednom ze slovanských jazyků — nikoli ovšem ještě jako o národním jazyce českém) trvá něco přes tisíc let; je tedy proti celému vývoji jazyka nepatrná. Za těchto tisíc let zůstaly základní slovní zásoba a mluvnická stavba češtiny — přes všechny změny, o nichž dále budeme mluvit — v zásadě stejnými.

[84]Český jazyk, jako jeden ze slovanských jazyků, známe nepochybně od 9. století, t. j. od doby Velké Moravy, kdy z posledního období kmenové soustavy s nepochybnými útvary nadkmenovými (svazy kmenovými) přicházíme již na sám práh hluboké výrobní změny dané zásadní proměnou ve vlastnictví půdy, na práh období feudálního. To pak u nás trvá do poloviny 19. století. Toto dlouhé období feudalismu je dobou přeměny „českých“ kmenů v českou národnost a přípravy k utváření novodobého národa českého a v souvislosti s tímto vývojem společenským též dobou utváření národního jazyka českého: z jazyka kmenového svazu se stává český jazyk národnostní a konečně národní.

Srovnáváním s ostatními jazyky slovanskými, jejichž vzájemná příbuznost je podnes zřejmá, můžeme vykonstruovat i starší vývoj tohoto „českého“ jazykového celku. Není pochyby, že stejně jako ostatní jazyky slovanské vznikla čeština ze společného východiska slovanského, obyčejně zvaného praslovanským. Jeho počátky, provázené rozvojem zemědělství a chovu dobytka, můžeme klásti hluboko před naši éru; je možno mluvit zhruba o 2000 let před ní. Jeho konec lze vidět — v době již po naší éře — v jazykovém celku s dosti výraznými nářečními rozdíly, souvisícími nepochybně s rozdělením na kmeny, ale přitom v celku natolik jednotném, že patrně po značnou dobu žily tyto kmeny ve společném kmenovém svazu. Za postupného stěhování slovanských kmenů a po velikém rozšíření jejich území jednotlivé kmeny se osamostatňují a vytvářejí se nové kmenové celky, zhruba v průběhu prvního tisíciletí naší éry. Osamostatňují se ovšem i nářečí opět v jazyky kmenových celků s význačnými nářečními rozdíly, které můžeme na našem území hypotheticky ztotožnit s dosvědčenými kmenovými knížetstvími, likvidovanými na rozhraní 10. a 11. století.

Vlastní samostatná čeština, kterou můžeme bezpečně sledovat — nehledíme-li ani k českým jevům v staroslověnských památkách 10. a 11. století — na jednotlivých slovech vložených nebo připsaných do latinských rukopisů od 11. století a pak z památek již jazykových a literárních od sklonku 13. století, je už jazykem období vysloveně feudálního s nepochybným charakterem jazyka národnostního. Od samého začátku 14. století vystupuje jako literární a kulturní jazyk značně jednotný, do něhož jen nepatrně zasahují rozdíly nářeční.

Nelze přitom přehlížet fakt, důležitý i pro rozvoj jazyka českého, že se totiž v 9. století uplatňuje u nás v úloze jazyka kulturního, a to bohoslužebné řeči počátku křesťanství a řeči literatury náboženské, jazyk slovanský, t. zv. jazyk staroslověnský. Jazyka toho užil Konstantin a Metoděj pro misijní účely, pro pokřestění Velké Moravy, počaté roku 863, a užívalo se ho pak na našem území do konce 11. století. Základem jeho byl sice jižní jazyk slovanský, kmenový jazyk typu makedonskobulharského, ale už od počátku do něho zasahovaly jevy české [85]a časem sílily; byl nepochybně u nás přijímán jako jazyk domácí na rozdíl od cizí latiny. Tento slovanský jazyk v úloze řeči bohoslužebné a literární byl sice od konce 11. století úplně vytlačen latinou, ale přesto velmi přispěl k ranému probuzení vědomí národnostního i k uvědomění si výhodnosti užívat jazyka domácího pro kulturní potřeby. Zanechal po sobě také vypracovanou náboženskou terminologii, která skoro celá přešla pak do češtiny. Vědomí o něm přispělo nepochybně k rychlému vzniku kulturního jazyka českého, k jeho proniknutí do básnictví náboženského i světského na hranicích 13. a 14. století, k velkému rozmachu českého jazyka ve vyjadřování odborném i administrativně právním ve 14. stol. (Karel Marx ne nadarmo připomíná o češtině z konce 14. století: „Český lidový jazyk byl v té době rozvitější než německý, jak je patrné ve spisech Tomáše ze Štítného a j.“)

