Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Všehrd, list československých právníků, uveřejnil v 5. č. 5. roč. článeček dra Fr. Čády týkající se úvodních vět naší smlouvy s republikou Lotyšskou, o níž jsme se i my zmínili 8, 24. Ujímá se plurálu »my, národ československý« i slovesných plurálů v slovech, jimiž smlouvu schvaluje president republiky, které se sen. Spieglovi zdály málo republikánskými, ale neschvaluje nadpisu »Jménem rep. Čsl.«, který se hodí spíše na rozsudek, není spokojen se slovy »president … pozdravení«, což mu zní jako pozdrav z rektorské vyhlášky, aj. Nelíbí se mu ani slova »všem, kteří tento list čísti nebo čtouce slyšeti budou«, protože formule podobné (se zájm. kdož m. kteří) byly obvyklé v listinách týkajících se práva soukromého, ne veřejného; stačilo by mu »My N. N. oznamujeme tímto listem…«. To jsou ovšem výtky netýkající se úkolů Naší řeči.

Ve Sborníku prací filologických věnovaných profesoru Frant. Grohovi k šedesátým narozeninám (v Praze 1923) uveřejnil Bohumil Sládeček článek »Klasický verš dramatického dialogu u Řeků a u nás«. Vychází od známého fakta, že se klasickým veršem dramatickým stal verš jambický (blankvers nebo alexandrin) proto, že jím byla napsána nejslavnější dramatická díla antická i pozdější. Ale v antickém dramatě nebylo tomu tak odevždy. Nejstarší dramatikové řečtí užívali naopak v dialogu raději trochejského tetrametru (osmistopého verše trochejského) a teprve Aischylos uzákonil pro dramatický dialog jamb. Příčinou této změny bylo podle Aristotela pozorování, že se verš jambický blížil více přiroze[89]nému, prosaickému hovoru než trochej. Tato změna v názorech o poměru metra trochejského a jambického k řeči mluvené souvisí podle výkladu Sládečkova s tím, že tragičtí básníci, Aischylem počínajíc, upouštěli od oblíbeného do té doby užívání slov ionských a přimykali se cele k nářečí atickému. Po stránce rytmické byl pak mezi obojím nářečím ten rozdíl, že nářečí atické při velmi značném počtu slov přízvukovaných na slabice poslední mělo ráz vzestupný, kdežto v nářečí ionském slov takto přízvukovaných bylo právě naopak velmi málo. Protože se tedy starý trochejský rytmus sestupný jevil nevhodným a nepřirozeným atickému dialogu, vzdali se atičtí básnící dotavadního dramatického verše a sáhli k jambu, který odpovídal lépe přízvukovému charakteru jazyka. Že by příčinou této změny dramatického verše byl živější, prudší a tedy dramatičtější ráz metra jambického, jak se soudívá, je domněnka malé ceny, uváží-li se, že se v klasické tragedii právě při vzrušených dějích přechází od jambického verše v trochejský tetrametr.

Před týmž problémem, který si museli rozřešiti dramatičtí básníci řečtí, cítíce rozpor mezi starším dramatickým veršem trochejským a přirozeným rytmem svého jazyka, ocítají se i čeští básníci, chtějíce zůstati věrni ustálenému dramatickému verši jambickému. Jako atické nářečí mělo velmi mnoho slov přízvukovaných na konci, která se vzpírala rytmu trochejskému, tak zase čeština má velikou převahu slov (a slovních skupin), přízvukovaných na začátku, která se vzpírají rytmu jambickému. Tento rytmický ráz češtiny působí skoro nepřekonatelné obtíže českým básníkům veršujícím po vzoru klasickém jamby a má za následek známou, i v NŘ. často vytýkanou chatrnost českých jambů, které hřeší napořád buď proti přirozenému přízvuku českému (pokládajíce násilně slova přízvučná za nepřízvučná), anebo proti zásadám metrickým (začínajíce jambickou řadu slovem přízvučným). Sládeček ukazuje na hojných příkladech většinou dobře volených jednak chyby českých básníků proti správnému akcentování v jambických verších, jednak na omezenost a jednotvárnost prostředků, jimiž mohou dosahovati správných jambických řad, které však na druhé straně působí při jejich verších nezřídka dojmem udýchanosti a klopýtání. Zkrátka verš jambický, uzavírá autor, je našemu mluvenému dialogu tak cizí a od něho odlišný, jako byl podle pozorování Aristotelova trochejský verš nepřirozený pro atický dialog. A jestliže neváhali největší starořečtí dramatikové v případě zcela podobném odkliditi tuto nesrovnalost a zaměniti nevhodný druh verše za přirozenější, neměli bychom váhati ani my.

Mohli bychom na to navázati i úvahu sice zcela akademickou, ale k odůvodnění tohoto závěru přece poněkud přispívající. Představme si, že by se metrická revoluce v dramatickém básnictví řeckém nebyla provedla a že by byli dramatičtí básníci francouzští 17. stol. měli před sebou antické vzory zbásněné trochejským tetrametrem. Není pochybnosti, že tak, jako se vzdali možnosti napodobiti herojský hexametr antický, byli by zajisté při svém [90]jemném smyslu pro jazyk zamítli i myšlenku, napodobiti trochejský verš svých vzorů, který by se vzestupným rázem franštiny bylo uvésti v soulad právě tak těžko, jako u nás v případě opačném.

