Časopis Naše řeč
en cz

Pausa v novočeských slovních skupinách

Stanislav Petřík

[Články]

(pdf)

-

O pause bylo dosud zpravidla psáno s hlediska věty (tak na př. S. Karcevskij, Sur la phonologie de la phrase, Travaux du Cercle linguistique de Prague IV, 188 nn.); pause v slovních skupinách byla věnována pozornost daleko menší. Neposlední příčinou toho je to, že teprve nynější doba věnuje větší pozornost slovní skupině.[1] Zde se budeme zabývati pausou v slovních skupinách novočeských, a to v těch, které byly dosud nejdůkladněji prozkoumány, t. j. ve skupinách volných (termín »skupiny volné« je Riesův, srov. l. c. 12 nn. et passim; v našich gramatikách bývají označovány názvem »výrazy slovní rozšířené«), polotěsných (zase termín Riesův, l. c. 16 et pas.) a těsných s několika přívlastky anteponovanými (ke skupinám těsným srov. Ries, l. c. 16 n. et pas.; skupiny těsné bývají v našich gramatikách označovány názvem »větné členy rozvité«, viz na př. Gebauer-Ertl 2, 1926, 21 n.; o členech rozšířených t. 46 n.). Málo bylo dosud psáno o polotěsném spo[34]jení doplňkovém, k němu zde také přihlédneme; časem bude třeba o něm psáti souborně v samostatné monografii.

Nehledíme-li k pause čistě fysiologické, vznikající na př., když dojde osobě mluvící dech, ani k pause vznikající při zapomenutí pojmů (jiné je zapomenutí gramatického vztahu, o němž níže), tedy když na př. při vyprávění ztratíme »nit« hovoru atp. — tyto druhy paus nemají s gramatikou nic společného —, je třeba rozeznávati pro novočes. nauku o skupinách tyto tři druhy pausy: pausu psychologickou, psychologicko-semantickou a fonologicky funkční.

1, a). Pausa psychologická vzniká tam, kde, nemohouce obsáhnouti rázem v mysli příliš rozsáhlý komplex pojmový, rozkládáme si jej ve dvě složky, člen hlavní (povahy substantivní) a člen vedlejší (povahy přívlastkové), ale tak, že se tímto rozkladem poměry významové ruší. Na př.: celá ta zamotaná věc vzniká z důvodů || obyčejnému člověku — a i zasvěcenci — docela nepochopitelných (příklad z řeči mluvené, autorem jsem sám). Po slově »důvodů« jsem učinil zcela zřetelnou pausu, spojenou s lehkým stoupáním tónu směrem k pause; příčinou pomlky bylo to, že celý výraz »z důvodů… nepochopitelných« je příliš rozsáhlý (osm slov), abychom jej mohli rázem ovládnouti, t. j. celý si jej přesně uvědomiti, »představiti«. Proto si usnadňujeme tuto psychickou práci tím, že celé spojení rozložíme ve dvě části menší, jež se už dají daleko snáze zvládnouti. Lehké stoupnutí tónu směrem k pause (rozumí se od začátku celé výpovědi) svědčí o tom, že mluvící osobě bylo zřejmé, že výraz není ještě úplný a že něco bude ještě připojeno (k tomu srov. m. j. vývody Karcevského v Travaux IV, 200); je tedy vidět, že člen přívlastkový byl už nejasně, neurčitě v mysli obsažen, když byl vyslovován člen »důvodů«, ale precisován byl až po pause. Pausy jsme použili tedy k tomu, abychom nabyli jaksi přehledu po výraze přívlastkovém. Není těžko ukázati, že právě popisovaný rozklad jednotného pojmu ve dvě části se děl proti významovým poměrům spojení: významem je celé spojení těsný celek, neboť člen »důvodů« nemá plného smyslu bez výrazu přívlastkového »obyčejnému člověku… nepochopitelných« a nabývá ho jen ve spojení s přívlastkem. Mohli bychom tu tedy mluviti o rozporu mezi významovým a psychologickým pojetím našeho spojení: s hlediska významového je tu synthesa, s hlediska psychologického analysa.