Ruku v ruce s tímto postupným vytvářením českého celonárodního jazyka v období feudálním šel poměrně rychlý vývoj češtiny v době od 12. do konce 16. století ve všech jejích složkách, jak po stránce zvukové, tak ve stavbě mluvnické a lexikální; zejména rozsáhlý byl rozvoj slovní zásoby.

 

Ve zvukové podobě má čeština nejméně od počátku tohoto období přízvuk na první slabice a záhy v tomto období vznikají české hlásky h (za obecně slovanské g) a ř.

Ještě před touto dobou změnila čeština staré samohlásky nosové ę a ǫ v hlásky ústní (v a se změkčením předchozí souhlásky a v u) a zvláštní neplné hlásky ь, ъ (jer měkký a tvrdý) dílem zanikly a dílem se změnily v e (den, sen ze starého dьnь, sъnъ). Kromě toho ve větší míře než ostatní jazyky slovanské provedla stahování, jako dobrá, dobré proti rus. dobraja, dobroje a pod.

Nehledíme-li k těmto jevům ze samého počátku, probíhal další hláskový vývoj na dvou úsecích: první úsek se týká poměru hlásek měkkých a neměkkých a změn tím způsobených, druhý změn dlouhých samohlásek a zániku i vzniku dvojhlásek. Změny prvního úseku jsou starší a zhruba končí 14. stoletím, druhý úsek je mladší a končí 16. stoletím.

a) Po měkkých souhláskách — po nichž dosud v pravopise píšeme i — změnilo se a, á, (také vzniklé z nosového ę) v ě, ie, t. j. v krátkou a dlouhou dvojhlásku ie, na př. ovca v ovcě, zem’a v země, koňa v koně, 3. os. mn. č. trp’á, viďá v trpie, vidie (uvnitř slov jen tehdy, nenásleduje-li souhláska tvrdá: pětpátý, JeneJan) — v století 12. Značně později se po měkkých souhláskách změnilo u v i, ú v í, na př. lud v lid, zem’u v zemi, píšu v píši, sl’úbil v slíbil, píšú v píší… — v 14. století. Těmito změnami — jež předcházela již v době praslovanské změna o po měkkých souhláskách v e — značně se od sebe odlišilo skloňování vzorů tvrdých a měkkých (město — moře, žena — nůše, hrad — stroj, pán — muž), na rozdíl od ostatních jazyků slovanských, i od nejbližší slovenštiny.

Od konce 14. století začalo splývat tvrdé y, ý a měkké i, í v hlásku jedinou a později se spojení aj mění v ej (hledej, vejce místo hledaj, vajce).

Tyto změny samohlásek nezasáhly celé území českého jazyka, jejich východní hranice nejsou stejné.

[86]Také v soustavě souhlásek nastala změna: starší souhlásky změkčené před samohláskami měkkými (i, e, ě) na převážné části území z valné části ztvrdly; jen hlásky ď, ť, ň ztvrdly pouze před e (budete, ale dítě). Je to změna stará, ale nastala teprve po změkčení a v ě.

b) Značně se změnily dvojhlásky. Krátké i dlouhé ě, ie (také vzniklé z a, á měkčením) ustoupily; ě splynulo postupně do konce 14. století s e v hlásku jedinou a odlišeno zůstalo jen po souhláskách retných (p, b, …: pět, svět, město — ale s novou výslovností, -je-, po m -ňe-). Dlouhé ie se změnilo v í (svítiti, místo) tak, jako dlouhé (vzniklé z dlouhého ó koncem 14. století) se změnilo v dlouhé u (psané ů: dům, hradův, hradům).

