Časopis Naše řeč
en cz

Jeden soused, jménem Vávra

h.

[Articles]

(pdf)

-

Z Budějovic jsme dostali tento dotaz: „Prosím Vás, abyste v některém čísle Naší řeči pojednali o čárce v těchto případech:

Přišel k nám jednou jeden soused | jménem Vávra.

Přišel k nám soused | jménem Vávra.

Žádám, aby žákyni III. tř. | Janě Horšíkové | bylo dovoleno…

Žádám, aby profesoru reál. gymnasia v Chotěboři | Františku Marešovi | bylo povoleno…

Zemřel zasloužilý člen prof. sboru | Msgre ThDr Emanuel Fenzl.“

Dostává se nám tím příležitosti, abychom doplnili výklad podaný v článku „Syn jménem Jan“ (NŘ. XXVII, 179 n.) a výklad [53]o rozlišování přívlastku těsného a volného v článku „Potíže s čárkou“ (NŘ. XXVII, 145 n.); také v příkladech obsažených v uvedeném dotazu jde totiž o rozlišování spojení těsného a volného, a to u přístavku. V Gebauerově-Ertlově Mluvnici české II, 36 n. se rozdíl mezi tímto dvojím přístavkem určuje takto:

Přístavek těsně připojený zužuje nebo doplňuje význam jména určeného. Na př.: Paní kněžna. Město Praha. Doktor Kazisvět.

Přístavek volně připojený dodatečně vysvětluje nebo vykládá představu označenou ve členu základním (ve smyslu výrazů totiž, to jest). Přístavek volný se blíží platností větě vztažné nebo vložené větě vysvětlovací; proto bývá od ostatních členů větných oddělen pausami a má vedle jména určeného přízvuk samostatný. Na př. Jen Václav, družba, smál se a laškoval; = totiž družba, to jest družba, který byl družbou. Pan Prošek, babiččin zeť, dobyl si srdce jejího hned.

Pausa před přístavkem volným a jeho samostatný přízvuk větný je nejspolehlivější vnější znak, podle něhož jej odlišíme od přístavku těsného. Ale sotva asi má pravdu Ertl, když říká, že důvod té pausy a toho přízvuku je v silném náběhu volného přístavku k větné platnosti; je totiž mnoho takových větných výrazů, které se platností blíží větě, a přece se čárkou neoddělují, na př. člověk dbající své pověsti = který dbá své pověsti; po dokončení studií se odebral na cesty = když dokončil studia atd. Příčina je zajisté v tom, že se ve spojení s přívlastkem volným sdružují výrazy více nebo méně samostatné; přístavek těsný je nedělitelnou částí celého rozvitého výrazu, přístavek volný je vysvětlovací obměnou výrazu základního. Vl. Šmilauer má pravdu, když v knize „Poloha přívlastku v Kronice pražské Bartoše Písaře“ (1930, str. 46 a 52) prostě říká, že poměr přístavku volného k výrazu určenému je mnohem volnější, než tomu je u přístavku těsného, a že přístavek volný nikdy nesrůstá s určeným výrazem v pevnou skupinu, nýbrž že je v řeči od něho oddělen pausou (k tomu dodáváme: a vyznačen samostatným přízvukem větným), v písmě čárkou. Po stránce významové by bylo možno rozdíl mezi obojí tou podobou přístavku vyjádřit asi tak:

Ve spojení s přístavkem těsným se výrazem základním vyjadřuje pojem širší, přístavkem pojem užší, t. j. přístavek zužuje význam základního jména a je nutný k jeho vymezení nebo rozlišení; přístavek těsný má tedy význam určovací (determinativní) nebo rozlišovací (distinktivní): žákyně III. třídy Jana Horšíková (kursivou vyznačen přístavek).

Ve spojení s přístavkem volným se výrazem základním vyjadřuje pojem užší, přístavkem pojem širší, t. j. přístavek toliko vytýká některý ze znaků toho pojmu jako vysvětlení, jako pomůcku k zařadění, ale není ho zapotřebí k vymezení nebo k roz[54]lišení; přístavek volný má tedy význam vysvětlovací (explikativní): Jana Horšíková, žákyně III. třídy.

