Časopis Naše řeč
en cz

Nové knihy pro mládež

Augustin Jar. Doležal, R. (= Redakce)

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V poslední době dostalo se mi do rukou několik nových knih pro mládež a z nich zvláště tři upoutaly mou pozornost: Homolkova Česká řikadla, Hlouškova Kytička pohádek pro nejmenší čtenáře a jejich maminky (obě vydal nakladatel Gustav Voleský v Praze, na Král. Vinohradech) a výbor ze Sládkových Skřivánčích písní (vyšel nákladem J. Otty v Praze). První z uvedených knih vlastně do literatury skoro ani nepatří; je to obrázková knížka pro děti, které se teprve nedávno naučily číst. Její literární část, řikadla snad lidová, snad umělá, v duchu národním složená, je podřadná; těžiště knihy (je v pěkných Scheinerových obrázcích, veselých, humorných, jasných barev. — Druhá knížka, Hlouškova Kytička, obsahuje 20 pohádek, dílem lidových, dílem umělých, určených hlavně nejmenším čtenářům, čemuž nasvědčuje i typografická úprava knihy. — A třetí ze jmenovaných knih, výbor ze Skřivánčích písní, má sice text literárně uznaný, jehož autorem je významný český básník, ale malé čtenáře více než text nadchnou rozkošné obrázky M. Fischerové-Kvěchové, ve známém manesovském slohu, jež každou jednotlivou báseň výboru provázejí.

Nakladatelé těchto tří knih věnovali vnější jejich výpravě jistě péči nemalou; zvláště třetí kniha, Skřivánčí písně, je vypravena s opravdovým přepychem. I autoři těchto knih (Homolka, Hloušek, Fischerová-Kvěchová) snažili se jistě o to, aby jejich knížka byla co možná nejlepší, bezvadná. Litujeme proto, že jazykové stránce svrchu psaných knih nevěnovali ani autoři, ani nakladatelé, ani tiskárny takové péče, jaké by bylo třeba. Zamhouříme-li oko nad [77]chybami novinářské češtiny všech našich žurnálů, vysvětlujíce si je — ale neomlouvajíce jich — rychlostí práce, kterou novináři konají, vidíme-li neradi nedbalý, nečistý jazyk naší beletrie (domácí i — a to zvláště — cizí, překladů), jakož i vědecké prózy, zvláště populární, určené vrstvám nejširším: nemůžeme nikterak omluviti jazykovou nedbalost v knihách a publikacích pro mládež. Dítě se učí ze všeho, a knihy, četba, věru nejsou posledním vychovávacím prostředkem. Knihy psané nedbalým, nesprávným jazykem děti nevzdělávají, ale kazí: kazí jejich jazykový cit, kazí jejich pravopis — jak mocný je zrakový dojem čteného slova! — a zvykajíce je nepozornosti, ledabylosti ve vyjadřování písemném i ústním, kazí i jejich charakter.

Jak málo se u nás pečuje o jazykovou stránku knih pro mládež, dokazují právě ony tři knížky, o nichž jsme se zmínili a které jistě odborná kritika — literárně-pedagogická — zařadí — jestliže už tak neučinila — mezi nejlepší knihy, které poslední vánoční trh dětem přinesl.

Řekli jsme, že textová část Homolkových Řikadel je podřadná. Opravdu: ke každému z těch desíti obrázků je kratičké řikadlo, jen několikaveršové. Myslili byste, že se jejich autor postará o to, aby tento nepatrný text byl bezvadný. Ale chyba lávky: těch několik veršů textu vás poučí, že autor neví, kde se dělá čárka a kde nikoliv (Sedlák seče na louce, v roztrhané kazajce), že přímou řeč začínáme psáti velkým začátečním písmenem (… zpívá sobě na cestičce: nesu mísu krup!), nezná správný 7. p. množ. subst. kamna (píše: kamnama), neví, že vokativ oddělujeme od ostatních částí věty čárkou (nebo čárkami), neumí skloňovati přivlastň. zájmeno můj (Lištičky, lištičky, pojďte do mojí taštičky! m. do mé). Na těch několik veršů je toho dost!