Změna ó v není ojedinělá změna dlouhé samohlásky v dvojhlásku. Obdobně se změnilo ý (a zčásti í) v ej, ú v ou, na př. mlejn, dobrej, cejcha; ouvoz a spis. mouka, rukou, nesou. Také dlouhé é se mění, a to v í, na př. dřéve v dříve, řéci v říci, obilé v obilí, dobrýho, mlíko. Tyto změny dlouhých samohlásek, probíhající v 15. a 16. století, zasáhly značnou část českého území, ale nepronikly stejnou měrou do spisovné češtiny: není v ní dnes změny ý (í) v ej, nezměnilo se ú v ou na počátku slov a změna é v í je celkem jen po souhláskách tvrdých; ovšem to je stav zčásti nový.

Zatím co samohlásky krátké zůstaly celkem beze změny — jen přibylo hlásek e a i (z a a u) a splynulo y s i —, samohlásky dlouhé a dvojhlásky podlehly rozsáhlým změnám.

 

Ve stavbě mluvnické nastaly v tomto období jen nepodstatné změny.

 

Stará čeština, stejně jako staré jazyky slovanské všechny, měla trojí minulý čas s odlišnými významy a odlišnými tvary: dvojí tvary jednoduché (t. zv. aorist by, nese,… a imperfektum bieše, nesieše,…) a jeden složený (byl jsem, nesl jsem…). Od konce 14. století zanikají tvary jednoduché a zůstává složený s jediným nerozlišeným významem minulosti.

Vedle čísla jednotného a množného měla stará čeština číslo dvojné (duál) u jmen i sloves pro označení dvou osob a předmětů, zpravidla párových, anebo pro vyjádření shody (na př. těto dvě Maří byle sta tetcě tyto dvě Marie byly tety). V průběhu 15. století duál mizí a zůstávají jen zbytky ve sklonění číslovek dva, oba a u podstatných jmen jako ruce (s významem čísla množného).

Postupem doby se důsledněji odlišila životná a neživotná podstatná jména rodu mužského ve 4. pádě. V jedn. čísle i množ. čísle je u neživotných tvar týž v 1. a 4. pádě, u životných odlišný: v jedn. čísle se 4. pád u životných shoduje s 2. pádem (v některých nářečích totéž se stalo i v č. množ.), v množ. č. pak starý rozdíl mezi 1. a 4. pádem u životných trvá, u neživotných se tvar 4. pádu přenáší do 1. pádu a tím vzniká i zde rozdíl mezi životnými a neživotnými (jedn. číslo pán — pána, muž — muže, ale jen hrad, stroj, v množ. čísle páni — pány, muži — muže, ale jen hrady, stroje bez rozlišení). — Jména zvířat se zařazují do mluvnického typu jmen životných teprve postupem doby.

Ostatní změny se týkají jen zániku některých vzorů, přechodu jednotlivých slov k vzorům jiným anebo změn koncovek. Tak zejména zanikají zvláštní vzory s malým počtem slov, jako břímě…, a přecházejí ke skloňování jinému (břemeno, semeno a pod.); mnoho podstatných jmen vzoru kost přechází neúplně ke vzoru nůše, takže vzniká nový vzor píseň. Rozlišení vzorů tvrdých a měkkých (v. výše) se vývojem zesílilo.

Vznikají zčásti společné koncovky pádové v množ. čísle, zejména pro 7. pád: domama, městama (starší domami, městami) jako ženama (ženami), ve spisovném jazyce však zůstávají staré tvary (domy, městy — ženami); zčásti splývají koncovky 3. a 6. pádu u rodu ženského a středního (městečkách…).

Přesto však zůstávají v zásadě koncovky rozlišeny podle rodů a vzorů.

[87]V užívání pádů ustupují v 6. a 7. pádě tvary bezpředložkové; v 6. p. již od poč. 14. století je převahou jen pád předložkový, v 7. pádě pád předložkový — se stromem — proniká na újmu bezpředložkového mnohem později, ale neuplatnil se ve spisovném jazyce.

U přídavných jmen značně ustoupilo užívání tvarů jmenných.