[35]Jiné příklady: Byl to ještě hoch z generace || schopné adaptovati své srdce jako svatyni s oltářním obrazem zbožňované, před nímž se zvláště večer před spaním klečívá, s flagelantskými důtkami sebemučivé rozkoše (K. M. Čapek-Chod, Vilém Rozkoč I, 182). O rozsáhlosti přívlastkového výrazu tu není pochyby, rovněž rozklad se děje zřetelně proti významovým poměrům: slovo »generace« vyžaduje pro své určení nutně výrazu přívlastkového, samo nemajíc plného smyslu. Snadno se tato pausa pochopí, kde přívlastkem je přídavné jméno slovesné, tvar to silně verbální a tedy blížící se svou povahou větě; proto se tu jeví zřetelná snaha, aby výraz přívlastkový byl chápán jako celek sám o sobě, a to nejen obsahově, nýbrž i akusticky (odděluje se pausou od svého jména). — Mnoho starostí má obyčejný smrtelník se směnkou || znějící na dva nebo tři tisíce Kč (časopis Československá republika 23. září 1932, 3). — Pokračoval s horlivostí člověka || zasazujícího se o přesvědčení nedůvěřivých posluchačů (Arbes, Elegie života 117). — Obora || vroubící Bílou horu směrem ku Praze (Třebízský, Pobělohorské elegie I, 6).

*

Velmi často bývá pausa psychologické povahy v anteposici; je-li jeden (nebo i několik) z preponovaných přívlastků příliš rozsáhlý, snadno se stane, že neobsáhneme v mysli rázem celý výraz se všemi přívlastky, nýbrž že po prvním přívlastku učiníme pausu, abychom nabyli přehledu po zbývajícím výraze, na př.: (Nebyltě synem…) vůbec nějaké || o stát a společnost zasloužilé vynikající nebo nevynikající osobnosti (J. Arbes, Mravokárné románky 38). Celá slovní skupina »vůbec nějaké… osobnosti« obsahuje jedenáct slov; je to tedy výraz příliš obsáhlý, i rozkládáme si jej ve dvě části, »vůbec nějaké« a »o stát… osobnosti«, oddělené pausou po slově »nějaké«. Že se i tu rozklad děl proti významu spojení, je na bíle dni: přívlastek »nějaké« nemá samostatného smyslu bez hlavního členu substantivního, a proto by byl s ním spojen těsně, t. j. bez pausy, kdyby tomu nebránila přílišná rozsáhlost ostatního výrazu přívlastkového; jistě by nebyla pausa na př. ve výraze »nějaká vynikající osobnost«.

Jiné příklady: Sem pak by bylo přiložiti onen || již nahoře podmínečně zmíněný artézský výbuch v nitru Kačenčině (K. M. Čapek-Chod, Větrník 104). — Náhlé přerušení mých || prozatím, ovšem až na poslední scénu, jenom telepatických, [36]leč veleužitečných styků s mým modelem k Josefu Pulpitovi (ib. 71 n.). — Svůj || první cenou poctěný návrh na pomník (K. M. Čapek-Chod, Vilém Rozkoč III, 133). — Chtěl napraviti svou || Řešany pochroumanou mistrovskou reputaci (ib. 193). — Dlouho trvalo, než krutou lítost vzpomínky na její || mateřsky tak tragický osud překonal (ib. 40). — Díval se shora na oběť své || ovšem velmi oprávněné prchlivosti (ib. 69). — Dvě takové || podle nejpečlivějších vědeckých výzkumů zhotovené ptačí budky (J. Deml, Šlépěje XV, 32). — Že aspoň v hodinku smrti Duch svatý jim vnukne, co by měli učiniti se svým || někdy velmi hříšným majetkem (ib. 25).

