Spisovná čeština a jazyková kultura I.
Jiří Haller
[Articles]
-
Redakcí univ. prof. Boh. Havránka a Miloše Weingarta vyšla nákladem Melantricha v Praze jako 14. svazek knihovny Výhledů publikace Pražského linguistického kroužku Spisovná čeština a jazyková kultura. Tato knížka obsahuje pět přednášek, které Pražský linguistický kroužek uspořádal na počátku loňského roku (viz NŘ. 16, 1932, 56), s předmluvou a s dodatkem »Obecné zásady pro kulturu jazyka«. Na konec jsou připojeny dva stručné rejstříky, slovní a věcný. Velmi zřetelně se projevují v této publikaci tři stránky: teoretická, polemická a agitační. Jen první z nich je positivní; podává teoretický výklad o funkčním pojímání jazyka a o metodách, kterými by se měla říditi práce o spisovném jazyce. Teorie PLK. v té podobě, v jaké se tu podává, je takřka úplnou negací dosavadních metod puristických a hotovou revolucí proti stavu dřívějšímu, a proto si klestí po prostém a rázném způsobu všech revolucí cestu nemilosrdným odklízením toho, co bylo dříve a co by se jí snad mohlo stavěti napříč. To je druhá stránka této knížky, kritická a polemická. Tu směřuje útok arci proti Naší řeči, hlavně proti posledním dvěma ročníkům, a proti úředním Pravidlům českého pravopisu. V tom polemickém [12]zapálení se však autoři dávají často strhnouti k projevům agitačním, a to je stránka třetí, stránka ze všech nejslabší. V ní autoři nejvíce přestřelují, takže i nestranný kritik, který se jinak staví za these PLK. téměř bez výhrady, ji odsoudil.[1] Bohužel tato agitační stránka neprojevuje se toliko ve formě výkladů, nýbrž i ve věci samé. Snaha po silnějším efektu svádí autory jednotlivých přednášek k tomu, aby o dnešním stavu českého brusičství podali obraz co nejčernější, ale často neshodující se s pravdou. Tendenční výklad rozličných věcí (na př. o historické čistotě, o zamítání germanismů a synonym atd.) a přemrštěné výtky nevědeckosti, neznalosti a pod., jež se tu čtou při každé sebe menší příležitosti, nemají zajisté nic společného s kritickou objektivností a snižují úroveň celé publikace. To všechno, pak nevšední reklama a neobyčejné sebevědomí, s kterým tu PLK. vystupuje, a konečně i okolnost, že tato kniha o zásadních otázkách jazykové péče vyšla v populární sbírce, obracející se i ke čtenářům odborně nezasvěceným, vede nás k tomu, abychom odpověděli obšírně a důkladně.