Hlouškova Kytička se zrovna hemží chybami; mnohé z nich jsou snad chyby tiskové, ale většinu jistě zavinil autor tím, že dříve, než odevzdal rukopis tiskárně, jej neopravil. Není snad stránky bez chyby, ale na většině stránek je po několika chybách; zvláště v interpunkci je naprostý zmatek. Na doklad svého tvrzení uvádíme za příklad několik nesprávností — daleko ne všecky: Za nedlouho (4, m. zanedlouho); octnuly (6, m. octly); ztloustnul (7, m. ztloustl); z rána (10, m. zrána); sotva že (12, m. sotvaže); koně zůstali stát (13, m. se zastavili); nevšimnul (13, m. nevšiml); ocitl (14 a j., m. octl); mohls se (14, m. mohl ses); svalil se na zemi (16, m. na zem); prásknul (16, m. práskl); neshroutil (23, m. nezhroutil); což pak (24, m. cožpak); z daleka (33, m. zdaleka); schystala (34, m. zchystala); co si žádá (37, [78]m. čeho si žádá); na kameném stolečku (40, m. kamenném); co je třeba (41, m. čeho je třeba); poprvé (41, m. po prvé); podruhé (po druhé); potřetí (53, m. po třetí); akus. zájm. střed. r. ho (47, m. je); slunéčko (47, m. slunečko); bůhví kam (53, m. bůhvíkam); uplynulo sedm roků (55, m. let); tam jich opatrovali (55, m. je, t. j. děti); neříkala ničeho (61, m. nic); v tom (61, m. vtom); slepice se ptá kachňátka: »Umíš klást vejce?« (67, m. snášet); nepořídí ničeho (67, m. nic); jakoby (slepice pšenici zobala 71, m. jako by); z pod (83, m. zpod); křídloma bije (83, m. křídly); na pravo (86, m. napravo); záslona (88, m. záclona); do náruče (90, m. do náručí); už už (91, m. užuž); proč pak (105, m. pročpak); popadnul (116, m. popadl); stloukl (116, m. ztloukl); jednou Janek (= zajíc, 118), po druhé janek (119); natáhne se na znak (119, m. naznak); moravismus tož (123) atd. —

Jazyková stránka třetí knížky, Skřivánčích písní, je věc tragická. To proto, že text knihy, verše Sládkovy, není sázen, nýbrž kreslen, psán a tak pak reprodukován. A poněvadž text byl napsán s hojnými chybami, byl osud knihy po stránce jazykové zpečetěn: korektura knihy takto dělané je nemožná…

Tak čtete tam: anděl Strážný, v srdéčku, ve hníždečku, na levo, těď, z blízka, tluč, v šíři v dál (m. v šíř i v dál), jakoby (rozmet), čí pak, každe, z daleko, slunéčko, gen. ji (m. jí), dat. ji (m. jí), s Bohem, snešena, dvéře, moct, sproštěn, kvést, z poutě atd. — a opravdovou spoustu chyb v interpunkci: kde má být čárka, tam není, a kde nemá být, tam je — hotová motanice.

Takhle vypadá jazyk knih pro mládež, a to knih lepších; jak potom vypadá jazyk těch »horších« nebo jazyk časopisů pro mládež?! —

Chyby, které jsme vytýkali, jsou většinou pravopisné a tvaroslovné. Víme dobře, že »podstata jazyka není v pravopise a tvarosloví, nýbrž v slovníku a skladbě« (NŘ. IX, 21), ale právě znalost pravopisu, věci čistě konvenční (NŘ. VIII, 91), je nejmenší věc, kterou můžeme na spisovateli, redaktoru, pořadateli knih pro mládež žádati…

Řekli jsme již, že knihy pro mládež mají míti jazyk správný, čistý, poněvadž toho žádají zřetele výchovné. Knihy pro mládež doplňují školní výchovu a vyučování a jejich jazyk by měl býti již proto, jako jazyk školních knih, učebnic, bezvadný. Snad neuškodí, připomeneme-li zde stanovisko Gebaurovo, v tomto listě již otištěné (NŘ. IV, 103): »Ve školní knize bych i v básni měnil, kde by toho gramatika žádala.« Tím spíše může a má mě[79]niti redaktor, pořadatel, když nejde o báseň, ale o prózu, a otiskuje-li věci staré, psané pravopisem a jazykovými zvyklostmi dřívějších dob — doplňujeme my.

