Časopis Naše řeč
en cz

Poznámky k pravopisné stránce paus

Stanislav Petřík

[Articles]

(pdf)

-

(Viz NŘ. 17, 1933, 33 n., 65 n.)

Poměr pravopisu k jazykovým zjevům se dá zhruba stanoviti asi takto:

1. Zjevy zcela obecné, ne individuální, ne subjektivní (příležitostné), bývají v písmě zpravidla zachycovány. Tak na př. pausa před aposicí (substantivní i adjektivní) i za ní je zjev obecný, t. j. vyskytuje se tu zpravidla, ne jen někdy, a proto se v písmě důsledně označuje (srov. Pravidla čes. pravopisu, Praha 1924, XXXVIII).

2. Zjevy kolísavé, které se za týchž okolností někdy objevují, jindy nikoliv, zachycuje normalisující pravopis tehdy, když usnadňují přehled, tedy z důvodů funkčních. Tak na př. pausa mezi členy rozšířeného výrazu slovního (»on je milý || tichý || hodný«) velmi často bývá, ale stejně často je v rychlé řeči setřena, a přece se tu čárka klade vždycky (Pravidla XXXVII), neboť stírání pausy je způsobováno důvody zcela vnějšími, nikoliv na př. různým pojetím téhož spojení.

3. Zjevy zcela subjektivní, příležitostné, se doporoučí zachycovati jen tehdy, když toho vyžaduje jasnost. Tak na př. psychologická pausa I. typu je zjev zcela subjektivní, proto se nedoporučuje označovati ji důsledně čárkou, neboť kdybychom chtěli důsledně zachycovati všecky pausy vznikající rozkládáním příliš velkého komplexu pojmového v menší části, musili bychom některou delší větu rozkouskovat na mnoho drobných částiček, a to by jistě k přehlednosti nepřispívalo.

A pak: když oddělíme postponovaný přívlastek od jeho substantiva čárkou, má čtenář dojem, že onen postponovaný přívlastek je aposice, t. j. přívlastek celkem nedůležitý, bez něhož by se substantivum obešlo, bez něhož by mělo plný smysl. Jestliže však přece oddělíme od substantiva čárkou přívlastek, který je pro smysl substantiva důležitý, protože se jím smysl substantiva teprve doplňuje, může býti čtenář uveden v omyl nebo i do rozpaků, jaký je vlastně [103]smysl spojení. Tak na př. kdybychom kladli čárku důsledně jen před aposicí (t. j. členem celkem nezávazným a smysl substantiva neměnícím), nemohli bychom býti na rozpacích, jaký je vlastně smysl tohoto spojení: »Studenti šesté třídy || vynikající pílí a svědomitostí, byli veřejně pochváleni ředitelem.« Je tu řeč jen o některých žácích šesté třídy, a to o těch, kteří vynikají pílí, či o všech žácích šesté třídy? Je tu člen »vynikající…« aposicí či těsným přívlastkem? Zužuje rozsah substantiva (jakožto těsný přívlastek), či jen připojuje neznámý výraz, bez kterého by měla věta plný smysl? Proto, chceme-li předejíti takovéto nejistoty, klaďme čárku jen tam, kde člen za ní stojící je celkem nedůležitý. V řeči mluvené nemáme ovšem kdy na takové ohledy a nemůžeme se někdy vyhnouti nedorozumění tohoto druhu, ale v písmě ano. Máme tu případ, kde pausa psychol. I. typu může způsobiti zmatek nebo nedorozumění.

Někdy se ovšem význam spojení nemění, ať položíme čárku či nikoliv: chtěje vykonati pokání || umluvené se svým společníkem, nasypal si do bot… (J. Durych, Pouť do Španělska 41). [Kdyby zde byla pausa, nemohli bychom rozhodnouti, je-li to pausa psychologická I. typu, či pausa psychologicko-semantická, neboť pausa tu ani neruší významových poměrů ani není jimi zřetelně podporována.]

Konečně jsou případy, kde by sice nedorozumění nenastalo, ale kde přece se čárce vyhýbáme, neboť přívlastek je výraz důležitý, doplňující smysl substantiva: Při jednom z nich míval obyčejně i výklad, při obrázku || spodobujícím papežského legáta Karvayala, jak ujíždí (A. Jirásek, Husitský král I. 72).