První z pěti příspěvků je přednáška profesora angličtiny na pražské universitě V. Mathesia O požadavku stability ve spisovném jazyce. Podle ní mají dnešní spory o správnou češtinu tu vadu, že se v nich problém jazykové správnosti probírá sám o sobě a že se nedbá jeho příslušnosti k širšímu, a proto nadřaděnému problému jazykové vytříbenosti. Na otázku, co je jazyková vytříbenost, se odpovídá takto: »Jazyk je soustava účelných prostředků výrazových a jeho hodnotu lze měřit jen tím, jak svému účelu vyhovuje. Jinými slovy, jazyk je nástroj a jeho hodnota je jako u každého nástroje úměrná míře, v níž se osvědčuje při plnění svého úkolu. Kultivovaný jazyk spisovný je nástroj jemný a neselhávající. Vyhovuje dobře každé z četných funkcí, v nichž se objevuje. Vyjadřuje přesně, plně a jasně postřehy a myšlenky sebe subtilnější. Je poddajným tlumočníkem citu a rozezpívává se každou melodií, na kterou jej mluvčí nebo pisatel naladí. Při tom… nekříží nikdy úmysly toho, kdo ho dovede užívat, falešnými asociacemi nebo skřípavým zabarvením. Jak je vidět, je vytříbenost jazyka něco, co lze poznat jen z jeho praktického užívání.«
[13]Jiná chyba dosavadních snah o dobrý jazyk je podle prof. Mathesia v tom, že se jazyková správnost pojímá jako historická čistota. »Jen to má podle mínění těch, kdož toto pojetí zastávají, v dnešní spisovné češtině nepochybnou oprávněnost, co bylo v jazyku již před počátkem sedmnáctého století, a to — mutatis mutandis — jen v té podobě a v té funkci, jaká byla běžná v starším jazyce« (str. 15). Prof. Mathesius dokazuje naproti tomu, že »historická čistota jazyka nemá sama o sobě co činiti s jazykovou vytříbeností«. Jazyk anglický a francouzský nevyhovují požadavku historické čistoty, a přece jsou to jazyky velmi vytříbené. »Není tedy možno říci, že je historická čistota sama o sobě v nějakém vztahu příčinném k jazykové vytříbenosti.« Přece však je jazyková kultura podrobena jistému řádu. Princip řádu záleží v pružné stabilitě souborného celku organisovaného v systém. Z toho vyplývá tedy i pro kulturu jazyka požadavek pružné stability. O tuto stabilitu je třeba usilovat, jí je třeba dbáti, když se k ní jazyk už přiblížil nebo jí už dosáhl. To je »jeden z cílů jazykové kultury« a tím je zároveň určena potřeba kodifikované normy pro jazykovou praxi a zvláště také pro školní výcvik jazykový. Je tedy jazyková správnost »postulát jazykové vytříbenosti plněný zachováním kodifikované normy«. Prof. Mathesius uznává, že stabilita spisovné češtiny není ani dnes ještě dostatečná. Snaha o historickou čistotu jí však neprospívá, nýbrž naopak porušuje ji tím, že se do jazyka zavádějí leckdy útvary už odumřelé a že všechny předpisy vydávané ve jménu jazykové čistoty mohou platit jen do odvolání. A ještě jeden princip porušuje podle Mathesia stabilitu spisovného jazyka: princip přímočaré pravidelnosti. Za kriterium jazykové správnosti se prohlašuje pravidelnost jevů, a kde k ní jazyk sám nedospěl nebo kde ji opustil, tam se mu vnucuje násilím, a to »bez objektivních důvodů« (str. 21).
Z toho ze všeho se ukazuje, že jediný organický základ pro stabilitu spisovné češtiny je dnešní usus. Protože neexistuje »vybraná česká konversace«, zjistíme jej z jazykové praxe dobrých českých autorů, jak se jeví v průměru české literatury za posledních padesát let. Jako normu je třeba přijmout tento usus takový, jaký je, tedy i s prvky cizími i s jinými nepravidelnostmi. Proces tříbení a stabilisace lze uspíšiti vědeckým zasahováním, jehož nejvyšším příkazem bude »funkční vytříbenost« (26). Jí je třeba určovat rozsah [14]i směr stabilisace a snaha o národní osobitost jazyka musí ji podporovat, nikoli se jí příčit. Několika citáty z thesí PLK., vypracovaných pro mezinárodní sjezd slovanských filologů r. 1929, se pak vytýkají některé úkoly bohemistiky, jež čekají na své vyplnění, a připojuje se k nim požadavek tří praktických pomůcek: příručního slovníku a mluvnice dnešní spisovné češtiny a české stylistiky.
