Časopis Naše řeč
en cz

Karel Hlaváček, typ české dekadence, I.

Jiří Haller

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Fedor Soldan: Karel Hlaváček, typ české dekadence. V Praze 1930. Nakladatelé Kvasnička a Hampl. 228 str.

Období českého hnutí literárního nazývaného českou dekadencí náleží dnes už minulosti, a je tedy možné posuzovati je s objektivního hlediska. Mladý kritik a literární historik Fedor Soldan podnikl jeho kritický rozbor a za předmět názorné analysy si obral typického básníka oné doby Karla Hlaváčka. V své sympatické studii vychází ze životních okolností, v nichž Hlaváček žil, a přesvědčivě ukazuje, že jeho dílo je toliko zdánlivě zatíženo neživotnou, papírovou pózou. Ve skutečnosti vyrůstá ze společenských poměrů tehdejších a hlavně z vlastního osudu básníkova. Hlaváček byl, stejně jako ostatní básníci dekadenti, člověk chudý. Bída a těžká nemoc, kterou jako černý přízrak ustavičně provázelo tušení předčasné smrti, to byly kořeny, z nichž vyrostl Hlaváčkův pesimismus a »odvrat od života«, jak říká autor. Opravdovost toho pesimismu dokazuje s příšernou jistotou také tělesný úpadek Hlaváčkův: z urostlého sokolského cvičitele se ve zlých podmínkách životních za několik let stává předčasně zestárlý souchotinář, vyhublá kořist tuberkulosy, nemoci chudiny. Pesimismus a negace života je tedy organickou součástí jeho bytosti. Skutečný svět mu neposkytl naplnění života a nebylo ani naděje, že by mu náhradu přinesla budoucnost. Proto hledá Hlaváček uspokojení ve snu, v ilusi, ve světě vymyšlených představ. Odtud jeho rytířská, aristokratická póza, jejímž účelem je zakrýti holou životní bídu. Tak tomu bylo i u jiných českých dekadentů, a lze tedy obě složky dekadentní poesie, t. j. misantropický pesimismus a aristokraticky vznešenou pózu, vyložiti přímo jako přirozený následek zoufalé situace sociální. »Dekadentní únava v Čechách nebyla únavou z přesycení, nýbrž mdlobou z hladu,« tak zní autorovo resumé.

Touha po odplatě probudila v dekadentních básnících sklony revoluční. Tím se ovšem odcizili tehdejší vládnoucí vrstvě společenské ještě více a stali se nenáviděnými vyděděnci. Byli příliš noví a příliš pravdomluvní, aby mohli být pochopeni v své době obecně. Stali se obětí neporozumění i zlomyslných pomluv. Soldan hledá pro ně spravedlnost, očišťuje je od lichých výtek a určuje jejich pravé místo ve vývoji českého básnictví. Hlavní jejich zásluhu vidí v tom, že přes zdánlivou svou strojenost přiblížili poesii životu, »přestali se dívat na svět jako na uměleckou látku«. Ten široký zřetel na celé hnutí je patrný i v ostatních [113]výkladech Soldanových. Hlaváček je mu opravdu typem své generace, a tím, že vykládá sociální, intelektuální i smyslové prameny jeho poesie, vykládá zároveň celé dekadentní hnutí. Při tom dbá zásadního rozdílu mezi dekadencí a symbolismem, jak jej definoval hned v úvodní kapitole: dekadence je světový názor projevující se jako literární hnutí, kdežto symbolismus je literární směr a metoda.

