Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého
Jiří Haller
[Articles]
-
Podáváme další poznámky ke změnám a zvyklostem, které v jazykovou praxi spisovnou uvádí Příruční slovník jazyka českého, vydávaný III. třídou České akademie věd a umění.
U hesla čepýřiti se objevuje též spisovný druhotvar čepejřiti. Slova čepýr (t. j. špička, koneček), čepýřitý, čepýřivý atd. mají jen tvary s ý. Příd. jméno ke jménu čermák zní čermačí. U slova černobýl se uvádí jen 2. p. černobýlu (nikoli černobýle). Vedle běžného tvaru černoknězník zaznamenává PS. i archaistický útvar černoknižník. Název ruských zpátečníků zní česky černosotěnec, řidčeji černosotněnec; odvozená jména jsou černosotěnství a černosotněnský. Pro černou, velmi úrodnou ornici v jižním Rusku a v některých částech Sibiře uvádí PS. název černozem (2. p. černozemě) s citátem ze spisů Holečkových a vedle něho ještě jméno rodu středního černozemí „černá země ruská“, kdežto výrazem černá země se označuje uhelný kraj (Ostravsko). U hesla červ se od jiných běžných významů odlišuje slovo červ ve významu „přívěsek slepého střeva, appendix“ také skloňováním, neboť má 2. pád červa i červu, na př. zánět červu (appendicitis). Vedle příd. jména červenobílomodrý je také tvar červenobělomodrý. Subtropický půdní typ zbarvený červeně (hlavně v okolí Jaderského moře a Jordánu) jmenuje se červenozemě, červenozem nebo červená země. Příd. jméno červivý „prožraný červy“ má vedle sebe také tvar červavý. Podst. jméno červotoč má dvojí význam: v rodě mužském (podle vzoru oráč) znamená broučka Anobium, v rodě ženském (podle vzoru duše) znamená červotočinu. Sloveso česati má v přít. čase tvary češi, češu nebo česám, v rozk. způsobu češ nebo česej.
O heslech český, československý, česko-americký, českoněmecký a pod. jsme mluvili už při hesle Čech, v. NŘ. 20, 1936, 257 n.
[91]Heslo čest obsahuje četné vazby s tímto slovem, na př. zaručovati se svou ctí, ujišťovati svou ctí, že…, přijíti ke cti, sloužiti ke cti, dělati si čest z čeho, pokládati si za čest co, mám čest (se vám poroučeti), s kým mám čest a pod. U slova četba se uvádí význam dvojí: jednak „čtení“, na př. oddati se četbě, vrhl se na četbu všeho, co mu do ruky přišlo, jednak „co se čte (knihy, noviny a pod.)“, na př. tři svazky francouzské četby atd. Slovo četivo (ve významu „co se čte, četba, čtení“) je archaistické.