Výklad prof. Mathesia působí sympaticky svým klidem a vážností, avšak nepřesvědčuje úplně a zanechává ve čtenáři mnoho pochybností, a to právě ve věcech zásadních. To platí především o jednom z hlavních problémů, o poměru t. zv. jazykové vytříbenosti a jazykové správnosti. Profesor Mathesius soudí, že jazyková vytříbenost je pojem širší než jazyková správnost, a že tedy lze problém jazykové správnosti řešiti jen se stanoviska nadřaděného problému jazykové vytříbenosti. Toto pojetí vyplývá z jeho názoru na jazyk vůbec. Hodnotu jazyka, jak jsme už nahoře citovali, lze podle prof. Mathesia »měřit jen tím, jak (jazyk) svému účelu vyhovuje«; je to »nástroj a jeho hodnota je jako u každého nástroje úměrná míře, v níž se osvědčuje při plnění svého úkolu«. Ale tento názor na jazyk není přijímán obecně, neboť je zřejmě jednostranný a poměr člověka k mateřskému jazyku je jím charakterisován neúplně. Schází v něm to, co vyjádřil K. Čapek v své Chvále řeči české (roku 1923 v LN., nyní v knize Marsyas čili na okraj literatury, 1931, str. 256 n.), že jazyk je »jediný authentický projev duše národa«, ba »sama duše a kultura národa«. Také to je funkce jazyka, a to funkce primární, a také jí musí jazyk vyhovovat. Proto je náš poměr k jazyku mnohem složitější, mnohem niternější a mravně závaznější než na př. poměr dělníka k nástroji jeho práce, a proto také Mathesiovo úzké vymezení hodnoty jazyka neuspokojuje. Mateřský jazyk je hodnota příliš složitá a příliš těžko zvažitelná, aby na ni postačilo prosté závaží funkční.
Ale v Mathesiových výkladech o poměru jazykové vytříbenosti a jazykové správnosti je opominuta ještě jedna důležitá věc. Když už se mluví o jazyku jako nástroji, nemělo by se zapomínat, že nevyhnutelnou podmínkou díla je pracovník, který nástroje užívá. Není přece jedno, pracuje-li nástrojem člověk dokonale poučený a obratný, či neznalec a nemotora. I dokonalý nástroj se může dokonale uplatnit jen v rukou dokonalého pracovníka. Lze tedy vůbec mluviti o vytříbenosti nástroje tak bez výhrad, jako to činí profesor [15]Mathesius v svých výkladech o jazyce? Vytříbenost je vlastnost, kterou si uvědomujeme teprve na hotovém díle, a je to tedy vlastnost individuální, rostoucí především z úsilí a dovednosti pracovníka, a až na druhém místě z dokonalosti nástroje. Prof. Mathesius sice poznamenává, že kultivovaný jazyk »nekříží úmysly toho, kdo ho dovede užívat, falešnými asociacemi« atd. a že vytříbenost jazyka je »něco, co lze poznat jen z jeho praktického užívání«, ale v svém výkladu o poměru jazykové správnosti a vytříbenosti tohoto základního poznatku vůbec nedbá. Proto zůstává jeho představa »jazykové vytříbenosti« pouhým schematem a její praktický význam je zmenšován ještě tím, že je příliš mlhavá; nikde aspoň, a to je velmi příznačné, není podána přesná a určitá definice toho, co je jazyková vytříbenost. Je to snad jakási schopnost jazyka sloužiti všem vyjadřovacím potřebám, či úhrn vyjadřovacích možností, které jazyk poskytuje mluvčímu? Ale tak nebo onak, už pouhá skutečnost, že ji můžeme vnímat teprve na individuálním projevu slovesném, ukazuje, že vytříbenost je zásluhou spíše autora projevu než jazyka samého. Proto také nikterak nelze měřiti nebo srovnávati vyjadřovací možnosti jazyka, neboť nikde a nikdy se neprojevují v celé své úplnosti; jsou prostě nevyčerpatelné, nezměřitelné. Srovnávati jednotlivé jazyky podle jejich vytříbenosti, jak to činí prof. Mathesius (na str. 16), i teoreticky lze jen potud, pokud konfrontace se střízlivou skutečností neusvědčí takovéto srovnání z praktické nemožnosti; dnešní stav jazykového badání k němu dosud nepodává ani nejmenších předpokladů, a kdož ví, podá-li je linguistika kdy vůbec.