Všechny ty kapitoly, seřaděné v přesně promyšleném pořádku, jsou psány s láskou, která umožňuje hluboký pohled do nitra, ale která při tom nezaslepuje. Bystrým rozborem významu slov a obrazů nalézá autor přirozenou souvislost mezi obsahem Hlaváčkových básní a jejich formou; ukazuje, že mdlý, veškeré síly zbavený a leckdy i jednotvárný způsob vyjadřovací přímo vyplývá z básníkova trpného charakteru a z jeho bezmocné melancholie (str. 97, 113). Jinde hledá zase souvislost básníkovy pasivity s rytmem a spádem veršů; v jejich členění je zřejmě vidět úmysl zpomalovati chod básně (konec veršů a vět splývá, je mnoho dlouhých period, hojně se opakují slova i verše, viz str. 119). Charakteristiku stylu Hlaváčkova doplňuje revokací básníkova duševního světa, založenou na studiu jeho slovního výrazu. Svět, viděný zrakem Hlaváčkovým, je zešeřelý, zamlžený, bez intensity světla a barev; je pustý, bez lidí, básník je sám a sám se svým odcizením a se svými sny (str. 118). A tak bychom mohli sledovati celý ten řetěz Soldanových rozborů až k vyvrcholení v poslední kapitole, v níž se otvírá z díla Hlaváčkova daleká perspektiva do minulosti i budoucnosti: od sociálních projevů českého středověku až po Wolkra a po básnictví poválečné generace vůbec. Všechny ty pečlivě doložené výklady jsou podávány krásnou řečí, básnicky bohatou i zdrželivou. S potěšením přečte opravdový milovník české řeči knihu Soldanovu i proto, že je v ní jazyk na naše poměry velmi vytříbený. Lze ji dávati za příklad toho, že při dobré vůli a při pravé lásce k jazyku je možno vyhověti i přísným požadavkům, kladeným na znalost jazyka, a že správností řeči je zajištěna i opravdovost slohu. To, co lze přes to autorovi vytýkati, jsou vesměs nedopatření, která se stále a stále vracejí v knižní češtině a na která Naše řeč vždy znova upozorňuje. U autora tak dbalého o jazyk a tak dobře o něm poučeného nelze si ony jazykové nedostatky vysvětliti jinak, než že časem, když povolila jeho ostražitost, podlehl vlivu dnešní manýrovité, frázovité a nedbalé češtiny knižní. Ale na štěstí není těch nedopatření mnoho.

V pravopise se odchyluje autor od Pravidel, když píše ohražovati se 13 m. ohrazovati se, fraseologie 68 a j. m. frazeo[114]logie, veliké súčtování 182 m. zúčtování, ocitnuvší se 10 m. octnuvší se nebo lépe: který se octl, ocitá se 42 m. ocítá se, naskytá se 170 m. naskýtá se, sténající 104 m. stenající, požívačný 156, 160 m. poživačný. Moderní Revue 66 m. Moderní revue, Sokolské Sonety 79 m. Sokolské sonety, býti Sokolem 65 a j. m. sokolem (Sokol = jméno spolku, sokol = označení člena), a pod. Nevhodně se píší dohromady slova nádherymilovný 87 m. nádhery milovný, přesto 19 a j. m. přes to, nakonec 28 a č. m. na konec; naopak zbytečně se rozdělují slova před tím 32 m. předtím (= dříve), z daleka 75 m. zdaleka. Není důvodu, proč se nutit do domácího způsobu psaní u slova tak málo běžného, jako je didakse (74 m. didaxe). Tvary uvědomení 38, 203, neuvědomené 87, neuvědomené 102 vznikly jenom umělou a čistě teoretickou abstrakcí, jak ukázal výklad † prof. V. Ertla v 1. čísle letošního ročníku Naší řeči; bude proto třeba se jim vyhýbat a užívat původnějších tvarů uvědomění, uvědoměný, uvědoměně a pod. (a ovšem je opravit i v příštím vydání Pravidel č. pravopisu).

