Josef Müller
[Reviews and reports]
-
Do nedělní přílohy Nár. l. napsal J. R. Marek 7. dubna 1929 »kapitolu skoro filologickou« Malíři, mistři, akademičtí malíři, umělci, namířenou proti stavovskému titulu »akademický malíř«, který opravdu zní, jako bychom filologu říkali »absolvovaný filolog« nebo truhláři »vyučený truhlář«. Vzpomínáme si při tom, jak divně nám znělo, když jsme před léty v Brandýse n. O. slyšeli, jak skutečný malíř byl osloven titulem »Herr akademischer Maler«. Kapitola končí slovy: »Horší je, jak se rozmohla neřest servírovati kde jakému nedochůdčeti a břidilovi titul mistra nebo dokonce Mistra, ačkoli čest býti panem mistrem musí býti jako od pradávna odbor[138]nicky zasloužená. Malíř je malířem z milosti osudu a z vlastní práce. Je umělcem, má-li talent nebo genia. Tituly jsou jen pro publikum«. Měli bychom se vůbec poohlédnouti jinam, jak Francouzům, Angličanům i Němcům z Říše stačí k oslovení titul monsieur, sir, Herr; musili bychom ovšem zapomenouti, že jsme vyrostli v Rakousko-Uhersku. Vždyť ještě nedávno se nás ptal kdosi, jenž chtěl psáti strýci do Ameriky, jak se po anglicku píše na adresu »Ctěný pán, pan…«.
Mluvnice ve škole obecné.[1] V 5. čísle »Naší řeči« jest otištěna zpráva o článku dra O. Chlupa Mluvnice na škole obecné z Nových škol (II, 163 až 176). Pokud dr. O. Chlup aplikoval své názory o vyučování mluvnickém ve škole obecné na mé cvičebnice, prohlásil jsem již dříve v článku O vyučování mateřštině (Školské reformy X, str. 69), že není zásadního rozdílu mezi námi v tom, mají-li býti mluvnické poznatky podkladem jazykového vyučování, jako spíše v tom, jak se má rozuměti u žáků národních škol soustavnosti v mluvnici, a do jaké míry jest potřeby žákům úplnosti teoretické mluvnice. Prof. Chlupovi jde při vyučování jazykovém o teoretickou soustavu vědecké mluvnice a její poměrnou úplnost tvarovou.
Mně jde o mluvnici praktickou (praktická cvičení jazyková), která přibírá z teoretické mluvnice, kolik je potřebí ke správnému mluvení a pro pravopis, přihlížejíc při tom k duševnímu vývoji žáka. K soustavě teoretické mluvnice dospívám vyučováním na nejvyšších stupních školních, jak je zvláště viděti z 3. dílu učebnice pro školy měšť., určené 3. a 4. ročníku (viz ref. v Naší řeči IV, str. 246).
Konkretněji uvádí prof. Chlup své názory, dovolávaje se vyučování mluvnici ve 4. a 5. šk. roce. Píše na př.: »Mluvnice M. (rozuměj pro 4. škol. rok) pomíjí v části obírající se slovesem vědecké třídění podle tříd slovesných a podle kmenotvorných přípon. Tím řadí vedle sebe tvary: vedla — vedl, klekla — klekl« (str. 175). (Běží v nich o nacvičení koncového -l v příčestí.)
Netroufal-li bych si vykládati žákům 4. ani 5. šk. r. o vědeckém třídění podle tříd slovesných a podle kmenotvorných přípon, nepravím ovšem, že by žáci o slovesných třídách neměli býti poučeni podle vědecké mluvnice v příhodný čas. Shrnutí poznatků induktivně nabytých v třídy slovesné a teoretického poučení o nich podle soustavné vědecké mluvnice dostává se žákům v 3. díle Mluvnice pro měšť. šk. téměř na 30 stranách.
Co se týče pravidel v jmenovaných dílech (pro 4. a 6. šk. r.) starých cvičebnic, nejsou vskutku vyznačena, jako jsou vytčena v dalších dílech a v nové Mateřské řeči. Práce se však opírá o ně, jak jsem zdůraznil v své příručce »O vyučování mateřskému jazyku«, kterou pokládám za organickou část cvičebnice. Pravím o tom: »Cvičebnice se snaží po příslušném výkladu [139]učitelově vštípiti žákům úkaz mluvní nebo pravopisný soustavnými cviky a do nich vkládá těžiště vyučování. Není pochybnosti o tom, že pravidla touto cestou zjasněná a osvojená mají mnohem důležitější význam nežli pravidla poznaná výkladem gramatických teorií, jež nevešla žákům v krev hojnými cviky praktickými« (str. 68).
Stejný názor o významu praktické mluvnice pro národní školy měl i zvěčnělý prof. V. Ertl: »Přílišný důraz, který kladla střední škola na formalistní, logické probírání větné skladby, důraz takový, že tyto vědomosti (rozbor vět) učinila dokonce podmínkou přijetí na střední školu, donutil i obecnou školu, jejíž cíle i metody při vyučování mateřštině nemohou býti přece jiné než čistě praktické, aby se zabývala touto naukou, pro její žactvo jako celek najisto nesnadnou a pro její úkoly skoro zbytečnou.« (Naše řeč XII, str. 56.)
A na jiném místě praví: »O postupu v praktickém osvojování spis. řeči nemůže rozhodovati mluvnický systém, nýbrž potřeba žáků.« (Str. 76.)
Prof. V. Ertl dožadoval se zejména individualisování učitelovy práce, aby mohl odučovati nářečním tvarům. Se vzácným porozuměním a bystře vystihl, že tato práce musí býti přizpůsobována krajovým zvláštnostem mluvy. »Praktických učebnic, sestavených vskutku individuálně« (Müller), podle správného mínění Ertlova nemůže býti užíváno všude stejně bez ohledu na nářečí dětí. (77.)
Ukončil bych stejně významným projevem řed. J. Malovaného: »Škola obecná má učiti jen tolik teorie, kolik jest jí nezbytně třeba pro pravopis, správnou mluvu a pro sloh ústní i písemný« (Vyučování češtině spisovné na základě nářečí, Komenský 51, str. 198).
[1] Uveřejňujíce tento projev ke zprávě na str. 115 n., pokládáme tím diskusi o ní pro NŘ. za ukončenu. Red.
Naše řeč, volume 13 (1929), issue 6, pp. 137-139
Previous Josef Zubatý: Noetika
Next Aby