[2] Lze říci jen tolik, že možnosti jazyka jsou neobsáhlé [16]a v kterékoli době schopné dalšího rozmnožování a prohlubování a že vždycky podávají k tomu, čeho mluvčí potřebuje, tolik, kolik mluvčí sám zná a dovede užít, o nic méně a o nic víc. K. Čapek říká (Marsyas 259): »Chtěl bych umět napsat vše, co dovedeš (mateřská řeči) vyjádřit; chtěl bych užít aspoň jedinkrát všech krásných, určitých, živoucích slov, která jsou v tobě. Nikdy jsi mi neselhala; jen já jsem selhával, nenacházeje ve své tvrdé hlavě dosti vědomí, dosti povzletu, dosti poznání, abych to vše přesně vyjádřil. Musel bych žít sterým životem, abych tě plně poznal; doposud nikdo neshlédl vše, co jsi; ještě jsi před námi, tajemná, překypující a plná dalekých výhledů, budoucí vědomí národa, který vzestupuje.«[3] Tento projev spisovatele vystihuje skutečné poměry mnohem přesněji a věcněji než úvaha vědce o jazykové vytříbenosti, úvaha, v níž se mluví jen o povinnostech jazyka k mluvčímu, ale nikoli o úloze mluvčího a o jeho povinnostech k jazyku.
Abychom mohli už opustit nejistou půdu tohoto jazykového hodnocení, shrnujeme: Jazyková vytříbenost je něco, co lze poznat jen z praktického užívání jazyka. Podíl, který v ní má autor individuálního slovesného projevu, lze určit, ale nelze určit podíl, který v ní má jazyk sám, neboť jeho možnosti nemůžeme dosavadními lidskými prostředky prakticky vůbec [17]měřit. Autor je ve snaze o co možná nejvyšší stupeň jazykové vytříbenosti omezován toliko měrou svých jazykových znalostí a své dovednosti; Jugmann na př. dovedl užít jazyka ještě vůbec nevypěstěného ke kongeniálnímu přetlumočení jazykově vytříbené Ataly Chateaubriandovy a Ztraceného ráje Miltonova. Je tedy jazyková vytříbenost vlastnost individuálních projevů slovesných a věc lidí, nikoli vlastnost a věc jazyka v jeho úhrnu.
Proto výklad prof. Mathesia o poměru mezi jazykovou vytříbenosti a jazykovou správností není nikterak nepochybný. Podle tohoto výkladu je problém jazykové správnosti podřaděn širšímu pojmu jazykové vytříbenosti. To není možné už z toho důvodu, že jazyková vytříbenost je jev individuální, týkající se jednotlivých slovesných projevů, tedy stylu (podle rozlišování Ch. Ballyho, Traité 1, § 21 b), kdežto jazyková správnost je jev kolektivní, postulát s obecnou závazností;[4] jejich kompetence je tedy naprosto různá. Je-li mezi nimi poměr závislosti, je zcela opačný, než jak soudí prof. Mathesius: jazyková vytříbenost závisí na jazykové správnosti. K tomu ostatně ukazuje i výrok Mathesiův, že jazyková správnost je požadavek jazykové vytříbenosti (str. 18), t. j. jazyková vytříbenost jazykové správnosti potřebuje. Že jazykové chyby skutečně ruší v každém slovesném projevu a že překážejí zamýšlenému účinu, to není třeba teprve dokládat.