U sloves změnilo se hlavně užívání přechodníků; vazby přechodníkové bývaly jednak značně samostatnější, jednak postupně vznikaly tvary nerozlišené podle čísla a rodu (nový spisovný jazyk vrátil se zde k stavu starému). — V 1. os. jedn. čísla proniká od počátku 15. století zakončení -ím, -ám (prosím, dělám místo staršího prošu — proši, dělaju — dělaji).

V stavbě větné přibývá vývojem složitější stavby větné, zejména výstavbou souvětí podřadného a složitých period.

 

Toto dlouhé feudální období ve vývoji jazyka českého, trvající do konce 16. století, dělí se jasně na dvě části: na dobu do revolučního hnutí husitského a na dobu tímto hnutím počínající.

 

V první době, do konce 14. století, procházel rychlý vývoj hláskové podoby — zhruba ten, který zde byl právě popsán. Svými důsledky zasáhl i do tvarových prostředků. Jinak však mluvnická stavba i její tvarové prostředky zachovávaly starý stav nezměněn, všechny změny shora uvedené jsou až z doby druhé.

Značný a rychlý byl rozvoj slovní zásoby, podmíněný tím, že čeština se stala od 12. století jazykem domácí kultury feudální a od konce 13. století jazykem literárním. Rozvoj ten dál se v souvislosti s prudkým vzestupem výnosnosti výroby zemědělské a průmyslové a od konce 13. století s přeměnou hospodářství naturálního v peněžní.

Tento rozvoj slovní zásoby se dotýká různých oblastí lidské činnosti. Ještě před dobou vzniku spisovné češtiny byla vytvořena celá česká náboženská terminologie křesťanská; z valné části vznikla na podkladě názvosloví staroslověnského (div, duch, Hospodin, hřiech, modliti sě…) a jen v menší části, týkající se církevního zřízení jako složky feudálního řádu, vznikla pod vlivem latinským a německým (kostel, fara, klášter…). Dále již tehdy vnikl do češtiny okruh názvů bezprostředně odrážejících sociální a hospodářské jevy feudálního systému jak v životě šlechty (hrabě, markrabě, rytieř, šlechta, léno…), tak v životě měst a ve výrobě (rychtář, rada, rathúz, plac, barvieř, hamr, halda…). Konečně se zde postupně vytváří názvosloví právních vztahů a jednání (ústních), obsahující jak názvy prastaré (hlava, vražda, kmet, smrd), tak pozdější (otpověd, póhon, póvod…), až konečně vrcholí v poslední třetině 14. století ve velmi vypracované výrazové podobě po stránce slovní i větné v právnické literatuře i v právních písemnostech (v listinách od r. 1370).

Literární pak užití jazyka, počínající od konce 13. století básnictvím, zpřesňuje význam slov, rozvíjí jeho obrazné vyjadřování a synonymiku. [88]Větnou stavbu zpevňuje vznik prózy, historické a hagiografické, a zejména odborné literatury právnické a především rozjímavé, vrcholící ve filosofických spisech Tomáše ze Štítného. Tato literatura počešťuje abstraktní pojmy tehdejší filosofie; tak pro ‚substanci‘ po jistém kolísání užívá názvu podstata, rozeznávají se vlastnosti případné a vláščí (vlastní, zvláštní) atd. Jako je smělým pokusem snaha Štítného uvažovat jazykem českým místo obvyklým tehdy latinským o otázkách středověké filosofie, rovněž tak odvážné je úsilí Klaretovo vybudovat české názvosloví pro všechny tehdejší obory ve veršovaných slovnících z 2. poloviny 14. století. V poslední čtvrtině toho století začínají se psát česky také listiny.

Literární jazyk staročeský, s poměrně nepatrnými rozdíly nářečními — mající středočeský podklad — odráží zřejmě postupující jednotu národnostního jazyka středověkého státu, zejména v hranicích Čech. Ale naproti tomu rychlý rozvoj slovní zásoby se týká, jako celá literatura 14. století, jen úzké vrstvy vládnoucí. Větší výnosnost výroby zesiluje její moc, ale zároveň ji isoluje, prohlubujíc hospodářské rozdíly. Zřejmé kosmopolitické zaměření feudální vrstvy, a to nejen složky církevní, ale i světské, zračí se v přemíře přejímaných slov cizích. Jazyk kultury této vrstvy spěl k tomu, aby se stal třídním dialektem, odtrženým od národnostního celku a jemu také těžko srozumitelným (s tím souvisí i udržování zastaralých mluvnických jevů v něm, na př. jednoduchých minulých časů).