Proto se mění přístavek těsný ve volný a naopak, jestliže obrátíme pořádek výrazu základního a přístavku.

Podle toho nyní určíme snadno, že ve větách „Žádám, aby žákyni III. tř. Janě Horšíkové bylo dovoleno…“ a „Žádám, aby profesoru reál. gymnasia v Chotěboři Františku Marešovi bylo povoleno…“ je přístavek těsný, neboť na prvním místě jako základní člen výrazu stojí jméno s významem širším a celý výraz se vysloví bez pausy a s jediným přízvukem větným (na slabikách vyznačených tiskem). Také ve větě „Přišel k nám soused jménem vra“ je přístavek těsný; výraz jménem jej toliko rozvíjí.

Jestliže je však základní výraz sám už nějak určen, může mít přístavek někdy platnost obojí. Ve větě „To je náš soused pan Vávra“ možno celý výraz „náš soused pan Vávra“ brát za přístavek těsný a vyslovit jej bez pausy a s jediným větným přízvukem, anebo za přístavek volný a vyslovit jej s pausou uprostřed a s dvojím přízvukem větným: „náš soused, pan vra“; v písmě se to dvojí pojetí rozlišuje čárkou. Ale ve větě „To je jeden náš soused, pan Vávra“ není pojetí přístavku těsného dobře možné, protože základním výrazem je rozsah pojmu už úplně vymezen („jeden náš soused“); přístavek jej nezužuje, nýbrž toliko vysvětluje ve smyslu „jeden soused, a to pan Vávra“. Často mě omylem volají lidé telefonem, když chtějí mluvit s mým bratrem Miroslavem. Odpovídám jim do telefonu větou: „To se týká mého bratra“ nebo „To se týká mého bratra Miroslava“; jestliže je však chci výslovně upozornit na rozdíl Jiří (Haller) : Miroslav (Haller), řeknu: „To se týká mého bratra, Miroslava (Hallera)“. Podoby přístavku volného užiji i tenkrát, když k základnímu výrazu připojím nějaké určení jiné, na př.: „To se týká jiného Hallera, Miroslava. To se týká jednoho z mých bratří, Miroslava“ atd.

Kde tedy rozdíl v rozsahu pojmu základního a rozvíjecího není zřejmý, záleží jen na rozhodnutí mluvčího, zdali se účelu vyjádření hodí spíše pojetí přístavku těsného či pojetí přístavku volného. Takový ráz má v našem dotaze věta poslední: „Zemřel zasloužilý člen prof. sboru Msgre ThDr Emanuel Fenzl.“ Celý ten rozvitý podmět lze vyslovit bez přestávky a s jediným hlavním přízvukem (na první slabice jména Fenzl), a potom je v něm přístavek těsný, neoddělený v písmě čárkou. Ale stejným právem by bylo lze pokládat vlastní jméno s oběma tituly za vysvětlivku výrazu základního, za slovem sboru udělat pausu a [55]každé půlce celého toho podmětu dát samostatný přízvuk větný: „zasloužilý člen prof. sboru, Msgre ThDr Emanuel Fenzl“. Tento způsob je důraznější, citovější.

Ve větě „Přišel k nám jeden soused, jménem vra“ je patrně možné toliko pojetí přístavku volného; přívlastek jeden brání dalšímu zužování, a proto přístavek má platnost jen vysvětlovací.

Tím jsme odpověděli na všechny otázky, které nám byly dány, a pokusili jsme se připojit podle možnosti i výklad svého názoru. Ve shodě s Gebauerovou-Ertlovou mluvnicí II, 37 jsme za základní člen výrazu rozvitého přístavku brali člen stojící vpředu; zdá se totiž, že je to přece jen způsob správnější než ten, o kterém mluví Jos. Bečka v NŘ. XVI, 1932, 168 n.

Naše řeč, volume 28 (1944), issue 3, pp. 52-55

Previous Josef V. Bečka: O souměrnosti složitějších větných celků

Next Karel Říha: Milovati

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1