A tak sám základ, na kterém prof. Mathesius staví, není dost jistý a vzbuzuje silné pochybnosti o své oprávněnosti. Ale je třeba opravit i jiné nesprávnosti. Prof. Mathesius brojí proti idei historické čistoty jazyka; nevytýká sice výslovně, koho má při své kritice na mysli (mluví jen o »těch, kdo toto pojetí zastávají«), avšak ze situace samé je vidět, že míří na dnešní Naši řeč. Potom ovšem je jeho kritika zbytečná, neboť takové historické čistoty jazyka, jak ji charakterisuje prof. Mathesius, se NŘ. nikdy nezastávala. Nikdy neučila, že jenom to má »v dnešní spisovné češtině nepochybnou oprávněnost, co bylo v jazyku již před počátkem sedmnáctého století, a to… jen v té podobě a v té funkci, jaká byla běžná v starším jazyku«. Soudili tak prof. Mathesius, propadl nějakému omylu anebo vlivu nesprávných informací. Nikoli jen to, co bylo před počátkem [18]sedmnáctého století ve spisovné češtině, ale především to, co v ní bylo tehdy a je v ní dosud, pokládáme za správné a priori. Takto chápaná historická čistota není přece nic libovolného; je naopak svrchovaně nutné udržovat ji, chceme-li vůbec mít i v svém vlastním jazyce onu tradici, jež je podle prof. Mathesia údělem jen »šťastnějších národů«. Tím se nikterak nepopírá nutnost vývoje v jazyce; jenom se žádá, aby toto tradiční jádro jazyka bylo základem, na němž se z rozličných příčin jazykové změny uskutečňují,[5] aby se jediná možnost jazykového vývoje neviděla v mechanickém napodobování němčiny, vyplývajícím právě u nás nejčastěji z neznalosti výrazových prostředků vlastního jazyka.[6] Jak jinak by se mohla ona jazyková tradice udržet?
Budeme mít ještě častěji příležitost ukázat, že se v této knížce výklady Naší řeči nepředvádějí věrně. Ale ani jazyková fakta se tu nevykládají vždycky správně, jak ukazují také příklady švižný, jediné a dada, kterými prof. Mathesius dokládá své tvrzení o historické čistotě[7] a o nichž říká, že z nich prý »zrovna čiší zatuchlá knižnost«.[8]
Požadavku historické čistoty tak, jak jej vykládá Mathesius, tedy u nás není, a úsilí vynaložené na jeho odsouzení je zbytečné. Také obšírný důkaz, že »historická čistota jazyka nemá sama o sobě co činiti s jeho vytříbeností«, je zbytečný, [19]a to už proto, že opak toho nikdo netvrdí. Nic pro dnešní češtinu neplyne ze srovnání s angličtinou a francouzštinou (str. 16). Poukazem na to, že oba tyto jazyky vznikly smíšením a splynutím prvků z jazyků různých a že přes to jsou »velmi vytříbené«,[9] se nemůže přece dokazovat neškodlivost germanismů v dnešní češtině. Okolnosti provázející jazykový vývoj jsou v obou těchto případech tak rozdílné, že nemůže býti řeči o nějaké obdobě.[10] To srovnání by mohlo mít váhu jenom tenkrát, kdyby se ukázalo, že dnešní angličtina a dnešní francouzština se nebrání cizím vlivům, a přes to že to jsou jazyky »vytříbené«. Takový důkaz je však nemožný.