Logickým důsledkem Sládečkových výkladů by bylo, aby se naši dramatičtí básníci a překladatelé vzdali nepřirozeného a svízelného jambu a nahradili jej metrem, které odpovídá lépe přirozenému rytmu češtiny, totiž trochejem a daktylem. Nelze pochybovati, že by se návrh takto přímo formulovaný nesetkal se souhlasem našich básníků, do jambů až příliš zamilovaných víc z tradice a z věrnosti k velkým vzorům než z důvodů vnitřních. Ale myšlenka ta si razí cestu sama podle zásady, že nouze láme železo. Zásada jambického veršování je u nás už stejně v praxi básnické prolomena nouzovou licencí začínati jambický verš místo jambu daktylem. Tak jak se tato licence praktikuje dnes, nemůže trvati na dlouho a jest zřejmě jen stadiem přechodním. Jambické verše, které začínají libovolně tu jambem, tu daktylem, jsou trvale nemožné, neboť, jak jsme již ukázali na jiném místě (6, 245), tato nestejnost začátku při rytmu jinak pravidelném svádí buď k chybám přízvukovým (že se slovo daktylicky přízvučné čte jambicky nebo naopak), anebo budí rušivý dojem pokaženého rytmu. A protože důsledné jambické verše jsou věc pro rytmický ráz češtiny nesnadná, jak právě tato licence dokazuje, nebude z této obojaké situace asi jiné východiště, než rozhodnouti se tam, kde má býti pravidelnost rytmu zachována, pro pravidelný začátek daktylický nebo trochejský. A pak budeme tam, kam nám přirozený ráz našeho jazyka ukazuje cestu.

Do Střední školy (31, 3) napsal prof. K. Rocher, známý svými bystrými postřehy filologickými, článek O správnosti češtiny, obsahující řadu ne sice nových, ale přece zdravých a dobrých myšlenek, které není zbytečno sebe častěji opakovati. Správně vytýká naší odborné filologii, že proti francouzským filologům věnuje všecku svou pozornost jazyku starému, nechávajíc vývoj a problémy moderní češtiny bez povšimnutí jako předmět méně důstojný badání vědeckého. Je to jeden z přežitků a omylů školy mladogramatické, která při svém hledání čistých jazykových zákonů soustředila všechnu pozornost na nejstarší epochy ve vývoji jazyků. Sympatický je také se stanoviska Naší řeči, jejího programu i praxe, důraz, který klade spisovatel na to, že pro jazyk je důležitější čistota a zachovalost jeho syntaxe a slovníku než neporušitelnost jeho tvarového systému a že by se dnešní papírová čeština měla osvěžovat studiem řeči »nádeníků, oráčů a širokých vrstev lidových vůbec«.

Abychom však mohli věnovati dost péče rázovitosti jazyka, musíme provést podle mínění Rocherova reformu spisovného jazyka, který prý jsme si vymyslili (?) příliš složitý, a zjednodušiti jeho tvarosloví. Zjednodušení jest zajisté cíl, k němuž spějí v svém vývoji všechny jazyky, v tom Rocher má zcela pravdu; ale způsob, jak si představuje, že bychom se i my k němu měli přiblížiti, je — necháme-li vědeckou stránku stranou — i prakticky [91]nepromyšlený a nedomyšlený. R. ukazuje na to, že by se obtíže českého tvarosloví daly překonati tím, kdyby se z obecného jazyka přenesly do spis. jazyka některé tvary zjednodušené, na př. »můžu, můžou« (m. spis. »mohu, můžeš … mohou«), »ho« m. »jej« (i pro neživotné — pro neutra snad zatím ne), »uhlího« podle »Jiřího«, 3. os. množ. jen s koncovkou -ejí a p. Prakticky si představuje R. řešení této operace tak, že by se spisovatelé a gramatikové shodli na určitých úpravách, které by se kodifikovaly v mluvnicích a jimž by se pak musil »každý v literatuře bez výjimky podrobiti«.