 

Hluboký a ve svých výsledcích úspěšný přelom do vývoje češtiny v druhé fázi feudálního období přináší revoluční hnutí husitské, jež útočí na nejmocnější složku feudální soustavy, na církev. Bojovná slova Husových kázání obracejí se k lidu pražskému a pak i venkovskému a jazyk jeho a jeho následovníků — spisovná čeština v základě vypracovaná 14. stoletím — vystupuje ze své uzavřenosti a stává se prostředkem boje a dorozumívání celé společnosti, veškerého tehdejšího českého lidu. Mluvený projev a bojovný cíl působí na zděděný jazyk spisovný a osvobozují jej z jeho postupující uzavřenosti: mizejí z něho rázem zastaralé jevy jeho mluvnické stavby (zejména jednoduché tvary času minulého a j.), ustupují zastaralá slova (Pán, nepřítel, věci, opustiti místo Hospodin, vrah, nádobie, ostati), počešťují se slova cizí (zabiječ, nevod, zástěrka za mordéř, sak, šorc).

To vše znamená nejen, že se přiblížil spisovný jazyk řeči mluvené, ale také, že se podstatně rozšířil jazyk kulturní a literární; rychle postupuje vytváření jednotného jazyka celonárodního, třebaže jeho výsledky se projevují teprve průběhem 15. a 16. století. Koncem 16. století dosahuje čeština překvapující ustálenosti a jednotnosti v projevech písemných skoro všech vrstev.

V 15. století byla v češtině provedena většina změn tvarové stavby, které jsem zde shrnul, a rychle pronikla i do řeči spisovné. Jen málo [89]změn, týkajících se pouze spisovného jazyka, jako vytvoření t. zv. opisného passiva, ustálení přechodníkových vazeb, proniká vlivem latiny teprve v 16. století, v době humanismu. — V 15. a 16. století se dovršuje také vývoj hláskové podoby jednotného jazyka českého, zasahující zejména dlouhé samohlásky, ale tyto změny pronikají do spisovného jazyka jen zvolna a různou měrou; působí zde od konce 16. století vliv tisku, který ustaluje psanou podobu a tím brání změnám hláskovým. Přes to však v jazyce mluveném jednotlivé změny hláskové — vlivem postupující jednoty jazykové — zasahují rychle oblast území českého, a to větší než některé změny starší, zejména změna ó ů a zčásti i vznik dvojhlásek ej, ou z ý a ú. Také rozvoj slovní zásoby — na rozdíl od rozptýlenosti a mnohdy i isolovanosti v století 14. — probíhá ukázněněji a rychleji dosahuje ustálenosti.

Značnou zásluhu o ustálený a vytříbený jazyk má v 16. století — vedle českého humanismu — Jednota bratrská, která sice bojovnost husitství proměnila v pasivitu, ale zachovávala dědictví Husovy vědomé péče o jazyk; vzorem ustáleného a vytříbeného jazyka se tak stala bratrská bible, známá bible Kralická. Na rozhraní 16. a 17. století a na samém počátku 17. století dostalo se češtině výstižného mluvnického zpracování v mluvnici Benedikta Nedožerského (1603), opírající se již o jazyk bible Kralické.

Humanismus sám — vedle vědomé a prospěšné péče o jazyk — zanášel do jazyka značnou měrou vzor latinský, zejména pro stavbu větnou, přemíru latinských citovaných slov a slov z latiny přejímaných. Tyto cizí vlivy na češtinu jsou v 16. století rozsáhlé, souvisí se stoupajícím kosmopolitismem, šířícím se zejména ve vyšší feudální vrstvě. Kromě slov latinských pronikají do češtiny slova románská (italská nebo španělská, zejména vojenské názvy, jako armáda, admirál, jenerál, kapitán…), a slova německá jednak jako složky běžné konversace (fedrovat, forcúk, fortel, z gruntu atd.), jednak vlivem administrativy a vojenství. Mnoho slov a frází latinských nebo německých se překládá; tak vznikly běžné výrazy jako záviseti, podpis, vzdělání, přeháněti atd. V této době však čeština jako jazyk ustálený vychází z tohoto konfliktu s cizími vlivy vítězně; tyto cizí vlivy ji nerozrušovaly, ale převážně jen posílily a obohatily.