Tu všude byl rozklad jednotného pojmu, a tedy i vznik pausy, podporován ještě tím, že rozlehlé výrazy přívlastkové jsou i významově značně plné, ucelené, a jsou tedy chápány jako celek velmi samostatný, ostře odlišný od přívlastků významem chudých, povahy většinou formální, jako »svůj, její, takový, nějaký, onen« a p. Dále přívlastky sklonné (svůj, její, takový atd.) stojí tu hned vedle výrazů buď nesklonných (ovšem…, podle…, někdy…), nebo neshodných (Řešany…). Tím vzniká jisté porušení harmonie, a osoba mluvící raději odděluje takové různorodé výrazy pausou.

Někdy k rozkladu proti významovým poměrům přispívá i rozsáhlost výrazu substantivního (dosud jsme přihlíželi k rozsáhlosti přívlastku), na př.: On úmyslně vybírá všecky sebe menší detaily || schopné pokořit a ponížit člověka (z hovoru, autorem jsem zase já). Výraz hlavní »všecky… detaily« je sám už dosti rozsáhlý (čtyři slova), a ačkoli nutně vyžaduje k bližšímu, přesnému určení přívlastkového členu postponovaného, je od něho oddělen pausou; ta má ovšem týž účel jako dosud všude. Naproti tomu nutno vidět pouhý grafický znak v tomto dokladě: Kdo, kdo na celém širém světě slyšel o služebné holce || čtoucí romány (S. Čech, Větší prósa, řada 3, 12, Kandidát nesmrtelnosti). Zde celý výraz »služebné… romány« je příliš nepatrný (čtyři slova), aby bylo třeba jej rozkládati.

Tento první druh psychologické pausy je ovšem do jisté míry subjektivní, neboť někdy se nám zdá výraz o osmi slovech rozsáhlý, takže si jej rozložíme, jindy stejně rozsáhlý výraz obsáhneme v mysli rázem zcela snadno.

*

b) Jiný druh psychologické pausy se vyskytuje na př. po adjektivní a substantivní aposici: P. Matouš Vrba, kněz de[37]ficient || psal na velkém archu rukodělného papíru (A. Jirásek, F. L. Věk II, 9). Po substantivní aposici »kněz deficient« je pausa. — Taková pausa je i po adjektivní aposici:[2] V podvečerní ticho, až dusivé, uspávající || vlomil se temný ohlas kročejů a chřest klíčů (J. F. Karas, Neukojené srdce a j. povídky 51). — Tento kout, označený božími mukami na rozcestích || zjevil se… (Čep, Dvojí domov 65). — Marjána, oblečená polosvátečně jako na cestu přes pole || vyskočila nahoru (Holeček, Výprava 43).

Ojediněle najdeme pausu tohoto typu i v skupině s několika přívlastky, a to před substantivem, na př.: Jsou to dobré, ač ne nové || detaily o výchově dětí (Kádner, Dějiny pedagogiky III, 3, 73). — On je nejlepší, protože jediný skutečný || pěstitel moderní fysiky u nás (z hovoru, autorem jsem sám). Konečně bývá někdy pausa i po posledním členu rozšířených výrazů, na př. příslovečných: V pozadí, skoro těsně u stěny || stojí velký, zeleným suknem potažený stůl (Arbes, Mravokárné románky 7).

