Časopis Naše řeč
en cz

Kapitoly o českém slovese

Josef Bečka

[Articles]

(pdf)

-

Nesprávností a neobratností, kterých se naši spisovatelé, vědečtí pracovníci i novináři dopouštějí při užívání slovesa, je velmi mnoho a Naše řeč už od svého založení proti nim bojuje, snažíc se je vykořenit. Pozorný čtenář Naší řeči nenajde mnoho nového v těchto několika článcích o českém slovese, které mu zde podávám. Výtky Naší řeči jsou tu shrnuty v přehledný obraz nejčastějších typů chyb, kterými se hřeší proti skladbě i tvarosloví českého slovesa.

I. O rozloženém vyjádření slovesném

Sloveso vyjadřuje především děj: skočit, spadnout, pochválit; některá slovesa však značí toliko stav, který je výsledkem nějakého děje, srov. na př. slovesa sednouti si seděti. Mezi těmito dvěma kategoriemi slovesnými je nenáhlý přechod: vedle sloves silně dějových a aktivně dějových (skočit, bíti, střelit) jsou na př. slovesa vyjadřující jen pasivní vnímání (vidět, slyšet) a slovesa, v nichž je děj takřka utajen a změněn ve stav (uměti, seděti, ležeti), konečně pak jsou slovesa, u nichž je dějové pojetí úplně potlačeno a která označují jen stav (míti, býti).

Je přirozené, že sloveso se silnějším obsahem dějovým působí ve větě živěji. Všimněme si tohoto příkladu z Baarova »Jana Cimbury«:

»Letí (kůň) — a podivno — sedlák ho nekrotí — nepřidržuje uzdy — ale povoluje — a jako by málo letěl, patou pobízí — mouchy zmizely — libý větřík hřebečka ovívá a chladí — hřívu a ocas mu čechrá — krevní kůň přichází do ohně — skok stává se delším a delším — jistým i pravidelným — jeho smělost odvážnou a jeho síla neukrotitelnou.«

[98]V tomto úryvku nakupená slovesa silně dějová pěkně vystihují prudký spád děje. Spisovatelé i jinak dovedou zvýšit dějovost věty, na př. místo jednoduchého výrazu vykřikl užijí intensivnější vazby opisné: výkřik se mu vydral z hrdla.

Při popisu věcí neživých by byl vlastně spisovatel omezen jen na slovesa stavová. Tomu se spisovatelé a básníci už odedávna vyhýbají personifikací, na př. »zrovna hmatati mohl ještě světlo, které zápasilo s tmou« (Merhaut). Nebo se nehybnosti věty vyhýbají tím, že nahradí slovesa stavová dějovými a stav nám vylíčí jako utajený děj. Přečtěme si tento úryvek z W. Reymonta (Bouře): »Břečtan jej (zámek) ovinoval svým něžným objetím, dral se až na střechy, plazil se po zdech, ovíjel balkony, zasláněl gotická okna a splýval s teras jako zelené kaskády.«

Je tedy v krásné literatuře tendence, dějovost sloves spíše zdůrazňovati a posilovati, protože právě děj, ruch a pohyb poutá k sobě pozornost a strhuje k sobě zájem.

Někdy však dějovost věty úmyslně potlačujeme. V obecné řeči se to stává nejčastěji tehdy, když nám nezáleží na ději samém, nýbrž na výsledku děje, na př.: Už jsi to udělal? Ano, už to mám uděláno. Tím chci říci: udělal jsem to tak, že už se s tím nemusím zabývat.

Nebo potlačíme dějovost, když mluvíme o ději často opětovaném, který už cítíme spíše jako vlastnost. Místo »on se rád strojí« řekneme často »on je velký parádník«.

Z důvodu téměř stejného bývá potlačována dějovost v řeči vědecké. Vyjádření statické často lépe vystihuje neměnnost a stálost vědeckých thesí a zákonů, na př.: Hmota je nevytvořitelná a nezničitelná. Takto staticky vyjádřený zákon nepřipouští pochyb a vedlejších výkladů.

Je tedy statika a dynamika věty velmi výrazným a při tom velmi jemným stylistickým prostředkem. Nemůžeme se zde pouštět do podrobností, protože tyto problémy nejsou pro češtinu dosud zpracovány, ale přes to je cítíme dobře, všímáme-li si jazyka a máme-li nezkalený jazykový cit. Ovšem když mluvíme, náš jazykový cit i kritičnost a pozornost toho, ke komu mluvíme, nás stále vede k vyjádření co možná nejpřirozenějšímu. Ale jakmile začneme psát, hned se nám hromadí překážky a jazykový cit se zkaluje namáháním, s kterým překážky odklízíme. Nejsme-li k sobě dosti přísní a kritičtí, stane se nám, že takto zkalený jazykový cit, ničím neopravovaný, stane se nám nikoli spolehlivým vodítkem, nýbrž bludným světýlkem, které nás stále svádí na scestí.