To je recept ovšem velmi prostý, ale zároveň velmi podivný. Nebudeme mluviti ani o organičnosti řeči ani o jejím kolektivním charakteru; poznamenáváme toliko, že neznáme z dějin kulturních jazyků s jistou délkou vývoje případu, aby si některá instituce, komise a p. troufala diktovati jazyku formy, k nimž sám vlastním vývojem nedospěl a pro něž nebylo opory v jazyce samém. To snad dovedli racionalističtí gramatikové 17. a 18. stol. (i u nás), ale neodváží se toho gramatik moderní, který má o poměru gramatiky k jazyku mínění zcela jiné. Ale i kdyby se nějaká komise, nedbajíc námitek, pokusila provésti takovou nedovolenou operaci na jazyce, domnívá se R., že by jejího diktátu bylo uposlechnuto?[1] Nemůžeme se shodnouti podnes o jednom pravopise (ač je i úředně puncován), a přece pravopis je věc čistě konvenční; každý pokus o zjednodušení pravopisu rozbije se o padesatero různých mínění a neústupně hájených návrhů. Dnešních forem spisovných můžeme brániti správným důvodem, že se v jazyce samy a organicky vyvinuly, ale jakmile prolomíme tuto zásadu principem jiným, na př. utilitaristickým principem Rocherovým, je veta po jednotě spis. řeči. Neboť jde-li o zjednodušení, kde je psáno, že se musí zjednodušovati zrovna podle pražského nářečí? Nebylo by stejným zjednodušením zavésti místo obecné koncovky -ejí v 3. os. množ. universální koncovku -í rozšířenou na př. v záp. Čechách, zvláště když spisovný jazyk dnešní sám k ní tíhne (oni se vrací, umí, ví a p., zřídka naopak)? Či budeme o tom hlasovat, které dáti přednost? Proč ten, kdo se narodil pár mil od Prahy, má se nutit pro »zjednodušení« do pražského »uhlího, zelího«, když odjakživa neříkal jinak než »do uhlí, do zelí« bez nejmenší obtíže? Máme-li zavésti pro zjednodušení středočeské »můžu«, proč už nezavésti pro zjednodušení ještě dokonalejší moravské »možu« (shodné i s »mohl« atd.); má-li se moravský spisovatel učiti tvaru »můžu«, proč by se nemohl pražský spisovatel učiti tvaru »možu«, když principem rozhodujícím není spisovnost, nýbrž zjednodušení? A kde se zastaví tento zjednodušovací program při té rozmanitosti a hojnosti vyrovnávacích procesů a pokusů v živé řeči? Nebylo by pak lépe uložit [92]raději celý ten spisovný jazyk do archivu a začít prostě psáti řečí našich »nádeníků a oráčů« anebo sešít podle nedávného receptu ze spisovné češtiny a jednodušší slovenštiny nové zjednodušené československé esperanto a zabít tak dvě mouchy jednou ranou?

A pak na jednu věc by regulační komise jazyková nesměla zapomenout, totiž že týmž dnem, kdy by její dekrety zakázaly dosavadní spis. formy »mohu, prosí« atd., musily by zakázati také čtení všeho, co česká literatura až do toho dne vytvořila. Neboť jak je známo, učí se (a má se učit) většina lidí na světě mateřskému jazyku z jazyka samého a z jeho výtvorů, a ne z mluvnice. Nezakáže-li se tedy tento způsob osvojovati si spisovný jazyk, budeme zase tam, kde jsme teď: jako teď prohlašujeme za nespisovný tvar »můžu«, který se tlačí do spis. řeči z jazyka obecného, tak budeme potom prohlašovati a kárati za nespisovný tvar »mohu«, který se bude stále vraceti do zregulované češtiny silou své staleté tradice z hodnotné a bohaté literatury, v níž žil. Atd.

Zkrátka: Reformovat, upravovat, zjednodušovat atd. je možno pravopis, ale ne jazyk, neboť jazyk není výsledek konvence, nýbrž vývoje. Proto ke zjednodušení musí dospěti jazyk sám svým vlastním vývojem, ne nějakou vivisekcí nebo mandátem. Gramatika pak ten vývoj, který je výsledkem kolektivní práce všech sil tvůrčích i receptivních, jen sleduje, konstatuje a vykládá. Pokud většina dobrých spisovatelů užívá na př. tvaru »mohu« (a NŘ. za sedm let svého působení neměla ani jednou příležitost v té spoustě chyb vytýkati tvar odchylný), nemá gramatika a nikdo jiný právo prohlašovati za spisovný a tedy správný tvar »můžu«. Jazyková kritika může nanejvýš posuzovati odchylné tvary tohoto způsobu vzhledem k jejich původu shovívavěji než odchylné formy vzniklé z čiré neznalosti nebo libovůle, ale právo na místo v tvaroslovné soustavě spisovného jazyka nabudou takové tvary (na př. můžu) teprve tehdy, až vlastní životní silou zmohou tradiční setrvačnost dosavadních tvarů spisovných (na př. mohu) do té míry, aby se přiblížily aspoň rovnováze. Pak teprv smí gramatika konstatovati podle pravdy a skutečnosti: mohu i můžu, později snad: můžu, zastar. mohu, a konečně: můžu (ne mohu). Ale každá jiná úprava jest zasahování do suverenních práv jazyka a porušování zákonů jeho přirozeného vývoje.


[1] První, kdo by asi neposlechl, byl by R. sám. Chceme-li, aby se místo »dle« (= secundum) a »podle« (= iuxta i secundum) užívalo jen předložky »podle«, je to také »zjednodušení«. A přece R. vindikuje pro sebe právo v této věci neposlechnouti, ač se to příčí i další jeho zásadě, učiti se od nádeníků a oráčů, jimž je papírové »dle« zcela neznámo.

Naše řeč, ročník 8 (1924), číslo 3, s. 88-92

Předchozí František Šimek: Pes druhé roty

Následující Garde-robe, garderobière

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1