 

Tento slibný vývoj češtiny, kdy ruku v ruce s postupným vznikáním českého národa se počíná vytvářet národní jazyk, byl násilně přerušen v třetí fázi feudálního vývoje. Ta začíná katastrofou bělohorskou a končí zrušením nevolnictví roku 1781; znamená utužení feudálního řádu, a to ve formě tím tvrdší a bezohlednější, že vládnoucí vrstvou se stávají cizinci a národní odrodilci, pohrdající českým lidem. Užívání češtiny v úloze jazyka kulturního a spisovného je značně omezováno; je [90]vytlačena z literatury odborné, převážně z literatury krásné, z úřadů a veřejného života. Lid sám, zejména venkovský, si češtinu zachoval, ale uzavřenost hospodářského života feudálních panství a ustupující vliv celonárodního jazyka zesiluje rozrůzňování nářeční (na př. ej, ou z ý, ú na střední Moravě se mění v hanácké é, ó); v této době se dotvářejí hranice nářečí místních, která dodnes doznívají. Ten stav a mocné vlivy cizí oslabují ustálenost normy jazykové a rozkolísávají ji; do chudé literatury, převážně propagačně náboženské, vnikají nejrůznější jevy nářeční, nesourodě a rozptýleně, a mnoho cizích vlivů. Tehdejší theoretikové jazyka bránili se této přemíře cizích vlivů počešťováním cizích názvů, často i vžitých, ale počešťováním neumělým, postupujícím bez dostačující znalosti tvoření slov a bez živého kontaktu s jazykem; nebylo také literatury, která by návrhy ty užíváním vytříbila.

 

Také na počátku obrození v době zrušení nevolnictví (1781) je hlavním nositelem českého jazyka poddaný lid. Zrušením nevolnictví, které mělo uvolnit pracovní síly nezbytné pro průmyslovou velkovýrobu, začíná nejen poslední fáze feudalismu, uzavřeného pak zhruba rokem 1848, ale také období přechodu k řádu kapitalistickému. Přechod uvolněných sil z poddaného lidu — českého — do poněmčených měst poskytl nutný předpoklad pro boj o českou kulturu a pro vytváření novodobého českého národa a tím i pro utvoření národního jazyka.

Prvním polem boje se stal právě český jazyk. Bylo nutno vrátit se tam, kde vývoj celonárodního jazyka byl přerušen. Proti rozkolísanosti a nevytříbenosti jazyka doby temna stál zde ustálený a vytříbený jazyk z rozhraní 16. a 17. století. Čeští buditelé, a hlavně Josef Dobrovský, to jasně viděli; vzniká řada mluvnic jazyka českého, mezi nimiž daleko vyniká mluvnice Dobrovského jak znalostí materiálu, tak jasným jeho zvládnutím. Tato mluvnice dává normu novému spisovnému jazyku českému, a to normu, která v základě platí podnes. Dobrovský pronikavě osvětlil i zákony tvoření českých slov a položil tak bezpečný podklad pro nové jejich tvoření. Sám musel však bojovat v prvním období českého obrození s nedouckými snahami o obohacování české slovní zásoby a stal se proto do jisté míry odpůrcem tvoření nových slov, i když zcela nesdílí názory některých představitelů tohoto období (jako je J. Nejedlý, Palkovič a j.), že je třeba přestat nejen na dosažené stavbě mluvnické, ale i na staré zásobě slovní.

