[Hovorna]
-
(K. M.) Látro, stč. též látr m. r., je délková míra, zvl. hornická, v rozl. krajích rozl. délky (kutnohorské l. mělo něco přes 3 lokte). Je ze stněm. lâftere, lâfter, ž. i stř. r., později lachter (slova neznámého pův.). Zvolání »tísíc láter« je zkráceno ze staršího »t. l. hromů, látro hromů«, jako člověk opilý »pod obraz« je pův. »pod obraz boží«, pod lidskou podobu. — Nevrlý je, kdo »nevře« (nevaří) s někým, srv. zanevříti. Neříkáme »vrlý«, protože snášelivost je přece jen vlastnost normální, které netřeba zvláště jmenovati (jako říkáme jen záporně nesmírný, nedomrlý, nedobytný atd.); zrovna tak se říká jen »tropit neplechu«, protože pořádný člověk »plechu« dělá (plechý znam. asi »pořádný, k čemu«). — Duh (jde mi k duhu) je kladná protiva pojmu neduh (v círk. slov., v bulh., je jen slovo záporné, protože »duh« je přece jen stav pravidelný); přib. slova jsou rus. djúžij, djužój i dúžij »pevný, silný«, djágnuť »síleti, dařiti se« a j. (praslov. koř. dag-, dęg-).
Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 5, s. 160
Předchozí Šplíchati
Následující Josef Zubatý: Dvacet jeden haléř