Aug. Jar. Doležal

*

V svém posudku dotýká se p. referent věci, která jest snad specifickou bolestí naší školské a dětské literatury, t. j. úpravy původních textů, zvl. básnických, když se odchylují od dnešního jazyka spisovného a jeho zásad. Napsali jsme, že je to specifická bolest naší školní literatury, protože jazykové chyby v básnických dílech jsou v jiných literaturách přece jen zjev mnohem vzácnější než u nás. Proč, o tom zde nemíníme vykládati; psali jsme o kletbě beztradičnosti v NŘ. již několikrát, a zejména pro starší generaci literární bylo by křivdou kouti z toho výtku neb odsudek. Ale je faktum, že se jazykové chyby najdou leckdy i v básních nejlepších kvalit uměleckých. P. referent je toho mínění, že autor sestavující z básní tiskem vydaných knihu pro mládež nebo pro potřebu školskou má nejen právo, nýbrž i povinnost opravovati jazykové chyby, které by se v takovém textu vyskytly, a dovolává se výroku Gebaurova, »že by se nerozpakoval změniti i text básně (natož prózy), kdyby toho žádala gramatika«. V této kategorické formulaci by bylo trvám se zásadou Gebaurovou těžko souhlasiti. Znamenalo by to vydati básnický text, jehož forma není přece nic nahodilého ani vedlejšího, na milost a nemilost upravovateli textu, u něhož není vždycky možno předpokládati ani dost smyslu estetického, aby vycítil, co je možno změniti bez újmy formální (a snad i myšlenkové) hodnoty básně, a často ani dost vzdělání jazykového, aby rozeznal, co je skutečný hřích proti spisovnému usu a co na př. přestupek proti pouhé brusičské marotě anebo proti jeho vlastní chybné domněnce. Na druhé straně nelze ovšem zavírati očí před tím, že otiskovati beze změny texty (i básně) jazykově vadné v knihách pro mládež, která se teprve utvrzuje a upevňuje v ovládání spisovného jazyka, je na pováženou, protože přece jen hlavním a nejúčinnějším prostředkem ke vštípení praxe spisovné vůbec a v té době zvlášť je čtení, nikoli gramatika, která jen seskupuje, třídí a vykládá materiál touto cestou získávaný. Podle našeho soudu by tedy zásada, kterou by se měli spravovati vydavatelé, skladatelé a upravovatelé básnických děl ad usum scholarum na tomto stupni vývoje, kdy báseň je nejen pramenem výchovy estetické, nýbrž nutně a sama sebou i prostředkem vzdělávání jazykového, měla zníti spíše v ten smysl, že všechno, co se čte na [80]tomto stupni, musí býti nejen umělecky hodnotné, ale i samo sebou jazykově bezvadné. To by znamenalo v praxi, že do knížek pro mládež, která se teprve učí spisovnému jazyku, smějí býti vybírány především básně, které nepotřebují korektur vůbec, na druhém místě pak takové, které se zcela nepatrnými retušemi (na př. úpravou pravopisu, změnou formy, neměnící ani slovný sklad, ani rytmus, ani zřejmé tendence zvukové harmonie) dají upraviti tak, aby neotřásaly a neviklaly vyvíjejícím se jazykovým citem svých čtenářů. Básně, které by nebylo možno tímto šetrným způsobem uvésti ve shodu s praxí spisovnou, bylo by lépe zatím odložiti, i kdyby se jinými svými vlastnostmi nabízely sebe naléhavěji. Tak zlé zase přece jen poměry ani u nás nejsou, aby i s tímto omezením nezůstal výběr víc než dost bohatý. Opraví-li tedy na př. vydavatel text původní básně tak, že místo na levo položí nalevo, m. snešena snesena, m. zatnul zaťal a p., proto se autor v hrobě neobrátí a ani básník sebe zamilovanější do své formy nepohorší, neboť v pečlivější tiskárně by mu takové chyby opravil sazeč nebo korektor. Ale nahrazuje-li vydavatel na př. trojslabičné chybné slovo dvojslabičným a spravuje porušené metrum jednoslabičnou vycpávkou, zdokonaluje-li nesprávný (podle jeho domnění) rytmus přestavováním slov ve skupiny à la »strč prst skrz krk«, vyměňuje-li v básni, která zřejmě intonuje lidově, tvary obecného jazyka spisovnými atd., sahá již rukou svévolnou za hranice své pravomoci. K šetrné úpravě je arci třeba, jak už bylo řečeno, nejen správného porozumění básnickému slovu, nýbrž i dobrého vzdělání linguistického, aby upravovatel anebo jeho censor nemistrovali na plano. Opravuje-li se na př. v jednom ze školních vydání Babičky autorčino děti zůstaly stát (Bab. 1855, 10), t. j. neběžely babičce vstříc, ani se nehnuly, slovy děti stály, je to zbytečné mistrování, protože výraz autorčin je nejen správný (není přece každé »zůstal stát« germanismus), ale i výstižnější než oprava; opravuje-li se autorčino nade mlýnem, ve mlýně (43 n.) slovy nad mlýnem, v mlýně, je to dokonce opravování nemístné, protože výraz autorčin je po všech stránkách (etymologicky, historicky i podle usu lidového) správnější atd. Jak vidět, je rozvahy a šetrnosti třeba i při úpravě prózy (třeba charakter prózy sám sebou poskytuje víc volnosti), aby se ani zde úpravou neubližovalo autorovi a jeho formě.