Středem Mathesiovy úvahy je problém stability v jazyce. Uznává se, že ani kultivovaný jazyk nemůže být bez jistého řádu. Ale idea řádu zahrnuje vždy nějaký souborný celek, vzbuzuje představu stálosti a trvalosti, nikoli však ztuhlosti a nehybnosti. Odtud Mathesiovi vychází pro kulturu jazyka požadavek pružné stability. Jemu musí také vyhovovat kodifikovaná norma jazyková; musí být dostatečně ustálená, ale také pružná. To je zajisté pravda, ale nikoli nová. I v úředních Pravidlech, Mathesiem tak kaceřovaných, i v dosavadních mluvnicích se najdou doklady, že se spisovný usus nepoutal vždy svěrací kazajkou, nýbrž že se v mnohých případech ponechávala pisateli možnost voliti mezi tvarem starším a novotvarem (srov. na př. na jediné stránce hesla hráti, hřáti, hráze, hřeben, hříběcí, hřmíti, hrneček, hromnice, hrouda, hrtan, Hugo, Hus, huť, hýbati). Co bychom byli čekali od prof. Mathesia, je přesné vymezení vzájemného poměru těch dvou požadavků: stability a pružnosti, a toho bohužel nepodal. Je dokonce pojem pružnosti u něho v této spojitosti tak neurčitý, že ani nevíme, myslil-li tím možnost výběru na př. ze dvou běžných útvarů (na př. heroický — herojský), jak jsme už výše se domnívali, či snad možnost individuálních zvláštností a odchylek ve způsobu vyjadřovacím. Ani v prvním ani v druhém případě ovšem nepřináší nic nového, neboť proti potřebným neologismům, ba ani proti nutným germanismům se u nás nikdo nestaví. [20]Všichni uznáváme tuto věc za samozřejmou, ale o to jde, kam až sahají hranice této pružnosti, kdy se pružnost stává rozkolísaností a tedy vadou, překážkou stabilisace. Zde měl Mathesius nasadit rádlo a najít kriterium; to by bylo užitečné novum, ale prosté konstatování jevu bez přesného vymezení nepomůže. Že se v praxi leckdy v této věci chybovalo, je pravda, ale těžko za dnešního stavu vědy nechybovat; uvidíme na příkladech, že rady prof. Mathesia nejsou o nic lepší než způsoby dosavadní.
[1] »Jakobson v snaze po vnějším efektu příliš zdůrazňuje polemický ráz svého článku.« — »Také Havránek nezná míry v polemice a unavuje jí čtenáře…«, atd. F. Soldan v Rozhledech po lit. a umění I, 1932, 125 n.
[2] Srov. k tomu výrok J. Zubatého v NŘ. 14, 1930, 66 n.: »Bohatost jazyka se neměří počtem slov, již proto ne, že není jazyka, v kterém by všecka slova byla sebrána a mohla tedy býti počítána. — Bohatost jazyka se nedá určovati ani tím, dovede-li zvláštními slovy vystihnouti větší či menší počet významových odstínů. — Jsou mezi národy rozdíly v bohatosti a hojnosti pojmů a představ, které vyjadřují svými slovy; to jsou ovšem rozdíly, které se také velmi nesnadně dají měřiti, ale i ty rozdíly by asi mizely, kdybychom po té stránce měřili národy stojící na stejném stupni osvětového vývoje a v stejných životních okolnostech. A každý národ se už stará sám, aby dovedl svým jazykem tak nebo onak vystihovati všecky pojmy a představy svého myšlenkového světa.« — Obšírný výklad o ilusornosti víry ve všestranné objektivní zdokonalování jazyka v tom smyslu, v jakém se o něm mluví v této publikaci, a zároveň také o nemožnosti, srovnávat jazyky po stránce jejich dokonalosti, vykládá velmi obšírně vůdce ženevské školy jazykovědné Ch. Bally v knize Le langage et la vie (Paris 1926) 57 n.
