Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V Nových školách (II. 163—176) uveřejňuje O. Chlup článek nadepsaný Mluvnice na škole obecné. Obecné školy, které mívají bližší styky s pedagogikou nežli školy střední, už dávno, ještě před r. 1900, omezily, ba skoro vyloučily mluvnické výklady z vyučování jazyka mateřského. Vědecký základ k tomuto kroku položil G. A. Lindner, žák Herbartův, který, vycházeje z názoru o původu řeči z pouhého pudu, bez účasti prvků rozumových, zamítal jakoukoliv dedukci při vyučování spisovnému jazyku a necenil gramatiku jako prostředek jazykového vzdělání. Na obecné škole se z toho vyvodily brzy důsledky. Lindnerovy myšlenky rozvedl r. 1897 v svém spise »Jazyk mateřský a škola obecná« A. Janů a nedlouho potom napsal Josef Müller své učebnice, jež došly brzy velké obliby a jsou až dosud základem pro vyučování mateřštině na školách obecných i měšťanských. Názory Lindnerovy podrobuje Chlup obšírnému zkoumání a ukazuje, že jsou z větší části zastaralé. Jazyk není možno vyložiti jako výsledek pouhé [116]pudovosti a nutno připustiti, že při tak složitých jevech, jako jsou jevy jazykové, zúčastnila se »celá duševní i tělesná organisace člověka individuální i kolektivní« a že (zejména v řeči spisovné) se tu jistě také silně uplatňovala stránka rozumová.

Dále ukazuje autor, že při vyučování mateřštině jde také o pěstování rozumu a že rozum třeba bystřiti již v dětském věku, protože současná psychologie již nevěří, že jsou v lidském životě období, kdy některá část duševního života (na př. rozum) ustoupí úplně do pozadí. Z toho plyne, že mluvnici třeba učiti již na obecné škole, že se jí mnohem rychleji dospěje k cíli, než když se užívá pouhé nápodoby a že se jí výborně brousí dětský rozum. Metody je třeba při tom užívati vhodné a dětskému věku přizpůsobené, a netřeba se báti, je-li toho třeba, ani metody deduktivní.

V učebnicích Müllerových na př. se řadí tvary vedla — vedl a klekla — klekl vedle sebe, poněvadž se tam vůbec pomíjí vědecké rozdělení slovesa na třídy podle kmenotvorných přípon. Z Müllera se žák nedoví, proč má někdy psáti na horu, jindy nahoru. Názvy mluvnické se sice u jednotlivých kapitol nadpisují (Oznamovací způsob, Přítomný čas atp.), ale nikde se nevymezují ani neosvětlují. Skloňování se probírá podle pádů a nikoliv podle vzorů atd.

Článek Chlupův je zahrocen polemicky proti námitkám, jež činili učitelé obecných škol mluvnické a deduktivní metodě, které Chlup užil, když sám vyučoval češtině v pokusné třídě při pedagogickém semináři Masarykovy university. Prof. Trávníček, který se osobně o výsledcích Chlupova vyučování přesvědčil, pokládá však Chlupovu metodu za správnou a vydal o tom velmi příznivé svědectví v článku uveřejněném v témž ročníku »Nových škol« (str. 161 a n.).

I my soudíme, že metody, jichž se většinou na obecných školách užívá, jsou jednostranné a že zanedbávání mluvnice na obecných školách zaviňuje do jisté míry dnešní úpadek spisovného jazyka. O jiné příčině tohoto úpadku, to jest o zanedbávání češtiny na školách středních, přinesla Naše řeč obšírný článek V. Ertla v loňském ročníku.