Odchylek tvaroslovných jsem nenašel, leda příčestí nemyslel 201 m. nemyslil. Na vrub autorův nepadají arciť nesprávné tvary v citátech z Hlaváčka, na př. churavící 117 m. churavějící, můstky trouchniví 149 m. trouchnivějí atd., ale snad přece mohlo být na ně nějakým způsobem upozorněno. Také skladby dbá autor pečlivě, takže se najde jen málo chyb proti ní. Jsou to na př. výrazy: aby se předešlo omylům 8 m. aby se předešly omyly; dekadence je velice vzdálena dnešku ve svých pózách 19 m. je vzdálena dneška; má-li tato kniha dostáti svému úkolu 120 m. vykonati svůj úkol; zájem na politické a hospodářské organisaci 111 m. zájem o organisaci; oba básníci vycházejí z individualismu, třebaže jejich světový názor byl vlastně positivistický 20 m. třebaže je; nebyla náhodnou póza dětinství a nezávazné rozpustilosti 19 m. nebyla náhodná; je to pro básníka výhodou 181 m. je to výhoda n. výhodné; pro toto literární hnutí není jiný stejně výrazný název 9 m. není jiného stejně výrazného názvu; (společnost) byla spíše ochotná zadusit to, co vznikalo 13 m. ochotna (jako »jsem ochoten učiniti něco«); prvotina, v níž je dobře patrna myšlenková i umělecká nejistota 60 m. patrná (neříká se patrn, tedy ani patrna nemůže být správné); osobní nedostatek vůle, spojen s materialistickým determinismem, je povýšen na obecně platný důkaz o nesvobodě jednotlivcově 194 m. nedostatek, spojený s mat. determinismem (zde je to přívlastek jmenný, nikoli slovesný, musí být tedy příd. jméno v tvaru složeném), a o nesvobodě jednotlivce (nejde o urči[115]tého jednotlivce, nýbrž o jednotlivce v obecném smyslu). Někdy je na újmu správnosti vynecháno slovo, na př.: z toho všeho vzniká zvláštní ráz 20 m. z toho ze všeho; k tomu všemu 106 m. k tomu ke všemu; česká dekadence byla událostí většího významu a širšího dosahu…, aby mohla býti zachycena v slovech novoromantismus nebo symbolismus 8 m. než aby (po komparativu se srovnání vyjadřuje spojkou než; autor byl asi sveden myšlenkou na vazbu příliš (velký), aby, do níž se než vkládá neprávem); obě pózy jsou přímo protilehlé 20 m. obě ty pózy (autor o nich právě předtím mluvil). Nepřesně jsou stylisovány věty: (dekadenti) nelekali se žádných důsledků, před které je postavila jejich rouhačská odvaha 17 m. nelekali se následků své odvahy, ať byly jakékoli; (básně) které po básnické stránce nijak nevynikají, upadajíce do dutého pathosu 78 m. které upadají do dutého pathosu a po stránce básnické tedy nevynikají, nebo proto, že upadají… nevynikají, a pod. (autorova stylisace by mohla také znamenat: nevynikají, když upadají, jakmile upadnou nebo kdykoli upadají do dutého pathosu; přechodníku je tu užito násilně na místě neshodujícím se s jeho čistě jmennou funkcí); mlha u nich (dekadentů) není a nemůže být májovým oparem, nýbrž těžkou clonou přírody… a převedena ihned do citové oblasti, anglickým spleenem 99 m. stává se anglickým spleenem, jakmile nebo když (či protože?) je převedena do citové oblasti.

Vážnější výtky lze činiti tvoření slov a slovníku autorovu. Užívá často strojených a zbytečných příd. jmen na -vší, na př. stav společnosti, ocitnuvší se v úpadku 10 m. jsoucí v úpadku; spisovatelé v ní (době) vystoupivší 31 m. vystupující n. činní, a pod. Bez důvodu se nahrazuje jednoduché slovo slib složeným jménem příslib 51, 171 (zřejmě po německém vzoru); nahrazují se správné tvary přiznávati se, přiznání, vyznávati, vyznání a pod. neživotnými složeninami doznávati 177, doznání porážky 49, 202 a j.; stejně strojená jsou slova zdůvodnění 166 m. odůvodnění, poslední údobí české dekadence 55 m. období, usměrňovati dojem 193 m. dávati mu jiný směr, usměrnění básnické 82 m. založení, ráz, charakter, směr a pod., usměrnění dekadentních vlastností 194 m. přeměna, přeměnění, a j. Trvací slovesa složená s předponou za- mívají zpravidla význam »na chvíli něco činiti«, na př. zalitovati = na chvíli pocítiti lítost, politovati; zapochybovati = na okamžik propadnouti pochybám; autor jich užívá chybně ve významu »začíti něco dělati«, na př.: jakmile zapochybovali (dekadentní básníci) o ceně umění a o svém uměleckém významu, jakmile zalitovali marných let svého mládí, obětovaného chimérám, nemohli se ubránit nejhroznějšímu zoufalství 49. [116]Jinými slovy bylo leckdy možno nahraditi příd. jména na -telný, na př.: (chladné filosofy) neotřesitelné v negaci 18 m. neotřesné, neoblomné; (pesimismus) je nemyslitelný bez myšlenkové a mravní kultury 182 m. nelze si jej mysliti, a j. Někdy si autor vypomáhá slovem nezvyklým, na př.: závrativé halucinace 174 (smysl tohoto příd. jména je nejasný; může znamenat závratné halucinace i halucinace podobné závrati i halucinace vznikající ze závrati); osvoboditi se od klatby společenské a erotické vytříděnosti 165 (pod. 166), t. j. od erotického osamocení; zvrat obraznosti, který se projevuje… oblibou představ zkázy 47 a č. (snad m. zvrácení, t. j. obrat k horšímu; ale jindy je užito tohoto slova ve smyslu neutrálním, na př. zvrat individualismu v cítění kolektivní 194 a j.).

