V Zábřehu — v Zábřeze

[Hovorna]

(pdf)

-

(Č. S.) Místní jméno Zábřeh se skloňuje jako podst. jméno břeh, z něhož bylo utvořeno, t. j. podle vz. hrad. Původní koncovka všech podst. jmen tohoto vzoru byla -ě (později a po jistých souhl. -e); jako se říká dosud na dubě, v domě, na stropě atd., tak bývalo také v rocě (v roce), na počátcě (počátce), na noclezě (nocleze), v hřiešě (hříše) atd. a ovšem také na břězě (na březe); na př.: to vše při morském by (= bylo) břězě (Alex. V. 528). Původní a nejstarší lokál míst. jména Zábřeh zněl tedy v Zábřězě. Časem se však ujímají u podst. jmen vzoru hrad v lokále novotvary (t. j. v svých počátcích tvary nesprávné) od jiného vzoru (syn) s koncovkou -u, která dochází časem obliby a rozšíření zvláště u takových jmen, kde se před koncovkou -ě (-e) musila koncová souhláska podstatně změnit, t. j. u podst. jmen zakončených souhláskami k, h, ch. Tak vznikají tvary v skutku (m. v skutce), v dluhu (m. v dluze), v hříchu (m. v hříše) atd. a ovšem také na břehu (m. na březe). Důslednosti v tom není; v tom roce říkáme posud, také na potoce (i na potoku), v rybníce (i v rybníku) atd., jak se o tom vykládá v mluvnicích. U podst. jména břeh tvar původní (na březe) v češtině západní a spisovné zanikl a ovládl tvar analogický na břehu; není tedy pražádné pochybnosti o tom, že by i míst. jméno Zábřeh mělo v spis. češtině lokál v Zábřehu, nikoli v Zábřeze. Ale z toho neplyne, že by byl musel tvar původní v Zábřeze zaniknouti úplně; naopak, tam, kde se tohoto jména velmi často užívalo, t. j. v nejbližším okolí, mohla se zachovati souvislost s tvarem původním a tvar původní se mohl v usu místním udržeti proti usu spisovnému až na naše časy. A také udržel. Bartoš (Dialektologie 2, 132) v popise nářečních zvláštností mluvy na Zábřežsku výslovně poznamenává, že se tam říká nejen na trávníce, na potoce, na koblóce, ale také na vrše, na hraše, v Zábřeze. Tvar v Zábřeze není tedy ani »nepodařený zmetek« ani »nápad učených filologů na bezohledné týrání nervů normálně cítících českých lidí«, nýbrž, jak z tohoto výkladu je vidět, tvar původní a zároveň lidový. Není ovšem naším úmyslem doporučovati užívání tohoto starého lokálu v praxi spisovné, neboť spisovný jazyk se řídí svými vlastními zákony a nelze mu znovu vnucovati tvar, jehož se jednou už vzdal; ale nesprávné by bylo vytýkati lidem na Zábřežsku, že užívajíce toho tvaru hanobí tím český jazyk. Líbí-li se komu ten tvar či nelíbí, to na věci zhola nic nemění; osobní záliba nemůže býti nikdy důvodem, má-li se něco říkati či nic.

Naše řeč, ročník 9 (1925), číslo 6, s. 192

Předchozí Tatrč

Následující Václav Flajšhans: Jméno »Čech« a některá jiná