Uznáváme, že je možno osvojit si jazyk zvykem, cvičením a mechanickou nápodobou, neboť dítě se také naučí mluvit bez mluvnice. Ale žádná škola na světě nemá za pět ani za osm let tolik času jako dítě za první svůj rok, a zejména nemá tu psychologickou situaci nutnosti a živého zájmu, jakou má nemluvně, když se učí řeči mateřské. Proto třeba metodu induktivní a mechanickou, která se zakládá na zvyku, kombinovati s metodou deduktivní a racionalistickou, jež s příslušným zřením k rozumovému vývoji dítěte vhodně užívá logických důvodů, analogie atd., aby tak zkrátila cestu jazykového vzdělání. Vzpírá-li se někdo užívati rozumových důvodů stůj co stůj, podobá se člověku, který, maje zdravé oči, schválně je zavírá, aby neviděl. Je pravda, že i naši předkové se učívali bez mluvnice, ale činili tak [117]proto, že mluvnice neměli, a jakmile ji měli, jistě jí počali užívati. Kdybychom však, majíce krásnou a dokonalou mluvnici, vzpírali se jí užívat, byli bychom jako člověk, který nechce jezdit po dráze a chodí všude pěšky jen proto, že staří předkové také po dráze nejezdili. Vynikající naši gramatikové neodhalovali pravidelnost a zákonitost v jazyce nadarmo, nýbrž také proto, aby se objevených pravidel a zákonů užilo vhodně při učení spisovnému jazyku.

V únoru se vyskýtaly v našich novinách zprávy, jak v Čechách na rozličných místech bylo viděti najednou trojí slunce. K tomu se přidružil s tučně vysázeným titulem Trojí slunce — třížeha ve več. Nár. l. ze dne 9. bř. tento článeček: »K našim několika informacím o zrcadlení slunce na zimní obloze v podobě tří terčů, někdy spojených duhovými oblouky nebo přímkami, dostáváme jadrné doplnění, zajímavé zvláště po stránce jazykové. Moravský lid na Drahanské vysočině říká tomu zjevu »třížeha«, slovem obzvláště šťastně tvořeným. Mimo to, když má lid pro zjev zvláštní pojmenování, tedy jej zná jako častý, což odpovídá skutečnosti. Zjev několika sluncí vzniklý lomem světla bývá viděn i v létě za časného jitra a lid ovšem prodlévaje v ty doby stále venku je jak bystrým pozorovatelem, tak, jak zřejmo, vtipným jmenovatelem.« Byli bychom vděčni čtenářům, kteří toto slovo znají z živé řeči lidové, kdyby nám laskavě oznámili, kde žije, jak zní, a co znamená. Zpráva, kterou jsme o něm čtli v Nár. l., není v plném souhlase s tím, co víme odjinud (v. u Jungmanna 4, 354, u Kotta 3, 720; 7, 794; 797; Přísp. 3, 402, u Bartoše 406, u Kálala 651, k tomu věcný výklad Augustinův v Ottově Slovn. nauč. 24, 254). Podle toho je to slovo známé na Moravě a na Slovensku, vyslovuje se nestejně (střížaha, střížeha, střížava, sloven. striežava, stě. střiežaha) a znamená suché mlhy, kterým v Čechách (na př. na Krkonošsku) se říká podym, podyma, podýmy, požáry a j. O třech nebo několika sluncích ve výkladech slova střížaha atd. mimo Nár. l. nikde jsme nečtli; slabika tří- v něm patří do téže kapitoly co slova jako třílet — střílet, třevíc — střevíc, číslovka tři v ní nevězí. Na štěstí není úkaz trojího slunce u nás tak častý, abychom se musili obávati, že se ujme u nás zvyk jej jmenovati ‚třížehou‘, slovem prý tak obzvláště šťastně stvořeným. Příbuzné slovo je patrně pol. śrzežoga, strzežoga, jímž se označuje mráz ‚spalující‘ rostliny; sloven, striež také znamená ledový škraloup, jíní, a tak se dostáváme — významovým postupem ovšem velmi podivným — do etymologické souvislosti se slovem střiež, stříž, z něhož později lidová etymologie utvořila známé jméno tříšť.

Naše řeč, ročník 13 (1929), číslo 5, s. 115-117

Předchozí Obojetné souhlásky ve větách

Následující Denní pořad, denní pořádek