[99]Zvláště lehko se zkalí jazykový postřeh pro dynamiku věty. Vždyť na toho, kdo píše, číhá se všech stran tolik nebezpečí.

Jedním z nich je jakási podvědomá snaha, vyrovnat sobě souřadné členy větné. Jako typ můžeme uvést větu z Arbesa (Newtonův mozek): Listí stromů a keřů bylo již úplně žluté a z větší části opadalé. Zde máme pojetí statické, »listí bylo opadalé«, proti obvyklému dynamickému, »listí už opadalo«, pod vlivem předcházející věty: listí bylo už úplně žluté.

Avšak vedle takovýchto vazeb, které jsou nenápadné a při čtení nás neruší, najdeme vazby mnohem nápadnější, na př.: oni jsou nestálí a lehce zastrašitelní ve svém politickém smýšlení (Havlíček); jak nenárodním, to jest protinárodním, snižujícím a ochuzujícím francouzský národní charakter, jest Béranger (Šalda); je to lid chudý, ale obětavý a milující svou církev (Nár. politika); provaz byl příliš pevný a nepřetržitelný (Krška, Klaris a šedesát věrných). Takto dojdeme až k vazbám, které ukazují přímo na slohovou neobratnost: páry byly silně fialově zbarveny a zřejmě velmi husté i neuvěřitelně rychle stoupající (Nár. politika).

Ale největším nebezpečím pro jazykový cit jest zvyk, vyjadřovati své představy analyticky. Osoba píšící rozloží svou myšlenku na jednotlivé části a pak je zase skládá ve větu, pro kterou má jednotný typ: podmět + je + doplněk. Toto schema má v mysli tak vryto, že už mimoděk převádí do něho všechny své myšlenky a jen nerada se od něho odchyluje. My řekneme normálně: To se tak nedá provést nebo: To nelze tak udělat, ale onen »analytik« řekne: To je neproveditelné.

Nejvíce takových vazeb shledáváme v novinách, neboť právě v novinářském shonu se nejlépe daří tomuto »analytickému« bacilu. Běžným způsobem: To mohu pochopit, novinářsky: To je mi pochopitelné. Posuďme těchto několik příkladů z novin: Ohlašuje podání zvláštního návrhu, který by učinil tento námět proveditelným. — Tato touha lidí po blahobytu a pohodlí měst je nevyvratitelná. — Lze mu vytýkat mnoho, co není srovnatelno s představou zástupce lidu. — … zvláště je-li to člověk nevyznající se ani v rodičovské ani dětské psychologii.

Toto analytické vyjadřování je mnohem statičtější než vyjadřování slovesem, protože za přísudek je tu užito slovesa býti nebo jiného velmi málo dějového slovesa a pravý obsah děje je vyjádřen v doplňku buď substantivem, nebo [100]adjektivem. Substantivum a adjektivum, i když je odvozeno od slovesného kořene, nemůže nikdy vyjádřit děj v pohybu; je jako fotografie, která sice může zachytit některou polohu při pohybu, ne však pohyb sám.

Je několik typů takovéhoto rozloženého vyjadřování. Pro zjednodušení uvádím tyto nejobvyklejší:

1. Je mi to pochopitelné.

2. Ten zjev je překvapující.

3. Je povzbuzovatelem národního sebevědomí.

K nim se druží ještě typ:

4. Provésti zhospodárnění státní správy.

O tomto typu však bude řeč až v druhé kapitole, která je věnována vazbám s podst. jménem slovesným.

*

Nejčastější je typ první. Jsou ho plny naše noviny a jejich vlivem se dostává i do naší prózy a dokonce jej můžeme slyšet i v hovoru. Některé příklady z novin jsem již uvedl; mohli bychom jich uvésti celé stovky: To je nahraditelné. To nemoc není lečitelná. Tato závada je těžko odstranitelná. Jeho přání není splnitelné. To je nemyslitelné. Problém je řešitelný. Krise je neodvratitelná. Máslo není nahraditelné umělým tukem. Naše noviny v některých svých částech jsou přímo zamořeny těmito adjektivy na -telný, která zde bujejí jako plevel. Zvykáme jim tak, že horlivější čtenáři novin se nad nimi ani nepozastavují, ač tyto vazby často porušují dynamiku české věty, která těchto vazeb nesnáší. Jazykový cit sám, i bez znalosti mluvnice, nám velí při dějovém pojetí užít slovesa, a nikoliv přídavného jména. Ve větě Ten člověk je nesnesitelný adj. nesnesitelný vyjadřuje vlastnost, nebudeme tedy proti němu nic namítat; ve větě Závada není odstranitelná však adjektivum neoznačuje vlastnost, nýbrž děj (závadu nelze odstranit), a proto je tu chybné.