Tento druhý typ psychologické pausy (po aposici) vzniká tím, že soustředíce se na gramatický vztah mezi dvěma pojmy, zapomeneme na okamžik vztah těchto pojmů k pojmu třetímu, ke kterému buď oba, nebo jeden z nich náleží gramaticky; ono kratičké zapomenutí se projeví jako pausa, jež trvá tak dlouho, než si připomeneme, že výraz není úplný a že je třeba jej doplniti. Tak na př. mezi pojmy »P. Matouš Vrba« a »kněz deficient« je jistý gramatický poměr, a to vztah členu určovaného k určujícímu; připojujíce tedy člen »kněz deficient« jako aposici k členu »P. Matouš Vrba«, soustředíme se na poměr mezi oběma výrazy a zapomeneme, že vlastně celý výraz »P. Matouš Vrba, kněz deficient«, náleží jako podmět k přísudku »psal…«; nežli si ten vztah k přísudku připomeneme, trvá pausa (prakticky ovšem je to doba pranepatrná). Totéž můžeme opakovati o adjektivní aposici. V příkladě »jsou to dobré, ač ne nové || detaily…« si vysvětlíme pausu po »nové« zase ták, že se zde autor výrazu soustředil na přípustkový poměr mezi přívlastky a zapomněl, že oba atributy se táhnou vlastně ke jménu »detaily«. Totéž lze říci o případě »On je nejlepší, protože jediný skutečný || pěstitel…«; tu je zase vztah příčinný. Za interpretaci mohu ručit, poněvadž jsem autorem tohoto [38]spojení sám a příklad a jeho rozbor byly zapsány ihned po pronesení.

V příkladě »V pozadí, skoro těsně u stěny || stojí…« je mezi příslovečnými výrazy poměr precisace. Pozoru hodno však jest, že po obou druzích aposice se pausa vyskytuje zpravidla, kdežto jinde jen zcela výjimkou. Důvod je nasnadě: aposice, substantivní i adjektivní (zde »kněz deficient«, »až dusivé, uspávající«, »označený božími mukami…«, »oblečená polosvátečně…«), vztahuje se gramaticky jen k svému členu substantivnímu jako jeho determinace n. kvalifikace, nikoli však také k přísudku. Má tedy platnost jen vnitroskupinnou (srov. m. j. Ries, l. c. 20 n.). Protože se tedy netáhne gramaticky také k přísudku, snadno pochopíme, že je od něho zpravidla oddělována pausou. Naproti tomu anteponovaný přívlastek, i když je ve významovém poměru k jinému anteponovanému přívlastku, patří stále při tom ke jménu. Přívlastek »ne nové« v uvedeném příkladě je tedy sice v přípustkovém vztahu k přívlastku »dobré«, ale přes to přese všecko patří stále ke jménu »detaily«. Proto zde bývá pausa velmi zřídka.

Podobně po rozšířených výrazích, ať adverbálních či jiných, bývá pausa zřídka proto, že každý z členů takového rozšířeného výrazu patří gramaticky k přísudku. V našem příkladě člen »skoro těsně u stěny« patří sice významem k adv. určení »v pozadí«, precisuje je, ale při tom při všem patří také k přísudku »stojí…«. Proto vůbec nebývá po rozšířených výrazích pausa, když mezi členy rozšířeného spojení není významového vztahu, na př.: Bílé, sněhové roucho její, ztepilý, lepostný vzrůst již zdaleka upoutávaly k ní chodcův zrak (Třebízský, Pobělohorské elegie I, 4). Po slově »vzrůst« není pausa, protože mezi »bílé, sněhové roucho její« a »ztepilý, lepostný vzrůst« není významového vztahu, je to pouhý výčet znaků jisté osoby.

*

Podkladem tohoto druhu psychologické pausy je tedy obecně zapomenutí, ale ne pojmů, nýbrž gramatického vztahu, gramatické přináležitosti; proto pojednání o tomto druhu pausy patří do mluvnice, tím spíše, že tato pausa je více nebo méně charakteristická pro některé typy syntaktických spojení. Příležitostně se ovšem vyskytuje i jinde, na př.: Tenhle člověk — jestli jsem vám už o něm někdy něco říkal || je stavitel (z hovoru, autorem jsem zase já sám). Zde pausa [39]byla způsobena zapomenutím vztahu výrazu »tenhle člověk« »je stavitel…«. Zapomenutí bylo způsobeno tím, že souvislost gramatická byla přerušena vloženou větou. Nebo: Pobyt na venkově, v bídné jinak vísce skoro na samých hranicích Čech, ale uprostřed lesů || vzpružil životní jeho sílu (Arbes, Elegie života 212). Zde je pausa patrně způsobena přílišnou rozsáhlostí členu určujícího slovo »pobyt«. Kdyby determinace slova »pobyt« byla kratší, pausa by tu nebyla: pobyt na venkově vzpružil…

2. Nyní přistoupíme k pause, kterou si troufáme nazývati »psychologicko-semantickou«, a to z toho důvodu, že vzniká z důvodů čistě psychologických (na př. při rozkladu jednotného rozsáhlého pojmu v jeho části a p.), ale neruší významových poměrů jako pausa, kterou jsme nazvali »psychologickou«, nýbrž respektuje je nebo je jimi podporována.