Nedostatek smyslu pro přesný význam slov by snad bylo možno konstatovati u každého českého spisovatele. Je u nás stále ještě málo chuti k trpělivému zkoumání vnitřního obsahu jednotlivých výrazů a k jejich správnému rozlišování. Odtud jsou časté záměny slov s různým významovým odstínem, kterými se ochuzuje jazyk o mnohá potřebná slova. I v knize Soldanově najdeme doklady toho, na př.: (ticho) je přerušováno jen různými zvuky náladovými 92 (pod. 199 a j.) m. rozličnými (různý = rozdílný); ryze sokolské básně 78 a pod. č. m. čistě; důsledky jeho (t. dekadentova) neutěšeného sociálního postavení 38 m. následky (jde tu o stav způsobený tím postavením; důsledky = konsekvence); záporný postoj k životu 40 m. poměr, vztah, stanovisko (postoj je nové slovo, utvořené Tyršem pro názvosloví tělocvičné, a znamená především způsob držení těla; je snad možné užít ho v přeneseném významu, na př. poměr k společnosti byl stylisován do štítivého a povzneseného aristokratického postoje 184, ale sotva lze bez násilí mluvit o záporném postoji k něčemu; je to jedno ze slov, která si oblíbili také političtí řečníci a jimiž rádi šperkují své duté fráze); zhudebniti strukturu básně 137 m. učiniti hudebnější (zhudebniti něco znamená napsat k tomu noty a učiniti z toho hudbu); (dekadentní pesimismus) sledoval neúchylné cíle opravné 184 m. šel za cíli opravnými (sledovati = stopovati, na př.: sledovati lyriku po stránce tématické 107, t. j. pozorovati, stopovati).

Shledáváme se tu i s výrazy nečeskými, které se stále drží v knižním jazyce přese všechno upozorňování a vysvětlování. Jejich život je podporován jenom lhostejností k jazyku a neznalostí z ní vyplývající a jsou dokonce s to, vlouditi se do pera vyplývající neznalostí a jsou dokonce s to, vlouditi se do pera i spisovatelům pečlivějším, jakým je i Fedor Soldan. Píše se tu [117]na př.: literární revoluce, která se odehrála v Čechách 9 m. byla; básníci ovlivnění náladou soudobé společnosti 10 m. na něž měla vliv nálada a pod.; co bezprostředně po ní (dekadenci) následovalo 11. m. hned, jí v zápětí; bezprostřední vliv 64 m. přímý; (léta 1901—1903) vykazují několik pozoruhodných sbírek 12 m. obsahují, přinesla a pod.; pesimistické přesvědčení… souvisí úzce s chudobou 16 (a pod. jinde) m. těsně; dokázati úzkou souvislost dekadentních básníků s utlačovanými vrstvami 208 m. těsnou souvislost; dekadenti se vystavili útokům oficielní poesie 20 m. vydali se; několik zmíněných vlastností 36 (a pod. č.) m. uvedených, jmenovaných, dotčených; příčiny spočívaly v poměrech 34 a j. m. byly; pesimista přehánějící ironii v nevážnost 35 m. přepínající, upřilišující; srovnání se omezuje jen na literárně ověřená fakta 37 m. přestává na faktech, týká se jen fakt; (Maeterlinck) omezil se téměř výlučně na svět citů a představ 108 a č. m. obsáhl, obral si výhradně svět citů a pod.; (Gautierův Tiburcius) je v mnohém ohledu podoben českému dekadentnímu typu 38 m. v mnoha věcech, po mnoha stránkách; Sokolské sonoty jsou v tomto ohledu typické 73 m. po této stránce; říditi se ve svém jednání jen peněžními ohledy 43 m. zřetelem na peníze; schopnosti, které vyvolávají skepsi 41 m. vedou ke skepsi, dávají vznik skepsi; básně subjektivní… vznikají ze smutků marné touhy po kráse a teprve v druhé řadě z nenávisti 47 m. a teprve potom n. a méně často; illogičnost protimluvního označení knihy, t. j. Mstivé kantilény 47 m. protimyslného (příd. jméno protimluvní je nečeská náhrada za slovo paradoxní, utvořená podle něm. widersprechend; podst. jméno protimluv je sice zapsáno už v Rešelově slovníku ze 16. stol., ale neujalo se tolik, abychom je musili bez výhrad přijmout); při svém mládí K. Hlaváček dosti pochopitelně nenalézal odvahy k vytvoření vlastní metody 71, pod. 154 (= begreiflicherweise) m. ovšem, arci nebo m. celé věty: je dosti snadné pochopiti, že…, lze dost snadno pochopiti, že… a pod.; nedocílil mnoho 76 m. nedosáhl, nedokázal mnoho; neochvějné vlastenectví 78 m. neoblomné, pevné, stálé a pod.; rozhodně ne 81 m. jistě ne; zprávy, z nichž legenda sestává 81 m. z nichž se skládá n. na nichž se zakládá; dojem přivoděný křížením významu 97 (herbeigeführt) m. způsobený, vzbuzený; jejich spád (veršů) je mimořádně pomalý 119 m. nadmíru, nad obyčej; bezúčelnost lidského života 147 m. marnost; v žádném případě nesmí se nám literatura těchto vyvrácenců státi předmětem výlučné obliby 183 m. nikdy, za žádných okolností, předmětem výhradní, jednostranné obliby; část pekla, v níž podle Danta se nalézají ti, kteří za svého života plakali 184 m. jsou.