Naprosto změněné podmínky sociální, politické, hospodářské i kulturní a potřeba nejen odhalovat minulost, ale především budovat celou kulturu českou, daly záhy úkol podstatně doplnit minulou zásobu slovní. Tuto úlohu s budovatelským pathosem splnil Josef Jungmann a jeho družina. Vytvářejí nové názvosloví pro různé naukové obory; [91]počešťují mnoho slov běžného života přejatých z němčiny; pečují o synonymiku. Vedle tvoření nových slov, často překladem slov mezinárodních a německých (životopis, zeměpis, proslov…), přejímají slova z jazyků slovanských, zejména z ruštiny (příroda, vzduch, obzor, promysl, pak prů-, nápěv a mn. j.). Celou českou zásobu slovní, starou i novou obrozenskou, shrnul pak Jungmann ve velkém pětidílném Česko-německém slovníku (1835—1839).

Základy nové spisovné češtiny, nového národního jazyka českého byly s prozíravostí a s nadšeným rozmachem položeny v této poslední fázi feudalismu a v prvním období vznikajícího kapitalismu.

 

Rok 1848 znamená konečný pád feudalismu a nástup české buržoasie; ta postupně sílí hospodářsky i kulturně; vzniká novodobý český národ. Vznikla česká publicistika, postupně proniká čeština do úředního, veřejného a obchodního života a do školství. Obrozenské budování odborného názvosloví nabývá významu reálného; dotváří se v celé šíři a ustaluje v roce 1848 a bezprostředně po něm za vynikající spolupráce Pavla Jos. Šafaříka a Karla Jar. Erbena. Proces ten pokračuje po celé 19. století a po vytvoření samostatného našeho státu roku 1918 se potřeby terminologické značně ještě rozšiřují o další oblasti, zejména se propracovává názvosloví administrativní, vojenské, železniční a j.

Rozmach české slovní zásoby a frazeologie v 19. století vyvolává od let sedmdesátých kritiky „brusičů“, kteří lpěli na starém jazyce anebo na lidovém slovníku posledního feudálního období. Koncem století zarazil tyto neodpovědné zásahy svými znalostmi a autoritou Jan Gebauer. Gebauer také nově propracoval a upevnil normu spisovné češtiny, ale tím, že celý svůj život především věnoval prozkoumání historického vývoje jazyka českého, neubránil se tomu, aby nevnášel do kodifikace spisovné češtiny některé jevy zastaralé, zvláště ve skloňování.

Koncem první světové války a po ní se znovu zvedla vlna brusičského zatracování mnoha nových výrazů, které vyžadoval pokrok výroby, techniky i věd. V bojích v letech třicátých, vedených s hlediska potřeb jazyka a jeho rozrůzněnosti, byla na jedné straně správně prokázána neužitečnost a nesprávnost tohoto obnoveného brusičství a pro kodifikaci spisovného jazyka správně obrácena pozornost na současný jazyk a jeho zákonitosti, ale na druhé straně nebyl doceněn náležitý zřetel k celonárodní povaze spisovného jazyka a k tradici a příliš otvírána cesta ke kosmopolitickému hýření v cizích slovech a k formalistickému experimentování v literatuře.

Rozvoj kapitalismu v 19. století přináší třídní rozdělení i do české národní společnosti, vzniká silná třída dělnická. Národní jazyk však slouží společnosti celé; ovšem musí jí sloužit dobře. Proto v tomto období ustu[92]pují zbytky zastaralé zásoby slovní a zejména humanistická složitá stavba větná, častá ještě v próze doby obrozenské (u Palackého a j.), novému slovníku a jednodušší skladbě, bližší řeči mluvené. Tyl, Havlíček, Němcová představují tuto frazeologickou a syntaktickou přeměnu jazyka na podkladě jazyka lidového. Jejich jazyk je v základě již jazykem dneška. V pozdějších fázích kapitalismu, od konce 19. století až do konce první republiky, vyskýtají se v literárním jazyce odchylky od této linie; kosmopolitismus přináší zálibu v slovech francouzských, později anglických, formalistické směry vnášejí do jazyka literatury pochybené experimentování, ale představitelé pokrokové literatury, jako Neruda, Jirásek, Neumann, Olbracht, Majerová, Wolker atd., neochvějně pokračují v cestě zahájené Tylem, Němcovou.