Tento typ pausy najdeme a) ve spojeních polotěsných, t. j. u skupin se substantivní a adjektivní aposicí a u polotěsného spojení doplňkového.

Ve skupinách se substantivní a adj. aposicí je tento druh pausy po členu hlavním, na př.: Filip Domas vystrojil pro ně dobrý oběd || bezmála jako posvícenský (J. Holeček, Boubín 77). — vypracoval pěknou orací || líbeznou, vznešenou (J. F. Karas, Do čtyř artikulů 125). — Sedělť právě na malém divanu || někdy rudým atlasem potaženém (Zeyer, Ondřej Černyšev 202). — P. Matouš Vrba || kněz deficient, psal… (Jirásek, F. L. Věk II, 9).

Tato pausa vzniká buď tím, že si mluvčí rozloží příliš rozsáhlý komplex pojmů ve dvě části základní, člen hlavní (na malém divanu) a člen vedlejší, apositivní (někdy rudým atlasem potaženém), anebo se člen apositivní vybaví až dodatečně, po vyslovení členu hlavního. To se děje zejména tehdy, když vyslovíce člen hlavní, na př. »pěknou orací«, zpozorujeme, že nevyjadřuje dosti přesně nebo úplně naši myšlenku, i dodáme ještě na př. »líbeznou, vznešenou« jako adjektivní aposici.[3]

[40]V každém konkretním příkladě nemůžeme ovšem říci, který z obou procesů právě jmenovaných je podkladem spojení, ale pravděpodobné je, že dodatečné vybavení máme ještě před sebou tam, kde aposice doplňuje, precisuje obsah přívlastku v členu hlavním: pěknou orací, líbeznou, vznešenou; dobrý oběd, bezmála posvícenský, a p.

Důležité však pro nás je, že tato pausa neodporuje významovým poměrům: celé spojení není těsný významový celek, neboť hlavní člen zde plný smysl má i bez členu vedlejšího, apositivního, jenž je tu skoro na víc, a nemusí tedy býti v těsném spojení s hlavním členem, nýbrž může býti od něho oddělen pausou jako ne nutný dodatek nebo doplněk, přídavek.

Zvláště u substantivní aposice je jasné, že pausa zde neruší významových poměrů, nýbrž respektuje je: hlavní i vedlejší člen spojení jsou úplně samostatné významové celky, takže pausa má vlastně za úkol ohraničovati je od sebe. Z toho zároveň plyne, že je tu pausa zvláště zřetelná.

Psychologicko-semantická pausa dělí také členy polotěsného spojení doplňkového, jež poměry významovými upomíná spíše na spojení s aposicí adjektivní: hlavní člen je zde významově zcela uzavřen, je jím totiž celá věta, člen vedlejší, doplněk, jest připojen k větě po pause jako nezávazný výraz, na př.: Stála (chaloupka) na kopečku || odevšad přístupna slunci i vzduchu (Holeček, Boubín 168). — Ostatní odešli, ona jediná zůstala při dobytku || hrdá a spokojená, že nyní všecka starost je na ní (Holeček, Výprava 5). — Odjížděli jsme asi o půlnoci || velmi šťastni z toho, že nepříznivý jízdní řád nás přiměl… (J. Durych, Pouť do Španělska 54). — Žoldnéři pozdravili a hrnuli se na most || rádi, že tak lehce vyvázli (Karas, Do čtyř artikulů 121). Tato pausa se vyskytuje též ve skupinách volných (rozšířených výrazech slovních), na př.: Pohádka || hotová pohádka (Machar, Konfese literáta II, 3). — Jako na vojně || jako na vojně kdysi (Machar, Kriminál 80). — Není to má rada || moje rada || rada ode mne || z mého usnesení pochodící (Čapek-Chod, Jindrové 51).