Jestliže v těch dobách školní výchovy, kdy se teprve formuje a ustaluje jazykový (spisovný) cit žáků, je třeba trvati na tom, aby všechno, co se čte, bylo se stanoviska spisovné řeči bezvadné (i dnešní dialektickou horečku, která na tomto stupni vývoje [81]jen komplikuje zápas žáčka s jeho vlastním dialektem, je stěží možno schvalovati), měla by se v dalším postupu jazykové výchovy, kdy cit pro spisovné formy je dostatečně utvrzen, díla literární, zvláště výtvory generací dřívějších, předkládati v té jazykové formě, v jaké vyšla z rukou svých autorů, byť se i s normami dnešní spisovné řeči rozcházela. Křivdí-li absolutní a jednostranně estetické pojímání, k němuž, jak se zdá, chce se vraceti dnešní školská výchova, dílům starších období literárního vývoje anebo nechává-li jejich vnitřní hodnotu zpolovice nedoceněnu, bylo by arci absolutní pojímání jich po stránce jazykově formální přímo hřích. Dnes je obecně rozšířen názor, vycházející zvl. ze škol, že naše starší generace spisovatelské, Klicperova, Rubšova, Němcové atd., neuměly dobře česky, že se jejich řeč hemží germanismy atd. a že v té formě, jak byly jejich knihy napsány, se ke čtení, zvláště pro školy, ani nehodí. Ale to je stejná křivda, jako kdybychom vytýkali Komenskému jeho kvalty a křtalty a p. a dožadovali se pro školy vydání (na př. Labyrintu) vyhovujícího dnešním normám spisovným. I jazyk autora je produkt doby a tak se naň musíme dívat nejen sami, nýbrž učiti tomu i jiné. Nechceme-li tedy vydávati tyto starší spisovatele tak, že z jejich původního výrazu nezbude takřka kámen na kameni, nechceme-li je vydávati nebezpečí, že nevhodnými a zbytečnými opravami jazykovými utrpí hodnota jejich výrazu, o dobovém pelu jejich formy ani nemluvíc, nezbude než vydávati je tak, jak jsou, beze změn a bez jazykových oprav, které stejně nejsou víc než svědectvím o větším nebo menším jazykovém vzdělání vydavatelově. Úkolem vydavatelovým anebo vykladačovým arciť bude ukázati na rozdíly, které se jeví mezi řečí staršího autora a dnešním stavem spisovné řeči, a vésti čtenáře k tomu, alby v těchto odchylkách od spisovné řečí neviděli napořád chyby, jako dosud, nýbrž dobové zvláštnosti právě tak, jako když se proti stč. nenie kto pomoha staví nč. není, kdo by pomohl. I když se všechny odchylky starších spisovatelů nedají vyložiti jen tímto způsobem a i když jisté procento odchylek zbude (tenkrát jako dnes) přičísti skutečné neznalosti, přece se jen touto vydavatelskou metodou právě vylíčenou dosáhne toho, že místo knihy psané Klicperou nebudeme míti knihu psanou panem X. (a třeba i horší), že místo díla z let padesátých nebudeme míti dílo z r. 1926, že se na jazyk starší generace nebudeme dívati jako na žalostnou neznalost české řeči spisovné a že — což nepokládám za zisk nejmenší — získáme tímto způsobem, převodem jazyka let padesátých atd. na spis. jazyk dnešní, pro jazykový výcvik vyššího stupně pro[82]středek neobyčejně cenný, zajímavý a účinný, o nějž u nás dosud nikdo snad ani nezavadil.

R.

Naše řeč, volume 10 (1926), issue 3, pp. 76-82

Previous Prostý, prostný

Next Z. (= Josef Zubatý): Z našich časopisů