[118]Je skutečně s podivem, že i vážní spisovatelé čeští zanedbávají tuto stránku jazyka. Nejsou si patrně vědomi toho, že tu nejde jenom o pouhé gramatické předpisy, na které se ostatně dívají zpravidla velmi svrchu, nýbrž o samou podstatu stylu. Ve většině případů, v nichž se spisovatel prohřeší proti zásadám správnosti, trpí škodu zároveň i jeho sloh, hlavně žádoucí přesnost výrazu. Zdá se, že jsou čeští autoři prosti touhy, vyjadřovat své myšlenky přesně a způsobem nejpřiléhavějším, že nemají té účinné lásky k slovu, pro kterou si tolik vážíme na př. Flauberta a francouzské literatury vůbec. Z pouhé ledabylosti a nevědomosti nevyužívají všech těch krásných možností, které v našem jazyce jsou, a spokojují se až příliš často přibližným výrazem, vyjadřujícím jejich představu jen zhruba a neurčitě. Čtenář, který je naučen číst pozorně a vnímavě a který hledá za slovy jejich pravý, hluboký smysl, zaráží se při každé druhé větě, protože se její styl vzpírá jakékoli analyse a žádným způsobem se nelze dobrat jejího pravého významu. Vypadá to tak, jako by se naši spisovatelé obraceli svými díly jenom k těm čtenářům, kteří tištěné stránky zběžně přebíhají a čtení literárního díla věnují tak málo času a pozornosti, že si nějaké té nepřesnosti ani nepovšimnou. Není to tedy jenom znevažování gramatické stránky jazyka, nýbrž přímý výsměch vlastní umělecké práci a bagatelisování jejího pravého účelu. Byl by žalostný i směšný pohled na spisovatele, který si vážně zakládá na svém spisovatelském talentu a nedovede sám v svém díle posouditi, řekl-li vždycky to, co právě chtěl. Pochopí a uznají to už jednou naši čeští spisovatelé?

Nechci touto poznámkou říci, že by Soldan byl prototyp takového nedbalého spisovatele. Chválím ho naopak, že se v jeho textu najde takových nepřesností málo, mnohem méně než v jiných knihách. Ale najdou se přece, a prosím, aby mi neměl za zlé, že právě jeho jsem si zvolil za příklad, na němž hodlám ukázati pravdivost svého, na pohled přemrštěného tvrzení. Chápu se příležitosti nyní právě proto, že se ukáže zároveň, jak i zcela běžné chyby proti jazykové správnosti zasahují hluboko do vnitřní konstrukce díla po jiných stránkách dokonalého a jak často jimi trpí úroveň jeho stylu. Musím se ovšem vrátit dodatečně k věcem, které jsem vytýkal už výše, a rozebrat je s tohoto nového hlediska.

(Ostatek příště.)

Naše řeč, volume 15 (1931), issue 5, pp. 112-118

Previous Josef Janko: Úřední šiml

Next »Slečna doktor«