Zpomalíme-li si proces, který jest podkladem těchto útvarů, můžeme viděti, že první výraz, »pohádka«, »jako na vojně«, »má rada«, se autorovi zdá s počátku zcela dostačujícím, ale jeho nadšení (příklad 1.) nebo snaha objasniti (př. 3.) anebo jiné momenty přimějí ho k tomu, aby tento výraz buď opakoval pro intensitu, nebo doplnil dodatečně připo[41]jeným členem druhým nebo členy dalšími. Pausa je tu tedy výrazem toho, že autor byl jistou, prakticky ovšem nepatrnou dobu jakoby spokojen s tím, co řekl, napsal. Psychologický element působící zde pausu je v postupném vybavování členů spojení, element semantický v tom, že každý z členů spojení je významově samostatný, nevyžaduje nutně členů dalších. Pausa tu tedy významových poměrů nijak neruší.

Stejný druh pausy je také ve spojeních rozšířených se vztahem připouštěcím a p., na př.: Na nějž již jeho současníci hleděli jako na podivína || ne-li blázna (Kádner, Dějiny pedagogiky III, 3, 66). — Pak již péra pozvolna || byť i v přestávkách, držel jsem se neustále (Šlejhar, Co život opomíjí 5). Také tam, kde jde o pouhý výlet znaků: (Ohromná agave), uschlá || poražená || záhadným rozmarem neznámé síly i s kořenem a hlínou vytržena (Durych, Pouť do Španělska 53). Tím ovšem nejsou volné skupiny ani zdaleka ještě probrány, ale bylo by třeba samostatné monografie, aby se látka vyčerpala; nám stačí, že pausa ve výrazech slovních rozšířených je také povahy »psychologicko-semantické«.

(Příště ostatek)


[1] Srov. stežejní práci Jahna Riese Zur Wortgruppenlehre, Praha 1928; dále A. A. Šachmatova Sintaksis russkogo jazyka I, Leningrad 1925, oddíl »O slovosočetanijach«: M. N. Petersona Očerk sintaksisa russkogo jazyka, Moskva-Petrohrad 1923; J. J. Le Rouxe Oor die Afrikaanse Sintaksis I, Amsterodam 1923; v badání slovosledném uplatňují nové hledisko m. j. A. Ammann, Die Stellungstypen des lateinischen attributiven Adjectivums umd ihre Bedeutung für die Psychologie der Wortstellung auf Grund von Ciceros Briefen an Atticus untersucht, IF. 29, 1 nn.; J. Marouzeau, L’ordre des mots dans la phrase latine I, Paříž 1922; Vl. Šmilauer, Poloha přívlastku v Kronice pražské Bartoše Písaře, Praha 1930; skupinám vět je věnována práce K. Ettmayera Analytische Syntax der französischen Sprache I, Halle 1930. Přehledný výklad o slovních skupinách podal F. Oberpfalcer v Jazykozpytu 1932, 174 n.

[2] V Gebaurově-Ertlově Mluvnici 2, 1926, 36 se jmenuje přívlastkem volně připojeným.

[3] Také intonace stoupající směrem k pause značí, že vedlejší člen, aposice, se nevybavil až dodatečně, neboť stoupání intonace svědčí, že výraz nepokládáme za úplný (Karcevskij v Travaux IV, 200) a že ještě něco dodáme. Klesání svědčí o tom, že hlavní člen jsme pokládali za ukončený, úplný, a jestliže přece jsme aposici připojili, mohla se vybaviti až po vyslovení členu hlavního.

Naše řeč, ročník 17 (1933), číslo 2, s. 33-41

Předchozí B-a.: Údržba

Následující E. Kodar: Krýti

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1