Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V 1. čísle svého jubilejního jedenáctého ročníku se Pravopisný rádce ujímá příslovce dennodenně proti Naší řeči a Příručnímu slovníku. Autoru toho článečku se zdá, že „byla Naše řeč přísnější, než je spravedlivé a než bylo skutečně zapotřebí,“ když příslovce dennodenně zamítla jako nepodařený germanismus (v. NŘ. IV, 1920, 285). Podle jeho mínění náleží toto příslovce mezi slova s t. zv. intensivní reduplikací: slovo je zdvojeno, aby se tím důrazněji vyjádřilo to, co jest jeho významem. Podobné útvary české jsou slova široširý, svatosvatě a pouhopouhý. I když jsou slova takto tvořená celkem nečetná, nelze je považovat za chybná. Proto se autor onoho článku domnívá, že se slovo dennodenně vytýká za nečeské jen neprávem. — Ale celá ta věc není tak nesporná, jak by se zdálo podle tohoto výkladu. V češtině totiž nebylo takové „intensivní zdvojování“ příd. jmen nikdy [123]běžné. Ze slov, která uvedl Pravop. rádce, je jediné svatosvatý staré, ale to vzniklo zcela nepochybně doslovným překladem lat. sacrosanctus, tedy nikoli spontánním tvořením. Slova široširý a pouhopouhý jsou nová; široširý dokládá Jungmann po prvé z Čelakovského, pouhopouhý má podle materiálu v Slovníku jaz. českého nejstarší doklad v Nerudově feuilletonu z r. 1866 (1924 Novotný, Dílo 14, 50). K příd. jménu široširý třeba ještě poznamenat, že i základní útvar širý je nový; v starší době se psávalo čirý, na př. čiré pole a pod. Také příd. jména jistojistý a čiročirý (Pravop. rádce jich neuvádí) jsou teprve z nové doby, a to platí ovšem i o příslušných příslovcích. Ale proti příslovci dennodenně mají všechna tato slova jednu velikou přednost: že už nejméně po tři lidské generace žijí ve spisovném jazyce a že jsou hojně doložena; to svědčí o tom, že jsou to slova potřebná, ať už jsou utvořena podle obdob domácích (podle příd. jména svatosvatý), či podle cizího vzoru. Příslovce dennodenně však má v materiálu Slovníku jaz. českého pouhé dva doklady, a to z A. C. Nora (1927) a M. B. Böhnla (1933). Trvalo tedy proti jiným útvarům tohoto rázu velmi dlouho, než se aspoň u ojedinělých autorů projevila potřeba zesíleného příslovce dennodenně, a nepochybujeme ani trochu, že by se tato potřeba nebyla projevila vůbec, kdyby nebylo německého výrazu tagtäglich. Tyto okolnosti nás vedou k názoru, že pravdu má Naše řeč a Příruční slovník, nikoli Pravopisný rádce. Příslovce dennodenně je hovorový germanismus, který zcela bez potřeby proniká i do jazyka spisovného.

Naše řeč, volume 22 (1938), issue 4, pp. 122-123

Previous jh. (= Jiří Haller): Puszta

Next Václav Vaněk, zemský účetní rada: „Autopošta“