 

Nástup společnosti socialistické od roku 1945 a zejména od Února neznamená a nemůže znamenat přelom ve vývoji českého jazyka; ukázal to jasně sám Stalin s hlediska obecného. Celonárodní jazyk společný celé národní společnosti, český jazyk národní je v základě hotov. Ovšem je jasné, že dnes, kdy se spisovný jazyk, stejně jako celá kultura, stává opravdu majetkem a nástrojem všech, nemůže jazyk spisovný setrvávat na zbytečných zastaralých prostředcích, ať mluvnických nebo lexikálních.

Potřeby budování nové společnosti, úplná přestavba života politického, hospodářského i kulturního jsou a budou provázeny značným doplňováním zásoby slovní. Vidíme, jak rychle vznikají a ujímají se výrazy jako mládežník, úderka, brigáda, volný obchod, zpevněné normy, prověrka atd. Vzorem a vůdcem v této přestavbě je nám Sovětský svaz; je proto pochopitelné, že tato skutečnost se obráží i v této nové terminologii, v níž je dosti slov přejatých z ruštiny (úderník, prověrka); i slova mezinárodní přicházejí dnes často k nám, stejně jako do jazyků národů ostatních lidově demokratických států, prostřednictvím ruštiny (kombajn, dispečer a pod.). Nové formy všech složek života a marxistické pojetí všech úseků poznání vyžaduje také přehodnocení a zpřesnění mnoha úseků odborné a vědecké terminologie[3]. „Vcelku jde o to“ — jak dobře bylo řečeno — „abychom v období, kdy celá naše země prožívá ohromný rozmach, kdy se tvoří celá řada nových pojmů a vytváří celá nová pojmová problematika, abychom dovedli při zachování základního charakteru našeho jazyka zabránit jeho porušování a přitom dosáhli jeho pružnosti, ohebnosti a barvitosti. Vždyť nyní má sloužit našemu lidu jako hospodáři země, má sloužit našemu lidu, který buduje nový, socialistický [93]společenský řád, má sloužit životu, který se stává bouřlivým proudem, proudem barvitým a jiskřivým. Toto vše musí náš jazyk zachycovat a tomuto vývoji sloužit.“ A nauka o jazyce, theorie jazyka má tento vítězný rozvoj našeho jazyka vést a podporovat.


[1] Uveřejňujeme podstatnou část poslední kapitoly z České mluvnice, základní příručky od Boh. Havránka a Al. Jedličky, která zanedlouho vyjde, pro její zásadní důležitost.

[2] Jde o Stalinovu stať O marxismu v jazykovědě, kterou přispěl v červnu 1950 do diskuse v moskevské Pravdě, a o jeho další dva příspěvky (v. Naše řeč 34, 81n.); tyto práce jsou zde citovány z českého překladu, knižně vyšlého pod uvedeným názvem a poslední příspěvek z Nové mysli 1950, č. 7, str. 545n. Souhrnně nyní vyšly s překladem celé ankety Pravdy v souboru Sovětská diskuse o základních otázkách jazykovědných, který pořídil kolektiv slovanského semináře Masarykovy university v Brně za redakce Ad. Kellnera a B. Nováka (Rovnost 1951). — Zároveň upozorňujeme na přístupný, populární výklad práce Stalinovy v knížce Boh. Havránka Stalinovy práce o jazyku a jazyk literatury i překladů, právě vyšlé v Čs. spisovateli, a na první naši diskusi o práci Stalinově, která se konala už 29. června 1950 na filosofické fakultě Karlovy university v Praze a podle stenografického záznamu nyní vyšla jako Ohlas článku J. V. Stalina »O marxismu v jazykovědě« na našich vysokých školách (Rovnost 1951).

[3] O této době současné mluvíme zde jen stručně, poněvadž o ní vyjde v příštím čísle NŘ obsáhlý článek M. Dokulila Nová skutečnost v zrcadle slovní zásoby češtiny.

Naše řeč, volume 35 (1951), issue 5-6, pp. 81-93

Previous K. — M. (= Karla Kozlová, Hana Marešová): Zase jednou svůj — náš

Next Bohuslav Havránek, Jaromír Bělič: České výrazy za ruské nacija, narod, narodnosť, nacionaľnosť a pod.

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1