Adj. na -telný však přese všechno upozorňování mají tuhý život. Dokonce se tento způsob vyjadřování šíří dál a vznikají substantiva na -telnost pro dějové pojetí, na př.: byla uzákoněna odpočitatelnost zaplacených daní (místo normálního způsobu: bylo uzákoněno, že zaplacené daně se odpočítávají).

Druhý typ (»Ten zjev je překvapující«) je nebezpečím už menším. Není tak častý a je omezen na menší počet případů. Několik příkladů: Ten zjev je zahanbující. Tendence cen je [101]stoupající. Zájem je ochabující. Jeho odpověď je nedostačující.

Zato však příd. jména odvozená od přechodníků straší leckdy jako nezbytné přívlastkové okrasy, ačkoliv jich čeština nijak zvlášť nemiluje a raději v tomto případě užije věty vedlejší. Na př.: Velflíková byla řečná ženská, plná humoru a drsných vtipů, umějících potěšit a nebojících se pokárat i vykrákat za uši (A. C. Nor). Oplácí jim stejnými kousky, více méně vtipnými i postrádajícími taktu. Tyto vazby cítíme jako neobratné, zvláště jsou-li tato adjektiva v jiném pádě než v nominativě, nebo jsou-li spojena s rozvitým předmětem.

Třetí typ (»Je povzbuzovatelem národního sebevědomí«) není tak častý jako typ první, a vytýkáme-li jej, jsme ve veliké nevýhodě, protože je méně nápadný. Často se totiž jen nesnadně rozezná, je-li vazba tohoto typu skutečně nutná, či je-li jen slohovou manýrou. Na př. mohu říci: Má rád růže i Je milovníkem růží. V prvním případě mi sloveso trvací označuje zvyk, v druhém případě substantivum označuje vlastnost. V podstatě je to sice totéž, ale je v tom přece jakýsi rozdíl, který dobře cítíme. Mohu na př. říci: Jsem ctitelem Vrchlického, ale nemohu v témže smyslu říci: Ctím Vrchlického. Řeknu-li: Pan X. Y. je vykonavatelem jeho poslední vůle, znamená to, že on má právo ji vykonat, ale řeknu-li: Pan X. Y. vykonává jeho poslední vůli, znamená to, že ji právě vykonává. Ze stejných důvodů je rozdíl na př. mezi výrazy ručím a jsem ručitelem.

Právě ta okolnost, že rozdíl mezi oběma těmi vazbami je někdy nedost zřetelný a významový přechod nenáhlý, způsobila, že u mnoha spisovatelů je tu hotový chaos. Někteří z nich se domnívají, že tu vůbec není rozdílu, a užívají obou vazeb promiscue. U některých vítězí zase onen smysl »analytický« a šmahem vyjadřují vše substantivem, na př.: Ve svém díle Masaryk je objevovatelem české psychy. Sokolské jednoty jsou šiřitelkami četby. Mezinárodní obchod je důležitým národohospodářským činitelem. Kinomajitel (!) potřebuje dobré návštěvy, aby se dostal z krise a aby mohl býti ručitelem zdejší výroby, atd.

Jak vidíme, případy jsou tu dosti rozmanité. Některých z těch, které jsem zde odsoudil, bude snad někdo hájit. Ale nešlo mi zde o jednotlivé případy, nýbrž o celý princip. Tento princip rozkládání sloves, i když chápeme jeho příčiny, nemůžeme schvalovat. Cítíme jej jako nečeský, a sloh, [102]v němž se tento princip stal přímo vyjadřovacím prostředkem, se nám nemůže líbit, protože svou abstraktností a malou dějovou hybností je suchý a neživý. Má snad v jistých případech zvláštní funkční oprávnění, ale chyba je, když se stává manýrou, a to manýrou, která při delším čtení dokonale unavuje čtenáře.

Naše řeč, volume 17 (1933), issue 4, pp. 97-102

Previous Zpozorněti

Next Stanislav Petřík: Poznámky k pravopisné stránce paus