4. Někdy je čárka pouhým grafickým znakem, zcela bezdůvodným, t. j. neobráží vůbec žádného jazykového zjevu, na př.: Kdo, kdo na celém širém světě slyšel o služebné holce || čtoucí romány? (Sv. Čech, Větší prósa 12.) Jednak zde nejde o aposici, neboť toto spojení by bez členu »čtoucí romány« nemělo vůbec smyslu, jednak by tu ani pausa psychologická I. typu nebyla, neboť celý výraz je příliš krátký (čtyři slova). V takových případech čárku tím spíš neklademe.

Tím jsme zhruba probrali hlavní zásady pravopisné a pokusíme se je stručně aplikovati na jednotlivé typy paus (probíráme je v tom pořádku, jak byly v článku uvedeny).

1. Psychologická pausa I. typu. Jak jsme vyložili, lépe je [104]čárku neklásti. (Pravidla čes. pravopisu o tomto případě nemluví.)

2. Psychologická pausa II. typu.

a) Po aposici se čárka klade (srov. výše sub 1.).

b) Po anteponovaném přívlastku (»je to nejlepší, protože jediný || znalec moderní fysiky«) je lépe čárku neklásti, poněvadž pausa po něm bývá jen výjimečně. (Pravidla tento typ neuvádějí.)

c) Po skupinách volných (rozšířených výrazech slovních) můžeme čárku klásti tam, kde je významový vztah mezi členy zřetelný, na př. při vytýkání, vysvětlování a p., na př.: »Velmi brzo, a to už v praslovanštině || indoevr. a dalo o«, a p.

Pravidla, jak se zdá, o tom výslovně nic nepraví, ačli sem nepatří poučka na str. XXXVIII: »Rovněž tak se oddělují čárkami všeliké jiné vstavky. Na př.: V městech, zejména ve velikých, málo se lidé znají.«

3. Pausa psychologicko-semantická.

a) Před aposicí se čárka klade zpravidla, tak i Pravidla XXXVIII.

b) Před polotěsným doplňkem se čárka klade, zejména když i věta i doplněk jsou výrazy rozsáhlé, zvláště můžeme-li doplniti »jsa, jsouc, jsouce«, na př.: Žoldnéři pozdravili a hrnuli se na most || (jsouce) rádi, že tak lehce vyvázli (Karas, Do čtyř artikulů 121).

Zcela výjimečně se odděluje čárkami i doplněk obsahující jen jediné slovo, na př.: Napřed jel |sám| mladý, třicítiletý jezdec (Husitský král I. 74).

Kdyby tu čárky nebyly, mohlo by se zdáti, že sám vytýká výraz »mladý…« a že má zdánlivě smysl »ipse«, ač ve skutečnosti má význam »solus«. Důvody ke kladení čárky jsou tu funkční.

c) Mezi členy rozšířených výrazů slovních (»milý | tichý | hodný člověk«) je, jak jsme řekli, zvykem klásti čárku (viz Pravidla XXXVII).

4. Mezi anteponovanými přívlastky klademe čárku, jsou-li oba povahy hodnoticí a je-li mezi nimi významový vztah, třeba jen obměna: drsný | tvrdý hlas. Není-li tu vztahu, bývá kolísání: dlouhé černé vlasy nebo dlouhé | černé vlasy.

Mezi hodnoticím a určovacím přívlastkem neklaďme čárku, neboť tu není ani pausa; psaní »o staré || manželské věře české« (Třebízský, Z různých dob 4, 1923, 141) je tedy nesprávné.

[105]Mezi determinujícím a hodnoticím přívlastkem bývá pausa; proto tu klademe čárku, na př.: aby zadní | dlouhá část padla k zemi a přední | kratší se zdvihla (J. Holeček, Boubín 158).

5. Pausu fonologickou ovšem pečlivě znázorňujme čárkou, aby nevzniklo nedorozumění.

Naše řeč, volume 17 (1933), issue 4, pp. 102-105

Previous Josef Bečka: Kapitoly o českém slovese

Next Jiří Haller: Spisovná čeština a jazyková kultura III.