[3] Po celých věcích tu K. Čapek vyjadřuje touž zkušenost, kterou se svým mateřským jazykem zažil už M. Luther: »Ich meinte auch, ich wäre gelehrt, und weiß mich auch gelehrter, denn aller hohen Schulen Sophisten von Gottes Gnaden; aber man sehe ich, daß ich auch noch micht meine angeborene deutsche Sprache kann.« (Citováno podle E. Engla, Deutche Stilkunst 1914, 12.) — Hlavní myšlenku Čapkovu vystihuje i velký linguista francouzský J. Vendryes v knize Le Langage (Paris 1921) 406: »Bylo by směšné chtít dokazovat, že jazyk, jehož užil Homér, Platon nebo Archimedes, je horší nebo lepší než jazyk Shakespearův, Newtonův nebo Darwinův. Všichni vyjádřili dokonale, co chtěli říci, třebas prostředky různými. A zásluha jedněch i druhých je stejná, protože uměli najíti každý v svém jazyce výraz, který by byl adekvátní k jejich myšlence. Vskutku nikdy žádný jazyk nevypověděl službu tomu, kdo měl nějakou myšlenku a chtěl ji vyjádřit. Nedejte nic na autory neobratné, kteří svalují slabosti svých děl na jazyk; obyčejně chyba vězí v nich samých. Je zřejmé, že je to pro spisovatele vzácné štěstí, když nalézá tradici, které může následovati, když užívá jazyka již vybroušeného, ustrojeného dlouhou řadou spisovatelů. Ale tu jde jen o stupeň nesnadnosti. Descartes praví v své Rozpravě o metodě: „Ti, kdož mají nejpronikavější soudnost a nejlépe promýšlejí své myšlenky, aby je učinili jasnými a srozumitelnými, mohou vždy nejlépe přesvědčiti o tom, co předkládají, i kdyby mluvili třebas jen dolnobretonským nářečím."«
[4] To uznává i dr. Jakobson, když říká (na str. 88, pozn. 5): »Pokud norma platí, má býti důsledně zachována.«
[5] Dobří spisovatelé jsou si vědomi, že takový základ je nutný. V poslední době zvláště jasně to řekl St. K. Neumann v Přítomnosti IX, 1932, 732 (»Myslím, že svědomitý spisovatel s vytříbeným citem jazykovým, octne-li se na vahách nebo půjde-li mu o novotvar nebo deformaci, přezkouší vždy své úsilí konfrontací s jazykem historickým a s nezkaženou mluvou lidovou, která mu dá jistě lepší odpověď, než mu může dáti průměrná spisovná norma z doby jazykové inflace.«) a K. Čapek v LN. 4. XII. 1932: »(Tvořící spisovatel) potřebuje vyrůstat z mateční půdy nebo stavět svou stylovou architekturu na pevných základech. ― ― ― Ty nám nedá běžný usus.«
[6] Srov. k tomu citovaný už článek St. K. Neumanna v Přítomnosti IX, 1932, str. 731 n.
[7] Slovo švižný bylo zavedeno do spisovné češtiny teprve v nové době (srov. Jungmannův slovník s. v.); Ertl v NŘ. 6, 1922, 55 výslovně poukázal na jeho souvislost s val. švihlý, slc. švižný. Tvar jediné, jehož kontinuita až do dnešní doby je evidentní (čteme jej i v této knize PLK., viz na př. str. 87 a j.), se od tvaru jedině liší právě svou stránkou funkční. Přechodník dada je řídký proto, že budoucích přechodníků vůbec málo užíváme; tvar daje není o nic životnější. NŘ. tvaru dada nikdy nehájila, v Gebaurově-Ertlově Mluvnici 1, 1926, 266 je tvar daje uveden už jako normální.
[8] Ostatně i »zatuchlá knižnost« výrazu může být někdy úmyslná, a tedy právě s funkčního stanoviska nelze vymítat z jazyka nějaký výraz jen proto, že je »zatuchlý«.
[9] Užíváme toho termínu v uvozovkách ve smyslu Mathesiově; sami bychom spíše řekli, že oběma těmi jazyky lze se vytříbeně vyjadřovat, ale to není jenom jejich výsada.
[10] Že postavení češtiny je i jinak »trochu jiné«, než bylo u velkých jazyků kulturních v době jejich tříbení, uznává i prof. Mathesius (na str. 25 n.).
Naše řeč, volume 17 (1933), issue 1, pp. 11-20
Previous František Oberpfalcer: Přípona -yni, -yně při přechylování
Next Věra Vášová: Brus a ženy
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1