Rozlučovací spojka či v přímé nebo nepřímé otázce rozlučuje druhou část rozšířeného členu větného nebo druhou část dvoučlenné otázky; první část bývá uvedena spojkou zda, zdaž, zdali, -li nebo bývá bez zvláštní spojky. Na př.: Kampak se ženete, na svatbu či na hody (Němcová)? To je ovocné stromoví, či jen tak ledajaké (Rais)? Hrabec přemýšlel, vyžene-li myslivce Drtílka či ne (Herben) atd. V básnickém jazyce bývá archaisticky spojka či i v první části rozlučovací otázky, ale jen zřídka, na př. Nevěděl ve zmatku, či matku vidí či sebe (Podlipská). Spojkou či se dále uvádí otázka, která je smyslem v rozlučovacím poměru k předcházející větě, na př.: Však byste mohli zazpívat! Či už neradi zpíváte (Rais)? Jen v jazyce básnickém, a i tu jen archaisticky a zřídka, uvádí spojka či i otázku, která není v rozlučovacím poměru k předcházející větě, na př.: Chtěla zvědět, či Růženka alespoň ze zvyku přijde, t. j. zdali přijde (Schulz). Ve větě vypovídací připojuje spojka či větu nebo větný člen, který opravuje nebo doplňuje předcházející výraz anebo vůbec je pravděpodobnější než předcházející výrazy (ve smyslu spojení „nebo spíše“). Bývají tu spojení či aspoň, či spíše, či lépe, či raději, či už, či vlastně, či ne, na př. Babička říkala o panu mlynáři, či lépe o panu otci, jak ho vůbec každý nazýval, že je rozšafný člověk (Němcová). Pánbůh rač dát dobrýtro, či už předpolední (Rais)! A tu jsme stáli my — či ne — nestáli jsme, to bych lhal (Mácha). V přípustkovém spojení rozlučuje spojka či druhý člen (ať, nechať, nechť — či), na př. ať tak či onak, ať to či ono, ať v tom či onom tvaru, nechť smrt či vzkříšení hlásáte a pod. Někdy rozlučuje spojka či druhou část rozšířeného členu místo správnější spojky nebo, anebo, na př. šli dvacet pět či třicet kilometrů, buď peklo či nebe, ten či onen skutek a pod. V básnickém jazyce bývá zřídka také v prvním členu na př. zahynula či hlady či strachy (Světlá). A konečně archaisticky spojuje spojka či dva výrazy totožné ve významu spojky neboli, na př. před starou Poříčskou či Špitálskou branou a pod.
Podobné významy má také spojka čili. Ve významu rozlučovacím stává nejčastěji ve spojení čili nic, čili ne, na př.: Uhlídáme, otevře-li se mu čili nic (Baar). Je to pravda čili nic (Sabina)? Odpověď, zda [92]ano čili ne (Hálek). Konšelé větší parády také nehonili, ať měli lýtka hladká čili nic (Jirásek). Běžná je ve významu spojky neboli, t. j. když spojuje dva výrazy pokládané za totožné (spojky či se v tomto významu užívá už jen archaisticky), na př. štědrovka čili houska (Erben), chocholouši čili trpělky (Rais), kismet čili fatum (Machar), kvasnice čili droždí (Herben) a pod. V opravovacím nebo doplňovacím smyslu, který mívá spojka či ve větách vypovídacích, spojka čili se neobjevuje.
Podst. jméno činel (hudební bicí nástroj) se skloňuje podle vzoru hrad a stává obyčejně v čísle množném: činely, 2. p. činelů. Ale vedle toho bývá i v rodě ženském a má v 1. p. množ. č. tvar činely (zřídka činele), v 2. p. činel. U slovesa činiti uvádí PS. m. j. také vazby činiti příjemný dojem (= jeviti se příjemným), činiti nároky, požadavky (= požadovati), má s veřejností mnoho činiti (= mnoho se s ní stýká), nemá s těmi mladými co činiti, co mají ty malé špinavosti činiti s poesií a s uměním (= jak s nimi souvisí), nikdo nečiní výjimku (zeslabený význam blížící se významu spony: nikdo není výjimkou), služné činilo dvacet zlatých, součet čísel činí sto a pod. Podst. jméno činovník má vedle významu „ruský úředník“ jen význam „funkcionář spolku“, na př.: Členové spolku si svobodně zvolí své činovníky (Vrba).
Slovo činžák (= činžovní dům) uvádí PS. jako spisovné a s ním zároveň odvozeniny činžáček, činžácký, činžákový. U slovesa čísti zaznamenává PS. ve shodě s Pravidly čes. pravopisu v příčestí min. činném tvary četl, čtla atd. i četla atd. Vedle spojení čísti knihu je též vazba čísti v knize a čísti z knihy (na př. mluví, jako by z knihy četl, t. j. plynně, moudře). Vazba čísti mši je náležitá, kde jde o oposici k výrazu „mši zpívati“ (mše čtená : zpívaná); kde nejde o vyjádření opaku, je lépe říkati sloužiti mši. U hesla čistý uvádí PS. několik významů přenesených, na př. „prostý kazů mravních, mravný, bezúhonný, čestný, cudný“ (čistý život, čisté svědomí, míti čistou firmu, zachovati si čistou památku, čistá panna a pod.), „prázdný, prostý, zbavený čeho“ (čistá kapsa, pokladna, čistý papír, čistá živnost „bez dluhů“ atd.), „pouhý, samý, nesmíšený“ (čisté víno, čistý líh, čisté zlato, čistá filosofie, čistý zisk, čistá váha „netto“, čistá cena a j.), „dokonalý, pravý opravdový“ (čistý kruh, umělec čistého zrna, čistá rasa, čistá čeština), lidově „umělý, pěkný“ (čistá práce a pod., ironicky čistý ptáček, čistá matka, čistý pořádek, čisté nadělení) a j. Význam „učiněný, hotový“ (na př. ve spojení čisté bláznovství, podle němčiny m. čiré, učiněné) mezi nimi není, a je to tedy význam cizí spisovnému jazyku. Komparativ k adj. čistý zní podle PS. čistější a čistší. Pod heslem čítati se vazba čítati na koho, nač (na př. čítal jsem na vás najisto a pod.) vytýká za méně správnou [93]a doporučuje se lepší vazba spoléhati na koho, nač. Nesprávně se užívá slovesa čítati ve významu „obsahovati, míti“, na př. Zlín čítal pouhé 4000 obyvatelů a pod.
U hesel čiv a čiva (ve významu „nerv“) se dovídáme, že je v dnešním jazyce obvyklý jen tvar rodu mužského, kdežto tvar čiva je zastaralý. Slovo čižbář má ještě druhotvar čižbař; odvozené podst. jméno čižbářství se píše jen s á. Podst. jméno čmel má 2. p. čmele i čmela. K slovesu čmouditi je rozk. způsob čmuď nebo čmoudi, podst. jméno slovesné čmoudění. U slovesa čníti (čněti) uvádí PS. v 3. os. množ. vedle tvaru čnějí také tvar ční, rozk. způsob zní čni; ale u slovesa čpíti, čpěti je 3. os. množ. jen čpí (tak i v Pravidlech čes. pravopisu). Příd. jméno čtecí, které čítáváme v článcích a spisech o methodice čtení („čtecí methoda“), není do PS. pojato; nepokládá je PS. patrně tedy za slovo spisovné. Vedle slov složených se čtyr- a čtyř- uvádí PS. také složeniny se čtver-, na př. čtverdílný, čtverhlasný, čtverhran, čtverlist, čtvernožec atd. (vedle čtyřdílný, čtyrhlasný atd.). U číslovky čtverý se poznamenává, že mívá v jedn. čísle v 1. a 4. p. žen. a střed. rodu a v množ. čísle v 1. a 4. p. všech rodů též tvar jmenný. Podst. jméno čtvrt se skloňuje v jedn. čísle podle vzoru kost (2. p. čtvrti atd.), v množ. čísle má v 1. a 4. p. čtvrti nebo čtvrtě, v 3. p. čtvrtím, v 6. p. čtvrtích, v 7. p. čtvrtmi nebo čtvrtěmi. Sloveso čtvrtiti má příčestí min. trpné čtvrcen. Vedle běžného jména čtvrtletí uvádí PS. též podst. jméno čtvrtrok (s citátem z B. Benešové), ale označuje je jako řídké. Jméno skupiny států, které za světové války bojovaly proti Německu a jeho spojencům, píše PS. čtyřdohoda, t. j. malým písmenem. Slovo čtyrka má i druhotvar čtyřka. U slovesa čuměti se v 3. os. množ. vedle tvaru čumějí uvádí také tvar čumí, rozk. způsob čum.
Naše řeč, volume 21 (1937), issue 4, pp. 90-93
Previous Vladimír Šmilauer: Elektronka nebo elektronovka?
Next Václav Polák: Lexikální a etymologické drobnosti IV.
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1